Status tzv. vlastních názvů

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

Статус т. наз. собственных названий / Le statut des soi-disant appellations propres

0. V mnohostranné činnosti prof. Trosta čestné místo zaujímají jeho příspěvky k teorii vlastního jména.[1] Přestože žádný z těchto příspěvků nepřekračuje rozsah tří stran,[2] přinášejí mnoho bystrých postřehů a podnětných myšlenek a v rozsáhlé, dnes již těžko přehledné literatuře předmětu představují velmi závažný hlas, pronikavě osvětlující podstatu a charakter této pro lidské poznání, myšlení a jazykovou komunikaci tak závažné, ale různorodé univerzální jazykové kategorie, stále přitahující stejně tak zájem filozofů a logiků jako lingvistů.[3] Je škoda, že právě nejzávažnější z těchto příspěvků jsou uloženy v sbornících a časopisech u nás těžko dostupných, a jsou proto v naší veřejnosti poměrně málo známé. V tom je jistě třeba hledat příčinu toho, že u nás dosud nenalezly Trostovy myšlenky ten ohlas, jehož by si právem zasloužily.[4]

1. V tomto svém příspěvku chtěl bych navázat na některé myšlenky Trostovy koncepce vlastních jmen a blíže vysvětlit charakter a status jedné zdánlivě paradoxní kategorie vlastních jmen, představované nejryzeji ve víceslovních názvech společenských institucí, zařízení, podniků, škol, ústavů, spolků, státních a diplomatických aktů a smluv, významných dějinných událostí, akcí, soutěží, záslužných řádů, svátečních, památkových a jinak významných dnů atp., ale i ve jménech pomístních i některých skupinách jiných jmen zeměpisných a označované v naší novější tradici nepříliš šťastně jako tzv. vlastní názvy.[5]

Vycházeje z klasické již upravené definice Gardinerovy,[6] považuje Trost za jeden z podstatných znaků vlastních jmen — vedle jejich individualizační a identifikační funkce — to, že předmětná vztaženost těchto jmen není motivována obec[312]ným významem, nýbrž je zcela věcí konvence.[7] To není v rozporu se známým faktem, že ve své převážné většině vlastní jména prokazatelně vznikla z apelativ a tato souvislost je namnoze dosud živě uvědomována (srov. příjmení typu Malý, Krejčí, Zápotocký, osadní jména Most, Písek, Rovné, Nové Město, jména řek Kamenice, Lužnice, jména hor Strážný, Sněžka atp.). Podstatné však je, že „individuální (ovšem společensky podmíněná, M. D.) znaková konvence zbavuje (obecný, M. D.) jazykový význam (apelativ tkvějících v základě, M. D.) jmen vlastních (jeho) hodnoty“,[8] v každém případě jej blokuje, „uzávorkovává“. Trost si je ovšem dobře vědom toho, že u některých skupin vlastních jmen, nebo přesněji řečeno, pojmenování považovaných běžně za jména vlastní se původní apelativní motivace v té nebo oné míře uplatňuje:

(1) Velmi dobře např. ví, že „motivovaná vlastní jména jsou oblíbeným uměleckým prostředkem v uměleckém slovesném díle, a to především na základě svého původního obecného významu (srov. např. název městečka Rukapáň nebo osobní jméno (pan) Tenkrát). S tím souvisí i důležitá otázka překládání vlastních jmen. Je mu však jasné, že tu jde o druhotné využití (uzávorkovaného) významu jakoby v nadstavbovém plánu.

(2) Zamýšlí se i nad takovými „pochybnými“ jmény vlastními, „jako když se kus pole u háje jmenuje U háje“, a klade si otázku: „Je to vlastní jméno, či ne, nebo je to ještě ne úplné jméno vlastní?“ a ve smyslu svého pojetí na ni odpovídá: „Je-li tomu tak, že toto pojmenování v omezeném kruhu svého uplatnění neoznačuje každé pole u háje, nýbrž jen jedno určité, a jiná pole u háje jsou nazvána jinak, pak máme co činit se zvláštní pojmenovací konvencí a obecný význam slova se pouze kryje s vlastním jménem. Takové vlastní jméno se co do své sémantické kvality diametrálně odlišuje od vlastního jména Müller (v českém prostředí např. Krejčí, Pekař ap. — M. D.), které náleží třeba nějakému profesorovi.“[9]

