Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka. I. Hegelova filozofie

Jan Petr

[Články]

(pdf)

К источникам философии языка Маркса и Энгельса. I. Философия Гегеля / A propos des sources de la philosophie de la langue de Marx et de Engels. I. La philosophie de Hegel

Klasikové marxismu při různých příležitostech poukazovali na to, že jedním z teoretických zdrojů jejich učení je německá klasická filozofie a zvláště filozofie G. W. F. Hegela. Podle nich jeho trvalá zásluha spočívá v tom, že objektivně idealistickým způsobem rozpracoval dialektickou metodu, „poprvé vyložil celý přírodní, dějinný a duchovní svět jako proces, tj. v ustavičném pohybu, změně, přerodu a vývoji, a pokusil se prokázat v tomto pohybu a vývoji vnitřní souvislost“ (Sp. 20, s. 47).[1] Marx spatřoval Hegelovu velikost v tom, že se mu podařilo vypracovat teorii historickopolitické jednoty člověka a přírodně společenského zpředmětnění. V Kapitálu aplikoval na konkrétní vědní oblast metodu, k níž se Hegel přiblížil ve svých pracích, např. v Logice.[2] Klasikům marxismu se podařilo v Hegelově filozofii oddělit dvě protichůdné složky, její závislost na staré metafyzice 17. stol. a současně její pozitivní překonání. Navázali na tuto její stránku a tou je dialektická metodologie poznání (zvl. v Logice). Do popředí nestavěli Hegelův systém, metafyzickou stránku nebo ontologickou interpretaci jeho filozofie, ale dialektickou metodu. Ani nesdíleli jeho metafyzický názor, že jeho filozofie je definitivní, uzavřená metodologie poznání (na to upozornil také V. I. Lenin).

Marx začal kritický rozbor Hegelova díla v r. 1843 od Filozofie práva (Sp. 1, s. 225—357, 401—414), dále se zabýval Fenomenologií ducha, kterou nazval „hegelovskou biblí“ (Sp. 3, s. 152), skutečným místem zrodu a tajemství Hegelovy filozofie, poté přistoupil k analýze Encyklopedie filozofického vědění, Logiky jako vědy (tu Hegel nazýval vlastní filozofickou vědou), Filozofie přírody, Filozofie ducha atd. Marx postupně studoval téměř celé Hegelovo dílo, vykládal je materialisticky, přičemž vycházel z něho samého, materialistické filozofické tradice a vlastního pojetí dialektického materialismu. Podle Engelsových slov, Hegelova filozofie „musela být zrušena ve svém vlastním smyslu, tj. v tom smyslu, že její forma byla kriticky rozbita, ale nový obsah, který vydobyla, byl zachráněn“ (Sp. 21, s. 302—303).[3] Obdobně k studiu Hegelova díla přistupoval o několik desítiletí Lenin (srov. např. Sp. 21, s. 44—54; 38, s. 87—323) s tím, že se opíral o jeho kritiku, jak ji provedli Marx a Engels, a o jejich materialistické učení jako celek. Jejich kritiku Hegela dále rozvinul a obohatil o nové poznatky.

Úkolem našeho příspěvku je prozkoumat vztah Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka k Hegelovým názorům na jazyk z hlediska jeho rozsahu a obsahu a ukázat, zda existuje v této složce jejich učení určitá návaznost na Hegelovu filozofii, a pokud tomu tak je, zda a jak se projevila v pojetí jazyka u klasiků její dialektická negace. Nemuselo se tak stát v některých jednotlivostech, protože se Hegel, jak často uváděl Lenin, v určitých případech přibližoval k materialismu, i když ovšem nikdy nepřešel na jeho pozice.[4] Při jiné příležitosti jsem ukázal, že Marx a Engels věnovali značnou [87]pozornost filozofickým aspektům jazyka, kromě toho se příležitostně věnovali s velkou odbornou erudicí studiu a výkladu konkrétních jazykových jevů.[5] Na rozdíl od převážné většiny předchozích filozofů se nezabývali otázkami jazyka jen v souvislosti s teorií poznání a filozofií dějin, ale soustavně se nad ním zamýšleli ve vztahu k ostatním společenským jevům. Zdůrazňovali přitom přímý vztah jazyka (řeči) k počátkům a celému vývoji lidské společnosti, k lidskému vědomí a zvláště myšlení, poukazovali na stále se projevující vztah uživatelů daného jazyka a jazyka samého. Tyto Marxovy a Engelsovy ontologické a gnoseologické poznatky o jazyce tvoří nedílnou součást jejich historickomaterialistického výkladu o vývoji společnosti. Při jejich formulaci uplatňovali dialektickou metodu zkoumání jevů a materialistické pojetí vztahu společenského bytí a vědomí.

