Časopis Slovo a slovesnost
en cz

IX. filosofický sjezd v Paříži

Jan Mukařovský

[Rozhledy]

(pdf)

Le IXe congrès de philosophie, à Paris 1937

Za čestného předsednictví H. Bergsona konal se ve dnech 1.—6. července 1937 v Paříži IX. mezinárodní sjezd filosofický, věnovaný uctění třístého výročí Descartesovy Rozpravy o metodě. Sjezdová jednání dála se za veliké účasti mezinárodní filosofické veřejnosti. Stačí uvést, že proti asi 120 přednáškám prosloveným na sjezdě předešlém, konaném před třemi lety v Praze, bylo zde předneseno víc než 300 referátů, jež otištěny zabraly plných 12 svazků. Je přirozené, že počet tak značný znamenal nutně souběžné přednášení v celé řadě sekcí a tedy pro přímé účastníky i nemožnost odnést si z poslechu i jen přibližný obraz sjezdových směrnic kromě oněch jednání, jež se dála v plenu. Velikou zásluhou organisátorů sjezdu (předseda prof. E. Bréhier, generální sekretář dr. E. Bayer) ovšem bylo, že — podobně jako při sjezdě pražském — dostali účastníci již na počátku sjezdových jednání tištěné teksty všech referátů, dokonce v úpravě knižní.

Tato publikace podává při dostatečném studiu názorný obraz sjezdu. Přednášky jsou zde seřaděny do několika velkých oddílů podle témat určených organisačním výborem. Již toto třídění samo umožňuje jistý přehled. Oddíly jsou: Etudes cartésiennes (3 svazky); L’unité de la science: La méthode et les méthodes (2 svazky); Logique et mathématiques (1 svazek); Causalité et déterminisme (1 svazek); Analyse et transcendance (2 svazky); La valeur: les normes et la réalité (3 svazky). Nehledíme-li k studiím descartovským, jejichž množství bylo vyvoláno jubilejním určením sjezdu, je zřejmo, že hlavní zájem se soustředil na otázky logiky, noetiky a axiologie. To je obraz dosti rozdílný od sjezdu pražského. Tam stál programově v popředí cyklus úvah o krisi demokracie — tedy téma, které sjezdu dodávalo politické aktuálnosti. V programu pařížského sjezdu chyběl zřetel k politickým aktualitám docela; politické napětí, které není odmyslitelné za dnešní světové situace, našlo si přímý průchod toliko v zahajovacím a závěrečném zasedání. V první z obou těchto schůzí prohlásil na př. anglický delegát, že dnešní situace se v podstatě podobá situaci za doby stěhování národů: tehdy i dnes se evropská kultura otřásá pod nárazy; jestliže však tehdy šlo o nápor barbarů zvenčí, jde dnes o náraz barbarů zevnitř. Při závěrečném zasedání byli dva z řečníků přerušeni potleskem uprostřed řeči: španělský, když vyslovil jméno svého státu, a československý, prof. J. Král, při vyslovení jména Masarykova. Ideologické rozpory mezi systémy demokratickým a diktátorským se ovšem tu a tam projevovaly i v zaostření jednotlivých referátů; měly také vliv na osobní styky některých delegací, zejména německé, s ostatními účastníky kongresu. — Další pozoruhodný rozdíl mezi kongresem pražským a pařížským záležel v přeskupení filosofických zájmů: tak zejména oddíl věnovaný normě a hodnotě, který v Praze zaujal (pod trojím různým záhlavím) celkem 15 přednášek, vzrostl [173]zde na 65 referátů; zřejmo, že soudobý neklid systému hodnot stále silněji poutá úzkostlivou pozornost.