(3) Ani všechny skupiny osobních jmen vlastních nelze vtěsnat do rámce Gardinerovy definice: „Jestliže občanské jméno nějaké osoby, vázané na právní normy a zbavené jakéhokoli významu, je hodnoceno jednoznačně jako individuální znak, není tomu stejně s volnými a slovním významem motivovanými přezdívkami.“[10]

Pro naši otázku zvláště důležitý je Trostův postřeh, že „hodnocení jako jména vlastní oktrojujeme (proloženo mnou — M. D.) označením různých sociálních institucí“; „vypořádáme se s tím nejlépe tak, že motivovaný význam věci rozšíříme o pravá vlastní jména, např. Friedrich-Schiller-Universität Jena“ (l.c. v pozn. 10). Trost tu správně vystihuje zvláštní charakter oněch víceslovních pojmenování, pro něž jsme se uchýlili k termínu vlastní názvy, blíže se jím však nezabývá. Je však z jeho poznámky patrno, že jejich společenská funkce nutí ho přiznat jim status vlastních jmen, i když jejich charakter je v rozporu s vymezením vlastních jmen, jak je podává definice Gardinerova, z níž sám vychází.

Pokusili jsme se o základní charakteristiku jmen tohoto typu již v citovaném vydání Pravidel českého pravopisu a rozvedli jsme a zdůvodnili toto pojetí v rámci seriálu objasňujícího a popularizujícího pravopisné úpravy, k nimž došlo v tomto [313]vydání, i v samostatné příručce.[11] Tam je uveden i dostatečný ilustrační materiál. Zde chceme jen teoreticky prohloubit a zobecnit toto pojetí, hlavně tím, že je zasadíme do širších souvislostí.

2. Pojmenování daného typu jsou v základě popisnými, syntakticky motivovanými sdruženými pojmenováními obecnými, transponovanými v jazykové normě (nikoli tedy jen pro daný případ v jazykovém projevu) do funkce vlastních jmen. Na rozdíl od ostatních typů jmen vlastních motivovanost základovým apelativem není u nich zrušena ani oslabena („uzávorkována“), nýbrž zůstává v plné síle.

Obchodní banka je např. názvem instituce, která je skutečně bankou, tj. podnikem, který se zabývá peněžními a úvěrovými obchody, transakcemi a operacemi, a to bankou obchodní, tj. zabývající se veškerými bankovními obchody. Název Místní národní výbor (v N.) není libovolně zvoleným názvem nějaké instituce, nýbrž zcela určité instituce, která odpovídá obecnému pojmu místních národních výborů (a má sídlo v N.). Podobně Nádražní ulice není v rámci soustavy pojmenování komunikací určité osady jménem libovolné ulice, nýbrž pouze té ulice, která vede k nádraží (je-li takových ulic více, pak ovšem jen jedné z nich).

Pojmenování tohoto typu plní tedy již jako výrazy jazyka (jeho pojmenovacího inventáře) zároveň dvojí funkci: (a) Primárně designují obecné (druhové) pojmy tak, že postihují jejich podstatné znaky (jejich obsah, intenzi), a denotují množiny (třídy) předmětů, jejichž společné vlastnosti tyto pojmy odrážejí (ty vymezují rozsah, extenzi těchto pojmů). (Teprve v řeči — v určité situaci a souvislosti — mohou být tyto obecné názvy vztaženy — tak jako jiná pojmenování obecná — na jednotlivý předmět ve smyslu dialektiky obecného a zvláštního.) (b) Sekundárně pak jsou pevně a bezprostředně spjata s předmětem, který diferencují v rámci příslušné předmětné třídy (např. veřejných institucí, ústavů, podniků a závodů), a jeho pojmovým odrazem (jedinečným pojmem), k němuž odkazují a který identifikují — tak jako jiná pojmenování vlastní.

Podvojnost (dvojfunkčnost) těchto pojmenování je tedy jiného druhu než podvojnost (dvojfunkčnost) pojmenování obecných, která je pouze záležitostí konkrétní promluvy; v jazyce označují obecná pojmenování vždy jen druh, třídu a teprve v promluvě mohou být vztažena jak na třídu (množinu) předmětů nebo její podmnožiny, tak na předmět jediný: vztah k předmětu je tu tedy motivován a zprostředkován obecným (druhovým) významem.

