Problémy syntaktické sémantiky na pracovním zasedání v NDR

Jana Jiřičková

[Rozhledy]

(pdf)

Проблемы синтаксической семантики на рабочем заседании в ГДР / Problèmes de la sémantique syntaxique à la séance de travail tenue à R.D.A.

V rámci spolupráce berlínského jazykovědného akademického ústavu (Zentralinstitut für Sprachwissenschaft) s Ústavem pro jazyk český ČSAV uspořádala berlínská skupina pro syntax a sémantiku, vedená D. Viehwegerem, ve dnech 26.—28. 4. 1977 v Bad Saarow pracovní zasedání o problémech větné sémantiky. (Předcházející společná zasedání v letech 1973 a 1975 byla věnována gramatice textu, jejich výsledky byly publikovány v řadě Studia grammatica.[1]) Jednání oficiálně zahájil ředitel berlínského ústavu G. Feudel a kromě lingvistů z NDR a ČSSR se ho účastnili i hosté ze SSSR, Polska a Maďarska.

Pořadatelé se snažili soustředit témata referátů především k hlavnímu problému větného významu a jeho různých aspektů; až na několik příspěvků, které přesáhly vymezený rámec buď směrem k oblasti lexikální sémantiky, nebo směrem k sémantickým relacím v textu, byly referáty skutečně koncentrovány k tomuto základnímu tématu. Věta a větná sémantika vystoupily na zasedání také jako předmět zájmu řady nelingvistických disciplín, tj. hlavně logiky, psychologie a teorie poznání. Na nutnost koordinace zkoumání větné sémantiky s postupy a výsledky těchto disciplín položil ve svém úvodním referátu důraz W. Motsch. Pokládá za nezbytné pře[67]hodnocení konceptu jazyka v současné době a vytvoření nové sítě lingvistických pojmů. Zdůraznil metodologický význam marxisticko-leninské filozofie pro lingvistiku a naléhavou potřebu propracování vztahu lingvistických kategorií ke kategoriím logickým a filozofickým. Hovořil též o způsobu projekce konceptů jednotlivých věd — konkrétně lingvistiky — do filozofie a o přínosu, který by mělo znamenat zkoumání komplexních sémantických struktur pro teorii poznání. — Statutem syntaktické sémantiky jako samostatné jazykovědné disciplíny se zabýval ve svém příspěvku R. Růžička z Lipska: východiskem pro práci s pojmem „neautonomní syntaxe“ mu byla dialektická jednota sémantiky a syntaxe a nutnost jejich společného popisu. — Způsob kontaktu lingvistiky s logikou se pokusil konkretizovat P. Sgall při hledání kritéria identity větných významů. Na zkoumání možné synonymie syntaktických konstrukcí při různém morfologickém a lexikálním obsazení ukázal nutnost nového vymezení pojmů extenze a intenze (odlišného od chápání v logice) pro zachycení významu (smyslu) vět přirozeného jazyka.[2] Vedle kontextu intenzionálního a extenzionálního vydělil pak jako třetí kontext metajazykový.