Detailním přirovnáním bylo by asi lze zjistit přesuny další. Avšak již sumární srovnání ukazuje, že pařížský kongres, i při obrovském rozsahu, měl určitou tvářnost. Nebylo ovšem sensačního obratu v názorech, ale lze pozorovat pozvolné budování základů nové noetiky, logiky a teorie hodnot. Tak na př. je zřetelně vidět vzrůst strukturalistického pojetí v nejrůznějších oblastech. Stále zřetelněji se uplatňuje pojem struktury jako labilní rovnováhy shod a rozporů a jako souboru funkcí i norem; v souvislosti s tím mění se i pojetí vývoje: přítomnost je stále důrazněji pojímána ve vztahu k minulosti a budoucnosti jako historický fakt a minulost naopak začíná být viděna synchronicky, v světle přítomnosti. Hledá se nová jistota, přizpůsobená nepřetržitému vývoji poznání, aby nahradila statickou evidenci. Vědní metoda počíná být posuzována jako tvořivý noetický postoj, nikoli již jako souhrn pravidel. Lze také, třebaže daleko nikoli ještě v míře žádoucí, zjistit rostoucí zájem o problémy významu a znaku. Čím dále tím intimněji se filosofie sbližuje s vědami a vědy si uvědomují své zájmy filosofické. Problém jednoty věd opouští požadavek redukovatelnosti vědních soustav na několik základních principů; vzchází poznání autonomie jednotlivých věd, která je podmíněna růzností vědeckých technik a materiálu; proto sjednocení věd musí být hledáno složitými postupy.

Není možno rozebrat v krátké zprávě dopodrobna jednotlivé tendence dnešní filosofie, jak se projevily na pařížském sjezdu; k úplné charakteristice bylo by třeba věnovat pozornost netoliko pokroku, ale i residuím předchozího vývojového stavu; pak teprv by mohl být podán skutečný kritický přehled. Naší zprávě, psané pro časopis věnovaný otázkám slova a slovesnosti, jde jen o to, upozorniti na ty problémy a přednášky, jež se přímo nebo nepřímo týkají linguistiky nebo teorie a dějin literatury. Dříve však, než přikročíme k jejich rozboru, je třeba zmínit se několika slovy o československé účasti na pařížském sjezdu i o vztahu Pražského linguistického kroužku k němu. Z československých účastníků přednášeli (anebo dali přečíst své referáty): M. Beck, J. Beneš, J. Fischer, J. L. Fischer, Ph. Frank, B. Jakovenko, G. Katkov, J. B. Kozák, Jos. Král, O. Kraus, L Landgrebe, N. Losskij, J. Mukařovský, M. Novák, J. Patočka, F. Pelikán, A. Plachý, A. Procházka, O. Reich, L. Rieger, L. Silberstein, R. Souček, K. Svoboda, J. Tvrdý, E. Utitz, B. Zbořil. Sjezdu bylo přítomno 6 členů Pražského linguistického kroužku: V. Bröndal, J. L. Fischer, L. Landgrebe, J. Mukařovský, L. Silberstein, E. Utitz. Z filosofů známých v prostředí Praž. ling. kroužku lze jmenovat K. Bühlera z Vídně, R. Ingardena ze Lvova a H. J. Pose z Amsterodamu.

 

Máme-li nyní pojednat o referátech zajímavých vzhledem k linguistice a k literární historii, je třeba předem říci, že je velmi nesnadno stanovit hranice této zajímavosti. Kdybychom se chtěli omezit skutečně jen na přednášky, mající přímý vztah k oběma jmenovaným vědám, shledali bychom jich velmi málo. Linguisté, ani francouzští, se sjezdu vůbec činně nezúčastnili; v celém programu sjezdu nebylo jediné přednášky čistě jazykovědné, ač byly na př. právnické a přírodovědné. Na druhé straně je dnes sepětí vědy s filosofií tak těsné, že není téměř filosofického problému, zejména noetického, logického a axiologického, který by nebyl, třeba nepřímo, důsažný pro jakékoli vědecké zkoumání. Je proto třeba volit cestu střední. Pomineme úplně, pro jeho speciálnost, trojsvazkový oddíl studií descartovských; z dalších oddílů jsou pro náš účel zejména závažné oddíly Jednota vědy — Metoda a metody, jakož i Hodnota — Normy a realita. Z těch budou vybrány některé přednášky jako příklady.

