Kritické poznámky k některým tendencím v současné americké lingvistice

Eva Koktová

[Rozhledy]

(pdf)

Критические заметки к некоторым тенденциям в современной американской лингвистике / Quelques remarques critiques concernant certaines tendences de la linguistique américaine contemporaine

0. V současné době se v americké lingvistice projevují snahy o zachycení a vysvětlení nejobecnějších rysů struktury jazyka; v poslední době vyšla (často jen v cyklostylované podobě) řada různých studií, jimž je však společné — byť mají jen dílčí charakter —, že chtějí přispět ke konvergenci a syntéze dosavadních názorů a pojetí, že se v nich usiluje o generalizující závěry; navazuje se v nich na dnes už „klasická“ díla [65]transformacionalistů, jako jsou Chomského Aspekty syntaktické teorie,[1] hledají se univerzální syntaktické teorie, společné alespoň většině jazyků. Nepřihlíží se jen ke struktuře jazyků indoevropských, ale i jazyků vzdálených angličtině, která dosud tradičně sloužila jako hlavní východisko při hledání nejvhodnějšího modelu generování a popisu jazyka [např. některých jazyků asijských, jako je japonština, nebo jazyků amerických Indiánů (kmeny Černonožci, Capanahua apod.)], aby tak mohly být adekvátně vysvětleny některé dosud nejasné, neobvyklé nebo okrajové syntaktické jevy v těchto „tradičních“ jazycích a zasazeny tak do nejobecnějších lingvistických souvislostí, do „univerzalistického“ kontextu. Vzrůstá zájem o zkoumání vztahu logiky a lingvistiky o to, do jaké míry je jazyk logiky „podobný“ strukturám jazyků přirozených a nakolik je odvozování správných logických formulí obdobné transformacím, kterými vznikají správné věty přirozeného jazyka.[2]

1. Chomsky ve svých Aspektech vyslovil domněnku, že jisté syntaktické kategorie jsou univerzální (v tom se Chomsky liší od deskriptivistů); k nim patří takové konstituující části „frázového ukazatele“, jako je jmenná fráze (NP), slovesná fráze (VP) apod. To jsou nejobecnější kategorie bázového komponentu Chomského generativní gramatiky, které patří do „univerzálního slovníku“ nebo „abecedy“ kategoriálních symbolů. Po uplatnění transformačních pravidel vznikají kategorie, které nejsou univerzální, ale specifické pro různé jazyky. Tak vznikla hypotéza tzv. univerzální báze (Bach, Lakoff, Postal, Ross, viz dále) v teoretickém rámci „abstraktní syntaxe“. Ukázalo se, že různé syntaktické kategorie tradičně rozlišované při popisu indoevropských jazyků nejsou univerzální (Lakoff to dokazuje pro kategorii instrumentálních adverbií, Postal pro kategorii členu a osobního zájmena a Ross pro kategorii pomocného slovesa).[3]

Při podrobnějším zkoumání nejobecnějších syntaktických kategorií báze (tj. kategorií konstituujících základní trichotomické „slovnědruhové“ členění v indoevropských jazycích — na substantiva, slovesa a adjektiva) a jejich srovnávání s kategoriemi v jazycích neindoevropských (Bach, srov. dále, upozorňuje na japonštinu, která má pouze dvě základní kategorie tohoto charakteru) se ukazují i nepochybné hypotézy jako vratké; o vyvrácení existence tří základních (bázových) syntaktických kategorií pro angličtinu se pokusili G. Lakoff, J. Ross a E. Bach.[4]

2.0. Ke kritice výše uvedených tří statí je zaměřena Schachterova stať On Syntactic Categories (Lingvistický klub univerzity v Indianě 1973, cyklostyl.). Schachter se v podstatě snaží udržet stanovisko o oprávněnosti tradičního trichotomického členění slovních druhů, neboť při srovnání zmíněných tří statí došel k poznání, že amalgamace slovních druhů v nich navržené jsou založeny mnohdy na ne plně empiricky a formálně nosných kritériích a že jsou směšována kritéria „syntaktická“ a „sémantická“.

