Slovní zásoba Komenského jako pramen národopisných poznatků

Zdeňka Horálková

[Články]

(pdf)

Словарный запас Коменского как источник этнографических знаний / Le vocabulaire de Jan Amos Komensky — source des connaissances etnographiques

Z českých spisů Komenského jsem shromáždila svědectví o životě lidu na vsi a ve venkovských městečkách, o materiální i duchovní jeho kultuře, o folklóru, výročních i rodinných zvycích, o způsobu bydlení, stravě a zaměstnání. Srovnáním Komenského slovní zásoby z okruhu takto tematicky vymezeného s jazykem starého období a pokud možno s češtinou 16. stol. pokusím se ukázat Komenského přínos k poznání málo známých faktů, v jazyce před Komenským sporadicky zachycených písemnými památkami. A protože Komenský podává obraz lidu na Moravě, budu se snažit přihlédnout, aspoň okrajově, i k podílu moravských nářečí v jeho slovníku.[1]

Hlavním pramenem jsou Komenského Dvéře jazyků odevřené z r. 1633.[2] Soustavně přihlížím i k jejich 2. vydání, latinsko-česko-německému, tzv. jezuitskému (Janua linguarum reserata aurea … Zlaté dvéře jazykův otevřené), vydanému r. 1669 v Praze. Toto 2. vydání, které má už i latinský (a ještě více německý) text doplněn proti Komenskému (věroučně, jde o versi katolickou, i věcně), je důležité při zkoumání Komenského lexikální zásoby jednak tím, co ke Komenského znění přidává (hlavně pokud jsou to samostatné doplňky českého textu, neopírající se o německou část), v tom případě poskytuje synonyma a varianty, jednak tím, co z Komenského vynechává a nahrazuje hesly jinými.[3] V některých případech upozorňuji i na znění rozšířené latinské verse Janua linguarum, Komenským přepracované (vyd. z let 1649—1666).[4]

I. Nemáme doklad pro to, že by se Komenský zajímal také o jiné druhy folklóru než o přísloví a lidová rčení nebo že by je dokonce zaznamenával. Jistě mnohé z nich poznal, stejně jako lidové zvyky a hudbu, když prožil šestnáct let v Uher. Brodě a ve Strážnici, ale v jeho díle se objevují jen jako stručné zmínky. I z takových mimovolných zmínek a hlavně z ukázek [367]dětského folklóru v Informatoriu je však zřejmé, že tyto projevy lidové kultury dobře pozoroval a spolehlivě citoval. (Všechna říkadla, uváděná v Informatoriu, byla zapisována z lidového podání v 19. stol. a tyto varianty je možno srovnávat se zněním u Komenského.[5])

Komenský doporučuje rozveselovat malé děti helekáním (Inf., s. 526 a 548); je to také druh dětského folklóru, známý hlavně z Moravy, a sice zvláštní vyzpěvované povolávání, kterým se domlouvaly děti na pastvě.[6]

V přirovnání zachoval mimoděk popis tzv. májí: „umění to … podobné jest vystavenému na posvícení sedlském stromu (májový jemu říkají), kterýž … zeleným větvovím, kvítím, ovocem, věnci, šátky etc. obvěšen jest“.[7] Je to nejen výstižný popis výzdoby „májových stromů“, ale také vzácné svědectví o jejich stavění při podzimních hodech (ve starších pramenech se zpravidla připomínají jen „máje“ k prvnímu květnu a ojediněle o letnicích).[8]

Některé folklórní projevy byly v rozporu s chováním, jaké se vyžadovalo od člena Jednoty bratrské, odtud Komenského odmítání světských milostných („frejířských“) písní a tanců. V hodnocení jiných druhů lidové slovesnosti se však někdy Komenský shodoval s postojem prostého lidu. Jako odbornou zkušenost zaznamenal např. pověru, že stavební dřevo, „aby práchnivosti nepociťovalo, po plnměsícu ať se podsekává“ (Dvéře, č. 528, stejně i Janua, č. 396). Nebo hledá v nadpřirozených přírodních úkazech znamení brzkého zlepšení poměrů ve vlasti a šíří tyto útěšné zprávy dál: jednou to byla voda, změněná v krev, jindy výskyt „neobyčejně zázračných žížal“, jedny se zlatými pancíři a s lidskými obličeji, vnitř plné krve, druhé housenky černé, v milionových houfech táhnoucí po cestách, které nic cestou nezničily, ale živily [368]se jen bodláčím a konopím. O věrohodnosti nepřipouští pochyb („všaks to sám viděl“).[9]

Nejvíc národopisných svědectví se najde ve Dvéřích jazyků, kde Komenský podává jistě jen výběr svých znalostí, určený cílem díla.

V kap. „O smrti a pohřbu“ uvádí jako pohanské zvyky nářky plaček nad mrtvým a pořádání obřadných pohřebních hostin na usmíření nebožtíkova ducha: „v pohanstvu najaté plačnice naříkávaly, hořekováním a kvílením chvály (umrlého) vyčítajíce“ (Dvéře, č. 963 conductae praeficae plangebant, pod. Janua, č. 865). Tento starý zvyk naříkat ustáleným způsobem nad zemřelým mohl Komenský znát jak z Moravy,[10] tak jako biblickou nebo římskou reálii, jistě však zážitky z domova měly tu významný podíl. V biblickém překladu zvolil v podobném kontextu jiné pojmenování místo plačnice: „svolejte nařikatelkyně“ (Manuálník, Jr 9, 17, ženy, kteréž naříkávají BiblKral lamentatrices). Pražské, katolické vydání Dvéří text Komenského rozšiřuje: „plačnice (plačtivé ženy) mrtvého plakávaly … s pohřebnými písněmi chvály a ctnostné skutky umrlého vyčítajíce“. Doplněk o pohřebních písních zastírá improvizovaný ráz těchto pláčů a směšuje pohanský přežitek, který církev o pohřbech jen nerada trpěla, s církevními obřady, jejichž součástí pohřební písně byly.