Referát H. J. Pose o původu metody vymezuje rozdíl mezi metodou a pracovní technikou: tato je vázána k určitému cíli, ona je svobodná, jejím konstitutivním činitelem je vůle, jejím projevem fungování čisté myšlenky. — R. Carnap v referátu o sjednocení vědy jednotou řeči vidí možnost sjednocení vědy v tom, že terminologie veškerých věd má základ [174]v „Dingsprache“, t. j. v onom lexikálním útvaru, kterým se v denním životě dorozumíváme o fysikálních věcech a dějích na nich pozorovatelných. K pojmovému pokladu tohoto jazykového útvaru náleží mimo označení prostoru a času jména věcí a označení pro jejich vlastnosti i vztahy. Na tyto pojmy mohou být redukovány všechny pojmy vědecké, a tak pojmy „věcného“ jazyka tvoří základnu, společnou všem částečným úsekům vědy. Tato společná základna umožňuje hledání jednoty vědních zákonů. — Carnapova přednáška má tedy zjevný vztah k jazykovědě. Poněkud méně zřejmé, ale přece zajímavé je jazykovědné (přesněji sémantické) východisko přednášky F. Gonsetha. Dokazuje se v ní, že smysl i nejjednoduššího vědeckého pojmu nemůže být jednoznačně určen bez kontekstu oné vědy, která daného pojmu užívá, a bez ohledu na vývojový stav vědění; smysl každého vědeckého pojmu je v neustálém vývoji. Charakteristickým znakem jisté vědy není tedy soubor pojmů, jichž užívá, ale výzkumná metoda sui generis. Vědecké vědění nevyplývá z obecných principů, ale je označeno pečetí jednotlivých specifických vědních technik, odpovědných za vývoj a strukturu příslušných věd. Metody jednotlivých věd jsou tedy osobité a redukce všech věd na několik evidentních obecně platných principů je nemožná; jednota vědeckého poznání záleží v tom, že každá z částí vědy obráží v sobě celek. — M. Schlick, jenž ovšem v době sjezdu již nebyl mezi živými, odpovídá v referátě o vídeňské škole a tradiční filosofii na otázku po jednotě vědy odlišením poznání vědeckého od filosofického: filosof se snaží osvětlit smysl našich výpovědí, učenec rozhodnout o jejich pravdivosti. Jde tedy o dva různé postoje při kladení otázek. Jinak lze rozdíl mezi nimi formulovat takto: cíl vědy je dát na otázky přesné odpovědi, cíl filosofie klást přesné otázky. Ve skutečném poznávacím procesu jsou ovšem oba tyto postoje nerozlučně spjaty a na sobě navzájem závislé, neboť nelze rozhodovat o pravdivosti výpovědi, nevíme-li aspoň něco o jejím smyslu, a určení smyslu předpokládá naopak vždy pochopení jistých pravd. Smysl vědeckých výpovědí musí ovšem být hledán, neboť skutečná jistota o smyslu výpovědi je toliko v oblasti denního života, kdežto ve vědě je třeba stálé kontroly. — Přednáška J. L. Fischera neměla sice vztahu k linguistice, ale zato k noetickým základům strukturalismu. Týkala se možnosti kvalitativní metody ve vědách. Autor rozlišuje několik modů reality: 1. svět přirozeně skutečný, obsahující všechny předměty, jež existují nezávisle na člověku a jeho kulturním zásahu, v něm pak opět dvě navzájem poměrně nezávislé oblasti, anorganickou a organickou; 2. svět psychický, pojímající všechny danosti vědomé i podvědomé; 3. svět kulturních objektivací (právo, zvyky, morálka, jazyk atd.). Při zkoumání oblasti anorganické se uplatňuje metoda kvantitativní, jež ovšem není vyloučena ani z oblastí ostatních, totiž ze světa organického, psychického a kulturního. Přesto však převládá v těchto oblastech metoda kvalitativní, umožněná tím, že jejich danosti mají vždy charakter struktur více nebo méně komplikovaných. Výraz vztahu, který víže části, rozlišené ať kvantitativně, ať kvalitativně, v jednotu strukturní, je funkce. — Pius Servien ve svém referátu o jazyku věd a metodě estetiky rozeznává dva protikladné póly jazyka: 1. jazyk vědy, v němž jsou možné ekvivalentní věty; každá věta má zde smysl jediný, pevný, ověřitelný, nezávislý na rytmu; 2. jazyk lyriky, vyznačující se vlastnostmi opačnými ve srovnání s jazykem vědeckým totiž mnohoznačností, sémantickou důsažností rytmu atd. Existují některé vědy, kde se uplatňuje obojí jmenovaný pól jazyka i napětí z toho plynoucí; takovou vědou je zejména estetika, jejíž závazek je formulovat v jazyce vědeckém, ale jejíž kořeny tkví v jazyce lyrickém.

