Řeč o řeči v Nerudově povídce „U tří lilií“

Karel Hausenblas

[Články]

(pdf)

Речь о речи в рассказе Неруды „U tří lilií“ / Remarques sur le langage dans le récit U tří lilií de Jan Neruda

V epice se řečí nejen realizuje vyprávění, nýbrž často v ní bývá i řeč o řeči,[1] a to jak v rovině vyprávění, tak v rovině vyprávěného: pasáže podávající řeč postav (také „vnitřní“) v textu některých próz i převládají.

Jsou však i případy opačné. Jedním z nich je povídka Jana Nerudy U tří lilií, devátá z Povídek malostranských. Řeč postav je v ní radikálně omezena, neztrácí však přitom pro styl celku dosah. Povídka je tak krátká — něco přes dvě stránky malého formátu —, že můžeme probrat všechna místa v textu, která přicházejí v úvahu. Na minimální ploše mikropovídky, do jejíhož obsahu je však uložen a tu působivě zobrazen závažný životní a etický problém, nabývají i všechny jednotlivosti obsahu i výrazu na důležitosti, neboť distance mezi hlavním a vedlejším je tu zmenšena.

Přímá řeč postav se vyskytuje na jediném místě, ve čtyřech stručných jednovětých replikách dialogu krásnooké tanečnice a jedné z jejích družek ve čtvrté pětině textu. Tento dialog má speciální funkci: referuje o události, která — jediná v textu povídky — zůstala mimo zobrazený prostor (jde o údaj o smrti krásčiny matky); všechny ostatní děje se odehrávají v prostoru tančírny, k ní přilehlých arkád a s nimi sousedící zahrádky — bývalého hřbitova. Tyto tři sféry, tedy prostor plného života, prostor živoření v samotě a prostor smrti-záhuby, jsou spolu s nadzemní prostorovou sférou, v níž zuří bouře, v textu konkrétně zobrazeny.[2] Zároveň pasáž s uvedeným dialogem přispívá k charakteristice krásnooké („hlas její byl hedvábně měkký, zvučný“) a poslední jeho replika „Matka zrovna zemřela“ přináší do děje nečekaný a závažný moment krizový: krásnooká odešla před čtvrthodinou z tančírny domů, když jí přinesli zprávu, že její matka umírá (nebo zemřela), a nyní se vrací, aby vzápětí spočinula v objetí návštěvníka-vypravěče, v němž vyvolala náhlou vlnu vášně. Sama svým hedvábně měkkým hlasem vyslovuje sdělení o matčině smrti, které vyslechne i on. (Odtud pak v rychlém sledu akcí probíhá dějový spád, aniž napětí klesá, až do samého konce.)

Kromě toho je tu řeč o řeči jedné z pomocných osob, vlastně jen o aktu komunikování a jeho způsobu, bez udání obsahu sdělení („šeptala přibylá krásnooké něco“ — až z dalšího vyplyne, že šlo o zprávu o stavu matky) a konečně je tu už jen zmínka o povelech k tanci, tj. o řeči zcela ustrnulé formálně i obsahově. A to se děj příběhu odehrával především v tančírně plné lidí.

Mezi oběma hlavními postavami nepadne ani slovo, třebaže příběh zahrnuje děj od chvíle, kdy se ještě neznají, až do chvíle milostného sblížení. Ale ani v souvislosti s jinými osobami tu řečový kontakt není zastoupen, naopak se dvakrát výslovně konstatuje jeho nepřítomnost („nepozoroval jsem, že by byla (krásnooká) s někým promluvila“, „mlčky kývla hlavou“), třetí místo se týká dvojice hlavních postav („Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád“).