Z hlediska promluvy samé jsou proto apelativní a propriální pojmenování ekvivalentní. Základní rozdíl mezi nimi zůstává však v tom, že pojmenování obecná postihují jedinečný předmět přes třídu, do níž se zařazuje, tedy jako prvek třídy, kdežto pojmenování vlastní jej postihují přímo, bezprostředně.

Předmět ve své individuálnosti může být totiž v řeči postižen jak jménem vlastním, tak jménem obecným, v tomto druhém případě však jen za pomoci situace a/nebo kontextu. Tyto dva způsoby liší se však v podstatě v tom, že apelativa postihují jednotlivinu jako prvek třídy, a tak ji popisují, kdežto propria ji postihují bez zřetele k jejímu zařazení, a to jen identifikujícím jménem.

3. Pojmenování našeho typu spojují v sobě tedy vlastnosti obou modů postihování jedinečné skutečnosti: jsou zároveň obecná i vlastní, mohli bychom říci obouznačná nebo ambimodální. Přesněji řečeno můžeme taková pojmenování chápat jako (jen) obecná nebo jako (též) vlastní, v tomto druhém případě vždy se u nich totiž spolu ozřejmuje a uplatňuje i jejich apelativní podklad.

Pokud tato pojmenování jakožto obecná označují třídu o více prvcích než jednom, vyplývá jejich transpozice v pojmenování vlastní přirozeně z potřeby individualizace a identifikace. Jediný jazykový prostředek, který je schopen signalizovat [314]propriální funkci, má však k dispozici pouze jazyk psaný. Tímto prostředkem je v jazycích využívajících ve svých grafických soustavách protikladu tzv. velkých a malých písmen velké počáteční písmeno, a to v češtině a některých jiných jazycích jen prvního slova pojmenování, které je tu závazné pro všechna pojmenování hodnocená jako vlastní. Jen psaný jazyk dovede tedy bezpečně rozlišit, v jakém smyslu je třeba chápat dané pojmenování tohoto typu. Rozdíl mezi psanými podobami Místní národní výbor a místní národní výbor není proto záležitostí pouhé konvence, nýbrž je smysluplný; prvý zápis označuje jen jeden určitý národní výbor (i když není explicite místně určen!), druhý zápis kterýkoli místní národní výbor nebo místní národní výbor vůbec (a jen v textu nebo v konkrétní situaci může znamenat vedle toho i jeden určitý národní výbor). (Tento rozdíl je neutralizován v postavení na počátku věty, kdy velké písmeno v prvním slově je závazné z důvodů gramatických (signalizace počátku větného celku) a nemůže tedy nic vypovídat o modálním statusu pojmenování.) Podoba s malým počátečním písmenem odpovídá pouze na otázku, o kterou, popř. jakou instituci jde, jaké povahy je. Podoba s velkým písmenem odpovídá nadto i na otázku, jak se tato instituce jmenuje, jaký je její název. Vztah mezi oběma mody je tedy, jak patrno, asymetrický: propriální funkce pojmenování je totiž vždy vázána a navrstvena na jeho funkci apelativní. Jestliže normální propria předpokládají pojmenování třídy (kterou spoluoznačují), při zkoumaném typu proprií pojmenování jedince a třídy splývají.

Potřeba individualizace v jazyce může však být uspokojena i v rámci apelativní funkce pojmenování. Čistě jazykovými (languovými) prostředky individualizace[12] jsou jednak postupná determinace obsahu třídy a redukce (restrikce) jejího rozsahu až na předmět jedinečný (první náš dělnický prezident), jednak individualizace vztažením k jménu vlastnímu nebo jinak pevně individualizovanému výrazu jinému (Komunistická strana Československa, Krajský národní výbor v Jihlavě, nábřeží kapitána Jaroše).

