Příspěvek k problematice kompatibility slovních jednotek v ruštině

Zdeňka Trösterová

[Kronika]

(pdf)

К проблематике сочетаемости лексем в русском языке / Contribution au problème de la compatibilité des unités lexicales en russe

Teoretická problematika spojitelnosti lexémů patří v posledních dvou desetiletích k často diskutovaným otázkám jak z hlediska praktických potřeb lexikografie a didaktiky, tak z hlediska potřeb konstruování speciálních jazyků vědy, vyhledávání informace, teorie a praxe překladu atd. Kniha M. M. Kopylenka[1] je dílčím příspěvkem k řešení této složité problematiky; všímá si kompatibility [226]lexémů[*] jak v rámci jednoho jazyka, tak i z aspektu typologického, a to v rovině synchronní i diachronní.

Značná pozornost je věnována vymezení pojmů. Spojení lexémů jsou v systému jazyka podřízena různým omezením, souvisejícím s ustáleností nebo idiomatičností. Ustálenost je charakterizována jako jednotka omezení spojitelnosti, může se pohybovat od 1 do 0; o 100% ustálenosti spojení mluvíme tehdy, jestliže element, na jehož základě lze dané spojení předvídat, mimo ně neexistuje (např. pritča vo jazycech). Idiomatičnost je chápána jako jednotka sémantické nečlenitelnosti; tu lze rovněž měřit, a to na základě počtu spojení obsahujících společné slovo, které má specifické synonymum pouze pro daná spojení, ale s jinými synonymy existuje i mimo tato spojení (např. ostat’sja s nosom — synonymum ni s čem je možné jen v tomto spojení, proto jde o 100% idiomatičnost). Zatímco ustálenost je pro autora jednotkou omezení spojitelnosti lexémů, idiomatičnost je jednotkou omezení spojitelnosti sémémů. Kromě těchto dvou typů existuje ještě další typ omezení, vyskytující se u tzv. parametrických spojení, např. tehdy, vyjadřuje-li se příznak „mnoho, ve vysokém stupni“ (parametr Magn) u lexému aplodismenty, je nutné užít lexému burnyj, u trebovanije lexému kategoričeskij atd. Každý z uvedených typů omezení se může vztahovat jak k slovu jednomu, tak k celé skupině slov; v tom případě jde o skupinovou ustálenost a idiomatičnost, které jsou rovněž záležitostí jazykového systému.

Jádro Kopylenkovy knihy tvoří experimentální výzkum ustálenosti a idiomatičnosti vybraných spojení. Stupeň ustálenosti spojení 7 slovesných lexémů (budit’, vozbudiť, vyzvať, porodiť, probudiť, razbudiť, roždať) s 50 substantivy označujícími city zkoumal autor s pomocí informátorů (zadané testy jsou v knize podrobně popsány). Přes určité nebezpečí nepřesnosti, na něž sám autor upozorňuje, dospěl k zajímavým výsledkům: z celkového počtu 350 spojení bylo zcela jednoznačně hodnoceno 16; nejvyšším možným počtem bodů 2: vyzvať voschiščenije a vyzvať nedoumenije, nulovým počtem bodů 14, např. budiť smuščenije, vozbudiť otčajanije, razbudiť bojazň. Počtem bodů přibližujícím se k maximu nebo minimu bylo hodnoceno celkem 69 spojení. Okolo 63 % všech spojení dostalo průměrný počet bodů; to svědčí o tom, že v povědomí mluvčích neexistují přesná pravidla spojitelnosti lexémů. Výsledky experimentu jsou zajímavé i z hlediska hodnocení jednotlivých sloves: nejvyššího počtu bodů bylo dosaženo u slovesa vyzvať, jehož denotativní význam je nejvíce oslaben (zároveň jde o sloveso, které jediné z uvedených 7 náleží k 2500 nejfrekventovanějším slovům současné ruštiny). Nejnižším počtem bodů byla hodnocena spojení se slovesy razbudiť a roždať, která jsou současně slovesy s nejsilnějším denotativním významem. — Stupeň idiomatičnosti je autorem zkoumán prostřednictvím tzv. operační analýzy, jejíž podstatou je postupné rozčlenění zadané množiny spojení na podmnožiny se společnými sémantickými charakteristikami a připsání kladné nebo záporné charakteristiky z hlediska dané operace jednotlivým spojením. Údaje takto získané slouží jako ukazatel stupně idiomatičnosti spojení, přičemž ne vždy souhlasí s údaji uváděnými ve slovnících, např. spojení N delal gimnastiku má více společných charakteristik s absolutním idiomem Razve eto dalajet pogodu? než se spojením N delal rejs. Do jisté míry překvapivé závěry, k nimž autor touto cestou dospěl, svědčí z jedné strany o nedokonalosti intuitivního přístupu uplatňovaného autory slovníků, z druhé strany mohou být důsledkem zatím malé rozpracovanosti teorie operační analýzy. Cenné jsou však ne tak samy výsledky, jako především autorův přístup k dané problematice, snaha uplatnit exaktní metodu i v této oblasti lingvistiky, kde až dosud rozhodujícím činitelem bylo jazykové povědomí jednotlivce.

Stručná kapitola zabývající se otázkami mezijazykové idiomatičnosti a jejího možného využití pro typologické účely problematiku spíše jen naznačuje. — Poslední část knihy je [227]věnována diachronnímu zkoumání. Konstatuje se naprostý nedostatek teoretických prací, za hlavní úkol nově vznikající disciplíny je považován výzkum formování spojitelnosti, dynamiky vztahů mezi denotativním a konotativním charakterem spojení a rovněž řešení otázek genetického charakteru (rysy charakteristické pro spojitelnost lexémů v slovanských jazycích celkově, ve skupinách jazyků a jednotlivých jazycích). Podobně jako se autor pokusil podat na základě operační analýzy návod k exaktnějšímu zkoumání stupně idiomatičnosti spojení v současné ruštině, snaží se v poslední části práce pomocí srovnávací analýzy vybraných spojení o stanovení stupně příbuznosti slovanských jazyků a ukázání jedné z cest, po níž by se mohla ubírat diachronně orientovaná nauka o spojitelnosti lexémů.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 3, s. 225-227

Předchozí Ludmila Uhlířová: Sovětská monografie o sémantice syntaxe

Následující Milada Fišerová, Eva Hošnová: Hledání kritérií pro rozlišení intenčních a volných doplnění v germanistické literatuře