Neshodný přívlastek adjektivní (Konstrukce typu něco veselého)

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

Имя прилагательное в роли несогласованного определения (конструкция типа něco veselého) / L’adjectif comme attribut en position détachée: les constructions du type něco veselého

1. Spojení typu něco veselého (něco mého, něco takového), co veselého, nic veselého nebyla dosud vyložena a řadí se ke spojením s genitivem celkovým (partitivním) spolu se spojeními několik chlapců,[1] resp. k přívlastkům kvantitativním spolu se spojeními mnoho, málo, několik, něco lidí.[2] Už J. Jungmann v Slovníku česko-německém II, 656 uvádí: „něco in nom. et acc. regit genitivum nominis adjecti, quia quasi substantivum est … něco peněz … Nětco dobrého, zlého Wq 246 …, alias[3] congruit, ut něčeho dobrého, něčemu dobrému atd.“ Také Gebauer např. ve svém Slovníku II (s. 534) stejně jako Jungmann uvádí střídavě doklady na genitiv adjektivní a genitiv substantivní, ale i doklady na nieco ve významu ‚trochu‘, jejž toto slovo mělo už ve stč.: vy sě nieco dobrého na mně domníte (Životy sv. Otců), Že by nyeczo jiného učinil (O svatém Jeronymovi knihy troje), po nyeczo času (Lev z Rožmitálu), zvieřě nieczo hlúpé (Nová rada Smila Flašky z Pardubic). Vycházející Staročeský slovník I, 1971, 418 v hesle něčso uvádí patrně ke srovnání vedle sebe: nyeczo k tobě hněvu (EvRajhr), jmá nyeczo proti tobě nelibého (Drážď) — nyetczo zlosti (BiblOl), zlého nyeczo (Pad).

Nehledí se tedy ve výkladu k tomu, že se v jedněch případech k výrazu něco pojí adjektivum v genitivu, v jiných případech substantivum v genitivu, tím méně k tomu, že ve spojení se substantivem je možné mluvit o genitivu celkovém, resp. kvantitativním, že však takovým výkladem by sémantika spojení s adjektivem v genitivu postižena nebyla. V konstrukcích typu něco cukru (tj. ve spojení se substantivem), jichž se užívalo a užívá jen v 1. a 4. p., jde o genitiv kvantitativní,[4] avšak ve spojeních jako něco veselého výraz něco nevyjadřuje množství, nýbrž jako neurčité zájmeno jen zastupuje pojmenování substantivem, např. substantivem událost, vyprávění, jindy věc apod., adjektivum v genitivu vyjadřuje kvalitu toho, co je zájmenem co, něco, nic naznačeno; máme tu tedy genitiv nikoli kvantitativní, nýbrž kvalitativní.

2. Vzniká pak otázka, proč je závislý výraz v genitivu, proč adjektivum není ve shodném pádu.

Vysvětlení by se mohlo spatřovat mimo jiné v tom, že závislý výraz je substantivizované adjektivum,[5] tj. vlastně substantivum, a že tu přece jen máme [270]genitiv kvantitativní. Avšak takovému výkladu odporuje to, že se adjektivum, pokud tomu nebrání jeho lexikální význam, může stupňovat, např. něco veselejšího, a to i ve spojení s větou přirovnávací, např. Vypravoval něco veselejšího, než jsem očekával, že se adjektivum může determinovat např. měrovým příslovcem velmi, hodně: něco velmi veselého. Kromě toho lze se zájmenem něco spojit všechna adjektiva, i ta, kterých se jako substantivizovaných neužívá nebo užívá jen ojediněle, místo adjektiva lze užít zájmena přivlastňovacího (např. něco mého atd.) i zájmena ukazovacího takový (něco takového), tj. výrazů, u nichž mluvit o substantivizaci by znamenalo rozšiřovat substantivizaci do nežádoucí neurčitosti. Pojetí substantivizace v těchto konstrukcích nehledí ani k tomu, že se domněle substantivizovaného adjektiva v genitivu (jako neshodného přívlastku) užívá jen ve spojení s něco v 1. a 4. pádě. Jestliže je zájmeno něco v pádě jiném, závislé adjektivum je od původu přívlastkem shodným a pojetí substantivizace nepřichází v úvahu: něčeho veselého, něčemu veselému, o něčem veselém, s něčím veselým. Viz i Gebauerovy doklady staročeské: z Alexandreidy ny o czemz jiném, ze Štítného Řečí nedělních a svátečních v takém nyewczem pracovati, z Hájkovy Kroniky k ničemémuž dobrému,[6] ze Štítného abych w czemsbud tělesném sě kochal.[7]