Dalších několik referátů, jež budou uvedeny, vybrali jsme s ohledem na jejich význam pro filosofii dějin, a tedy i pro dějiny literatury. Chi-Mao v přednášce o bezprostřední danosti ve vědách historických dokazuje, že bezprostřední danosti jsou nezbytné pro vědu každou; ani historie nečiní v té věci výjimky: i ona musí vycházet z přítomnostní bezprostřednosti. Máme-li si představit, za jakých podmínek se udála fakta minulá, musíme pozorovat, za jakých podmínek se dějí obdobná fakta přítomná. — J. Delevsky v přednášce [175]o dějinách věd a filosofii historie rozvinul na konkretním příkladě vědeckého vývoje noetické základy historiografie. Jeho hlavní these jsou tyto: Není historického monismu; činitelé historického procesu jsou mnohonásobní a rozliční, takže tento proces nemůže být redukován na jednoduchou formuli. Historický vývoj má svou vnitřní logiku, proti jejíž zákonitosti se jako nezbytný protiklad staví náhoda. Poměrná důležitost různých činitelů vývojového dění je proměnlivá podle oblastí historické reality. Každá z těchto oblastí (historie politická, hospodářská, právní, literární atd.) má svou vlastní hierarchii vývojových činitelů, musí být studována osobitě; avšak studium každé z těchto zvláštních oblastí přispívá k objasnění obecného problému historie. Specifická diference vědeckého vývoje odlišující jej od vývojových řad jiných je touha po vědění. Každá z jednotlivých věd má osobitý vývoj, ale tyto jednotlivé částečné vývoje jsou ve stálém vzájemném poměru, jednou kladném, jindy záporném. Ježto se věda nevyvíjí toliko podle zákonů své vnitřní logiky, nýbrž i nátlakem zásahů vnějších, může se přihodit i to, že se vývoj zpomalí, jde falešnou cestou atd. — B. Jasinowski se v přednášce o logických základech historie zabýval periodisací. Vychází z analogie mezi statickým tříděním a dynamickou periodisací. Periodisace je základnější: třídění je zpravidla zkamenělá periodisace. Každý historický pojem je rázu periodologického. Periody historické, obsahujíce dění, jsou také předmětem dění. Východiskem periodisace je zpravidla přítomnost, která se nemůže jinak individualisovat než svým korelativním protikladem k včerejšku; včerejšek se opět individualisuje jednak svým protikladem k přítomnosti, jednak protikladem k tomu, co předcházelo před ním. Tak na př. ponětí středověku jako období historického předcházejícího před dobou novou vytváří se s počátkem humanismu, jenž se vrací k antice maje k době těsně předcházející citový vztah záporný. V sedmnáctém století dělení na starověk-středověk-současnost (historia tripartita) zabírá již celou rozlohu historie, netoliko historii kulturní. Doba počínající renaissancí však netvoří samostatné období; je prostě přítomností. Teprve XIX. století vytváří nový pojem současnosti, zaujímajíc záporný citový vztah k překonanému absolutismu. Tím se ovšem časový úsek mezi renaissancí a koncem absolutismu stává také uzavřeným historickým obdobím. Každá historická perioda má dvojitou povahu, je současně ukončením i začátkem, někdy spočívá důraz na „již“, jindy na „ještě“. Mezi jednotlivými vývojovými řadami kulturními (věda, filosofie, umění) bývá často ve vývojovém dění korespondence dyschronická, to znamená, že kulminace se v těchto jednotlivých řadách neděje současně, ale střídavě. — Z následujícího referátu L. v. Misesa, jenž se týká logické povahy vědy o lidském jednání, jsou pro nás zajímavá slova, že „zkoumání lidského jednání nemůže se dít bez zřetele k úmyslu, jejž jednající bytost přikládá svému jednání. Porozumění smyslu jednání je podstatou všech nauk, zabývajících se lidskou činností, sociálními vztahy a civilisací, krátce všech odvětví národního hospodářství, sociologie a historických i morálních věd.“

