Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Psychologický pohled na některé jazykovědné otázky

Iva Nebeská

[Kronika]

(pdf)

Взгляд психолога на некоторые языковедческие вопросы / Les aspects psychologiques de certains problèmes linguistiques

V r. 1976 vyšla přehledová publikace psychologa Josefa Linharta Činnost a poznávání (Praha, Academia, 574 s.). Přináší jednak kritické zhodnocení současných psychologických směrů, jednak teoretické zobecnění experimentálních výzkumů autorových i publikovaných ve světové literatuře. Podle úvodních slov je hlavním úkolem knihy „objasnění základních obecněpsychologických otázek ve vztazích mezi činností a poznáváním z hlediska dialekticko-materialistické metody“ (s. 9). Do tohoto širokého kontextu je zasazen i komplex otázek týkajících se lidské řeči („Symbolické funkce a řeč“, s. 260—326). I když se autor místy odvolává na některé starší práce lingvistické (např. Bühler, de Saussure), k celé problematice přistupuje především z hlediska svého vlastního oboru. Pozornost soustřeďuje především na dva problémové okruhy: na problematiku znaku a symbolických funkcí vůbec a na otázky spojené se vztahem mezi myšlením a produkcí řeči. Poukazuje na nutnost objasnit základní teoretické otázky vztahů mezi sémiotickými procesy a symbolickými funkcemi a nově ukázat jejich místo v psychické činnosti člověka.

Problematiku řeči probírá J. Linhart v rámci problematiky symbolických funkcí: symbolickou aktivitu chápe jako projev lidské činnosti, který se realizuje ve vzájemném působení subjektu a objektu; vztah subjektu k objektu nabývá povahy komunikační interakce. Řeč je pouze jedním z výsledků symbolických aktivit (s. 261). Na rozdíl od pouhého vytváření podmíněných reakcí působí uvnitř symbolických systémů relativně samostatné zákony. Studium těchto zákonů uvnitř systémů jazykových je úkolem lingvistiky, zatímco řeč, tj. užití jazyka v konkrétní komunikační situaci, se považuje za předmět výzkumu psychologického (s. 266). K tomuto pojetí považujeme za nutné dodat, že současná lingvistika rozšiřuje oblast svého zájmu právě tímto směrem; nestuduje jen hotové verbální komunikáty, ale i okolnosti, které provázejí jejich vznik.

Odlišný od pojetí obvyklého v lingvistice[1] je [249]autorův přístup k problematice jazykových funkcí. Linhart zdůrazňuje především zaměření na adresáta, ať už je jím posluchač nebo sám mluvčí. Staví vedle sebe dvě funkce jazyka, regulační a komunikační; za základní považuje funkci regulační (s. 302). Regulační funkce jazyka zabezpečuje praktickou součinnost mezi dorozumívajícími se osobami (jejím projevem jsou slovní instrukce, příkazy, pokyny), komunikační funkce zajišťuje sdělování obsahů (s. 302). V rámci regulační funkce jazyka zaujímá význačné místo funkce autoregulační (řízení vlastního jednání). Z výkladu není zcela jasné, jaký je vztah mezi pojmy autoregulační funkce a mentální funkce (termín mentální funkce jazyka se zde vůbec nevyskytuje).

Složitou problematiku vzájemných vztahů mezi komunikační a regulační (včetně autoregulační) funkcí jazyka rozpracovává autor z hlediska vývoje osobnosti; soustřeďuje se především na postupný přechod od řeči vnější k řeči vnitřní ve funkci autoregulační. Navazuje tím na výsledky, kterých dosáhli v této oblasti sovětští psychologové a psycholingvisté (zejm. L. S. Vygotskij, A. R. Lurija, A. N. Sokolov, A. A. Leont’jev). Dodejme však, že pojetí jazykových funkcí u sovětských psycholingvistů se s Linhartovým pojetím zcela neshoduje:[2] Sovětští odborníci považují za základní funkci řeči funkci komunikativní, která se projevuje ve třech variantách: jako funkce individuálně regulační (tj. verbální působení na jednoho komunikanta, popř. malou skupinu komunikantů), kolektivně regulační[3] (verbální působení prostředky masové komunikace) a autoregulační (plánování vlastního jednání).