O pořádání hostin u příležitosti úmrtí Komenský říká: „a aby duše zmrlých sem tam nebloudily, oběti jim umrlčími hody dělali“ (Dvéře, č. 964 feralibus epulis). I tento starý obřad, jehož smyslem bylo původně mezi jiným i zahnat křikem při hlučné slavnosti ducha nebožtíkova od bývalého domova, mohl Komenský znát jak z literatury, tak jako lidový zvyk z Moravy, jeho pojmenování umrlčí hody však jen z domácího prostředí. Díky tomu, že jsou pohřební hostiny zmíněny v bibli, zachovalo se několik názvů pro ně v stč. překladech, srov.: „řičíce křičí [pohané] před svými bohy jako někteří na hodech při pohřbu“ (BiblKral, Bar 6, 31, ve výkladu na toto místo večeře mrtvého sicut in coena mortui). Stč. bible mají na umrlčiem večeru (BiblOl, -LitTřeb) nebo na večeři umrlého (-Lit, mrtvého -Pad, -Praž). Pojmenování umrlčí hody je zaznamenáno spolu s ukázkou naříkání nad mrtvým ve stč. lyrické skladbě o smrti:[11]

Pohřební hostiny se udržovaly v některých částech jihovýchodní Moravy ještě i ve dvacátém století, místy ještě se stopami původní obřadní funkce nezne[369]přátelit si ducha nebožtíkova.[12] Církev tyto pohřební slavnosti zakazovala, ať už jako pohanský přežitek nebo pro nevhodné porušování vážnosti smrti, a snažila se lidové úmrtní zvyky začlenit do církevních obřadů nebo nahradit je církevními vůbec (zádušní mše, výroční dny mrtvých). V tom smyslu je opraveno Komenského znění v 2. vyd. Dvéří: „oběti za mrtvé a zádušní kázeň umrlčími hody dělávali“ (něm. ještě zřetelněji: „Todenopffer und jährliche Gedächtnüsse (Begängnüsse) mit Leichen-Mahlzeiten“).

Z různých nadpřirozených bytostí, o nichž se Komenský zmiňuje, staví mimo pochybnosti ty, které jsou dosvědčeny biblí: anděly, ďábly (čerty), ale i draky. Stejně jako bible[13] pokládá Komenský draky za živočichy zoologicky zařaditelné i přes jejich neslýchané schopnosti, za exotické savce žijící v pustinách. Uvádí je mezi obojživelnými tvory a zeměplazy (Dvéře, č. 214); matkám, které odmítají kojit děti, vytýká, že jsou horší než dračí samice (Inform., s. 510, s odvoláním na biblické místo Lam 4, 3). Přijímá shodně se Starým zákonem víru v existenci rozmanitých démonických zjevů, lidem škodících a Bohu nepřátelských: „zlí duchové ukazující se obludy slovou, bouřící v tmavé noci příšery“ (Dvéře, č. 987 spectra … Lemures). Kraličtí ve výkladu ad Iz 13, 21 poznamenávají o těchto strašidlech: „někteří vykládají chlupáči: vůbec škřítci, diblíky neb ďáblíky, zlými duchy nazývají; to se tuto rozličnými jmény tvorů nemilých, buď živočichů čtvernových, buď ptáků až i zeměplazů jmenuje“, a to asi odpovídá i hodnocení Komenského.

Z lidové tradice mohl Komenský znát vedle raráška (Dvéře, č. 646) skřítky a hospodáříčky, které pokládá za pomocníky člověka: „zlí duchové … obludy … slovou …, posluhující škřítkové a hospodáříčkové“ (Dvéře, č. 987 Lares et Penates).[14]

Několikrát se u Komenského objeví zmínka o můrách. V oddíle „O zločincích a trestání“ je zařazuje mezi lidské bytosti: „baby čarodějné, mury a žháře [paliče] na hranicích pálí“ (Dvéře, č. 669 anus veneficae [lamiae], striges). Podle lidové tradice byla můra žena s nadpřirozenou schopností změnit se v noci v přízrak, který se protáhl do světnice i štěrbinou, chodil vyhlédnuté oběti sát krev a dusit ji, až ji umořil. Tuto lidovou představu můry Komenský přijímá, když souhlasí s nejpřísnějšími tresty pro ni. Stejně popisují můru i slovníky před Komenským: „lamia noční obludná žena, čarodějná žena, která v noci ženy a děti sse, slove múra“ (RešelSlov, Nn4b); „strix noční pták, noční žena, můra“ (t., Eeeela); „lamia, můra, mulier venefica“ (VeleslSilva, [370]s. 172). — Méně konkrétní význam má můra na jiném místě Komenského Dvéří (č. 575): „kdo naznak leží, můrou obtížen bývá“ (incubo, ephialte). Zde jde spíše o představu něčeho dávivého, o pocit dušení než o ženskou démonickou bytost, zase shodně s překlady výrazů incubus a ephialtes ve slovnících.[15]

V oddíle „O pohanských a židovských pověrách“ je jmenováno mezi jinými čarodějnými profesemi také navazačství: „věštci a žehnačky prorokovali … z navazacství … odtud Navazači, navázati pak a ptakopraviti místo … hádati užívali“ (Dvéře, č. 644 aruspicina … harioli [haruspices] … hariolari). Kontext (navázati a ptakopraviti) a lat. ekvivalenty by ukazovaly na to, že Komenský pokládal navazače za obdobu římských hadačů z drobů oltářních zvířat (srov. i Janua, č. 599 „aruspicina, ubi aruspex ab inspecta ara, et exstispicium, ubi exstispex e dispectis extis … vaticinabantur). Navazač, navazovati, návuz atd. je ve staré češtině doloženo, ve významu ‚haruspex‘ však nikoli.

Za lat. (h)ariolus je v stč. čarodějník, kúzedlník, kúzelničár, svatokúzlí, věštec, hadač a zcela ojediněle prorok nebo mudrc. V Lactiferu z rozhraní 15. a 16. stol. je ariolus i aruspex překládáno „ktož nětco hádal po voltářních věcech“ (VodňLact C1b a C2b). Lat. haruspex vysvětlují slovníky 16. stol. jednoznačně: „hadač, kterýž po vosrdí obětních hovad hádá“ (SlovRešel, Hh2a, podobně VelesNomencl, s. 613) a obdobně je doplněn lat. i čes. text 2. vyd. Dvéří: „navazačství (hádání z hovadských střev) … navázači (hádači z hovadských střev)“, a to se pak objevuje v Jungmannově slovníku jako výklad Komenského.