[337]Není tu ani vnitřních monologů nebo dialogů, neboť tu není ani reflexí spjatých s rozhodováním nebo podobně. Děj spěje kupředu s mimovolní osudovostí, s jakousi tajemnou samozřejmostí, podobnou odvíjení snu. Výjimku si v jistém smyslu vynucuje výjimečný zjev krásnooké. Její základní přímá charakteristika — u ženské postavy jde skoro výhradně jen o charakteristiku vnější, u mužské naopak jsou údaje jen o vnitřním rozpoložení, vzrušení atd. — je podána způsobem, který je možno interpretovat jako vnitřní monolog hrdiny (odstup vypravěče, daný formou vzpomínky, se zde neuplatňuje): „Štíhlý vzrůst, plné, teplé formy …“ — bezprostřednost dojmu tu evokuje nominální podoba konstrukcí.

Avšak je tu ještě cizí přímá řeč anonymního citátu (nejspíše pseudocitátu) „Spíše se nasytí oheň dřev a moře vod, než krásnooká nasytí se mužů“. Ten má rovněž zvláštní funkci, tentokrát v souvislosti s dobovými eticko-literárními normami: odvoláním se na locus communis — ať už skutečný, nebo fingovaný —, na autoritativní pravdu, je možno zrušit dobové tabu: údaj o (dojmu) sexuální nenasytnosti dívky sotva tehdy mohl být podán přímo ústy autorovými (z korespondence jsou dobře známy Nerudovy obavy, zda se může odvážit povídku s tak choulostivým námětem uveřejnit atd.).

A konečně: Z oblasti řeči už vybočuje exprese realizovaná hlasem (bez verbální náplně): v jednom případě ve vlastním významu, avšak jen v modu přirovnání („kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů“), v druhém ve významu přeneseném („nebe i země ječely“).

Můžeme tedy shrnout: V povídce U tří lilií je řeč o řeči jen minimálně zastoupena v základních funkcích, jaké v próze nejčastěji plnívá. Jde zde o řeč o řeči pomocně referující, o řečovém aktu bez udání obsahu, o řeči zcela odosobnělé (formalita povelů), o anonymní řeči cizí, o nerealizování řeči, o mlčení, a o řeči zdeformované v neřeč.

Vytlačením řeči vlastní však tím více vystupuje do popředí „řeč“ - komunikace pohledů, „řeč“ očí, jasná i záhadná zároveň, a dále „řeč“ - kontakt dotyků, kontakt k sobě lnoucích těl. Tam, kde nepřítomnost řečového kontaktu může být pociťována jako jeho nedostatek (návštěvník sedí pod arkádami „sám a sám“, v celém průběhu děje s nikým nepromluví), poukazuje k osamělosti hrdiny příběhu. Tam, kde se nepřítomnost řečového kontaktu jeví jako jeho nepotřebnost, poukazuje k nadřazené pozici vazby, kterou vytváří pouto vášně (která je vlastním tématem povídky), vztahu eroticko-sexuálního: ten se tu prosazuje s přírodní živelností (paralela s bouří, procházející opakovaně celým textem) a osudovostí, řeč slov mu nemůže pomáhat, ani mu zabránit. — Není to ovšem „prohra“ řeči. Celý komplex vyprávěného je podán řečí vypravěče v 1. osobě, stylem této řeči je celý obsah ztvárněn. Uvedené zvláštnosti řeči o řeči přispívají tu k podivuhodné účinnosti této povídkové miniatury, jíž se sice již nejednou dostalo vysokého ocenění, jejíž místo v celku Nerudova díla však ještě čeká na náležité osvětlení (zatím byla vykládána spíše jen v rámci cyklu, do něhož byla zařazena).

*

Omezení nebo i absence verbální komunikace, event. komunikace vůbec, není v Povídkách malostranských výjimkou. Týká se několika hlavních postav. V povídce Pan Ryšánek a pan Šlégl (která tvoří svým dějištěm sociální protějšek k povídce U tří lilií) oba hrdinové spolu nepromluvili ani slovo jedenáct let, třebaže denně sedali v hospodě sami u jednoho stolu. Doktor Heribert (Kazisvět) nekomunikuje se svým okolím („nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval“, „… jen kdyby byl vůbec s někým mluvil“) a nic na tom nezmění ani jeho úspěšné, ale nevítané lékařské extempore. Krejčí Sempr ve Figurkách „nemluví skorem nic. „Eh“ a „m“ jsou jeho hlavní slova“.)