Tam, kde potřeba individualizace dala podnět k individualizační determinaci apelativního jména, a kde tedy vzniklo obecné pojmenování označující třídu o jednom prvku, splňuje potřebu individualizace samo pojmenování obecné (proto se např. v české gramatické normě chápou názvy ministerstev a názvy církví jako jména obecná a píší se ve shodě s tím s malým počátečním písmenem). Není tu tedy (naléhavá) praktická potřeba, aby pojmenovaná jednotlivina měla své (vlastní) jméno. Přesto se však i v takovém případě projevuje v jazyce silná tendence chápat takové pojmenování jako vlastní. Vedou k tomu především dvě okolnosti:

(a) Je to jednak zřetel k věcné kategorii (a k onymické soustavě), do níž se předmět (a jeho pojmenování) zařazuje. Vědomí věcné příslušnosti daného předmětu (např. k společenské instituci) si vynucuje, aby takový předmět byl identifikován v rámci této kategorie, nadřazené jednoprvkové třídě. Je to prostě tak: jednou se vytvořila věcná kategorie institucí a s ní jazyková kategorie institucionálních názvů. U některých z těchto institucí si (konvencí daná) potřeba individualizace a identifikace vyžádala transpozici obecného jména v proprium. Propriální charakter, vyjádřený v psané podobě jazyka velkým počátečním písmenem názvu, je pak chápán jako podstatný, neoddělitelný znak těchto institucionálních názvů — odtud snaha, aby se každý institucionální název — nehledě na to, je-li již jako apelativum dostatečně individualizovaný, či ne — hodnotil jako proprium a psal s velkým počátečním písmenem.

Obecné pojmy institucí (a jiných objektů) dostatečně individualizovaných, nejčastěji lokalizací nebo vztažením k nějakému jedinečnému objektu, tvoří tedy třídu sui generis, kterou lze stejně dobře postihnout pojmenováním obecným (indi[315]viduálním popisem) jako vlastním, nejen v situačně zakotvené promluvě (textu), ale i v jazyce samém, konkrétně v jeho pojmenovacím inventáři (v nomenklaturní soustavě). Z důvodů praxe, dožadující se určitého sjednocení, je však tato zásadní svoboda omezována sekundární reglementací, odpovídající současným společenským potřebám a požadavkům. Především tak, že u některých věcných podskupin se doporučuje nebo vyžaduje pojetí propriální, u jiných opět pojetí apelativní. Podle současné české pravopisné kodifikace se např. za vlastní názvy považují místně určené názvy národních výborů všech stupňů, zatímco názvy škol se s výjimkou škol nejvyššího stupně považují za názvy obecné, i když jsou stejným způsobem individuálně určeny.

(b) Vedle tohoto systémového tlaku uplatňuje se při hodnocení institucionálních názvů významně i moment společenské prestiže. Mít vlastní jméno, název se běžně hodnotí jako atribut společenské významnosti a závažnosti.[13] Mohli bychom mluvit o druhotné sice, společensky však často prvořadé honorifikační funkci vlastních jmen. Zejména v oficiálním styku klade se na tuto funkci důraz.

Zásadní možnost užít na označení předmětů jediných svého druhu pojmenování obecného nebo vlastního je tedy — v řeči i v jazyce (zahrnujícím nejen soubor pojmenovacích norem, ale i inventář pojmenování) v současné společenské praxi usměrňována jednak jazykovým principem analogie, jednak společenským principem prestiže a oficiálnosti ve prospěch pojmenování vlastních. Pro pravopisnou praxi vyplývá z toho doporučení: je-li zásadně možné užít pro označení jedinečné nebo individualizované instituce pojmenování obecného nebo vlastního (ambimodálního), dávat přednost pojetí vlastnímu.

I když pojmenování zkoumaného typu tvoří celistvou kategorii, je tedy třeba rozlišovat v ní dva podtypy: podtyp, v němž pojmenování vlastní se navrstvuje na obecné pojmenování třídy o více prvcích (Dům obuvi), a podtyp, v němž se překrývá s pojmenováním třídy o pouze jednom prvku (Místní národní výbor v Berouně). Zatímco v prvním podtypu základní komunikační potřeba — vydělení jedince ze třídy a jeho identifikace — vyžaduje přehodnocení apelativního jména na vlastní, v druhém podtypu je tato potřeba uspokojována již v apelativu samém, neboť třída a individuum tu věcně spadají v jedno; přehodnocení takového apelativa v proprium není tedy z hlediska dané komunikativní funkce nutné. I v tomto případě je ovšem možnost přehodnocení apelativa v proprium — z důvodů, o nichž byla řeč výše. Tento propriální charakter je tu však zřejmě nadstavbový, není podmíněn gnoseologicky, sémioticky, nýbrž společensky, pragmaticky.