Navazovati má v stč. význam etymologicky zřetelný ‚dosahovat nadpřirozených účinků navazováním a nošením kouzelných předmětů, amuletů apod.‘, srov.: „navazači neb čaronosi, jenž uvazují sobě a nosie čtenie s křížky a jména božie a jiné věci proto, že nebudú uraženi od železa neb od ohně“ (VítAug 100b), podobně u Rokycany: „jestliže jim to nestačí lékařství, uzříš, anoť se vrhú k žehnáním, k navazováním“ (RokPost 2, 567). Spojení navazači, ptakopravci objevuje se v Hájkově kronice k r. 1093,[16] odtud pak je citováno bez uvedení pramene v poznámkách Bible kralické (ad Dt 18, 11) jako výklad k heslu zaklinač: „kronikář o takových poznamenal, že … rozkázal (Břetislav) všecky kouzedlníky, čarodějníky, hadače, zaklinače, navazače, ptakopravce, věštce … z království ven vyhnati … Léta 1093“. Zde mohl být pramen pro Komenského. I když nemůžeme vyloučit, že znal výraz navazač, navázati z lidového prostředí jako označení nějakého blíže neurčeného způsobu čarování, nemůžeme toto jeho svědectví pokládat za doklad lidového zvyku.

Navazačství nemá tedy u Komenského nic společného s nošením amuletů a je také docela odlišně hodnoceno, a sice jako pohanská zavrženíhodná pověra. Proti tomu amulety nejen že Komenský neodsuzuje, ale uznává za užitečný léčebný prostředek: „lékařstvím proti jedu jed: na hrdle zavěšením uřknutí se odhání, toto také slovíčkem neuročný (bez poroka)“ (Dvéře, č. 793 amuletis fascina pelluntur, hae etiam verbulo praefiscini; Janua, č. 810 pouze: [371]amuleta, quibus fascina amolimur).[17] Proti amuletům neměli námitky ani katoličtí upravovatelé Dvéří, odmítají však zažehnávací formulku neuroku,[18] dodnes užívanou (a nejen na venkově). Komenského svědectví o užívání amuletů i ochranném pozdravu neuroku proti uřknutí je nepochybně vzato z domácí tradice.

Třebaže tedy Komenský zvláštní pozornost projevům lidové duchovní kultury (s výjimkou přísloví) nevěnoval a nepočítal s jejich využitím ani pro literární a vědeckou práci, ani pro činnost kazatelskou, přece o nich přinesl několik závažných dokladů.

II. Znamenají-li i mimovolné, náhodně uvedené zmínky o pohanských přežitcích obohacení našich znalostí lidového života v době Komenského, tím spíše můžeme očekávat od Komenského autentická svědectví v oblasti hmotné kultury, způsobu bydlení, stravování, vzájemných styků a vztahů a hlavně práce. Způsob života a zaměstnání v malém městě a jeho okolí poznal Komenský z vlastních zkušeností, když do škol odešel poměrně pozdě. Jako pedagog přikládal velký význam vědomostem z různých odvětví řemeselné výroby. Povšechnou znalost řemesel požadoval na žácích, kteří končili ve dvanácti nebo třinácti letech školní docházku, a to „buď jen za tím účelem, aby neukazovali hrubé neznalosti toho, co se děje v životě lidském, nebo také, aby se později snáze ukázalo, k čemuž každého pudí přirozená náklonnost“ (z 29. kap. latinské Velké didaktiky). A o všechny druhy zemědělských prací a řemesel i o jejich terminologii se soustavně zajímal s ohledem na připravovaný slovník. Tyto poznatky, věcné i jazykové, jsou přehledně a soustavně uloženy v Dvéřích jazyků, příležitostně a ve výběru roztroušeny po jiných spisech, nejvíce v České didaktice. V Dvéřích musel Komenský dbát na rovnoměrné zastoupení všech oborů; v dílech, kde zkušenosti z manuální práce sloužily k názornému objasnění nebo přirovnání apod., mohla se projevit jak Komenského záliba pro určité druhy práce, tak i rozsáhlejší znalosti odborné. Přitom se ukazuje, že Komenského mnohostranné vědomosti, které obdivujeme v Dvéřích jazyků odevřených, jsou mnohdy jen část, omezený výběr toho, co by k jednotlivým řemeslům (ale i k jiným otázkám) dovedl říci.

Nejčastěji se v Komenského didaktických pracích vracejí obrazy a přirovnání ze zahradnictví a sadařství, jistě zčásti pro analogii výchovy dítěte a pěstování ušlechtilého stromku, ale kromě toho také jako projev náklonnosti k práci s rostlinami. Tomu odpovídají i praktické znalosti kupř. o štěpování: jako podložky radí použít i hlohu, trnu či vrby (Did., s. 90), zaklíněný roub před ovázáním upevnit drnem nebo mechem (tamtéž, s. 208), mladý štípek chránit před zvěří tyčkami nebo koši (tamtéž) atd. Přitom užívá i rozmanitějších [372]názvů, než které jsou uvedeny ve Dvéřích, srov. kupř. popis stromu ve Dvéřích a v Didaktice: „kmen (peň) slove, jelikož se v haluzy, ratolesti a větvy rozkládá“ (Dvéře, č. 107); „(strom roste) z kořene v sloup a ratolesti“ (Did., s. 268). Vedle označení sloup pro kmen má ještě snět: „z kořene vyrostá snět, z sněti se rozrostají ratolesti, z ratolesti ratoléstky, z ratoléstek roubové“ (Did., s. 248). Pro pruty nebo výhonky rostlin užil Komenský pojmenování pramen: „[rostlina] v ratolesti a prameny se rozrostá“ (Did., s. 268); pramen je doloženo v stč. např. u Dalimila „otka vypusti pět pramenóv“ (kap. 5); JgSl (3, 431) po r. 1500 neuvádí, nemá Rosa a PS, Bartoš vysvětluje „roční prameň šípový = omlád“.[19]