Jestliže vyjdeme ze současného stavu jazyka a z obecně přijímaných výkladů konstrukcí zřetelných po stránce morfologicko-syntaktické, můžeme jen konstatovat, že v konstrukcích typu něco veselého (v 1., 4. pádě) je výraz veselého neshodný adjektivní přívlastek k řídícímu zájmenu něco. Můžeme zde mluvit o substantivním adjektivu, tj. o adjektivu se substantivní funkcí: Toto adjektivum má funkci neshodného (genitivního) přívlastku, totiž přívlastku, který kromě uvedených konstrukcí a konstrukcí s mnoho, málo, kolik, tolik je vyjadřován jen substantivem slovnědruhového vymezení. Na rozdíl od toho slova označovaná tradičně jako substantivizovaná adjektiva jsou vskutku substantiva, a to adjektivní, tj. substantiva sice původu adjektivního, mající však jen pádové tvary adjektiv (nestupňují se, ani nejsou determinována příslovcem).

Jak však vysvětlit anomálii konstrukcí typu něco veselého? Neshodný přívlastek v konstrukcích jednotně jazykovědci vykládaných je vyjádřen substantivem (necháme-li stranou neshodný přívlastek jmenovací a ovšem např. přívlastek vyjádřený příslovcem). Jak vysvětlit to, že v ostatních pádech jako něčemu veselému atd. je přídavné jméno přívlastkem shodným?

Vysvětlení dnešní morfologicko-syntaktické anomálie nacházíme ve staré vývojové etapě češtiny, v tom, že zájmeno co vzniklo z genitivu česo, čьso, genitiv pronikl do funkce akuzativní i nominativní, podobně jako u substantiv životných (mužského rodu) pronikl do funkce akuzativní.[8] Změna z genitivní funkce v akuzativní a nominativní nenastala ovšem naráz. I v době, kdy se stč. podob čso, co užívalo ve funkci nominativní, resp. akuzativní, jejich ponětí genitivní ještě bylo živé. Připomeňme doklady, které na užívání podob čso, co v platnosti genitivní uvádí J. Gebauer (pozn. 6, s. 466) nejen z knihy Rožmberské když opata ze czo pohonie a z Alexandreidy ktož czo dóstojen bieše, ale kupodivu i z Husovy Postily pilná vóle k kupování nebo prodávaní nieco duchovnieho.[9] V této době, kdy podoby čso, co měly funkci genitivní vedle funkce akuzativní a nominativní, bylo adjektivum v genitivu k zájmenu čso, co přívlastkem shodným, jako jím bylo k zájmenu čso v ostatních pádech. Jak dlouho podoby co, něco, nic neztrácely svou funkci genitivní, je patrno [271]z jejich užívání jako genitivu záporového ještě u Komenského. K. Hausenblas[10] konstatuje, že ve spisech Komenského byl „genitiv záporový v plné síle“ (61), ale co, což, tj. dnešní tvary nom. a akuz. byly podle jeho zjištění ve funkci záporového genitivu obvyklé, např. což … plně mi vystihnouti možné nebylo; něco pravidlem, např. abych … zase sobě něco neutržil; nic „bývá i v genitivu zcela pravidelně“, např. nemá-li olovněnného sedadla, nevysedí nic (62).

3. K tomu, že se i v latině užívalo spojení jako aliquid novi, nihil novi vedle nihil novum (ale jen nihil utile), je třeba připomenout alespoň to, že latinský genitiv „partitivní“ je sémanticky odlišný od českého. Vstupuje do konstrukcí také zcela odlišných od češtiny, např. quid est causae, ad id loci, sed quid mulieris uxorem habes, Cic. Verr.[11] Užívá se ho nejen u zájmen rodu středního, např. quid, ale právě na rozdíl od češtiny i u zájmen rodu mužského jako quis mortalium, qui captivorum, tj. i v případech, ve kterých latinskému genitivu bezpředložkovému odpovídá český gen. s předložkou z. Je třeba zde hledět k rozdílu mezi češtinou a latinou také v míře substantivizování adjektiv. Nelze tedy z hlediska genetického, ani systémového českou konstrukci něco nového pokládat za protějšek lat. aliquid novi. Latinská konstrukce mohla přispět k tomu, že se česká konstrukce udržela, neměla však vliv na její vznik.