4. Je zřejmé, že pojmenování označovaná běžně jako vlastní jména nejsou odlišena od pojmenování obecných s dostatečnou ostrostí a jsou také sama velmi rozmanitá a různorodá.[14] Je vlastně jen jediný znak, který můžeme považovat za společný všem typům těchto názvů a jímž se stavějí do protikladu k jménům obecným a tím je jejich specifická funkce odlišovat jedince nebo jednotlivinu nebo jako individuum chápané množství od ostatních jedinců nebo jednotlivin své třídy zvláštním jménem (tzv. vlastním, i když toto jméno nemusí být vlastní jen zcela určitému jedinci) a tak jej nebo ji identifikovat. V tomto smyslu jde o pojmenování vlastní tam, kde odpovídá na otázku, jaké jméno daný předmět má. Na druhé straně pojmeno[316]vání obecné odpovídá na otázku po podstatě, povaze předmětu. Základní gnoseologickou otázkou je přirozeně, co to nebo ono je. Teprve když známe odpověď na tuto otázku, záleží nám na tom, vědět u určitých druhů objektů, jak se právě tento jediný objekt jmenuje.

Prostředků, které slouží této identifikační funkci v jazykovém projevu, je celá řada: z nich pro mluvenou řeč je nejtypičtější prosté ukázání, ostenze (jako prostředek parajazykový) a funkčně ekvivalentní ukazovací zájmena a zájmenná příslovce (jako vlastní prostředek jazykový), vlastní ovšem i řeči psané. K nim přistupují dva specifické prostředky jazyka samého: postupná determinace vyúsťující v individuální popis a jména vlastní; velmi častá je jejich kombinace, zejména v tom smyslu, že postupná individualizační determinace se realizuje vztažením k nějakému jménu vlastnímu.

Schopnost plnit identifikační funkci nemají jména vlastní ve stejné míře. Klademe-li si otázku, která pojmenování jsou nejvhodnější pro tuto funkci, musíme souhlasit s Toporovem,[15] že jsou to jednak taková jména, která jsou nejvíce vzdálená od apelativ, nejsou jimi a ani jinak motivována, jednak taková jména, která jsou — aspoň v rámci určitého prostředí — skutečně jedinečná, tj. vlastní pouze pojmenovanému předmětu. Podle míry této schopnosti musíme v rámci komplexní kategorie jmen vlastních rozlišovat celou stupnici typů: Nejdokonaleji plní „nominativní“ funkci nemotivovaná pojmenování osobní a některá zeměpisná. Jsou to jednak jména skutečně jedinečná, jednoznačná, mající jen jeden denotát, jednak jména víceznačná, patřící více předmětům (které mají však společné právě jen jméno!), tedy vícedenotátová. Ideálně splňují identifikační funkci vlastní jména jednodenotátová, ovšem pouze in statu nascendi: v důsledku pevného sepětí s jedinečným předmětem se jedinečný pojem předmětů (jako jeho bezprostřední odraz) snadno přetváří (hlavně na základě podobnosti jiných předmětů s předmětem označeným) v pojem druhový a tím i obecný význam, který je spojuje se jmény obecnými. Odolnější jsou v tom směru vlastní jména vícedenotátová: nejsou sice absolutně vlastní jen jednomu předmětu (zpravidla však je tento nedostatek kompenzován tím, že v rámci daného univerza, např. rodiny, školní třídy, společenské organizace atp. tuto podmínku relativně splňují), jejich zásadní mnohoznačnost, vícedenotátovost však zato brání vytvoření pevného svazku s tím nebo oním denotátem a tím vytvoření obecného významu (a to tím více, čím větší je počet denotátů, které označují nebo mohou označovat — v určitém prostředí však může být i takové jméno obsahově velmi bohaté, např. jméno dítěte v rodině).

Na druhém pólu stojí pak (nečetná) skupina těch ambimodálních „vlastních názvů“, která označují primárně mnohaprvkové třídy a teprve sekundárně pouze jeden z jejich prvků (strana, církev, obchodní banka, místní národní výbor), u kterých bývá jejich propriální funkce, pokud je vůbec uvědomována, signalizována jen v psané podobě jazyka.