Z řemesel byla Komenskému zvlášť milá ta, která pracují se dřevem: zná, že druhy dřeva je třeba správně volit pro různé použití, některé se musí zpracovat za mlada a čerstvé, jiné vyzrálé a vyschlé, některé se dá táhnouti nebo štípati, jiné ne. „Daremné jest pokoušení z osiky houžev kroutiti, z borovice šály strouhati, z fladru obrázky rýpati, žeber štípati etc.“ (Did., s. 294). Uvádí názvy vrstev dřeva ve kmeni, vnitřní stržeň a okrajovou běl (Did., s. 234). Heslo běl jako označení nejmladší vrstvy dřeva slovníky Rešeliův, Veleslavínovy a Rosův neuvádějí, VelesNomencl. (s. 66) má pro ni jiné pojmenování: „blána, bělost dřeva hned pod kůrou, kteráž brzo tlí, alburnum“.

Pokusme se na slovní zásobě Komenského sledovat i odraz lidového prostředí a ukázat přínos Komenského k poznání práce a způsobu života lidu, zatím jen na několika příkladech.

Mezi obilím uvádí Komenský blíže neurčený druh turecké žito (Dvéře, č. 127 frumentum Indicum), které je v rozšířené verzi latinské (Janua, č. 92) už přesněji vymezeno zařazením mezi obilí s nerozvětveným klasem („triticum, hordeum, ador … triticum Indicum“) a odděleno od obilnin s klasy latovitými („avena, oryza, milium, panicum, fagopyrum [frumentum Saracenicum]“). Komenského turecké žito znamená patrně totéž, co v Mathioliho herbáři Tadeáše Hájka z r. 1562 indycká aneb turecká pšenice, Frumentum Indicum se zřetelným popisem a vyobrazením kukuřice (fol. 92b—93a). Podle Hájka „tato pšenice, kterouž my tureckou nazýváme, slouti má obilí Indycké. Nebo z Západní Indii (a ne z Turecké země …) k nám jest přinešena … U nás sadí se měsíce dubna a dozrává na podzim“. Stará čeština a slovníky Rešeliův a Veleslavínův ani turecké žito (tureckou pšenici) ani frumentum (triticum) Indicum ještě neuvádějí. Komenského žito za Hájkovo pšenice ukazuje k moravským nářečím. V lidovém pojmenování turecké žito i turecká pšenice doloženy jsou (srov. OSN, s. v. zea (Machek, Jména rostlin), vedle turkyňa se vyskytuje žito turecké např. v lidové písni z Horňácka).[20] V okolí Strážnice jsou klimatické podmínky pro pěstování kukuřice dobré, Komenský o kukuřici informuje správně a není vyloučeno, že ji skutečně znal.

V Jungmannově slovníku je však turecké žito vysvětleno jako pohanka s odvoláním na Komenského Janui, a to zcela jednoznačně (4, 673 s. v. turecký, 5, 852 s. v. žito, stručně 3, 216 s. v. pohanka a 1, 667 s. v. heduše). JgSlov vychází tu z doplňků 2. vyd. Dvéří „pohanka, turecké žito, indyánské žito“ (frumentum Saracenicum, [373]frumentum Indicum). Z těchto tří českých ekvivalentů ke dvěma lat. pokládal Jungmann pohanku a turecké žito za synonyma. Mohl se přitom také opírat o slovník Rosův, který uvádí: „turecský žito frumentum Saracenicum, Heydekorn“ (IV 71, 4; přitom s. v. pohanka (III 27, 8) má jen panicum a Heydekorn).[21] Rosův slovník známe zatím tak málo, že není možné odvážit se dohadů o jeho vtahu k 2. vyd. Dvéří.

Dvakrát čteme u Komenského zmínku o hlíně jako stavebním materiále. V kap. „O jizbě“ rozlišuje dvojí provedení podlah: „podlaha nabíjená palicí (beranem) a neb podlážená jest“ (Dvéře, č. 551 fistuca pavitum). Pokládá tedy zhotovování podlah ze silně upěchované mastné hlíny za běžný způsob.[22] V stč. nabíjená podlaha doložena není, slovníky ze 16. stol. uvádějí tuto techniku pro hospodářské budovy (nabíjené humno SlovRešel Ss 1a).

Druhá zmínka se týká staveb z hliněných zdí nebo prostých domů dřevěných, jejichž zdi se omazovaly hlínou. Komenský totiž jmenuje mezi chudšími řemeslníky mazáče: „že zlatníci, jubilíři, aksamitníci etc. bohatší bývají než jarmarečníci, hrnčíři, šindeláři, mazáči“ (Did., s. 234). Toto málo známé řemeslo ve stč. doloženo není, neuvádějí je ani slovníky Rešelinův a Veleslavínův, ani Jungmannův, Komenský je však znal dobře. Ve Dvéřích (č. 526) uvádí jen stavby kamenné: „zedník z kamení … zdi vzdělává a obmítá, a to vápnem“, v Janui (č. 397—398, vyd. z r. 1649) však i prosté domy roubené a hliněné, při čemž popisuje i práci mazáčů: „tum parientarius luto paleato vel acerato bene proculcato casam delutat, quandoque sine lignis etiam vel cratibus lutamenta effingens e formaceis parietibus“. Podle BartSlov (s. 194) mazáč neboli lepař lepil z hliněných valounů zdi a stropy hliněných budov a omazoval hlínou. Ve zmínce Komenského je tu zachován známý, ale písemnými prameny nedoložený fakt.

