Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Základy středověku

R. J. (= Roman Jakobson)

[Kronika]

(pdf)

Les fondements du moyen-âge (Histoire de l’Humanité, dir. J. Šusta)

Třetí díl „Dějin lidstva“, vydávaných Melantrichem za redakce J. Šusty (1937, str. XLVI + 768), přináší hojné a důležité poznatky filologovi, zabývajícímu se kulturními a zvláště literárními otázkami středověku slovanského, zejména českého. Tradiční nazírání považovalo románskogermánský západ za vrcholné ohnisko středověké vzdělanosti a slovanský svět oněch časů za více méně zaostalou periferii. Uvedené dílo však náležitou měrou přihlíží k pokrokům byzantologického bádání, zdůrazňuje vedoucí úlohu, kterou měla v kulturních dějinách raného středověku „zářivá metropole na Bosporu, nezničitelné ohnisko sebevědomé tradice a síly říšské“ (Šusta), a sleduje rozsáhlou expansi byzantské vzdělanosti a jejích uměleckých forem (J. Bidlo). V. Chaloupecký právem zdůrazňuje, že se barbarství střední i západní Evropy odráželo od literární, kulturní i společenské výše říše byzantské, která daleko více než Řím nebo Cáchy dovedla pokračovati v tradicích antické civilisace: „Kde byla v té době v střední nebo západní Evropě nějaká vyšší škola, kde byla věda nebo písemnictví?“ Přímé působení byzantské kultury na československý, bulharský, srbochorvatský a ruský svět bylo neocenitelným požehnáním pro slovanský vývoj. Stačí ukázat s Chaloupeckým jednak na malou gramotnost Oty Velkého, jednak na literární vzdělání českých panovníků X. století, souvisící jedině s tradicemi byzantské vzdělanosti, a na sčetlost polského krále Měška II. jako ohlas českého kulturního prostředí, anebo spolu s Bidlem uvésti cařihradské universitní vzdělání bulharského cara Simeona, srovnati úctyhodné bohatství bulharské literatury raného středověku se soudobým písemnictvím německým a anglosaským a konečně uvědomiti si, jak Rusové v první polovici XI. století vynikali svou vzdělaností nad většinu západních národů (str. 689).

[188]Význam Byzance pro politické a kulturní dění raného středověku, a speciálně pro vývoj slovanských národů a států, je v knize až na ojedinělé výjimky dobře vymezen. Bidlo právem upozorňuje na houževnatý život byzantského křesťanství v Uhrách a tato otázka je zvláště závažná pro kulturní dějiny československé (osudy slovanských mnichů sázavských za Spytihněva, velkomoravské církevněpolitické dědictví, cyrilometodějská tradice na Slovensku), kdežto studie J. Macůrka „Maďaři a uherský stát“, jinak přehledná a poučná, vyhýbá se poněkud právě otázce maďarsko-byzantských vztahů. Šusta ve své hutné úvodní stati zahrnuje kavkazské země do pásma křesťanských kultur oplodněných antikou, s druhé strany Bidlo uznává v staroruském výtvarném umění vedle základních byzantských prvků vliv vzorů arménských; škoda, že do knihy nebyl pojat soustavný přehled arménských a gruzínských dějin. Speciálně na poli kulturním je tu mnoho pozoruhodných souvislostí a shod s jinými zeměmi, jež prošly byzantským vlivem. Je charakteristické, že se podle t. zv. panonské legendy Konstantin dovolává na prvním místě právě Arménů jako národa s liturgií v řeči domácí. These, že obdobu cyrilometodějského díla „u jiných národů nenajdeme“ (str. 607), platí tedy jedině pro svět západní. — Poněkud podceňuje vývojovou úlohu byzantského umění zajímavá studie J. Cibulky „Církev, výtvarné umění a hudba v raném středověku“. Mocné zásahy byzantských podnětů do dějin umění západního a mohutný staletý vývoj ruského a jihoslovanského církevního malířství na byzantské základně svědčí tomu, že sotva lze pojímat Byzanc výhradně jako činitele, poutajícího vývoj „do mezí starého programu a bývalých forem“.

Vedle soustavného přehledu výtvarného umění a hudby čekal by čtenář obdobný popis mezinárodního umění slovesného, ale data o literární tvorbě, většinou dosti podrobná, jsou zařaděna do jednotlivých historických příspěvků. Některé podrobnosti v nich jsou sporné; tak na př. přihlédneme-li k bohatství starobulharské církevní poesie a jejímu základnímu významu pro staletý vývoj poesie ruské, sotva lze hájit názor, že básnictví v první bulharské říši „bylo zanedbáváno“ (str. 710) — zanedbává je jedině dosavadní literárněhistorické bádání.