2.1. Lakoff (v díle cit. v pozn. 4) navrhuje, aby slovesa a adjektiva byla chápána jako subkategorie jedné lexikální kategorie sloves (na příbuznost těchto dvou slovních druhů bylo už mnohdy poukazováno; např. Aristoteles, vycházeje z teorie predikace naznačené Platónem poukazuje na synonymii nahodilých predikabilií ve [66]větách Sokrates sedí a Sokrates je sedící,[5] neboť oba predikáty přiřazují subjektu tutéž vlastnost. Na možnost zařazovat adjektiva a slovesa do společné skupiny na základě toho, že určují „substantivum v základním tvaru“ (tj. subjekt) v závislostní rovině prvního stupně, poukázal zajímavým způsobem také F. Kopečný.[6] To je však jiné kritérium než Aristotelovo kritérium synonymie; k tomu spíše ukazuje Kopečného dělení každého predikátu na část nesoucí lexikální význam a na část nesoucí gramatický význam, ať již jde o predikát verbální nebo verbonominální. Podle Lakoffa mají být tyto dva slovní druhy rozlišeny jen rysem [± Adjectival]. To se týká takových paralelních konstrukcí jako I am fond of John / I like John. Schachter namítá, že přijmeme-li Chomského X-konvenci, která je vlastně jednotnou notací pro transformace všech tří základních lexikálních kategorií (srov. dále), není třeba zahrnovat kategorii adjektiv do kategorie sloves. Dalším Lakoffovým argumentem pro bázový synkretismus sloves a adjektiv jsou stejná kontextová (selekční) omezení v takových verbálně adjektivních paralelních konstrukcích jako Bill hurt John / Bili was brutal to John; *Bill hurt the rock / *Bill was brutal to the rock. Schachter namítá, že podle Chomského má zmíněné sloveso i adjektivum jisté selekční rysy zabraňující mu vstupovat do kontextů jiných než s životným objektem, a to již v lexikálním zápisu, takže je tento argument formálně nepřijatelný. Další Lakoffův argument vyvrací Schachter empiricky; Lakoff tvrdí, že se adjektiva i slovesa (v rámci jedné kategorie) mohou lišit svým „statickým“ (resp. „neaktivním“) charakterem; uvádí takové paralelismy jako Look at the picture / Don’t be noisy — *Know that Bill went there / *Don’t be tall (pravidlo o imperativu); podobné zákonitosti se objevují i v konstrukcích s “do-something” (What I am doing is …) a v konstrukcích s průběhovým časem. Schachter uvádí takové nepravidelnosti jako Be here at six o’clock / *You are being here at six o’clock a *Miss the parade / You are missing the parade a upozorňuje na Leeovu[7] argumentaci, že slovesa se dělí podle rysu akčnosti a procesuálnosti, který zodpovídá za výše uvedené diskrepance; toto dělení však nelze vztahovat na adjektiva. U sloves jako remember a forget v obvyklých případech závisí dokonce přijatelnost imperativní konstrukce na tom, zda je sloveso negováno. Poslední výhradou k tomuto Lakoffovu argumentu je to, že se pravidlo o imperativu a o konstrukcích s “do-something” a s průběhovým časem vztahují i na verbonominální predikáty se substantivy (nejen tedy s adjektivy). Z prvních dvou Schachterových protiargumentů vyplývá, že uvedené Lakoffovo tvrzení je v jistém smyslu příliš obecné; třetí protiargument poukazuje naopak na to, že v jiném smyslu je jeho tvrzení málo obecné. Čtvrtým Lakoffovým argumentem je, že jak adjektivní, tak participiální predikáty mohou být kondenzovány, převedeny do atributivní funkce (the tall man, the murdered man); avšak Schachter ukazuje, že toto tvrzení lze vyvrátit empiricky; některá participia nejsou takto transformovatelná (*The tries person was an elderly male Caucasian). Podobně povrchní je podle Schachtera Lakoffovo kritérium substantizace adjektiv a sloves (John’s yelling, John’s noisiness); derivační přípony jsou totiž pro adjektiva a pro slovesa podstatně odlišné (tak noisiness by mohlo být derivováno i ze substantiva noise, nejen z adjektiva noisy). Další pravidlo nazval Lakoff “flip-rule”; jde o záměnu subjektu a objektu (I enjoy movies — Movies are enjoyable to me); Schachter empiricky dovozuje, že toto pravidlo neplatí obecně. Lakoff dále tvrdí, že verbálním i adjektivním predikátům je společná možnost vypuštění objektu (John is eating, The movie was enjoyable), ale Schachter poukazuje na to, že toto vypuštění (deletion) není stejného charakteru; [67]zatímco u slovesa je vypuštěno something, u adjektiva to me nebo to people, nikdy však to somebody.[8] Schachter nazývá „podivným“ argumentem, že Lakoff považuje v případech jako He is idiotic — He is an idiot substantiva za odvozená z adjektiv; to, že substantiva mohou být odvozena i ze sloves (to kill - killer) pokládá tedy vzhledem k prvnímu předpokladu za bezvýznamný argument.

Poslední Lakoffův argument pro adjektivně slovesnou synkretistickou hypotézu je přibírání stejných doplnění (John wants to go — John is eager to go). Schachter poukazuje na to, že to platí i pro substantiva (John has an urge to go). Podle Lakoffa by jak adjektivum, tak sloveso musely projít transformační fází, ve které by došlo k vypuštění hloubkového subjektu z infinitivní věty; Schachter však poukazuje na nejnovější (posttransformacionalistické) studie (Emonds, Shopen), ve kterých se dovozuje, že infinitivní konstrukce nemají hloubkový subjekt, takže je možné říci, že určitá slovesa a adjektiva přijímají nesubjektové infinitivní doplnění, aniž by bylo nutno mluvit o jejich společné nadkategorii.