Mezi těmito póly prostírá se široký pás typů přechodných. Zvláštní místo mezi nimi zaujímají názvy kmenové, národní a obyvatelské, se zcela specifickou problematikou, ležící však mimo rámec našich úvah.[16] Podstatně odlišný je typ ambimodálních jmen zakládajících se na apelativech označujících pouze jednoprvkové třídy a spojující tak individuální popis s identifikující propriální funkcí.[17]

[317]Tato rozmanitost[18] je do značné míry faktem historickým: ryzí vlastní jména jsou často výsledkem staletého vývoje, zatímco současné potřeby identifikace — pokud nevyužívají hotových jmen vlastních — jsou velmi často uspokojovány jmény ambimodálními (je to jistě i zásluha dominance psané podoby jazyka). Nelze si však představovat věc tak jednoduše, že jednotlivé typy vlastních jmen odrážejí jednoznačně různá stadia vývoje vlastních jmen od motivovanosti k nemotivovanosti (a že tedy např. dnešní názvy společenských institucí v průběhu vývoje dojdou do stavu, který dnes reprezentují jména osobní nebo některé skupiny jmen zeměpisných). To není možné již proto, že pojmenované skutečnosti jsou i co do své relativní stálosti velmi rozmanité: dědičnost příjmení a s tím spjatá proměnlivost jejich nositelů např. naprosto vylučuje jejich motivovanost, u jmen zeměpisných může naopak původní motivace dlouho přetrvávat, protože jimi označované skutečnosti se mění jen ponenáhlu, naproti tomu společenské instituce nemívají dlouhé trvání atp. Uplatňuje se tu tedy, jak vidět, silně příslušnost jména k té či oné věcné kategorii, popř. třídě.

4. Z hlediska základního, tj. funkčního kritéria musíme tedy za vlastní jména považovat i takové identifikující výrazy (zpravidla několikaslovní), které podávají více či méně individualizující popis objektu, který pojmenovávají.[19] Takové výrazy tvoří část vlastních jmen, jejichž základní funkci plní, zároveň však jsou apelativy, neboť si uchovávají jejich popisnost. V tom smyslu jsme je označili jako jména ambimodální. Přesněji jsou v mluvené podobě jazyka plně homonymní s pouhými apelativy, v podobě psané jsou však od nich odlišeny specifickým signálem. V jazykovém projevu mluveném je proto hranice mezi apelativy a jmény ambimodálními neostrá, v projevu psaném je pojetí ryze apelativní a pojetí ambimodální jednoznačně a závazně rozhraničeno (pokud ovšem odhlížíme od neutralizační polohy na počátku větného celku).

V rámci vlastních jmen v širším smyslu je tedy třeba rozlišovat vrstvu jmen vlastních stricto sensu, tj. nepopisných, v plném slova smyslu arbitrárních, a vrstvu jmen ambimodálních, tj. apelativně-propriálních, pojmově individualizujících (i když tato individualizace nemusí být vždy úplná), ale ve své funkci propriální popisných, motivovaných obecným významem apelativního podkladu.

Kritérium radikální nemotivovanosti a nepopisnosti nelze tedy položit za základ vydělení kategorie vlastních jmen v jejich celku. Na jeho základě lze jen uvnitř této kategorie odlišit její jádro — základní subkategorii vlastních jmen stricto sensu — a její periférii, jejíž nejvzdálenější vrstvu představují jména ambimodální s výraz[318]nou, početně silnou a silně produktivní složkou jmen pojmenovávajících na základě individualizačního popisu. Tím méně lze ovšem klást na vlastní jména jako celek požadavek jednoznačnosti, jednodenotátovosti — i když by tato vlastnost ideálně odpovídala identifikační funkci vlastních jmen. Nespočetné množství individuálních entit, které společnost považuje za potřebné opatřit vlastními jmény, nedovoluje tento požadavek plně realizovat. Není to ovšem ani nutné, protože nedostatečná absolutní identifikace v jazyce je plně kompenzována relativní identifikací v řeči. Je ovšem i rozdíl mezi vlastními jmény několikadenotátovými a vlastními jmény mnohodenotátovými: obsah prvních najdeme v encyklopediích (Sázava řeka, město, vesnice), obsah druhých je nevyčerpatelný, takže jsou prakticky bezobsahová (omezený repertoár rodných jmen). V nejlepším případě podávají jen zcela povšechnou informaci (např. zda jde o jméno osobní nebo zeměpisné, popř. o jméno muže nebo ženy).