V Did. (s. 248), když užil v přirovnání popis tesařských prací při stavbě domu, uvedl Komenský tesařský termín zátes, který z pramenů před Komenským zatím neznáme: „[při stavbě domu] aby na svém místě vězelo [dřevo a kamení] a odtud se nehýbalo; k čemuž klamrové, hřebové, klíště, zátesy etc. napomáhají“. Heslo zátes neuvádí JgSlov, PS jen ve významu substantiva dějového (‚zaseknutí, úder‘). Dosud známé na Valašsku.[23]

V Dvéřích jazyků v kap. věnované zhotovování oděvů uvádí Komenský také odborníky na látání a opravování starých šatů: „který staré látá (plácí), vetešník, který obnovuje, švabíř jest“ (č. 505 qui vetera (resarcit), veteramentarius, qui interpolat, mango est). Heslo švabíř se ve stč. nevyskytuje, v Rešeliově a Veleslavínově slovníku také ne. Ve VeleslNomencl. (s. 479, s. v. vetešník) je mango prostě synonymum k veteramentarius: „vetešník, kdož staré hadry na tarmarce prodává, veteramentarius, mango“, u Rešelia (Tt2a) podle lat. slovníků ‚ozdobovatel, vyštrejchovatel a prodavatel lidí neb koní a jiných věcí‘. Tomuto znění se podobá výklad v 2. vyd. Dvéří (ve shodě s něm. textem v tomto vydání): „který obnovuje (opravuje) a obnovené prodává, [374]švabíř (prodavač opravených věcí) jest“, obdobně RosaSlov (IV 19, 7) a slovník Jungmannův (kde doloženo jen z Komenského a Rosy). Ve Wintrových Dějinách řemesel švabíři zmíněni nejsou.

Mezi strunovými hudebními nástroji jmenuje Komenský kolovrátek: „kolovrátek, kobza“ (Dvéře, č. 775 sambuca, pandura). Kolovrat, kolovratec, kolovrátek je v stč. doložen dostatečně, zpravidla za lat. lyra. Je to starý hudební nástroj, ve středověku v Evropě oblíbený, jehož konstrukce se dobou téměř nezměnila. Má několik strun, které se přiváděly ve chvění kolem, pryskyřicí natřeným, jež se otáčelo klikou (melodie se formovala druhou rukou). Je znám i jako lidový hudební nástroj (s názvy kolovrátek, niněra, kobylí hlava, něm. Dreh- nebo Bauernleier). Vedle jiných pojmenování byl někdy nazýván i sambukou, z toho vyšel i Komenský. — Ale sambuka, známá z klasických literatur a připomínaná ve Starém zákoně, byl jiný hudební strunový nástroj, neznámého tvaru a velikosti, snad tříhranný se čtyřmi strunami.[24] Tak je sambuka podle středověkých lat. slovníků překládána u Rešelia (Yyyla) a u Veleslavína (Nomencl., s. 350) jen jako „nástroj hudební tréhranný“, tímto opisem nahradili pak upravovatelé pražského vydání Dvéří Komenského běžný název kolovrátek. Rosa ho neuvádí.

Jako druh jemného pečiva uvádí Komenský boží milosti (Dvéře, č. 408 scriblitae), oblíbené v lidové kuchyni donedávna. Je doloženo kolem r. 1500 s popisem „lasania sunt quedam membranule … listy, boží milosti“ (VodňLact M5b). Rešelius má za scriblitae pečený koláč, koblih, pečená calta (Zzz2a), VeleslNomencl., s. 451 teplá bába; pražské vydání Dvéří název boží milosti vynechává a místo nich jmenuje celou řadu jiných moučníků. Ani Rosa boží milosti neuvádí.

V kapitole o rodině zmiňuje Komenský i děti, u kterých může dojít k sporu o nárok na dědictví, a to sirotky a děti nemanželské. První z nich dělí na sirotky (osiřalé) a na sirůbata (na sirobu narozené) orphani … posthumi (Dvéře, č. 606, stejně Janua, č. 756). Děti nemanželské, bez nároku na dědictví po rodičích, nazývá bez dalšího rozlišování postranní a pancharti (spurii et nothi). V Amphitheatrum rerum, v oddíle „O příhodách, kterýmž člověk poddán, prve než se na svět narodí“, rozvádí obě tyto skupiny dětí obšírněji, s přesným rozlišením vztahu ke každému z rodičů, vystiženým i přesným pojmenováním.[25] Pohrobky zde nenazývá sirůbata, nýbrž odmrtní: „kteří se po smrti otců rodí, slovú odmrtní“. Sirůbě je dvakrát doloženo u Veleslavína: s. v. pohrobek (Nomencl., sl. 222), tedy ve stejném významu jako u Komenského (tak také u Rosy III 113, 7: „sirůbě … na sirobě narozený, pohrobek, posthumus“). VeleslSilva (sl. 1499) má sirůbě jako synonymum k sirotek: „sirotek … dítě, kteréž nemá otce ani mateře, sirůbě“. — Heslo otmrtný není doloženo ani ze stč., ani ze slovníků Veleslavínových, ani z Jungmannova. Komenský tedy užil ve Dvéřích pojmenování známého, v Amphitheatrum, kde usiloval o systematické uspořádání a označení těchto rodinných vztahů, užil pojmenování jinak nedoloženého.

Vedle dětí narozených po smrti otce uvádí jako zvláštní skupinu s vlastním [375]pojmenováním děti narozené po smrti matky: „kterým pak před narozením matky mrú …, bývají ze života vytaženi a slovú vykrojení“. Ani termín vykrojený neznáme odjinud než z Komenského, třebaže tento případ osiření je zmíněn ve VeleslNomencl. (sl. 222): „z života matky vyřezaný, caeso“.

Nemanželské děti, v Dvéřích označené jen názvy postranní a pancharti, jsou v Amphitheatrum rozděleny do několika skupin: děti legitimní, nelegitimní děti ženatého muže, mimomanželské děti vdané ženy a nemanželské děti svobodné matky. Nejméně postiženi právně i v občanském životě jsou děti první skupiny, tzv. ranochové: „když se rodiče před pořádným oddáním sejdú, a ti (potomci) ranchové slovou“. Jsou to tedy jednak děti narozené brzy po svatbě, jednak děti neoddaných rodičů, které mohou být jejich pozdějším sňatkem legitimovány. Podle Komenského je místy zvykem, že takoví rodiče drží děti při oddavkách při sobě pod pláštěm a tím se k nim veřejně přihlašují. Heslo ranoch ve stč. není doloženo; má je Rosa, ale ne s tak přesným vystižením jako Komenský: „ranoch, ranoš … Kdo příliš ráno (t. časně) po svadbě matky své přišel, rychlík“ (III 50, 4; podle excerpt Zubatého také v Rosově Čechořečnosti); BartSlov tento pojem neuvádí.