Při vymezování tematiky zasedání stavěli pořadatelé do popředí tzv. propoziční obsah větného významu („propositionaler Gehalt der Satzbedeutung“), který považují za jeden ze dvou základních aspektů významu věty (vedle aspektu podmíněného komunikativní funkcí věty). Propoziční obsah zahrnuje podle nich strukturní specifikaci pravdivostních podmínek věty a je realizován (1) pomocí významu lexikálních jednotek, z nichž se věta skládá, a (2) prostřednictvím její syntaktické struktury, která determinuje podíl slovních významů na významu věty. S pojmem propozice také pracovala většina účastníků zasedání, mj. M. Bierwisch, který se ve svém referátu pokusil o „inventuru“ některých základních koncepcí a pojmů z oblasti syntaktické sémantiky. Pojímá jazykové výrazy jako struktury, jejichž podkladem jsou určité komunikativní nebo kognitivní procesy; při jejich charakteristice důsledně rozlišuje syntaktickou formu výrazu, jemu přiřazenou sémantickou reprezentaci a aspekt pragmatický, závislý též na mimojazykových podmínkách. Pro interakční funkci věty v rámci komunikačního aktu užívá Bierwisch (podle Searla) termínu ilokuční síla (ilokuční význam). Ilokuční význam věty se v komunikačním aktu spojuje s jejím propozičním obsahem, souvisí s ním, není jím však zcela determinován; tato úplná determinace platí pouze o jazykově specifikovaném komponentu, tzv. „gramaticky determinovaném ilokučním významu“. Gramatika určitého jazyka musí podle Bierwische pro každou větu z neomezené množiny vět specifikovat syntaktickou a fonetickou formu a v závislosti na ní determinovat propoziční obsah a specifikovat gramaticky determinovaný ilokuční význam. Propoziční obsah pak představuje sémantickou reprezentaci věty v užším smyslu a operandum pragmatického operátoru, její sémantickou reprezentací v širším smyslu je gramaticky podmíněný význam věty včetně gramaticky determinovaného významu ilokučního. Větu (definovanou v zadání pořadatelů jako centrální jednotka gramatického popisu a jako základní oblast uplatnění pravidel distribuce a kombinace jazykových jednotek) chápe Bierwisch jako soubor struktur s odpovídajícími rovinami reprezentace: jde o strukturu a reprezentaci fonetickou, syntaktickou a již zmíněnou sémantickou (v té se počítá s komplexními sémantickými jednotkami, které už jsou samy hierarchizovanými strukturami).

Řada dalších referátů byla věnována speciálnějším otázkám a jednotlivým pojmům větné sémantiky. Pojmem presupozice se zabýval ve svém příspěvku zejména D. Viehweger: o presupozici nemůžeme podle jeho názoru mluvit u věty „o sobě“, ale teprve u věty kontextově zapojené, fungující v konkrétní komunikační situaci. Pokusil se rovněž diferencovat mezi předpoklady pragmatickými (nejde o verbální entity, mají pouze poznávací, myšlenkový charakter) a sémantickými. Lingvistické [68]a logické definice presupozice srovnávala ve svém referátu vedoucí sovětské delegace A. A. Ufimcevová. Na různé způsoby explicitního a implicitního vyjadřování „faktovosti“ upozornila I. Zimmermannová; při práci s tímto pojmem vycházela z pojetí manželů Kiparských.[3]

Referát Fr. Daneše byl zamyšlením nad tím, jakým pojmovým aparátem je možno zachytit sémantické predikátové struktury daného jazyka. Autor se pokusil odvodit základní schémata induktivním způsobem z elementárních představ o diferenciaci skutečnosti; do popředí zde vystoupilo jednak schéma věcí umístěných a pohybujících se v různých prostorových oblastech a měnících své vlastnosti, jednak přirozený sklon uživatelů jazyka chápat děje z lidského hlediska („antropocentrický princip jednání“), který vede k centrálnímu postavení schématu agens - actio. V souvislosti s takto vyvozenými schématy představil autor ve druhé části příspěvku možnosti klasifikace predikátů podle jejich vztahu k obecné kategorii pohybu (změny): jde o dichotomii pohyb (děj) - relativní klid, a dále uvnitř dějů o dichotomii „změny vymezitelné svým počátkovým a koncovým stavem (děje mutační)“ - „změny takto nevymezitelné (procesy)“.