Závěr Schachterovy kritiky Lakoffovy práce vyznívá tak, že adjektiva a slovesa jsou odlišnými, základními kategoriemi báze a že rysy, které sdílejí, nemusejí vést k jejich amalgamaci, neboť Lakoffovy argumenty narážejí na mnoho výhrad z formálního i empirického hlediska. Zdá se, že Lakoff vskutku nepřináší objevné prvky, které by poukazovaly na nové společné syntaktické vlastnosti obou zmíněných kategorií.

2.2. Ross v díle cit. v pozn. 4 poukazuje na to, že by do jedné nadkategorie měla být zařazena adjektiva a substantiva. Tak ve frázovém ukazateli pro větu Henry is hungry je spona považována za hlavní sloveso a adjektivum je predikát věty zapuštěné do abstraktní jmenné fráze, která má funkci objektu tohoto hlavního slovesa. Taková abstraktní jmenná fráze má dvě složky, abstraktní zájmeno (it) a zmíněnou zapuštěnou větu, která se skládá ze subjektu (Henry) a predikátu, který je Lakoffovou nadkategorií s rysem [+ Adj]. Odkazování na adjektivum se pak děje substantivním zájmenem, které je „morfologicky identické s protoformami abstraktních jmenných frází“. Ross uvádí příklady z němčiny a francouzštiny: Peter ist klug, aber die Frauen sind es nicht. Pierre est intelligent, mais les femmes ne le sont pas. Schachter ve své kritice poukazuje na to, že taková abstraktní zájmena mohou zastupovat i „předložkové“ (nikoli tedy jen jmenné a adjektivní) fráze např. ve větě Peter ist für Nixon, aber die Frauen sind es nicht. Odůvodňuje to tím, že sloveso sein, sémanticky „prázdné“, vyžaduje zde nějaké doplnění; že je adjektivum zastoupeno substantivním zájmenem, nemůže ještě svědčit pro to, že existuje společná nadkategorie adjektiv a substantiv. Ross dále poukazuje na existenci nerestriktivních relativních klauzí, jejichž antecedentem je adjektivum, ke kterému se vztahuje (substantivní) relativní zájmeno, např. That Sheila was beautiful, which she was, was not realized until later. Schachter uvádí řadu protipříkladů, které svědčí o tom, že Rossova generalizace je neúplná, neboť takové relativní zájmeno se může vztahovat k řadě různých — nesubstantivních a neadjektivních — antecedentů: That she didn’t like him, which she didn’t, was not realized until later. Podobně neúplná je Rossova argumentace na podkladě existence „nepravých rozštěpených vět“ na základě analogie mezi větami (What fell down was the table a What Marcus has never [68]been is courageous; Schachter však ukazuje, že taková analogie neplatí mezi větami It was the table that fell down a *It’s courageous that Marcus has never been. (V češtině by šlo v prvém případě o vytýkací konstrukce typu To, co …, je … a v druhém případě o konstrukce typu Byl to on, který/kdo …) Jiným Rossovým argumentem pro spojení adjektiv a substantiv do jedné nadkategorie je existence vět jako Tom is what his brother will never be: totally fearless. Takové věty vznikly podle Rosse pravidlem „equative deletion“, jehož oprávněnost Schachter vyvrací. Pro další argument se Ross obrací do němčiny: topikalizovány anteponováním mohou být jen substantivní a adjektivní, nikoli slovesné věty: Bohnen haben wir gegessen, Stolz auf dich muss dein Vater sein. Schachter poukazuje dále na rozdíl samého adjektiva a adjektivní věty a ukazuje opět na neúplnost Rossovy generalizace. Ross poukazuje nakonec na neoddělitelnost tázacího slova a jména ve větách jako Whose book are you reading? a How old is John? Schachter jeho argumentaci vyvrací tím, že uvádí věty, kde je adjektivum rozvito dalším doplněním, od kterého by v otázce muselo být odtrženo, ač Ross mluví o celých adjektivních větách: How fond is John of Mary? Schachter v závěru poukazuje na nedostatečnost Rossových důvodů z empirického hlediska a tak vyvrací návrh amalgamace adjektiv a substantiv do jedné společné kategorie.