Mimomanželské děti ženatého muže jsou zde nazývány pobočňata, postranní děti a německy pankharti, mimomanželské děti vdané ženy cizoložňata, děti svobodné matky sebranci. Pobočně jinak doloženo není, heslo cuzoložně je ve stč., a to ve stejném významu jako u Komenského. Pankhart, panchart je doloženo bohatě, a to jak pro nelegitimní dítě muže, tak pro mimomanželské dítě ženy. Heslo sebranec je doloženo vzácněji, stč. bez přesného vymezení významu, na které dbá Komenský. Kupř. je i za lat. spurius, za které jsou jinak častěji (vedle běžného pankhart) výrazy kopřivec, kopřívčě, kopřivčic, kopřivník, ženimčic, nepravého lože syn, Velesl. též zkurvysyn, RešelSlov pankhard, o jehožto otci se neví. Za nothus má stč. kopřivec, RešelSlov neřádné dítě, krom manželství zplozené, pankhart (Ccc4b). Rozdíl v označení mimomanželského dítěte manžela a manželky je stejně přesně jako u Komenského vystižen např. u Štítného v dokladu: „má tak muž jako žena držeti manželstvo, aby jich děti nebyly cizoložňata a ženímčata“ (ŠtítŠach 295b, ženímče ‚dítě souložnice, ženimy‘). Terminologické vystižení těchto rodinných vztahů je však častěji zanedbáno, srov.: „neb ona s jiným cizoložila, a muž nevěda, i mní, by jeho bylo, ano pankhartě, kopřívče, a bude děditi s pravými dětmi“ (RokLuk 94b). Moravská nářečí, ačkoli jsou v označování příbuzenských vztahů bohatší a archaičtější než čeština, nemají rozdílné názvy pro nemanželské děti podle poměru ke každému z rodičů, z nichž by se dalo soudit, že se Komenský aspoň někde opíral o lidový jazyk.

Zkoumání několika vybraných slovních jednotek určitého tematického okruhu, před Komenským málo doložených anebo známých jen z jeho spisů, potvrdilo znalost moravského lidového prostředí, v kterém Komenský vyrůstal (hliněné stavby, zpracovávání dřeva). Zajímavý a poučný se ukázal i takový průzkum, který nepotvrdil hledané souvislosti (odraz lidové terminologie v označování rodinných vztahů).

III. Lze předpokládat, že do slovní zásoby Komenského, týkající se sledované tematiky, pronikly lexikální moravismy ve větší míře než do celého jeho slovníku. A mělo-li při poznání života lidu obzvláštní úlohu Komenského rodiště [376]a kraj, kde vyrůstal, Uherskobrodsko a Strážnicko,[26] měly by se mezi moravismy objevit i stopy nářečí moravskoslovenských. Všimněme si tedy některých slovních jednotek, které bychom z dnešního hlediska hodnotili jako lexikální moravismy.[27]

Na nářeční diferenciaci by mohlo ukazovat hodnocení hesla jizba v 1. a 2. vydání Dvéří. U Komenského je uvedeno jako základní název obytné místnosti: „O jizbě (světnici). Jizba kamny se zahřívá“ (č. 549 hypocaustum). V 2., pražském vyd. má místo druhořadé: „O světnici. Světnice (jizba) kamny se zahřívá“.

Zřetelnější moravismus je název dojicí dížky hrot: „děvka pak mléko dojí, do dížky (hrota) chytajíc“ (Dvéře, č. 415 mulctra, mulctrali). V stč. je hrot ve významu ‚dojačka‘ doložen jen z lat.-čes. slovníku Bohemarius minor z 2. pol. 14. stol.: „multrum hrot, colustrum mlezivo“.[28] Jinak má stč. za lat. mulctrum diežka, dojní čiešě. Ani SlovRešel, ani SlovVelesl hrot ‚dížka‘ neuvádějí. Za moravské označuje hrot, hrotek Rosa (I Y4 s. v. díže a II M4, 6 s. v. hrot) i JgSlov. (1, 373 s. v. díž). Na Moravě je běžné, bylo zapsáno i v nářečích moravskočeských, hojněji v okolí Hlinska (odtud i v přísloví „Dej krávě do škopíčka, dá tobě do hrotečka“).[29]

Podobný případ je Komenského látka jako název ‚nářadí nebo nádoby sloužící k přenášení předmětů‘: „nůše, putny, látky“ (Dvéře, č. 552 calathi). Heslo látka ve významu ‚hliněná nádoba‘ je doloženo ve stč. veršované skladbě Mistr Lepič z poč. 15. stol.[30] Slovníky Rešeliův, Veleslavínovy a Rosův je neuvádějí, Blahoslav je označuje za nářeční: „veliký hrnec nepolévaný, jako mléko chovají v nich, slove łátka u Moravců. Přinesli nám łátku koblihů“.[31] Na Moravě je běžné. — Stč. má za lat. calathus košík, sudník, čiešě, RešelSlov košík, úborek (I1b, pod. VeleslSilva). Těmito dvěma názvy bylo Komenského látka nahrazeno v pražském vydání Dvéří.

Jako druh zahradního oplocení uvádí Komenský parkán: „hradí se (zahrada) neb hrází nebo parkanem nebo … plotem z kolů, tyčí a proutí pleteným“ (Dvéře, č. 380 macerie).[32] V stč. je heslo parkán doloženo od 14. stol., zčásti v dokladech majících vztah k Moravě, např. v lat-čes. slovníku Ostřihomském, jehož českou verzi patrně upravoval Moravan nebo Slovák,[33] nebo v archívních památkách týkajících se Přerova. Podle stč. dokladů byl parkán ‚plot ze dřeva [377](a proutí)‘, srov.: „parkán okolo města, kteréž vsi mají jej dělati a plésti“ (ArchČ 16, 284, r. 1485). V BartSlov. (s. 282) je parkán ‚prkenná ohrada okolo zahrady‘ s označením východomor. původu, ve stejném významu žije v morav. nářečích dosud, v češtině už neužívané; za moravské označuje i JgSlov (3, 33, s. v. parkán). — V pražském vydání Dvéří je navíc vysvětlení: „parkanem (zídkou bez vápna)“, to pak uvádí JgSlov (5, 21, s. v. vápno) jako výklad Komenského. Původem tohoto dodatku jsou slovníkové překlady lat. maceries: stč. zeď, ohrada, záhrob, zedná stěna, kamenná stěna z hlíny dělaná (SlovOstřS 91), RešelSlov zed, kamenný plot bez vápna (Ss2b).