4. To, že zájmena co, něco i nic zastupují pojmenování podstatným jménem a že adjektiva, která jsou k nim ve vztahu přívlastkovém, vyjadřují kvalitu toho, co je zájmeny co, něco naznačeno, se projevuje ve stč. — ale jen v několika známých případech — tak, že se genitiv adjektiva změnil v nominativ, resp. akuzativ, přičemž adjektivum mohlo být i anteponováno. J. Gebauer (o. c. v pozn. 7, s. 246n.) uvádí z Husa doklad aby lidé nemněli, by co božné (= něco zbožného) v těch stvořeních bylo a pak (rovněž z prvních desítiletí 15. stol.) už jen příklady na nom.-akuz. adjektiva jiné: nic jiné, pro jiné něco.[12]

J. Gebauer pokládal spojení čso jiné za původní, soudě podle formulace, že čso mívá „při sobě adjektivum souřadné“ jako zájmeno kto (s. 246), že však „v nom. akk. bývá … již v jazyku starém adjektivum jako přívlastek podřízený, v gen.: čso jiného“ (s. 247).

5. Podstatně jiný je původ konstrukcí typů pět knih, mnoho (málo) knih. Základní číslovky pět atd. byly původně podstatná jména a genitiv počítaného předmětu byl genitiv partitivní. Pádová shoda základní číslovky a substantiva počítaného předmětu vznikla až později atrakcí. Podobně tomu bylo i s konstrukcemi např. s mnoho a málo. Gebauer (pozn. 9, s. 291) vykládá, že počítaný předmět při mnoho, málo (koliko, několiko, toliko) má být a někdy bývá v genitivu, a to i tehdy, jestliže mnoho, málo je v nepřímém pádu, a uvádí příklady: s mnohem kniežat rodu jeho AlxV.,[13] u málu dní ŠtítMus, ale dodává: „však attrakcí nabývá předmět počítaný pádu, který by příslušel číslovce; ta pak sama buď má flexi náležitou nebo ustrnuje“, např. svatá Ludmila mnohu lidem bieše míla DalC., po mnozě skutciech ApŠ.

Kvantitativním významem řídících výrazů v těchto konstrukcích lze však vysvětlit jen genitiv sám, ne adjektivum v dnešních spojeních např. jako mnoho ve[272]selého, mnoho veselejšího, mnoho velmi veselého atd. Možnost užít ve spojení s nimi adjektiva jako neshodného přívlastku nelze odůvodnit kvantitativním významem výrazů mnoho, málo atd. Výklad, který jsem podal u konstrukce typu něco veselého, zde nepřichází v úvahu. Lze pomýšlet na analogii: Konstrukce typu mnoho veselého vznikly později analogicky podle konstrukce typu něco veselého. Ve prospěch takového výkladu svědčí to, že Gebauer v Historické mluvnici české ani ve Slovníku staročeském neuvádí žádný doklad na spojení číslovek mnoho, málo atd. s adjektivem v genitivu (avšak zaznamenává spojení mnohost sladkosti z žaltáře Poděbradského). A dokonce i Jungmann uvádí ve svém Slovníku jediný příklad: mnoho dobrého (na rozdíl od příkladů na spojení s něco), a to bez bibliografického údaje i bez označení us. (zaznamenává však kvantitativní adjektivní genitiv v pl.: velice mnoho dobrých zahyne z Historie židovské Josefa Flavia).

Rozdíl mezi kvantitativními konstrukcemi s výrazy pět, mnoho, málo, tolik, kolik a kvalitativními konstrukcemi s co, něco (cosi), nic trvá i v konstrukčních vlastnostech dosud:

Číslovky typu pět se spojují jen se substantivy, a to ve všech pádech. Číslovky mnoho, málo, tolik, kolik se spojují ve všech pádech se substantivy (mnoho dokladů, mnoha dokladů, mnoha dokladům atd., málo dokladů, mála dokladů, málo dokladům atd.), jen v 1. a 4. pádě s adjektivy. Výraz málo však může mít také povahu substantivní číslovky, např. s málem peněz, zejména ve spojení se zájmenem to: to málo peněz, toho mála peněz, tomu málu peněz, o tom málu peněz, s tím málem peněz.