 

R É S U M É

Zum Status der sogenannten Titelnamen

In Anknüpfung an einige Ideen der Trostschen Beiträge zur Theorie des Eigennamens versucht der Verfasser, das Wesen eines scheinbar widersinnigen Typs der Individualbezeichnungen näher zu beleuchten, der innerhalb der tschechischen Grammatik als vlastní názvy (etwa Titelnamen) bezeichnet wird. Es handelt sich in erster Linie um Mehrwortbezeichnungen von Institutionen und Organisationen (Technische Hochschule, Institut für die tschechische Sprache), Namen für bestimmte historische Ereignisse (Große Sozialistische Oktoberrevolution) u. dgl.

Die Bezeichnungen des gegebenen Typs sind im wesentlichen beschreibende, motivierte in die Funktion der Eigennamen transponierte appellativische Bezeichnungen: zum Unterschied von den übrigen aus Appellativa entstandenen Namen ist indessen ihre Beschreibungsfähigkeit und Motivierung nicht aufgehoben ev. ausgeklammert, sondern bleibt in voller Kraft. Die Namen dieses Typs haben also (schon als Ausdrücke der Sprache, deren Nameninventars) zwei Funktionen zugleich zu erfüllen: primär bezeichnen sie Klassenbegriffe von entsprechenden Einzelobjekten, sekundär gehen sie feste Verknüpfung mit den bezeichneten und identifizierten Gegenständen ein. Sie vereinigen in sich demzufolge Eigenschaften von beiden Arten und Weisen (Modi) der Erfassung von Einzelobjekten, sie sind zugleich Appellativa und Propria; man könnte sie als ambimodal bezeichnen.

Gewöhnlich sind diese Bezeichnungen schon als Appellativa individualisiert, d.h. sie geben eine Beschreibung der Einzelobjekte als Elementen von Einelement-Klassen. Die Transponierung dieser Bezeichnungen zu Eigennamen ergibt sich also nicht aus dem Bedürfnis der Individualisierung und Identifizierung (die schon durch die individualisierende Beschreibung voll gedeckt ist), sondern (a) aus dem Drang des Sachsystems (Bezeichnungen der öffentlichen Institutionen und Organisationen werden als Eigennamen gewertet) und (b) aus den Gründen des gesellschaftlichen Prestiges (einen Namen haben gilt als Attribut der gesellschaftlichen Bedeutung und Ansehung). Die prinzipielle Freiheit, zur Bezeichnung von Einzelobjekten dieser Art Appelativa oder Propria anzuwenden wird also in der gesellschaftlichen Praxis durch sekundäre Rücksichten beeinträchtigt und gleichgeschaltet.

Die Fähigkeit als Name zu dienen haben die individuellen Bezeichnungen nicht im gleichen Maße inne: Am besten erfüllen diese Aufgabe die radikal unmotivierten Bezeichnungen mit vielen verschiedenen Denotaten, denn bei ihnen kommt keine feste Verknüpfung mit dem bezeichneten Gegenstand zustande, die nun sehr leicht die Entstehung einer allgemeinen Bedeutung mit sich bringt. Auf dem entgegengesetzten Pole befinden sich die ambimodalen Bezeichnungen, welche primär Vielelementen-Klassen bezeichnen. Dazwischen breitet sich dann eine breite Übergangszone. Eine eigentümliche Stellung nimmt hier der Typ von ambimodalen Bezeichnungen ein, die nur Einelement-Klassen bezeichnen und folglich die individuelle Beschreibung [319]mit der proprialen Funtion vereinigen. Diese Mannigfaltigkeit ist in beträchtlichem Maße eine historische Tatsache, es macht sich hier indessen auch die Beschaffenheit der bezeichneten Realität stark geltend.

Im Rahmen der Eigennamen im weiteren Sinne sind also zwei Schichten zu unterscheiden: die eigentlichen nichtbeschreibenden, arbiträren Eigennamen und die beschreibenden, durch allgemeine Bedeutung motivierten, nichtarbiträren ambimodalen Bezeichnungen (deren Kern man als Titelnamen bezeichnen kann).

Das Kriterium der radikalen Unmotivierung und Mangel an Deskriptivität ist also nicht zur Ausgliederung der Eigennamen anwendbar, sondern dient nur zur inneren Differenzierung dieser Kategorie. Am Rande des Artikels wird auch die Widerspiegelung des Status der Titelnamen in der tschechischen Orthographie verfolgt.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 4, s. 311-319

Předchozí Eugen Pauliny: Slabičné [r], [l] v slovenčine

Následující Slavomír Utěšený: Diastratické aspekty ústupu německých přejetí v češtině