E. Lang se zabýval fungováním syntaktických operátorů a jejich indikátory v povrchové struktuře věty. Vytváření „skopusu“ jednotlivých operátorů (tj. konstituování oblasti o určitém dosahu, „domény“, v níž daný operátor působí nebo k níž se vztahuje) ukázal na příkladu operátoru negace.[4] Negační operátor podle Langa modifikuje větu, obohacuje ji o dílčí strukturu, která kontrastuje se strukturou původní. Jednotlivé konstituenty kontrastu disponují různým druhem a stupněm kontrastotvornosti (kontrastivní schopnosti); kontrasty se od sebe liší i zapojením nestejného počtu operátorů. — Vyjadřováním časových relací pomocí časových operátorů se zabývala A. Steubeová: relační potenciál časových adverbií jí posloužil jako základní kritérium pro jejich klasifikaci.

Některým aspektům teorie aktuálního členění byly věnovány referáty F. Kiefera (z Maďarska) a R. Paschové. Oba se snažili na základě bohatého příkladového materiálu hlavně o rozlišení složek kontextově zapojených a nezapojených. P. Kiefer vymezil vztah pojmů téma - réma na jedné straně a topic - comment na straně druhé a zabýval se rovněž poměrem presupozice k jednotlivým složkám tématu, ev. rématu. R. Paschová pracovala s pojmovou dvojicí topic - focus (tj. složka stojící v centru pozornosti mluvčího, která obvykle nese hlavní větný přízvuk).

Mezi příspěvky, které se poněkud odchýlily od tematiky vymezené organizátory konference, patří především referát N. D. Arutjunovové ze SSSR, znamenající přesah od syntaktického východiska jak do okruhu lexikálních významů, tak do oblasti sémantiky textové. Autorka položila důraz na komplexní přístup ke slovu v dnešní jazykovědě, zvláště na respektování jeho syntaktických funkcí a jeho uplatnění v komunikačním aktu (ovlivněného pragmatickými faktory). Na základě primárních syntaktických funkcí navrhla možnou klasifikaci sémantických typů pojmenování (typ existenční, identifikační aj.). Určitý přesah směrem k lingvistice textu pak představoval autorčin výklad o způsobech vytváření nominačních řetězců v textu na podkladě konstantních identifikačních příznaků,[5] o možných vztazích pojmenování v těchto sériích (vztahy synonymie, antonymie, gradace, inkluze apod.) a o možnostech jejich rozvíjení v závislosti na jejich syntaktické funkci. Další sovětská badatelka, E. S. Kubrjakovová, hovořila o významu výsledků syntaktické sémantiky (zejména analýzy predikátů a predikátových struktur) pro nauku o tvoření slov. Ve svém příspěvku rozlišila mj. tři druhy slovotvorných postupů [69](především z hlediska vznikového): tvoření analogické (podle existujících vzorů), proporcionální neboli korelační (na základě slovotvorné asociace) a tvoření podle syntaktického (definičního) modelu. A. Bogusławski (z Polska) se ve svém referátu zabýval typy sémantických definic a jejich východisky: položil důraz na vzájemné vztahy mezi významy jazykových prostředků a zvláště na jejich kontradiktorické spoje (kritérium negace pokládá za velmi užitečné pro sémantické definice). Další představitelka polské jazykovědy, K. Pisarkowá, předvedla pokus o „pragmatickou“ analýzu (tj. analýzu zahrnující nejširší historické a sociální souvislosti) pojmů čest a nactiutrhání (urážka) v polštině.

Celé zasedání, konané v poměrně úzkém kruhu, se vyznačovalo velmi soustředěnou pracovní atmosférou; díky obětavému organizačnímu zajištění i poměrně reprezentativní účasti zástupců socialistických zemí znamená nepochybně značný přínos pro výzkumy v oblasti větné sémantiky a pro zpřesnění a vyjasnění sporných otázek a pojmů z tohoto okruhu. Tento přínos bude jistě ještě zřejmější po vydání sborníku přednesených příspěvků, jehož edici berlínští pořadatelé připravují.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 1, s. 66-69

Předchozí Mirek Čejka: Čtvrté brněnské symposion o slovanské syntaxi

Následující Slavomír Utěšený: Za profesorem Jaromírem Běličem