[338]Větší úlohu v tomto cyklu povídek však na druhé straně má řeč vpjatá do široké komunikační sítě, jíž se vytváří veřejné mínění mezi obyvatelstvem Malé Strany, řeč, jíž se od úst k ústům šíří po městě fáma („Divné zvěsti začaly se najednou šourat Malou Stranou“ atd. atd.). V maloměstském prostředí nezůstává okolí nic tajno ze života jednotlivých obyvatelů. Při „večerních šplechtech“ v bizarním prostoru na střechách malostranských domů (je to pro mladé prostor volnosti, do něho se také utíká mladý Bavor z Týdne v tichém domě) dává jeden z účastníků sám „k lepšímu“ svůj románek lásky s trapným koncem, jindy však fáma založená na nezáměrně i záměrně zkreslených informacích, na drobných klepech i závažných pomluvách, ztrpčuje lidem život a některé oběti vede až k záhubě. Nemusíme tu zajisté podrobněji připomínat roli paní Rusky a zejména baby Miliónové; v případě kupce Vorla nelítostná fáma podstatně přispívá k jeho bankrotu a dohání ho nakonec k sebevraždě, žebráka Vojtíška pak na nepravdě založená pomluva nápadnice jím odmítnuté přímo likviduje.

Na ty složky, které nejbezprostředněji souvisí s dějem a s charakteristikou postav, se ve výkladech Povídek malostranských obracelo nejvíce pozornosti, pro styl i smysl díla však mají dosah i jiné složky sledovaného komplexu, jak jsme ukázali na povídce U tří lilií. Kdybychom měli s podobnou snahou o zevrubnost a postižení funkce jevů v celku jednotlivých povídek a pak celého cyklu probrat i všechny ostatní povídky sbírky, přibyla by řada jevů dalších, jako zvláště údaje o zvyklostech i neobvyklostech ve vyjadřování jednotlivých postav, o dobově příznačném střídání němčiny s češtinou atd.; jsou tu však i věci „samoúčelné“, s funkcí především komickou (ve Večerních šplechtech (Jäklova) představa o šišlavé výslovnosti latiny u dětí ve starém Římě: Hanibaj ante pojtas!); na jiných místech zase jde o zvláštnosti rozumění (tak v téže povídce jeden z vypravěčů vzpomínek z raného dětství uvádí, že se celý rok německy modlil jednu modlitbu, aniž pochopil, že jde o modlitbu pro těhotné ženy). Řeč o řeči někdy přerůstá v řeč o jazyce. Tak otec Václava Bavora zesměšňuje synovo užívání spisovných tvarů (nemohu) v domácím prostředí nenáležitým posunem hlásky h do třetí osoby sg. („on nemohe!“), ve Figurkách se autor zápisků pozastavuje nad šířením germanismů. Na jednom místě je řeč i o lingvistické práci: v povídce Jak to přišlo … je v poznámce pod textem ironizující — ovšem ironizující jen z hlediska subjektu vypravěče, nikoli autora textu — komentář k faktu, že v Jungmannově slovníku není zachyceno slovo fuk ve významu ‚krejcar‘.