Pro noetiku strukturalismu není bez zajímavosti přednáška R. Dauda o geografii a jednotě vědy. Ukazuje se v ní, že „faktům skupinovým, jaké jsou materiálem geografie, dodává skutečnosti existence vzájemných kausálních vlivů. Kdyby jednotlivé elementární složky geografického materiálu neměly jiného svazku kromě místní soumeznosti, kdyby náležely se stanoviska kausálního do řad navzájem isolovaných, byl by geografický fakt nahodilým a různorodým agregátem a nemohl by být předmětem autonomní vědy. Avšak není tomu tak: zemský povrch je v přítomném stavu dějištěm nepřetržitého vzájemného působení mezi trojím stavem hmoty, trojí přírodní říší a lidskými společnostmi.“ — Okruhu sémantických problémů týkala se přednáška W. Wolfa o jednotě vědy v symbolickém pojetí světa u starých kulturních národů. Ukazuje se v ní, že archaické myšlení rozeznávalo trojí plán jevů: jevy nebeské, zemské a podzemské. Mezi těmito třemi plány je — podle symbolického pojetí — vzájemná „korespondence“ (Entsprechung). To není pouhý paralelismus, nýbrž takový vztah, při kterém to, co se děje v jedné sféře, obráží se [176]v ostatních činně. Představiteli dění jsou na zemi lidé, na nebi hvězdy, pod zemí oheň. Tyto tři různé sféry setkávají se v symbolu (řec. symballein „zusammenwerfen“). Symboly ukazují, které zjevy z různých plánů jsou prožívány jako sounáležité. Pomocí symbolů vzniká symbolické pojetí světa, symbolický řád: jestliže je člověk nebo bůh zároveň stromem nebo hvězdou, po případě se může v ně proměnit, pak podléhá tato souvislost zákonitosti, právě tak, jako se může voda proměnit v páru nebo v led, ale nikoli v oheň (participation mystique, dějící se systematicky). Tato archaická struktura myšlení má za následek jistou koncepci „jednoty vědy“. Pro moderního člověka je věda prostředkem zmocnit se světa, pro archaického člověka byla prostředkem zařadit se do vesmírového dění, uvarovat se neshod mezi sebou a jeho zákonitostí. Ve středu zájmu stojí zde — jako spojující bod — otázka po smyslu existence. Jednota vědy zakládá se zde na principu vzájemné korespondence si tří sfér jsoucna. Význam každého slova vztahuje se ke všem třem sférám. Stejně jako pro kosmické dění platí optimální zákonitost, která tvoří harmonii kosmických zjevů, existují i optimální zákony pro lidský život; tato nauka je základem pravidel archaického tabu. V světě symbolického pojímání není náhod: každé dění má dosah světový a podléhá proto odpovědnosti.

 

Přistupujeme k oddílu, obsahujícímu přednášky o hodnotě a normě. Již sama jejich početnost (celkem 65) je charakteristická pro dnešní situaci filosofie i stav lidských věcí vůbec. Také z československých přednášek patřila většina do tohoto cyklu. Problémy normy a hodnoty mají význačnou důležitost pro linguistiku i literární historii; stran linguistiky stačí vzpomenout dnešních názorů o jazykové normě (Havránek); co se týče literární historie, je otázka hodnocení téměř úhelným kamenem její metodologie. Nebylo však ani zde přednášek kromě jediné, jež by měly vztah k problematice linguistiky; pokud se týká otázek literární vědy, byly jim blízké jen přednášky o estetické hodnotě a normě. Přesto však hodláme probrat cyklus o hodnotě a normě dosti podrobně, jsouce si vědomi paralelnosti řešení otázek hodnoty i normy v různých oborech.

