Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Několik metodologických poznámek k bádání máchovskému

Arne Novák

[Rozhledy]

(pdf)

Quelques remarques méthodologiques à propos de K. H. Mácha

V článku máchovského sborníku „Karel Hynek Mácha, osobnost, dílo, ohlas“ (péčí Literárně historické společnosti československé, Praha 1937, nákl. Družstevní práce), nadepsaném „Mácha visionář“ (str. 120—132), podrobil jsem soustavnému rozboru dva Máchovy významné zlomky, „Sen o Praze“ a „Návrat“, jimž se přes podnětné detailní poznámky Voborníkovy a Heidenreichovy dostalo v nejnovější literatuře máchovské jen duchaplných, ale letmých zmínek v slavnostní přednášce Šaldově („Mácha, snivec i buřič“, 1936, str. 14 a 25) a v jubilejním článku Eisnerově („Prager Presse“ 3. května 1936), po napsání mé studie pak v monografii Pražákově („K. H. Mácha“, Sbírka monografií, 1936 v Státním nakladatelství, str. 79 a 122—128), kde nově uveden „Návrat“ v přesvědčivou spojitost s Nerudovou vlasteneckou poesií na jedné a s Máchovým „Májem“ na straně druhé. Pokusil jsem se zvláště zařaditi obě skladby i s jejich ústředním motivem eschatologickým v typologickou souvislost s visionářským typem, jak jej vytvořil Byron, [183]snažil jsem se vedle zjištění vnitřního příbuzenství těchto fragmentů určiti jejich pravděpodobnou chronologii; vymezil jsem, souhlase v tom se studií Jana Mukařovského (K. H. Máchas Werk als Torso und Geheimnis v „Slavische Rundschau“ VIII, 1936, 213—217), zlomkovitost, abruptnost, neočekávanost přechodů jako Máchův slohový princip v nich a nakonec jsem stanovil zásadní rozdíl originální koncepce Máchovy od Byrona, jeho to motivického i myšlenkového východiska. Pověděno stručně: použil jsem jak na „Sen o Praze“, tak na „Návrat“ oné analytické metody, jakou jsem více než před čtvrtstoletím rozbíral (v „Listech filologických“ 38, 1911, 226 n. 353 n.) a Máchovu „Krkonošskou pout“ a kterou jsem tehdy došel neočekávaných výsledků.

Obě stati mají ještě jednu podobnost: jako jsem „Krkonošskou pout“ průkazně odloučil od „Obrazů ze života mého“, kam do té doby bývala stále řaděna, tak jsem v „Návratu“ z mnohých důvodů plynoucích z vnitřní analysy proslovil závažné pochybnosti, zda IV. oddíl skladby s motivem vězně k celku vůbec náleží. Vidím z kritik máchovského sborníku, hlavně z poznámky šifrované Kaj (K. Janský?) v „Literárních novinách“ IX, č. 18 z 29. května 1937 (její hledisko převzal a s hrotem animosity zhrubil K. Polák v „Právu lidu“ z 22. června 1937), že se velmi povážlivým omylem redukuje obsah a význam mé studie právě jen na sporné prý zjištění rozporů mezi I.—III. a IV. oddílem „Návratu“ a že se cena mé stati vůbec podvrací odkazem k domněle rozhodujícímu svědectví prý autentického nálezu rukopisného. Věc se týká pouze „Návratu“ a nikoli také „Snu o Praze“.

„Návrat“, jako tolik větších i menších Máchových děl, nemáme zachován v původním rukopise, nýbrž jednak v opise t. zv. musejním o třech částech a v otisku ve vydání z r. 1862 s částmi čtyřmi. K nim (viz článek F. Krčmy „Neznámé prozaické zlomky K. H. Máchy“ v „Rozpravách Aventina“ V, 1929/30, str. 257—258) přibyl opis další, prý Hindlův, který obsahuje rovněž jako Máchovy spisy z r. 1862 oddíly čtyři. K tomuto opisu, vydanému samostatně K. Reslerem r. 1930 („Deník mnichův a jiné práce“) v stati své nepřihlížím a také jsem přihlížeti nemusil: není to originál, nýbrž opis, jehož provenience i doba vzniku zůstávají sporné; rozdíly jak od opisu musejního, tak od spisů z r. 1862 jsou zcela nepatrné; i když s Krčmou připustíme, že snad jsme tu blíže ztracenému originálu, nemůžeme naprosto pověděti, že by nám jej opis, i pochází-li z ruky Máchova důvěrného přítele E. Hindla, mohl nějak nahraditi. Jsme tu v situaci, opětovně se opakující v literární vědě: neuspokojivý tekstový stav nás nutí, abychom se při zjišťování původnosti a vnitřní jednoty díla spolehli především na metodickou analysu daného tekstu; tuto základní nutnost moji kritikové, bohužel, nepochopili.