 

2.3. Bach v díle cit. v pozn. 4 tvrdí, že substantiva, slovesa i adjektiva jsou odvozena z hloubkových predikátů, a že tedy tradiční trichotomické členění slovních druhů nemá žádné hlubší oprávnění. (To je známo z tradiční lingvistiky pod označením „transpozice slovních druhů“, pro niž stanovil pravidla už např. Sechehaye v Essai sur la structure de la phrase (Paříž 1926), nebo pod pojmem „predikatizace“ či „verbalizace“ slovních druhů, jak o ní mluví Měščaninov (Glagol, Moskva - Leningrad 1919; Členy predloženija i časti reči, Moskva - Leningrad 1945), nebo jak to vyjadřuje Kopečný (o. c. v pozn. 6), totiž že je možno každý slovní druh převést do kategorie slovesa, predikatizovat, vybavit příznakem analytičnosti.)

Bach chce podle své hypotézy upravit derivační strukturu věty. V bázových pravidlech jazyka budou podle něho jen dvě základní jednotky: již zmíněné predikáty, odpovídající těmto třem základním lexikálním kategoriím, a „termíny“, které tvoří vlastně podkategorii tradičních substantiv. Mají svou vnitřní strukturu, která obsahuje zájmeno a restriktivní relativní větu; tak je substantivum the anthropologist odvozeno ze struktury the one who is an anthropologist, podobně jako a cactus-seller ze someone who sells cactuses nebo irregularity z someone that was irregular. Bachova koncepce naráží na obtíže, zejména jde-li o substantiva v plurále; z původně fakultativní transformace, která mění relativní klauzi na substantivum, se stává transformace obligatorní, protože některá zájmena nemají plurál: *I never speak to anyones who are behaviorists. Relativní klauze také nemusí být plně synonymní se substantivem, které je z ní odvozeno. Tak anyone who is a child má podle Schachtera význam ‚only a child‘, kdežto any child znamená ‚even a child‘. Bach dále navozuje velmi podnětnou diskusi o tom, že podobně jako relativní věty mohou být restriktivní nebo nerestriktivní, mohou se dvojznačně chovat i některá substantiva: tak ve větě The idiot caled me up yesterday může mít substantivum tuto dvojí syntaktickou platnost. Schachter ukazuje, že některé jmenné věty nemohou mít jako podkladovou strukturu nerestriktivní relativní větu: *A Greek, who was philosophical, could have solved this problem, naopak některé jmenné věty mohou mít jako podkladovou strukturu oba typy relativních vět, a přesto nemohou mít samy o sobě „restriktivní“ význam. Bach se dále domnívá, že negace jmenných vět znamená negaci jejich podkladových relativních vět; Schachter však ukazuje, že to není totéž: The professors /neg/ didn’t sign a petition, so the students decided to; The ones who weren’t professors didn’t sign a petition, so the students decided to. Bach dále upozorňuje na to, že některé jmenné věty mají svůj podkladový slovesný čas (The one who was/is his wife is a famous [69]beauty), který však není libovolný, ale je spojen časem řídícího slovesa; Schachter však poukazuje na odchylky od tohoto pravidla (tak ve větě s minulým časem může mít jmenná věta i interpretaci s časem budoucím: How did Henry VIII meet the one who was going to be his fifth wife?). Bach poukazuje i na to, že některé adjektivní přívlastky nelze odvodit z tradičních relativních vět (rozvedení přívlastku na vedlejší větu), ale pouze ze specifických konstrukcí: I spoke to the former president — *I spoke to the president who was former — I spoke to the one who was formerly president. Schachter dokazuje, že to neplatí obecně (I spoke to the late president ≠ I spoke to the one who was lately president); zde používá spíše jemných distinkcí z oblasti slovotvorby než obecně syntaktických argumentů. Rovněž Bachovu argumentaci pro rozdíl predikativních jmen a ostatních jmenných vět považuje Schachter za nedostatečnou, protože jmenné věty jsou podle Bacha odvozeny z predikátů obsahujících také jména, a tak jde vlastně jen o jakési dokazování rozdílů kruhem. Poslední Bachova argumentace se týká známého problému s presupozicemi ve větě jako My marsupial didn’t scratch me yesterday. Bach tvrdí, že má-li být uvedená věta smysluplná, musí být podkladová predikace (Something is my marsupial) pravdivá (jde tu o tzv. existenční presupozice, které musí být splněny, aby byla zaručena smysluplnost věty; něco jiného je vyplývání). Pak ale by byly nesmysluplné i věty jako The unicorn scratched me yesterday (ta může platit např. ve vysněném světě); věta I need a unicorn nemá podkladovou predikaci žádnou (nepresuponuje se tu, zda to, co se označuje slovem unicorn, reálně existuje nebo ne), a tak ani tato Bachova argumentace není oprávněná.

Schachter tak ukazuje, že i proti argumentům svědčícím pro synkretismus tří základních kategorií lze mít vážné výhrady.