Některé lexikální moravismy Komenského nelze doložit z písemných pramenů před Komenským, známe je jen z moravských nebo slovenských nářečí; odtud mohla proniknout i do nové češtiny (popř. byla uměle přejata).

Takový případ by byl název košut pro nevykleštěného samce kozy: „kozel jest kleštěný košut“ (Dvéře, č. 183 caper est castratus hircus). Rosův Slovník nemá, JgSlov dokládá jen z Komenského a Rybaye. V stč. je za lat. hircus i caper kozel; pražské vydání Dvéří se pokouší o vyjádření Čechům srozumitelnější (ne právě šťastně): „kozel řezaný jest kleštěný košut (kozel)“. Bart Slov uvádí dvakrát: „cap = vyřezaný košut“ (s. 34, s. v. cap) a „košut je č. kozel“ (s. v. košut).

O kuchání ryb užil Komenský slovesa pitvati něco: „ryby strouhají, pitvají, trhají“ (Dvéře, č. 436 exenterantur). Kromě toho se v Informatoriu vyskytuje adjektivum nevypitvaný: „lépe jest do školy (choditi), než … nevypitvaným nějakým knotem býti“ (s. 608, einen groben unverständigen flegel geben). Rosa má i pitvati ‚kuchat‘ i adj. vypitvaný, excultus, höfflich‘ a nevypitvaný ‚nemravný‘ (III 18, 3—4). V pražském vydání Dvéří je na vysvětlení k pitvati přidáno synonymum kuchati. BartSlov a Dialektologie neuvádí, je však běžné místo kuchat na Horňácku a ve slovenštině. PS je má jako nářeční z Němcové, jinak jen ve významu ‚konat pitvu‘.

Moravského původu je adj. břidký ve významu ‚mastný‘: „sádlo se nessedá tak hustě jako loj, protože břidší“ (Dvéře, č. 422 opimior). V 2. vyd. doplněno: „břidší, mastnější“. Heslo břidký je ve stč. doloženo jen ve významu ‚ohavný‘ a ‚ostrý‘. Ve stejném významu jako Komenský má ho Rosa (I R2). V nové češtině s významem ‚tučný‘ není doloženo ani v nářečích, BartSlov naopak uvádí tento význam na místě prvním.

Z moravských nářečí pochází adj. podlejší ‚malé ceny, podřadný‘ (o konkrétních předmětech, nikoli ve významu ‚mravně porušený‘): „nejdražší [kámen] jest karbunkl; druhý po něm diamant … kohoutí, žabí kámen podlejší jsou“ (Dvéře, č. 90 sequiores; v pražském vyd. doplněno: „podlejší, špatnější“). PS cituje význam ‚podřadné kvality‘ jako zastaralý, v BartSlov (s. 305) je ve spojení „podlejší šaty“.

Z vinařského názvosloví uvádí Komenský z němčiny přejaté označení velké kádě trečaf: „míza lahodná z zrnatých, v trečafě tlačených hroznů, presem se vytlačuje“ (Dvéře, č. 440 orva). Rosa je neuvádí, JgSlov pouze z Komenského, PS z Moravy, BartSlov je rovněž má.

Z částí obleků jsou moravského původu halena a dolomán (Dvéře, č. 512 sagum, laena); v praž. vydání je místo halena „podšitý oděv“, místo dolomán „vojenská suknice na zbroj“ (oboje tu vychází z něm. textu). Rosa (IIR 3,8) vysvětluje halena „slovanská sukně neb dolomán z kozích srstí“. Srov. V. Ma[378]chek, EtymolSlov, s. 122; různé druhy moravských halen jsou popsány v BartSlov (s. 89). — Heslo dolomán má v excerpčním materiále Zubatý z r. 1611, JgSlov ze slovenštiny (a z Velesl., bez bližšího údaje). Rosa (I D2, 5) vysvětluje dolomán „mužská dlouhá sukně až dolů, podšitá neb nepodšitá, v. čuba“.

Nářeční výraz doložený z Moravy v právních památkách z 15. stol. (PrávoOpav a tzv. Naučení brněnská, zde v záznamu přímé výpovědi) je název vinařské nádoby kufa: „(víno) v větších kufách chutnější jest“ (Dvéře, č. 446 in cupis). Rosa nemá, Rešel. překládá lat. cuppa „vinná nádoba, sud vinný …, kauf, drejlink“ (Q 4b), Bartoš je neuvádí.

Na těchto několika příkladech potvrzuje se tedy předpoklad, že v oblasti hmotné kultury a práce lidu se vyskytnou ve slovní zásobě Komenského nejen hojné moravismy, ale ojediněle i výrazy z nářečí moravskoslovenských.[34] Jejich zhodnocení však by vyžadovalo konfrontaci s celou slovní zásobou Komenského a s její nářeční složkou. — I v tak omezeném počtu ukázek (podle možnosti bez opakování příkladů, na které bylo upozorněno již dříve, jako je např. rubáš, rukávce, oplečí, dlážka, plucar) se vyskytly lexikální jednotky, doložené i v období staročeském jen z Moravy. Jejich výskyt nebo nepřítomnost v češtině 16. stol. můžeme však určit jen prozatímně, pokud známe jazyk středního období jen ze slovníků a náhodné excerpce.