Zájmena co, něco, nic se neomezují na spojování jen se substantivy, jako je tomu u číslovek typu pět, a se substantivy a adjektivy se spojují opačně než číslovky mnoho, málo: S adjektivy se spojují ve všech pádech (výrazy co, něco, nic tu mají platnost neurčitých zájmen), kdežto se substantivy se spojují jen v 1. a 4. p. (zde výrazy co, něco mají platnost příslovcí, jsou nesklonné).

6. Jak však vysvětlit, že se udržel adjektivní genitiv, třebaže se podoba co začala chápat jen jako 1. a 4. pád, třebaže genitivní adjektivum jako neshodný přívlastek je syntaktická kuriozita?

Je to zajisté především (viz též oddíl 2) projev konzervativnosti jazykové formy, ale patrně zde působilo také to, že zejména k 1. a 4. pádu co, něco, cosi, nic genitivní adjektivum mohlo nabýt druhotně ještě slabšího významu kvantitativního: něco veselého může implikovat význam množství (kvanta). Např. Rád čtu něco veselého znamená ‚Čtu rád veselé texty‘ a k tomu se zásluhou genitivu přidružuje ponětí neurčitého kvanta na rozdíl od určitějšího naznačení množství číslovkami mnoho, málo, kolik, dost. Vl. Šmilauer[14] dokonce výslovně říká: „Je-li množství udáno zájmeny co, něco, nic a látka adjektivem, je v přímých pádech adjektivum v genitivě.“

7. Výklad, že genitiv adjektivní v konstrukcích typu něco veselého je podle původu (ne podle současného jazykového povědomí a ne ve shodě se současnou produktivní syntaxí) shodný přívlastek, lze podpořit obdobnými konstrukcemi v ostatních západoslovanských jazycích, v nichž se zájmeno co vyvinulo také z genitivu česo, čьso. (Zdůrazněme opomíjenou skutečnost, že toto zájmeno a jeho původ jsou dalším distinktivním rysem západoslovanských jazyků, rysem morfologickým a syntaktickým.) I v nich — na rozdíl od jazyků východoslovanských a jihoslovanských — se zájmeno co spojuje s genitivem adjektiva: pol. co nowego, coś słodkiego, nic łatwiejszego: dluž. co dobrego, něco śoplego, nic mudrego.

Zvláštní pozornosti si zaslouží slovenština. Zájmena čo,[15] čosi, niečo, nič se v 1. a 4. pádě na rozdíl od češtiny spojují nejen s genitivem, ale i s nominativem, resp. akuzativem. Vývoji těchto dvou konstrukcí bude třeba věnovat zvláštní studii, jazykovědné práce přinášejí dosud jen skoupé údaje. Musím se omezit jen na několik [273]dokladů a základní výklad. Slovník slovenského jazyka I, Bratislava 1959, s. 219 uvádí: Čo takého vám povedal? (Kuk.) — Čosʼ inšie byť to muselo (Sládk.) — II, s. 377: je (máte) niečo nového? — s. 376: nič zlého, dobrého … (zlé, dobré …), Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966, s. 294: čo iné, J. Orlovský,[16] s. 198: Nič dobrého nemôžem pre vás urobiť (Taj.) Doplním některé doklady z vlastní excerpce: nepovieme o ňom nič zvláštnejšie (Spasov - Minčev,[17] s. 29). — poukazovať na niečo iné (Schoberová - Šabík,[18] s. 8). — Je to niečo neosobné (Schoberová - Šabík, s. 15). — čosi teoretické bez identity (Schoberová - Šabík, s. 15). — Někdy nacházíme obě konstrukce (s genitivem adjektiva i s nominativem - akuzativem adjektiva) u téhož autora: sú len reakciou na niečo už urobené (Filkorn,[19] s. 42). — V každom súde užívame aj všeobecné výrazy a tieto v miere všeobecnosti odrážajú niečo podstatného (Filkorn, s. 46n.). — v podstate nič nového v ňom nemôže vznikať (Filkorn, s. 30). — na každom stupni vývinu vedy vždy ostáva pre vedecký výskum ešte cosi základnejšieho a hlbšieho, fundamentálnejšie štrukturálne súvislosti sveta, hlbšie subštruktúry reality (Hrušovský,[20] s. 75). Doklad je poučný také tím, že přístavek hlbšie subštruktúry reality ukazuje, že výraz čosi nemá význam kvantitativní nebo pro někoho může mít jen zcela slabý význam kvantitativní. — Podobně v dokladu: veď nič, z ktorého sa tu vychádza, je velmi rozmanité niečo, je to skutočné indivíduum, jeho rečové orgány, určitý stupeň fyzického vývoja, reč a nárečia (Schoberová - Šabík, s. 14[21]) konkretizace zájmena niečo substantivem indivíduum svědčí o nečíslovkovém významu zájmena niečo; kromě toho je zde adjektivum anteponováno. — Rovněž v dokladu Práve na základe týchto dvoch zvláštností … je vedomie aj vlastnosť, aj čosi vzťahové (Spasov - Minčev, s. 45) koordinace výrazů vedomie — vlastnosť — čosi (vzťahové) sotva připouští pojetí výrazu čosi ve významu kvantitativním.