 

2.4. V závěru své práce se staví Schachter přímo proti hypotéze univerzální báze, protože je vyloučeno, aby pro angličtinu byly spojovány do obecnějších nadkategorií tři základní lexikální kategorie tak, jako je to možné v jiných jazycích s počtem základních kategorií nižším než tři.

Je vidět, že pokusy některých lingvistů o rychlé závěry týkající se struktury angličtiny jsou neuvážené a že hypotéza univerzální báze, která by byla společná pro všechny jazyky a kde by se vyskytoval minimální počet základních kategorií (nebo „univerzálií“), je příliš odvážná a není dostatečně empiricky podložena; o sjednocení některých základních kategorií alespoň po formální stránce (po stránce notace derivační historie věty) se pokusil v jedné své stati N. Chomsky v r. 1970.[8]

 

3.0. Na myšlenky Chomského navazuje Ray Jackendoff,[9] který se snaží postihnout některé generalizace, které se vztahují k více než jedné lexikální kategorii a navzájem se překřižují (“cross-category generalizations”).

V dosavadní lingvistické tradici se při třídění slovních druhů obvykle křížila hlediska morfologická, syntaktická, sémantická a abstraktně syntaktická (nebo sémanticko-syntaktická).

Je nutno úvodem v přehledu shrnout alespoň některá nejvýraznější pojetí tohoto problému v naší lingvistice. F. Kopečný (o. c. v pozn. 6) zastává striktně syntakticky funkční, konkrétně syntaktické stanovisko; vychází ze základních (primárních) a sekundárních funkcí jednotlivých slovních druhů. Ve svém funkcionalistickém pojetí tak Kopečný vychází přímo ze stavby věty, odhlížeje při své klasifikaci slovních druhů od jejich syntakticky nefunkčních vlastností (odtud jeho rozlišování substantiv v nominativu a v relačních pádech, které se týkají výhradně atributivního určení); odhlíží přitom ale také ve své terciární (či závislostně sekundární) sféře např. od [70]objektové funkce substantiv; jeho pojetí je obrysové, ale už např. to, že klade do jedné úrovně adjektiva a slovesa a naopak rozděluje do dvou úrovní „substantiva“, poukazuje na určitou příbuznost s tím, co by se dalo nazvat „mezikategoriální generalizace“.

K. Svoboda naproti tomu vychází ve své klasifikaci slovních druhů[10] ze syntakticko-sémantického, či abstraktně syntaktického hlediska. Zatímco Kopečný vůbec neuvažuje ve svém slovnědruhovém systému gramatická a zástupná slova, tvoří tyto jednotky u Svobody organické součásti jeho struktury slovních druhů; tak je u Svobody explicitně zachyceno to, co je u Kopečného jen implicitně naznačeno: že gramatická slova pro svůj „signalizační“ charakter nemohou být zastoupena. Svoboda nepovažuje např. slovesná zájmena za slovní druh; proto může rozdělit svoje zájmena („naznačující“ slovní druh) na prostorově ukazující a kontextově naznačující. Do jedné skupiny mu spadají substantiva, adjektiva a adverbia (proto, že „pojmenovávají“) a do druhé slovesa, neboť vedle toho, že pojmenovávají, vyjadřují také modalitu.

V koncepci synchronní mluvnice spisovné češtiny[11] jsou opět použita kritéria syntaktická i obecně sémantická. Autosémantické slovní druhy se tu dělí podle funkčně syntaktického kritéria (podle primárních syntaktických funkcí slovních druhů) na příznak a nepříznak a podle obecně sémantického kritéria na (příznak) probíhající v čase, neprobíhající v čase a na okolnost. To odpovídá čtyřčlennému systému slovních druhů: substantivům, slovesům, adjektivům a adverbiím (okolnostním slovům). Na tyto základní slovní druhy jsou „nastavěny“ další třídy — kvantifikátory a predikátory (to jsou vlastně verbalizované základní slovní druhy). Každý slovní druh má svou základní funkci (např. substantivní funkce je funkce subjektová a objektová, tedy funkce, kdy se substantivum vyskytuje v „přímých“ pádech) a mimoto ještě odvozené další tři funkce, odpovídající zbylým třem slovním druhům. Tímto způsobem jsou tak zachyceny všechny jevy, které byly shrnovány pod pojem transpozice druhů slovních, verbalizace, sekundární a terciární funkce apod.