Zřejmě v popředí zájmu stála zde otázka objektivity hodnot; byl prozkoumáván poměr hodnoty k instancím, z kterých vyplývá a z nichž odvozuje svou platnost. Především je ověřován poměr hodnoty k člověku. Někteří myslitelé vidí zdůvodnění platnosti hodnoty v tom, že se opírá o konsensus lidského společenství. S. Alexandrovi je hodnotou takové uspořádání skutečnosti, jež uspokojuje v člověku, i jedinci, všelidský typ; uspokojení toliko individuální nelze za hodnotu pokládat. I Th. Vianu pokládá hodnotu za cosi obecně lidského; nevylučuje však účast individua, nýbrž naopak prohlašuje, že každé subjektivní vytvoření hodnoty je znamení nově uskutečněného souladu mezi člověkem a universem. J. Benrubimu je hodnota prostředkem k nepřetržitému historickému vytváření ideálu lidstva; i jemu jsou tvůrci hodnot individua spolupracující na tvorbě historické skutečnosti. Jako noetický předpoklad, nikoli jako konkretní osobnost je individuum zdůvodněním platnosti hodnoty a rozhodčím o ni W. Burkampovi. Jiní myslitelé konfrontují hodnotu a skutečnost, tak na př. P. Romano se snaží dokázat ontologickou identitu hodnoty a jsoucna. W. Sauer prohlašuje, že předmět je skutečný toliko tehdy, jestliže i v životě „účinkuje“ (wirkt) i dá se formovat (vyjadřovat, utvářet) i odpovídá nějaké „regulativní idei“ a je proto schopen ztělesnit nějakou kulturní hodnotu. Myšlení je akt o třech jmenovaných dimensích a skutečnost je směřování k hodnotě. H. Heyse se v duchu režimu své země spokojil tím, že sjednocení hodnoty se skutečností prohlásil za spasitelský úkol nového Německa. Další skupina myslitelů konfrontuje hodnotu s poznáním. Tak G. Krusé odmítá ostrý dualismus poznání a hodnocení; snaží se dokázat, že obojí je stejně ve styku s objektivní realitou a že rozpory v hodnocení jsou dokonce méně časté než rozpory v poznání. G. della Valle se domnívá, že hodnocení je širší pojem než poznání; poznání je mu toliko speciálním případem hodnocení. U. Redano dokazuje, že soudy hodnotící, [177]nemohouce se obejít bez obsahu, implikují soudy poznávací. J. Fischerovi je souvislost mezi poznáním a hodnocením dána tak, že věda sice nemůže stanovit hodnoty a normy, na nichž je sama založena, ale že stanoví pravidla k zachovávání těchto norem. Jestliže, jak patrno, se v teorii hodnot projevuje tendence dodati hodnocení pevnosti a závaznosti přisuzované zpravidla toliko poznání, lze naopak v teorii poznání zjistit snahu o odhalení proměnlivosti poznání. Charakteristická je po této stránce přednáška L. Landgrebeho o normách poznání. Hlavní její myšlenky jsou tyto: základ evidence je ve smyslovém vnímání; na něm se zakládají všechny vyšší stupně evidence; norma pravdivosti musí být v každém daném případě vyvozena z daného cíle poznání a z daného předmětu usuzování.

Celá další řada filosofů vychází při zkoumání hodnot ze zjištění rozporů v hodnocení. Tak P. Vuk-Pavlović je přesvědčen, že realisace hodnot závisí na víře v základní pravidlo života; proto různé koncepce hodnot pramenící z různého pojímání života jsou nutně ve vzájemném sporu. M. Chastaing vidí základní spor světa hodnot v tom, že nelze oddělit hodnotu od podstaty předmětu a přece předmět sám o sobě hodnoty nemá. Někteří myslitelé, chtějíce zachránit i při uznání rozporů v hodnocení hodnotu nadčasovou nebo aspoň nadindividuálně závaznou, snaží se redukovat tyto rozpory na spor mezi dvojí řadou hodnot. J. B. Kozák na př. zjišťuje konflikt mezi nadpřirozenými mravními normami, nedbajícími lidských možností („ultra posse tenemur“), a normami přirozenými, vedoucími k pravidlům jednání založeným na positivní znalosti prostředí, v kterém žijeme. E. Utitz buduje svou thesi na rozporu mezi absolutní normou mravní a normou osobní dokonalosti (Seinsvollendung). P. Siwek rozlišuje dvojí hodnoty: 1. časné, odpovídající životním cílům člověka, 2. hodnotu absolutní, jedinou, kvalitativně nijak neurčenou, existující mimo čas a prostor (Bůh); hodnoty časné jsou prostředkem k dosažení hodnoty absolutní. Uvedení tři myslitelé uznávají jako jednu z řad jsoucích ve sporu hodnotu absolutní; je však možné i konstruovat rozpor mezi dvěma řadami hodnot proměnlivých, z nichž však jedna je nadosobní. V referátu M. Nováka je dovozována možnost rozporu mezi vitální hodnotou jistého aktu pro hodnotící subjekt a sociální hodnotu téhož aktu. H. Kuhn pak dokonce dokazuje, že, staví-li se proti živoucím a proměnlivým systémům hodnot systém jiný, prohlašovaný za absolutní a nadčasový, je tento systém pouhé schema, jež je universální jen proto, že se podle něho nikdy nikdo neřídil ani řídit nemůže. Sám základ teorie hodnot je Kuhnovi pochyben, poněvadž staví proti sobě „prostou danost“ a hodnotu, ačkoli „prostá danost“ neoznačuje žádnou prvotně pojatou nebo i vůbec pojatelnou kvalitu; již v „prosté danosti“ je obsažen „význam“ a význam je bytostně spřízněn s hodnotou; je tedy hodnota neodlučitelnou součástí již samé „prosté danosti“. Ze zavedení nesprávného dualismu faktu a hodnoty obviňuje Kuhn positivismus (srov. též thesi J. Xiraua). G. Boas dokazuje, že rozlišení mezi normou a faktem je výtvor člověka; nikoli přírody; závaznost normy vzniká zvykem; zakořeněné zvyky se stávají právem, spory o hodnoty vznikají tím, že vládne snaha zachovat status quo.

