Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Úsilí o fonetické zákony obecně platné

Bohumil Trnka

[Rozhledy]

(pdf)

Efforts pour établir les lois générales de la phonétique

Obsáhlé dílo francouzského fonetika M. GRAMMONTA, profesora university v Montpellier (Traité de phonétique, Paříž 1933), nese na sobě pečeť vědecké osobnosti autorovy. Jest možno se s ním nesrovnávati v obecných jeho názorech i v podrobnostech, ale nutno připustiti, že vždy budí u čtenáře iniciativní reakci. Právě v tom, že se vědecké jeho myšlení neubírá starými vyšlapanými cestami, záleží cena knihy, která, jak sám autor v předmluvě praví, nechce býti příručkou.

Již rozdělení fonetiky na „fonologii“, t. j. fonetiku statickou, „fonetiku vývojovou“ čili „fonetiku v pravém slova smyslu“ (str. 151—376) a „fonetiku impressivní“, ukazuje, že hledá nové cesty. Vycházeje [123]ze Saussurovy nauky, uznává sice autor pojem fonématu jako souhrnu „slyšené i mluvené jednoty“ realisující se různými hláskami, ale, třebaže mluví též o systému fonémat (str. 144—145, 167), jest pojem jejich funkce v struktuře daného jazyka, jako určité soustavy funkčních protikladů, jeho myšlení cizí. „Fonetikou“ rozumí studium hlásek a jejich kombinací nezávisle na jazykových systémech, v kterých se vyskytují, a ve shodě s tímto hlediskem dovozuje, že abstrakcí konkretních realisací v témže jazyce nebo v různých jazycích dospíváme k abstraktnímu pojmu „fonématu“, na př. P. Ve skutečnosti existuje fonéma P jen jako funkční jednotka určitého systému jazykového, neboť je dána vztahy k celému systému, a obecnému pojmu, ke kterému Grammont dochází, neodpovídá abstrakce funkčního řádu. Snad dospěje srovnávací fonologie k takovémuto pojmu, ale prozatím není zjištěna míra funkcí, jejichž abstrakcí bychom pro různé jazyky dostali obecné fonéma zakládající se na strukturálních jejich podobnostech. Ve svých obecných výkladech spojuje tedy Grammont, jak se zdá, dvě navzájem neslučitelná hlediska a nesnáze z tohoto křížení vznikající snaží se vysvětliti nejasnými „silami“ psychickými.

Teoretické slučování obou hledisek neubírá však ceny jeho výkladům fonetickým. Vedle stručného retrospektivního přehledu fonetického badání obsahuje první část pěkný popis artikulačních orgánů, kapitoly o tvoření hlásek a slabik, o kombinacích hlásek (kterými označuje afrikáty a diftongy), o délce a důrazu, tónové výšce a rytmu, provázené četnými diagramy a nákresy.[1] Obraťme však hlavní pozornost k druhé části díla, kterou autor sám považuje za jádro své knihy, k „fonetice vývojové“. Fonetické změny, vykládá Grammont celkem ve shodě s mladogramatickými zásadami, vznikají z obecných tendencí jazykových, při čemž se někdy různé tendence mohou sbíhati k témuž výsledku, jindy se křížiti a zeslabovati. Formulace těchto změn, kterými se realisují na určitém území a v určité době t. zv. zákony hláskoslovné, nemají výjimek, které by nebylo možno vysvětliti psychologicky nebo historicky, neboť jsou výsledkem příčin, do nichž lidská vůle nezasahuje. Fonetické změny se vždy týkají určité složky artikulační a zasahují tudíž všechny hlásky, v nichž se ona složka vyskytuje. Je-li na př. zasaženo d jako zubnice, je současně zasaženo i t, je-li však d zasaženo jako hláska ražená, je současně zasaženo i b a g. V souhlase s mladogramatickými názory rozděluje Grammont hláskové změny na nepodmíněné (t. zv. „mutace“), zjevy ryze fysiologické, při nichž činitelé psychologického rázu jsou zcela vyřaděni, a změny podmíněné, asimilaci, diferenciaci a interversi, které závisí na přítomnosti jiných hlásek a činitelů jazykových. Zajímavé jsou Grammontovy výklady o změnách tohoto druhu, které dokládá příklady z nejrůznějších jazyků. Oba první pochody, asimilace a diferenciace, předpokládají aktivního činitele, kterým je hláska mající větší stabilnost než ta, která je zasažena, a jsou do značné míry v opačném poměru: kdežto asimilace zvyšuje souvislost artikulačních pohybů odstraňováním růzností, disimilace ji ruší jejich zesílením. Na rozdíl od asimilace děje se vždy skokem a je vždy preventivní v tom smyslu, že zabraňuje vzniku nebo postupu asimilace a jiných změn, nahrazujíc očekávanou změnu jinou. Interverse záleží ve změně sledu dvou hlásek v „pohodlnější“ pořad, jehož se dociluje prostým přemístěním obou sousedních hlásek nebo postupnou jejich asimilací vedoucí k témuž výsledku (srv. ř. phainō z* phanjō). Nejsou-li hlásky, které na sebe působí, v bezprostředním styku v slově, nazývá Grammont tyto tři v podstatě stejné změny „dilací“, „disimilací“ a „metathesí“. Zvláštní pozornost věnuje disimilaci, kterou se zabýval již dříve (r. 1895) ve zvláštním pojednání, a formuluje pro ni zákony, které prý mají platnost obecnou. Aktivním činitelem, který působí disimilaci, je podle Grammonta hláska mechanicky nebo psychologicky silnější, mechanicky tím, vyskytuje-li se v přízvučné slabice nebo je-li odolnější svým postavením (na př. po souhlásce), psychologicky pak, stojí-li dále ke konci slova a nese-li se tudíž k ní pozornost, jež je vždy obrácena dopředu, nebo vedla-li by její změna k něčemu v jazyce nemožnému nebo konečně je-li chráněna analogií slov téhož morfématu. Podle toho formuluje Grammont 13 zákonů, kterými se disimilace v různých jazycích normálně řídí. Na rozdíl od mutací a asimilací (resp. dilací) netvoří disimilace nikdy nových hlásek a je vždy částečná. Nevede bezprostředně ani k zániku disimilované hlásky, neboť přímým výsledkem jejího zásahu jsou určité fonetické složky, které zbudou ze zasažené hlásky a které se nahrazují buď fonématem jim blízkým, nebo není-li takového, zanikají.