3.1. Nyní můžeme srovnat, jak složitá kritéria pro klasifikaci slovních druhů jsou uplatňována v Jackendoffově pojetí. Na rozdíl od teorií univerzální báze, kde dochází k amalgamaci základních lexikálních kategorií, dochází v jeho pojetí (a také v tzv. lexikální teorii) naopak k divergenci; základních slovních druhů má být více než tři, ale jsou spojovány právě mezikategoriálními generalizacemi. Ve frázových ukazatelích, které zobrazují stručně derivaci vět, figurují upravené symboly; místo známého symbolu pro slovesnou frázi (VP) je užito symbolu V̿, pro jmennou frázi N̿; přistupují ještě další symboly, pro adjektivní frázi A̿ a pro předložkovou frázi P̿. Předložková fráze takto pojatá a takto systémově zařazená k předchozím základním lexikálním kategoriím je podobná „okolnostním slovům“ z koncepce synchronní mluvnice spisovné češtiny. Bezprostředními složkami každého tohoto symbolu, který je obecně zapisován jako , je neurčitý symbol Spec_X, který má u sloves interpretaci pomocného slovesa, u substantiv členu (determinátoru), u adjektiv jejich stupně a u předložkových frází není specifikován; další složkou je jednočárkový symbol (X̅ = N̅, A̅, V̅, P̅), který se dále skládá z „vlastního“ slovního druhu a jeho doplnění (Comp X). Substantivní symbol s dvěma čárkami může bezprostředně dominovat symbolu pro větu (S), např. při zachycení derivace gerundiálních vazeb. Obecně má pak každá základní část frázového ukazatele podobu

X̿         /   \ SpecX       X̅              /   \           X      CompX

 

[71]Toto zobecnění má tu výhodu, že mohou být hledány shody a pravidla na stejných úrovních, tj. že můžeme srovnávat to, co si představujeme pod symboly A̅ a N̅, ale nikoli to, čím jsou třeba symboly A̅ a P̿. Tato X-notace je vyjádřením „mezikategoriálních“ generalizací, které mohou být znázorněny následujícím přehledem: Jackendoff užívá tradiční metody klasifikace s použitím několika distinktivních rysů; prvním z nich je rys [±Subj], který naznačuje, které slovní druhy jsou podřazeny v hloubkové struktuře subjektu — jsou to slovesa a (deverbativní) substantiva. Pro ostatní slovní druhy — adjektiva, adverbia a předložky — platí rys [—Subj]. Ve větě John is tal je totiž subjekt vztažen ke slovesu, nikoli k adjektivu, ačkoli adjektivum řídí selekční omezení, kterému výběr subjektu podléhá. Druhým je rys [±Obj], který má kladné znaménko pro slovesa a předložky (oba tyto slovní druhy se pojí s „přímým“ objektem; přímý objekt např. není u substantiva, neboť u něho je nutno použít předložky: his consideration of the offer). Adjektiva a adverbia mají oba předchozí rysy negativní, a tak musí být odlišena dalším rysem, a sice ±Comp, který značí, že se adjektiva pojí ještě s dalším (adverbiálním) doplněním, kdežto adverbia v zásadě (tj. na stejném stupni závislosti) nikoli. Adverbium je proti adjektivu „defektivní“ syntaktickou kategorií a tvoří jeho protiklad (srov. následující tabulku), stejně tak jako protikladem plnovýznamových sloves jsou slovesa modální a časová. Defektivním protikladem substantiv jsou kvantifikátory a člen; pro předložky mají tento význam částice (ve spojení back from the wars je back částice). Konečná tabulka vypadá pak takto:

	+Subj		—Subj
	+Comp	—Comp	+Comp	—Comp
+Obj	verb	aux/modal	preposition	particle
—Obj	noun	quantif/article	adjective	adverb

Z tohoto zorného úhlu se pak zkoumají obecné problémy, jako je specifikace pojmu subjekt, nominalizace, pasívum a pořádek slov ve větě.

Můžeme však namítnout, že některé z opozic v uvedené tabulce se zdají být příliš násilné (např. opozice předložek a částic, zvláště když částice nejsou přesně specifikovány, tak slovo back by mohlo být stejně dobře pojímáno jako adverbium); nezdá se, že by opozice adjektivum - adverbium byla přesně na téže úrovni jako opozice slovesa plnovýznamového a sloves pomocných nebo opozice substantiva a jeho determinátorů; z našeho funkčního zorného úhlu by splývala kategorie adverbií a určitá část „předložek“, či předložkových frází; z funkčního hlediska se také nezdá vhodné směšovat do jedné kategorie předložky sémanticky úplně „prázdné“, např. „signál“ genitivu of, a předložky s cirkumstanciálním významem. Uvedená klasifikace, jak je naznačena v tabulce, je výhodná právě jen z formalistického hlediska — a z tohoto hlediska se ukazuje jako nosná.

Můžeme shrnout, že lexikální hypotéza, jejímž výrazem je X-konvence, může přispět k zjednodušení gramatiky a ke snížení počtu pravidel pro derivaci vět. X-konvence generuje z každé lexikální kategorie X dvě další syntaktické kategorie, X̅ a X̿, které jsou abstraktnější a zahrnují určovaný i určující člen na téže úrovni pro všechny lexikální kategorie. I když je možno pomocí zmíněných distinktivních rysů zařadit některé lexikální kategorie podle potřeby do nadřazených skupin, není možno z toho vyvozovat takové závěry, jaké činí Lakoff, Ross a Bach, když se snaží tyto základní kategorie definitivně spojovat do nadkategorií. Proti jejich uniformistickým snahám tu vystupuje koncepce, která naopak v rámci jednoty ponechává prostor pro větší diferenciaci.