Velmi zajímavá je přednáška J. E. Boodina, dokazující na materiálu přírodovědném, že struktura ve svém vztahu k času má charakter normativní: netoliko budoucnost struktury vyplývá z její přítomnosti a minulosti, ale i naopak minulost a přítomnost struktury mohou být pochopeny jen v světle budoucnosti. — Linguistiky se přímo dotýkala toliko jediná z přednášek, jejímž autorem byl G. D. Scraba. Podle něho nejobecnější pojem, pojem existence, nemůže být pojat jinak než tím, že zároveň s existencí vyslovujeme i její hodnotu: existence je tvrzena zároveň s hodnotou věci, hodnota s existencí. Pojmenování věcí existujících dálo se hned zprvu výrazy, obsahujícími hodnotu: slunce nazváno „věcí svítící“, had „věcí plazící se“. Ustálením hodnot se došlo k pojmům. Můžeme tak dospět k poznání jsoucna sice po každé jen částečně, ale zato poznáváme jsoucno stále znovu a nepřetržitě tím, že mu vždy nově přisuzujeme různé hodnoty zkonkretněné jazykem. Přitom jsou však hodnoty přisuzované věcem pomocí pojmenování neobyčejně stálé, [178]a proto projevují neproměnnost i ony pojmy, jež jsou společné různým národům, i když se slova pro jejich označení od národa k národu liší.

Podali jsme přehled souboru přednášek o hodnotě kromě ovšem oněch, jež se týkaly hodnoty a normy estetické a budou probrány zvláště. Nepodávali jsme obsah přednášek všech, nýbrž toliko některých, vybraných na ukázku; tak na př. pominuli jsme úplně speciální přednášky o normě právnické přesto, že by bylo poučné sledovat spory o podstatě této normy a zdroji její platnosti; význačný podíl v tomto úseku připadl české vědě právní (A. Plachý a A. Procházka). I z příkladů, které jsme uvedli, je však zřejmá situace dnešní vědy o hodnotách: zájem o ni roste a současně vzrůstá její snaha získat vědecky pevnou jistotu hodnocení nebo aspoň orientaci v chaotickém rozvrstvení světa hodnot. Někteří snaží se opřít hodnotu o to, co je v člověku všelidské nebo aspoň vyňaté z individuální nahodilosti, jiní snaží se vepnout hodnotu do skutečnosti, jiní uvádějí ji ve vztah k poznání, jiní konečně setrvávají v přesvědčení o možnosti ontologického zdůvodnění hodnoty nadčasové. Avšak většině je jasné, že hodnota, třeba opřená sebe pevněji o některou z vnějších instancí, má svůj imanentní vývoj. Lze říci, že diagnosa antinomie mezi neproměnlivostí a proměnností hodnoty se rýsuje již dosti zřetelně; není však téměř náznaku jejího řešení. Je poučné pro náš účel srovnat tuto obecnou krisi teorie hodnot s jejím odrazem v historii literatury a umění vůbec: čím více jsou propracovávány a promýšleny základy imanentních dějin umění, tím zřetelnější se stává historická proměnlivost uměleckých hodnot; zároveň však se čím dále tím zřetelněji uplatňuje i nutnost promyslit v rámci nazírání strukturního problém hodnoty trvalé, bez níž nelze pochopit, proč na př. některá umělecká díla projevují dlouho po svém vzniku trvalou životnost na rozdíl od jiných děl téže doby a po případě i téhož uměleckého směru, nebo proč se divadelní umění bez ustání vrací za účelem jevištní realisace k poměrně malé zásobě dramatických tekstů „nesmrtelných“. I zde je ovšem jasné, že dovolávání se ontologického pojmu krásy není řešením problému trvalé estetické hodnoty.