Nahrazování genitivu adjektiva nominativem adjektiva je ve slovenštině (podobně jako ve stč.) — domnívám se — dalším dokladem toho, že se kvantitativnost, resp. partitivnost ve zkoumaných konstrukcích v zájmenu nepociťuje. Výrazy čo, niečo, nič naznačují věc, jsou to zájmena substantivní, proto tu dochází k formálně strukturnímu přizpůsobení se zcela převažujícím konstrukcím, ve kterých adjektivní přívlastek je přívlastek shodný. Působí tu zajisté také a snad především i pády nepřímé, ve kterých je adjektivum přívlastkem shodným od původu.

Chápání zájmena něco (niečo) a nic (nič) jako zájmen substantivních se projevuje někdy také antepozicí shodného adjektivního přívlastku a u zájmena nic (nič) ještě tím, že se někdy chápe ve významu ‚existující prázdnota‘, přičemž sloveso je kladné; viz Máchovo v to pusté nic jsem uveden. Nebo dochází ještě k dalšímu významovému posunu, např. končí sa trma - vrma a nasleduje veličizné — nič (Laskomerský); Morfológia (s. 310) vykládá, že nič zde je „substantívum a označuje malichernú vec, bezvýznamnú osobu“.

Patrně opačně ve srovnání ve slovenštinou se vyvíjela konstrukce s neurčitým zájmenem a adjektivním přívlastkem v ukrajinštině a horní lužičtině. V ukr. jsou podobně jako ve slovenštině dvě varianty ščosь garne a ščosь garnogo.[22] Podoba ščosь se však vyvinula ze čь - to, původní podoba je tedy ščosь garne, konstrukce s genitivním adjektivem zde mohla pronikat vlivem polštiny, popř. i slovenštiny. Podobně lze patrně vyložit dubletní konstrukce v hluž. ničo dobre — ničo dobreho.

 

[274]R É S U M É

The Adjectival Attribute without Agreement (Constructions of the Type něco veselého)

The constructions as něco veselého (something merry), co veselého (what merry things, ideas, etc.), nic veselého (nothing merry) are a syntactic curiosity, their adjectives (in the genitive) having the value of attributes without agreement while in other cases (with certain exceptions as mnoho veselého, málo veselého = many merry things, few merry things) the attribute without agreement is represented by other parts of speech, mostly nouns. The adjectival attribute without agreement is a heretage coming from old times when the pronoun co in the form česo, čьso had the function of the genitive, the adjective connected with it having the value of a qualitative attribute with agreement. Step by step the forms česo, čьso changed into co and came to perform the functions of the nominative and the accusative respectively, but the genitive form of the adjective has stayed in Czech language up to the present times.

Fundamentally the same development took place in other West-Slav languages, though with some special features. Let us state the most striking fact. The qualitative (not quantitative) meaning of the attribute is revealed in the development of Slovak, whose counterpart in Old Czech only appeared in the form of a weak tendency, namely in the variation between the adjectival attribute without agreement and the adjectival attribute with agreement (e.g. niečo veselého — niečo veselé).

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 4, s. 269-274

Předchozí Libuše Kroupová: K diskusi o slovnědruhové povaze předložek a jejich klasifikaci

Následující Iva Nebeská: K sémantice souvětí s vedlejší větou účelovou