 

[72]4.0. Dílčím problémům gramatickým se věnují studie E. Keenana a G. Lakoffa.[12]

 

4.1. Keenan se snaží uvést na společného jmenovatele některé vlastnosti vztahů subjektu k predikátovému jménu, určovaného jména k relativnímu výrazu restriktivní věty a atributu k jeho řídícímu slovu v posesívních spojeních (např.: He is a writer, … men who Mary likes, … the inside of the bottle), vždy jeden člen z těchto dvojic je považován za argument a druhý člen za jeho funkci. Toto přirovnání se ukazuje jako výhodné v několika aspektech. Keenan např. ukazuje, že ve spojení vnitřek láhve si nepředstavujeme nejprve všechny vnitřky, z nichž je pak vybrán ten, který má právě uvažovaná láhev; vnitřek je tu pak pouze funkční výraz, neoddělitelný od svého argumentu. Výraz, který je argumentem, má vliv na reflexivizaci a pronominalizaci výrazu funkčního, naopak je to nemožné, vznikly by negramatické věty nebo spojení (*the inside of it, *Himself hit John, *Heself loves John, *His father looked at John, ? he that Miriam hit). Poukazuje se i na to, že žádný jazyk nemá reflexívně relativní zájmeno: *the man whoself he saw.

 

4.2. V druhé studii uvedené v pozn. 12 se Keenan vyjadřuje k různým pojetím pasíva. Jeho pojetí je zhruba shodné s pojetím propracovávaným v naší lingvistice, od B. Havránka[13] až po cit. koncepci mluvnice spisovné češtiny (pozn. č. 11). V podstatě jde o to, že v kategorii slovesného rodu (diateze) je dominantní „vztah mezi gramatickým jádrem věty a agentem jakožto prvkem propozice, která je sémantickým jádrem věty a agentem jakožto prvkem propozice, která je sémantickým základem věty“. Nejde tedy již tak podstatně o vztah „patientu“ ke slovesnému jádru (leda druhotně); patiens se u slovesa ani nemusí vyskytovat. Keenan jednak dokazuje, že pasívum je „relativního“, nikoli „strukturálního“ charakteru (závisí spíše na sémantických relacích subjektu a objektu, které jsou participanty pasívního vztahu, než na relacích gramatických; tak angličtina má více způsobů vyjádření pasíva, srov. významový rozdíl mezi Getting/*being yourself fired would be stupid), a jednak to, že je pasívum spíše „demotivní“, nikoli „promotivní“ (demotional - promotional). „Democe“ znamená, že subjekt přestává nést gramatické vztahy ke slovesu (důležité je, že jde o subjekt, který je agentem); „promocí“ je značen posun přímého objektu do subjektové pozice. Keenan se domnívá, že pro pasívní transformaci je příznačné právě pořadí těchto dvou „posunů“ (Perlmutter a Postal zastávají právě opačný názor); uvádí pro své pojetí několik argumentů. K tzv. promoci nemusí někdy dojít; to se týká jazyků, kde existují nesubjektové věty (latina, jazyky slovanské) a kde pasívum vzniká právě jen přerušením gramatických vztahů subjektu ke slovesu, aniž by se (eventuální) přímý objekt stal subjektem: U menja bylo telenka zarezano. V angličtině stojí někdy na místě vlastního subjektu prázdný symbol (extrapozice, anticipační zájmeno, „vicarious subject”, jak je to známo z tradiční lingvistické literatury). V japonštině se stává subjektem to, co má být topikalizováno (tematizováno), aniž by to narušilo gramatické vztahy původní věty ve smyslu obvyklém pro nás; tak v japonštině má „pasívní“ věta stavbu Taroo (subjekt) Hanako (agent) runs away on him, což může být vyjádřeno také jako Speaking of Taroo, Hanako runs away on him. Pro tematický (subjektový) element je typický morfém „wa“, pro subjektový element morfém „ga“ (oba se volně postponují). V některých jazycích se subjekt „pasívních“ vět gramaticky neshoduje se slovesem. To všechno svědčí pro „demoční“ pojetí pasíva, které může být považováno za univerzální koncepci, právě tím, že je odhlédnuto od „promoční“ složky, která je v různých jazycích odlišná — místo subjektu zůstává neobsazeno (Schach[73]ter např. ukazuje, že ve filipínských jazycích ani přesný pojem subjektu neexistuje, protože subjekt se nedá poznat podle rysů, které jsou obvyklé v indoevropských jazycích).