Přihlédneme nyní konečně k referátům o estetické hodnotě a normě. Akta kongresu obsahují jich celkem 7. První z nich, referát Ch. Lalo, byl věnován problému estetické hodnoty filosofických systémů. Lalo dokazuje, že podstatnou hodnotou filosofického systému není ani hodnota vědecká ani morální, ale estetická; záleží v konstrukci systému, je vepsána v jeho struktuře. Nevyčerpává se literární formou filosofického díla, ale je dána harmonickou soudržností, pevností a určitostí vnitřní výstavby myšlenkové struktury; estetická dokonalost filosofických systémů kryje se s jejich nejhlubší filosofickou hodnotou. Umělecké dílo je polyfonní: není toliko jednotou mnohonásobného, ale i jednotou různorodého. Stejně i dílo filosofické: pravda i morálka jsou uvnitř filosofického systému jen částečné složky, jimž je potřebí kontrapunktu. — Earl of Listovel položil si otázku specifické diference estetické hodnoty. Nachází ji v harmonii, rovnováze všech duševních sil, které se estetického prožívání účastní; lze zde zjistit účast vnímání, chtění, cítění, poznávání smyslového i pojmového. — Referát J. Mukařovského se týkal estetické normy; ukazuje se v něm, že estetická norma nesmí být ztotožňována se svou kodifikací — existují i normy, jež kodifikovány být nemohou — a že je živou silou, nikoli ztrnulým pravidlem. Estetická norma se v umění uplatňuje spíš tím, že je porušována, než tím, že by byla dodržována. Všechny druhy norem, které vstupují do uměleckého díla (na př. normy jazykové v díle básnickém, ale i normy mravní, společenské atd.) fungují tam jako normy estetické, takže strukturu díla lze definovat jako labilní rovnováhu norem. Aplikací v umění se normy bez ustání proměňují; sklon k nepřetvářející aplikaci jich nacházíme spíše mimo umění, v oblasti estetických jevů mimouměleckých. — P. Mirabent se v referátu o hodnotě estetické a o estetických soudech zabývá antinomií estetického soudu, jenž je sice radikálně subjektivní, avšak činí si nárok na universalitu. Objektivován je tím, že je projevem víry v solidární úsilí rozumu i citu, jakož i tím, že se obrací k úsudku jiných [179]lidí, aby na nich žádal citovou harmonii, shodu emotivní. — P. Guastalla se rovněž zabýval estetickým soudem, a to soudem o uměleckém díle. Soud estetický vzniká podle něho setkáním struktury uměleckého díla s individuem. Jeho dosah je vždy potenciální: dílo může navodit estetické prožívání, avšak o tom, navodí-li je v daném případě vnímání skutečně, rozhoduje — vedle struktury díla — i sociální a individuální disposice vnímatele, po případě i životní situace, v které se vnímatel v dané chvíli nachází. Může se i přihodit, že jsme sice schopni zjistit objektivně estetickou potenci jistého uměleckého díla, ale nedovedeme najít klíč k jeho estetickému prožívání. — M. Wallis-Wallfisz zkoumal logický svazek mezi trojím stupněm estetického soudu: soudem individuálním časově určeným, soudem individuálním bez časového určení a soudem platným nadindividuálně. — M. Gallacher Parks dovozovala nutnost descartovské metody v estetice.

 

Celková bilance pařížského filosofického kongresu nemůže být vyslovena několika málo větami; na to bylo zde příliš mnoho přednášek a příliš různá mínění. Právě toto bohatství však dosvědčuje živý pohyb vší filosofické problematiky. Zájem, věnovaný problémům metody dokazuje intimní sžívání moderní filosofie s vědou. Zájem o otázky hodnoty a normy netoliko svědčí o vůli filosofie zúčastnit se přestavby světa, ale také ukazuje k nejožehavějšímu problému soudobé filosofie. Škoda jen, že bylo věnováno poměrně málo pozornosti — a vůbec ne pozornost systematická — vztahu, ba souvztažnosti mezi pojmy hodnoty, znaku, struktury a funkce; bez přesného fenomenologického zjištění této souvztažnosti bude sotva lze dojít výsledků i jen poněkud definitivních. Lze však doufat, že do těchto otázek vnese světlo příští sjezd, jenž se bude konat v holandském městě Groningách.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 3, str. 172-179

Předchozí Pavel Trost: Poláčkův román maloměstský

Následující Josef M. Kořínek: Jazykověda na XI. mezinárodním sjezdu psychologie v Paříži