Jádrem sporu — nikoli však kriteriem hodnoty mé monografie o obou Máchových visionářských skladbách! — jest tu sounáležitost IV. oddílu „Návratu“ k předchozím třem partiím ostatním. Dvě z dochovaných versí tuto sounáležitost zachovávají, jedna z nich ji popírá. Jsem přesvědčen, že se mi analysou tematiky i motivů „Návratu“, zjištěním jeho poměru ke koncepci herlošovské, obsažené ve „Snu o Praze“ na jedné a k okruhu „Intermezza“ z „Marinky“ na straně druhé, podařilo zdůvodniti zásadní rozdíly, ano, přímo rozpory mezi partiemi I.—III. a částí IV.: onde běží o matku Vlast z oblasti máchovského elegického vlastenectví, tuto o matku Zemi, motiv to čistě máchovský, příznačný pro pozdní dobu básníkovu (to přehlédl úplně kritik v Lit. nov., snaže se proti mně uvésti motivické spojitosti vnitřní mezi oběma oddíly); snažil jsem se podepříti své vývody také velice pravděpodobnou chronologií. Trvám na své kritické koncepci a trval bych na ní, i kdybychom místo pozdního opisu dostali Máchův originál, jenž by pohromadě obsahoval všecky čtyři kapitoly „Návratu“. Ten by byl leda důkazem fragmentární tvůrčí metody Máchovy, jež zcela úmyslně a snad záměrně stavěla vedle sebe do libovolných a vrátkých celků zlomky velmi různorodé, často souvisící právě jen stejnou vznikovou dobou, kdy básník kroužil současně kolem několika hlavních motivů, zde na př. kolem motivu poutníka a vězně (srov. s tím uvedený článek Mukařovského).

[184]Ale literární věda, jež se nemůže opírati pouze o výklad historický a spoléhati jenom na poznání tekstově filologické, nýbrž nutně musí užívati i nástrojů kritických a jejich pomocí dospívati posléze k řešení nejvyšších úkolů t. zv. kritiky vyšší, musí si především položiti otázku po vnitřní strukturální jednotě, po myšlenkové i motivické organičnosti celku dochovaného pohromadě náhodou nebo oprávněně. Nemůže se k němu stavěti jinak, než se kritik staví k dílu, u něhož o autentičnosti zachovaného vydání není arciť sporu nejmenšího. I tu kritik zkoumá celistvost a jednotu, zkoumá komposiční zákonnost nebo prohřešky proti ní, zkoumá nenáležitost vsuvek a episod, zkoumá přesahování autorových oblíbených motivů z díla do díla atd. Soudím, že jsem, použiv těchto subtilních nástrojů kritických před čtvrtstoletím při analyse „Krkonošské pouti“ i letos při rozboru dvou Máchových skladeb visionářských, podstatně posloužil poznání díla K. H. Máchy, jako mu stejným metodickým postupem prospěl F. X. Šalda, jehož významná studie v „Duši a díle“, psaná r. 1912, vychází — jak Šalda sám vyznává — z mé stati o „Krkonošské pouti“, uveřejněné před tím r. 1911. To ovšem nepochopí oni máchovští mikrologové, jimž se studium K. H. Máchy vyčerpává pouhým, jinak jistě záslužným, objevováním, popisováním a vydáváním buď původních nebo alespoň odvozených tekstů máchovských.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 3, str. 182-184

Předchozí Josef M. Kořínek: Jazykověda na XI. mezinárodním sjezdu psychologie v Paříži

Následující Jan Uher: Mluvnické vyučování na národních školách