S Grammontem lze souhlasiti potud, pokud tvrdí, že disimilace podléhají tak jako jiné hláskové změny [124]určitým zákonům, a jest jeho nespornou zásluhou, že se jí počal po prvé samostatně zabývati. Očekávali bychom však, že se bude snažiti o formulaci disimilačních zákonů na základě chronologicky utříděného materiálu. Místo toho chce Grammont sbíráním dokladů z různých jazykových systémů dospěti k zákonům obecně platným bez ohledu na čas, prostor a systém. Pochybujeme, že se mu to podařilo, neboť zákony jím formulované mají mnoho výjimek. Ostatně Grammont sám mimo případy „zvrácené“ a „preventivní“ disimilace operuje s určitou libovůlí příčin, praví-li na str. 270, že mezi mechanickou a psychickou silou může nastati rozpor, v kterém psychická obyčejně zvítězí. Kdyby konečně jeho zákony měly obecnou platnost, nebylo by možno vysvětliti, proč v jazycích vůbec existovala a existují slova s hláskami nedisimilovanými, jejichž výskyt sám sebou porušuje obecnost jeho formulací.

Platnost obecných zákonů se musí pro všechny doby týkat jevů synchronických. Takovým zákonem, který nepřipouští ani výjimek z analogie, jež je činitelem morfologickým, je na př. zásada formulovaná N. Trubetzkým, že délka a přízvuk jako fonologičtí činitelé se navzájem vylučují v témže systému jazykovém. Formulace Grammontovy nelze po této stránce srovnávati se speciálními zákony fonologickými, týkajícími se na př. jako jeho formulace horizontálního řadění fonémat ve slovech, jež jest každému jazyku vlastní, neboť připouštějí výjimky analogického rázu, které jsou vyloučeny ze zákonů fonologických (jako na př. ze zákona formulovaného pro spisovnou češtinu, že příznak znělosti se neutralisuje na konci slov a před párovou souhláskou). Je nejisté, dojde-li také fonetika, věda o fysiologii hlásek, k formulaci obecných zákonů jazykozpytu užitečných, jež by se svou bezvýjimečností blížily poněkud zákonům přírodním.

Jako žádné jazykové změny nejsou ani diachronické zjevy disimilační podmíněny podle Grammontova pojetí cílem. Nedostatek teleologického jeho nazírání na vývoj jazyka, který dovoluje jen zkoumání podmínek jeho isolovaných složek, je v zásadním nesouhlasu s jeho výklady o fonetice „impressivní“, v nichž mluví o onomatopoei, opakování slov ve větě, o impressivní hodnotě hlásek, přízvuku, intonace a rytmu, o slovech „expressivních“ a j. jako o účelných prostředcích jazykových. A přece teleologické hledisko dává vyniknouti disimilaci a metathesi jako zvláštní třídě změn, jejichž cílem je na rozdíl od jiných změn hláskových, ať „podmíněných“ nebo „nepodmíněných“, nové strukturální řadění fonémat jako členů řady horizontální, nikoli vertikální.

Jak bylo snad viděti z rozborů hlavních myšlenek tohoto zajímavého spisu, odchyluje se Grammont jen v některých rysech od metod mladogramatického zkoumání, ale odchylky ty jsou pro vědecký vývoj charakteristické. Nezakládá novou školu na nových propracovaných metodách, ale svým hledáním obecných zákonů přispívá k novým proudům jazykozpytným, jejichž předchůdcem je.


[1] Srv. podrobnou recensi Jos. Chlumského (Analyse de Traité de phonétique de M. Grammont) v Archives néerlandaises de phonétique expérim. XI (1935), str. 73 n.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 2, str. 122-124

Předchozí Leontij Kopeckij: O lexikálním plánu hospodářského jazyka

Následující R. J. (= Roman Jakobson): Masaryk Nejedlého