Druhým problémovým okruhem, kterému Linhart věnuje značnou pozornost, je vztah jazyka a myšlení. Problematika produkce řeči je v souvislosti s myšlením studována odedávna; patří k základním otázkám filozofie jazyka. V poslední době se však psychologové zabývají vztahem jazyka a myšlení v souvislosti s otázkami, které se týkají řešení problémů. Jednou z metod, jimiž se proces řešení problémů studuje, je tzv. slovní reformulace (pokusná osoba je vyzvána, aby „myslela nahlas“, aby reprodukovala vlastními slovy zadanou úlohu i jednotlivé úkony, které vedou k jejímu vyřešení). Slovní reformulace při řešení problémů je v psychologii především metodou k poznání procesů řešení a procesů rozvíjení myšlenky. Je nepochybně autorovou zásluhou, že obrátil pozornost v tomto kontextu i na jazykové prostředky, jimiž se sled myšlenek v konkrétním případě vyjadřuje. Metoda formulace a reformulace se zde stává i metodou ke studiu vnitřní jednoty jazyka a myšlení. Autor soudí, že hloubkové symbolické procesy (plán řešení problému, tedy plán činnosti) a hloubkové jazykové struktury (tedy plán verbálního vyjádření) se tvoří ve vzájemné jednotě. Zdá se však, že sám nepovažuje tuto hypotézu za jednoznačně verifikovanou (srov. s. 317).

Poměrně hodně místa je v knize věnováno i otázkám, které souvisejí s modelováním produkce řeči, s plány řeči, s vytvářením jazykové výpovědi. Autor kriticky hodnotí nejznámější přístupy gramatické, sémantické a pravděpodobnostní, kladné stanovisko zaujímá k pojetí sovětských psychologů a psycholingvistů. Stranou ponechává modely psychofonetické.

Pozornost si zaslouží i metodicky orientovaná kapitola „Výzkumné metody symbolických a verbálních procesů“ (s. 267—273). Autor v ní zahrnuje jednak metodologické postupy obvyklé v experimentech, v nichž se užívá verbálního materiálu, jednak charakteristiky verbálního materiálu. Pro zajímavost uvedeme, co se v psychologických výzkumech u verbálního materiálu hodnotí: a) významovost (pomocí počtu asociací, které vzbuzuje slovo nebo skupina písmen), b) paradigmatické a syntagmatické asociace, c) frekvence slov jako nejdůležitější podmínka tvoření verbálních asociací, d) sekvenční závislosti (podmíněné pravděpodobnosti), e) gramatické struktury (nepříliš vhodné označení; autor sem řadí slovosled a tzv. gramatické signalizátory, tj. slova formální). Výběr a užití jazykových prostředků, stejně jako zvolená metoda, jsou podřízeny povaze experimentální situace. Verbální materiál neslouží v psychologických výzkumech jen ke studiu řečové činnosti, daleko častěji je prostředkem ke studiu procesů zapamatování, vytváření a vyhasínání podmíněných spojů aj.

[250]Tematická oblast, kterou J. Linhart ve své publikaci zpracovává, je velmi rozsáhlá. Proto se také v mnoha směrech omezuje na otázky zásadního významu. Málo pozornosti je věnováno např. vnímání řeči, z široké problematiky dětské řeči se autor soustřeďuje především na teoretický výklad jazykových funkcí a postupné interiorizace (přechodu k vnitřní řeči) dětské řeči. Na druhé straně se věnuje i některým otázkám odlehlejším, jako je např. dialog člověka s umělým systémem (srov. kap. „Matematické modely verbálních procesů“, s. 321 až 326). — Výklad je přehledně uspořádán, kniha je doplněna českým i anglickým souhrnem, věcným a jmenným rejstříkem a obsáhlou bibliografií.

Není naším úkolem hodnotit publikaci jako celek; je určena především psychologům. Soustředili jsme se v této zprávě na kapitolu, která pojednává o otázkách stojících na pomezí psychologie a lingvistiky. Autorem je psycholog, řadí tedy i tento problémový okruh do širšího kontextu problematiky psychologické. Vzhledem k tomu, že téma kapitoly se jazykovědy přímo dotýká, je překvapující, že autor velmi málo přihlíží k současné lingvistické literatuře, k české a slovenské dokonce vůbec ne. O odlišném pojetí jazykových funkcí jsme se zmínili již výše. Především však nebere v úvahu, že dnešní lingvistika se nezabývá jen studiem jazykového systému, ale i širokým komplexem otázek týkajících se komunikativního aspektu řeči. Tento nedostatek způsobil, že uvedená kapitola nemá charakter interdisciplinárně zaměřené studie; nedochází zde ke sblížení hledisek psychologických a lingvistických, jako je tomu např. v novějších pracích sovětských (srov. zejm. o. c. v pozn. 2 a 3). Škoda, že autor této příležitosti nevyužil.


[1] Srov. např. K. Horálek, Filosofie jazyka, Praha 1967, s. 103—110.

[2] Srov. Osnovy teorii rečevoj dejatel’nosti, red. A. A. Leont’jev, Moskva 1974, s. 241—254; rec. v SaS 36, 1975, 242—247.

[3] O sovětském pojetí masově regulačního působení jazyka srov. i Psicholingvističeskije problemy massovoj kommunikacii, red. A. A. Leont’jev, Moskva 1974, 145 s.; rec. v SaS 36, 1975, 338—341.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 3, s. 248-250

Předchozí Eva Macháčková: Sovětský sborník o syntaktických problémech

Následující Ludmila Uhlířová: Bulharská konference o aktuálním členění větném