Pokud jde o úlohu řeči o řeči v samém vyprávění, všimneme si závěrem, jak se tato složka uplatňuje v kompozici vyprávění, totiž v jeho zakončení. — Skoro všechny povídky jsou uzavřeny a mnohdy vyvrcholeny řečí o řeči; nejčastěji text (a příběh) uzavírá přímá řeč některé postavy. (Přitom žádná z povídek přímou řečí postavy nezačíná, ač takový začátek bývá v próze častý, také u Nerudy v Arabeskách). V povídce Přivedla žebráka na mizinu je tragické vyústění příběhu tlumočeno ústy místně příslušného policajta, v povídce Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku přináší závěrečný výrok malostranského policejního komisaře tragikomický paradoxní kontrast mezi úspěšně nakouřenou dýmkou páně Vorlovou a neúspěšnou jeho obchodnickou a životní dráhou; v povídce Jak to přišlo … zase nespolehlivý trhovec Pohorák dotvrzuje svou závěrečnou replikou nezdar celé akce malých „revolucionářů“ zapřením šesti zlatých, které mu chlapci dali na obstarání střelného prachu; ve Večerních šplechtech nesouvisí závěrečný výrok vypravěče posledního, hlavního příběhu nijak s obsahem jeho vyprávění — má funkci překrýt dojem z trapného konce jeho románku lásky; v Týdnu v tichém domě má závěrečná výpověď Loukotova podobnou funkci: nedav odpověď na Bavorovu otázku „na tělo“, odvádí Loukota v rozpacích řeč jinam, na aktuální situační detail; povídka Pan Ryšánek a pak Šlégl je uzavřena konstatováním, že oba po dlouhých letech vzájemného ignorování zase spolu začali mluvit, navázali řeč; povídka O měkkém srdci paní Rusky končí údajem, že když šel kolem jejího bytu pohřební průvod, „vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům [339]a srdečně plakala“, což sice neobsahuje fakt řečový, avšak přece jen projev konvenčního kontaktu (při němž se zase Rusce otvírá cesta k pomlouvačným řečem …); ve Svatováclavské mši končí dětské noční dobrodružství v chrámě zjihlým setkáním vypravěče s matkou, ale místo očekávaných vysvětlujících a odprošujících řečí vtiskne provinilec matce na ruku výmluvné políbení; v tomto bodě se vyznění povídky blíží předcházející povídce U tří lilií, jejíž poslední věta obsahuje rovněž (zde implicitní) odkaz k polibku, třebaže ovšem v odlišné relaci (i zde stojí v těsném sousedství Nerudův osudový vztah mezi mužem a ženou na jedné straně a dítětem a matkou na straně druhé) a v níž, jak jsme výše ukázali, je přímá řeč postav silně omezena. Ve zbývajících povídkách jde o řečovou činnost vypravěčovu: „Musím se jednou optat“ (tj. zda doktor ještě žije) končí povídka Doktor Kazisvět. „Dál už povídat nebudu, dál už neumím“ jsou poslední slova vypravěče povídky Hastrman. O pronesení názoru, kde hodlá mít svůj hrob hrdina příběhu, se hypoteticky mluví v závěru povídky Psáno o letošních dušičkách a závěrečná próza Figurky a tím i celý cyklus je uzavřen „metapovídkovým“ výrokem „Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou ‚Povídkou malostranskou‘!“, v jehož posledním substantivu je obsažena báze základního verba narrandi.

 

R É S U M É

Rede von der Rede in Neruda’s Erzählung „Zu drei Lilien“

In der bekannten Geschichte von Jan Neruda ist die Rede von der Rede nur minimal in den Grundfunktionen vertreten, die sie in Prosa am häufigsten innehat; es erscheinen hier Rede (1) von der Rede, die referierende Hilfsfunktion ausübt, (2) vom Redeakt ohne Angabe des Inhalts, (3) von der völlig entpersönlichten Rede (der Formalcharakter von Befehlen), (4) von der anonymen fremden Rede, (5) von dem Nichtrealisieren der Rede, vom Schweigen, und (6) von der in Unrede verunstalteten Rede. Auf der anderen Seite tritt in den Vordergrund „die Rede“ der Blicke, der Berührungen usw. Die Beschränkung und die besondere Ausnutzung der Rede von der Rede steht hier freilich im engen Zusammenhang mit dem (erotischen) Thema und mit dem Sinn der Geschichte und trägt ihrerseits zur Spezifik ihres Stils bei.

Abschließend werden die Beschränkung und andere Eigenschaften der verbalen Kommunikation in den „Kleinseitner Geschichten“ als einem Ganzen sowie die Funktion der Rede in der Komposition (konkret im Endabschnitt) der Geschichten dieser Sammlung untersucht.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 4, s. 336-339

Předchozí Josef Vachek: K materiálovým prostředkům stylistiky psané jazykové normy

Následující Jaromír Povejšil: K jedné Brechtově nerýmované básni s nepravidelnými rytmy