 

4.3. Lakoff se v článku uvedeném v pozn. 12 zabývá problematikou, kdy mohou adverbia tvořit „opacitní“ kontexty (tj. kontexty, kdy záměnou výrazů majících tutéž extenzi — ale ne intenzi — se mění pravdivost vět). Taková adverbia mohou být modální, vztahující se k celé větě, tak i predikační, vztahující se např. jen k některé jmenné frázi. O větě Oedipus carelessly married Iocasta platí, že je pravdivá, ale neplatí to o větě, v níž nahradíme vlastní jméno jiným výrazem, majícím tutéž extenzi: věta Oedipus carelessly married his mother je nepravdivá (leda by šlo o zvláštní kontext, kde by se vědělo, že Oidipus nevěděl, že si bere vlastní matku atd.) — aspoň potud Lakoffova interpretace. Převedeme-li zmíněnou větu do pasíva, můžeme použít obou dvou výrazů, aniž by se věta stala nepravdivou: Iocasta was carelessly married by Oedipus: Oedipus’ mother was carelessly married by him. V pasívu dochází k dvojznačnosti v případě, kdy se adverbium chápe jako predikát, který má dva argumenty, z nichž jedním je subjekt a druhým zapuštěná věta; typickým příkladem je tu věta Harry was willingly sacrificed by the tribe. V případě, že jde o interpretaci Harry was willing to be sacrificed by the tribe, je opacitní místo objektu, záleží totiž na tom, jakému kmeni se Harry rád obětuje (záleží na tom, zda „svému kmeni“ nebo indiferentně vyjádřeno jakémusi „kmeni s fialovýma ušima“); v případě interpretace The tribe was willing in sacrificing … je opacitní místo původního subjektu; záleží na tom, zda jde např. o oběť syna náčelníkova (v tom případě by byla věta nepravdivá), nebo jakéhosi mladíka jménem Harry (v tom případě by byla věta pravdivá). Opacita a dvojznačnost takových vět je zachycena pomocí jejich logických zápisů.

 

4.4. V dalším článku se Lakoff pokouší rozlišit „adverbia“ a „modální operátory“. Adverbia jsou výrazy, které se v podstatě vztahují jen ke slovesnému ději (slowly, with a hammer, at ten o’clock), kdežto modální operátory modifikují celou větu (reluctantly, probably). Modální operátory jsou formálně funkcemi z propozic do propozic (mohou být užity také performativně), kdežto adverbia (která Lakoff nazývá také predikační modifikátory) jsou funkcemi z propozičních funkcí do propozičních funkcí, přičemž je důležité, že propoziční funkce tu není funkce z propozice do propozice (jako u modálních operátorů), ale funkce z množiny individuálních n-tic do množiny propozic. Z lingvistického hlediska je zajímavé, že adverbia, na něž se Lakoff soustřeďuje, se liší od modálních operátorů těmito vlastnostmi: Adverbia nepřibírají zapuštěnou negaci: *John slowly didn’t run; netvoří často referenčně opacitní kontexty; platí pro ně pravidlo f(p ˄ q) = f(p) ˄ f(q) (tj. John slowly eats and drinks = John slowly eats and slowly drinks); mohou být z věty vypuštěna, aniž se tím mění její pravdivost (If John slowly walks, than he walks); mohou být ve větě „přehozena“: John hit Harry in the yard with a hammer = John hit Harry with a hammer in a yard, Lakoff poukazuje na některé odchylky od těchto pravidelností; rozděluje adverbia na dvě podskupiny, v nichž v jedné jsou adverbia času, místa a okolností, jež se chovají jinak než adverbia způsobu, prostředku a důvodu, zejména jsou-li negována (Irving ate the bagel in no particular manner — *Irving ate the bagel nowhere/in no time).

 

5. Zejména jsou-li věty přirozeného jazyka zkoumány z hlediska svých logických vlastností, objevuje se mnoho nepravidelností, které při tradičně syntaktické a sémantické analýze lingvistům unikaly; často však nejsou tyto (někdy podstatné) odchylky pomocí logických formulí vysvětlitelné; proto se hledají nové cesty spolupráce lingvistů s logiky, vznikají nové snahy upravovat logiku pro lingvistiku (tyto [74]snahy existují již od konce minulého století[14]) a nově ji do ní inkorporovat; je však otázka, zdali a nakolik bude tato spolupráce — jejímž cílem je v západní lingvistice převážně jen tvoření univerzalistických teorií, které nezřídka směřují jen k umělému vtěsnávání vlastností a schopností jednotlivých přirozených jazyků do abstraktních kategorií nebo formulí — plodná.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 1, s. 64-74

Předchozí Alena Fiedlerová a kol.: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (pán)

Následující Bohuslav Havránek: Vzpomínka na Oldřicha Králíka