V oblasti duchovní kultury vděčíme tedy Komenskému za několik ukázek dětského folklóru, za zaznamenání některých pověr (ochrana proti uřknutí, vliv měsíčních fází na stromy), za svědectví o mytologických bytostech (obludy, příšery, domácí provenience skřítek, hospodáříček, můra) a za vzácné zprávy o výročních a rodinných zvycích. Spolehlivost Komenského pozorování potvrzují jak pozdější zápisy z lidové tradice (máje), tak shoda v pojmenování (umrlčí hody) s ojedinělým dokladem z konce 14. stol. Naopak jeho zpráva o tzv. navazačství je spíše svědectvím, že takový způsob čarování, v stč. dobře doložený, v době Komenského už nebyl znám a že Komenský vycházel jen z literárních pramenů a z vlastních dohadů.

O hmotné kultuře, způsobu života a o práci lidu zachoval Komenský mnoho nejrůznějších zpráv a snažili jsme se na několika příkladech ukázat, jakého druhu jsou Komenského svědectví. O zájmu a praktických znalostech svědčí odborné názvy týkající se zpracování dřeva, z jiných pramenů málo doložené (sloup, běl, pramen, zátes), přesný popis roubených a hliněných staveb (řemeslo mazáčské, popis přípravy hlíny pro primitivní stavební techniku v Janui), zpráva o nové zemědělské plodině (kukuřice), o lidových hudebních nástrojích, pečivu, o málo ceněných řemeslech (švabíři, jarmarečníci). Stranou stojí přesně propracovaná skupina příbuzenských názvů, z velké části doložená jen z Komenského; zde se nepodařilo zjistit souvislosti s lidovým názvoslovím, Komenský se tu neopíral o lidovou tradici.

V slovní zásobě z okruhu duchovní kultury nemá výraznější podíl nářečí. V oblasti hmotné kultury a práce lidových vrstev jsou lexikální moravismy hojné, např. v popisech obydlí (jizba, zátes, mazáč), hospodářství (košut ‚nádoby na mléko, nádoby na víno‘, parkán ‚zahradní plot‘, turecké žito), potravy [379]a její přípravy (břidký tuk, pitvat), odívání (halena, dolomán). Některé z těchto moravismů jsou doloženy v staré češtině, a to buď běžně (jizba, podobné případy by byly kupř. rubáš, žito, rež), nebo ojediněle (látka, hrot), někdy i v stč. z moravských pramenů (parkán ‚plot dřevěný‘, kufa). Část nářečních slovních jednotek v češtině doložena není, kupř. břidký (tuk), podlejší (předmět), košut, trečaf, některé z nich pronikly do češtiny později (halena, podlý, s novým významem sloveso pitvat).

Teprve srovnání s jazykem 16. a 17. stol. definitivně ukáže, co ze slovní zásoby Komenského není z jiných pramenů doloženo, a zpřesní rozsah nářeční složky v jazyce Komenského. Velká část zkoumaného materiálu není doložena ve staré češtině. Značný podíl na tom má označování nové skutečnosti, před r. 1500 neznámé (kukuřice, zvyk stavět o posvícení máje, švabířské řemeslo). Nelze však soudit např. z pozdních dokladů o můrách nebo o nabíjené hlíně při stavbách, že jsou až záležitostí 16. století.

 

R É S U M É

Komenskýs Wortschatz als Quelle der volkskundlichen Nachrichten

Aus den Schriften Komenskýs sammelte die Autorin volkskundliche Nachrichten, deren Wortschatz sie mit dem Alttschechischen und mit den mährischen Dialekten konfrontierte. Im Bereich der geistigen Volkskultur bringt Komenský einige Beispiele aus der Folklore der Kinder, beschreibt abergläubische Bräuche (Mittel gegen das Beschreien, Einfluß der Mondphasen auf das Holz), nennt dämonologische Wesen (heimischer Provenienz z. B. můra, hospodáříček) und bringt wichtige Belege zu den Kalender- und Familienbräuchen (Maibäume bei Gelegenheit der Kirchmesse, Leichenmahlzeiten, deren Name umrlčí hody schon um das Jahr 1400 vorkommt). Die Zuverlässigkeit von Komenskýs Nachrichten wurde durch die neuere ethnographische Dokumentation bestätigt. In einem Fall, wo Komenský über eine alte Zauberpraktik (navazačství) spricht, schöpft er aus den literarischen Quellen und nicht aus der Volksüberlieferung, wo diese Art von Zauberei wahrscheinlich nicht mehr bekannt war. Von Gebiet der materiellen Kultur, Lebensweise und Arbeit des Volkes bringt Komenský zahlreiche Belege, die von seinen Fachkenntnissen zeugen, z. B. die Beschreibung der Lehmhäuser, neue oder wenig bekannte Benennungen und Fachtermini, die mit der Holzbearbeitung und mit dem Zimmerhandwerk zusammenhängen (zátes, běl, sloup, pramen). Er nennt eine neue Getreideart (turecké žito ‚Mais‘), Musikinstrumente wie kolovrátek (Drehleier), die im Volk beliebt waren. Bei der Gruppe von Verwandtschaftsnamen, die aus anderen schriftlichen Denkmälern nicht bekannt sind, konnten dagegen keine Beziehungen zu der Volkstradition und zu den Dialekten gefunden werden. — Von zahlreichen Moravismen in Komenskýs Wortschatz aus dem Bereich der materiellen Kultur und Arbeit sind einige im Alttschechischen belegt, entweder als gebräuchliche Ausdrücke (jizba, žito, rež, rubáš) oder nur sporadisch (látka, hrot), einige sogar in alttschechischen Quellen mährischer Herkunft. Im Alttschechischen sind unbekannt z. B. Moravismen wie břidký (fett), podlejší (von schlechterer Qualität), košut (Bock), pitvat (Eingeweide ausnehmen). Aber erst nach dem Vergleich aller unserer Beispiele mit der Sprache des 16. und 17. Jahrhunderts wird man den Anteil von Dialektismen in der Sprache Komenskýs genau feststellen können.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 4, s. 366-379

Předchozí Hana Mirvaldová: Alegoričnost v Labyrintu světa a ráji srdce J. A. Komenského

Následující Pavel Trost: Vztah Komenského k německému jazyku