Pro kulturní dějiny československé jsou vedle pojednání J. Schránila „Vstup Slovanů do dějin“ nejdůležitější dvě studie, J. Bidla „Říše byzantská v 9. století a Veliká Morava“ a V. Chaloupeckého „Počátky státu českého a polského“. Pronikavý vliv Byzance na Velkou Moravu, cyrilometodějské dílo jako nutný a blahodárný výsledek tohoto vlivu a směrodatný význam velkomoravské tradice pro další kulturní a politický vývoj českého národa — tyto poznatky dnešního bádání se markantně liší od obrazu národní minulosti, nastíněného českou vědou XIX. století, i od základního jejího pramene — Kosmy, jehož nespolehlivost a předpojatost mistrně ukázal Pekař a nyní Chaloupecký. Chaloupecký uznává sice, že X. století českých dějin a zčásti i XI. ještě skýtá mnoho nerozřešených otázek a záhad, ale vývojové linie jsou mu již v podstatě jasné. „Moravské křesťanství přineslo na počátku století X. do Čech vzdělanost poměrně velmi vyspělou, jejíž kořeny jsou netoliko v Římě, ale zejména v kulturně výše stojícím Cařihradě“ (596). Toto století je dobou českého kulturního a mocenského rozmachu, navazujícího na tradici velkomoravskou. Životnost a těsná vzájemná souvislost státněpolitické tradice velkomoravské a kulturní tradice cyrilometodějské se jeví i při vzniku velikého státu českého i v programu Břetislava I., obnovitele říše, i později ve velkorysé době posledních Přemyslovců (srov. V. Chaloupecký, Uherská politika Přemysla Otakara II. v Pekařově sborníku I.), zkrátka v každém vzestupném období staročeských dějin (srov. v Slovu a slovesnosti 2, 1936, 6, 8). Vývody Chaloupeckého o náležitosti Horní Lužice, Slezska, Krakovska a Slovenska k českému státu X. století jsou nesmírně důležité i pro historickou slovanskou jazykovědu i pro dějiny styků mezislovanských, zejména pak české kulturní expanse. Oba uvedení historikové spravedlivě zdůrazňují významné kulturní poslání Moravy v devátém století a Čech v století desátém k sousedům slovanským, ba i neslovanským; nesporná je souvislost počátků polského křesťanství s cyrilometodějstvím velkomoravským a přemyslovským; stále evidentnější je i these o kulturním vlivu českém v kyjevské říši X. století. Vyskytují-li se v knize ozvuky tradičních názorů na časnou česko-charvátskou kulturní vzájemnost, lze připomenout, že máme sice doklady exportu českých církevněslovanských památek k Charvátům, nikoli však charvátského vlivu na cyrilometodějskou vzdělanost českou a na její písemné památky.

Nestihl-li „velmi exponovanou větev Slovanů československých“ podobný osud jako jejich soukmenovce na Polabí, podstatně přispěla k tomu, jak [189]usuzuje Chaloupecký, doba církevněslovanské vzdělanosti. Účinnou složkou této vzdělanosti bylo zajisté národní sebevědomí, vychované cyrilometodějským heslem plnoprávných nároků každého národa a rovněž každého jeho příslušníka na nejvyšší duchovní statky. Právě „lidově národní odpor“ proti cizímu rozpětí, připravený cyrilometodějskou propagandou v Bulharsku, nepodnítil sice, ale umožnil bogomilské hnutí (viz úvahu Bidlovu, str. 718 n.) a staletá nepřetržitá paměť o cyrilometodějství v českém vzdělanectví, kterou dobře vyzdvihl Bidlo (404), živila obdobný odpor, jenž nepodnítil sice, ale umožnil a vyzbrojil husitský nástup. Jádrem cyrilometodějství je nepochybně otázka bohoslužebného jazyka, s ní však je nezbytně spjata celá ideologická soustava a k tomuto jazykovému a ideologickému odklonu od pravověrného římanství se zpravidla přidružuje také „úchylkářství“ dogmatické a rituální i hledání odlišné kulturní orientace. Termín Bidlův „slovanskobyzantské křesťanství“ je tedy oprávněn a stačí připomenout zahrocenost panonských legend proti západnímu „filioque“, řecky orientované odchylky od latinské předlohy v Kyjevských listech, souvislost s východním obřadem u modlitby ze Svatováclavské legendy nebo u Pražských zlomků a Vídeňských glos, existenci cyrilského písma v Čechách, prokázanou zapomenutým objevem Pekařovým, a východní prvky v praksi sázavského kláštera.

Rozmachu českého státu odpovídala, jak dovozuje Chaloupecký, také bohatá literární produkce. Před první církevněslovanskou legendou o sv. Václavovi a nejspíš do jeho doby badatel přesvědčivě klade jednak církevněslovanské Umučení sv. Ludmily, jednak jeho latinské zpracování „Fuit in provincia Boemorum“, a do druhé polovice X. století několik původních českolatinských legend, kterých koncem století užil pro své kompilační dílo Kristián. Až bude uveřejněn zevrubný rozbor těchto legend a jejich filiace, o nějž se opírají důležité závěry Chaloupeckého, vrátím se podrobněji k těmto jeho významným thesím.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 3, str. 187-189

Předchozí jm. (= Jan Mukařovský): Kongres pro estetiku a vědu o umění

Následující R. J. (= Roman Jakobson): Staročeská píseň o bitvě u Varny 1444