Hegel se zabýval otázkami jazyka včetně jazykových znaků především v souvislosti s výkladem některých kategorií tvořících systém jeho filozofie, jako např. kategorie poznání, vědomí, myšlení, rozumu nebo sebevědomí.[6] V Encyklopedii uvedl, že dosavadní filozofové uváděli jazyk a znak jen jako dodatek k psychologii a logice, aniž by uvažovali o nutnosti zařadit je do systému činnosti inteligence (Enz., s. 388). Přes takové upozornění nenajdeme u Hegela, který chtěl vytvořit univerzální a uzavřený filozofický systém, filozoficky formulovanou definici jazyka.[7] Proto ji musíme odvodit z jeho objektivně idealistické filozofie pojaté jako celek, na základě toho, jaké postavení zaujímá jazyk (řeč) v celém jeho filozofickém učení.

Na jednotlivých místech jeho díla najdeme, že jazyk je jevem božské povahy (Phän., s. 88—89), východiskem bezprostředna božského bytí (Log. II., s. 104), jevem, v němž člověk poznává absolutní ideu, své duchovno a božství. Je to nadčasová struktura, jsoucno ducha, fenomén zkušenosti absolutna. Jazyk byl pro něho zpředmětněním ducha (Phän., s. 458), absolutním předpokladem ideje, která nemá žádný další předpoklad než jazyk. Idea existuje jako logos jen v jazyce. Zatímco lidská podoba je pro Hegela pouze prvním zvnějšněním ducha, jazyk se stává od samého počátku jeho dokonalým vyjádřením (Enz., s. 361). Duch nezbytně potřebuje jazyk, protože to, co se nedá vyjádřit (das Unaussprechliche), je pozbaveno hodnoty a není ničím jiným než neurčeným, nepravdivým, nerozumným, jen míněným (Phän., s. 88).

Jazyk neusiluje o napodobování přírody, ale vyjadřuje význam. Je zpředmětněný svět významu (logos), zvnitřnění světa a současně také zvnějšnění sebevědomého Já (Lauener, o. c., s. 67). Protože je však jazyk podle Hegela prostředníkem mezi objektivnem, jeho smyslovým poznáním a myšlením, neslouží jen k zvnitřnění vnějšího, ale také naopak, k zvnějšnění myšleného. Je tedy myšlením v sobě, které se stává myšlením pro sebe. K tomu dodáváme, že jazyk je absolutním předpokladem Hegelovy logiky, kterou tvoří čisté myšlení, duch, který si uvědomuje svou pod[88]statu. Je součástí idealisticky pojaté činnosti, kterou Hegel chápal jen jako duchovní, nikoli materiální fakt.

Když Hegel v jiné souvislosti (Phän., s. 362—363) pojednával o jazyce jako skutečnosti odcizení, uvedl několik jeho charakteristických příznaků, které mají obecnější platnost. Jazyk je podle Hegela jsoucnem já (jsoucnem čisté osoby jako takové), je jeho bezprostředním zpředmětněním, důsledkem toho, že se já musí zpředmětnit. Já je však pro jiné já, jen když se zpředmětní. Jazyk je touto předmětností, umožňuje bytí já pro jiné, „vstupuje do existence tak, že je pro jiné“. Tím se může já konfrontovat s jinými formami zpředmětnění. Jazyk je dále podle Hegela nejpůvodnějším zpředmětněním já, protože z jiných forem zpředmětnění se může já stáhnout zpět. V souladu s poznáním, že v jazyce je jen obecné, dále uvádí, že v jazyce je obecnost já. Nutným předpokladem já, které se v jazce zpředmětňuje, je to, že musí být zaslechnut (vernommen) druhými. Na rozdíl od jiných zpředmětnění jazyk tím, že byl uslyšen druhými, mizí, doznělo bezprostředně jeho jsoucno samo, „tato jeho jinakost byla pojata do sebe zpět (zurückgenommen)“. Jsoucno jazyka je určeno tímto jeho mizením, přecházením v jinou osobu, tím že jí bylo zaslechnuto a je obecné.

Ve spise Systém mravnosti (Sitt., s. 429—433) se Hegel podrobněji zamýšlel nad podstatou řeči v souvislosti s pojetím práce, nástroje, předmětu a pojmu. Uvedl, že řeč (Rede) je objektivní a obecná, že je nástrojem rozumu, produktem inteligentního bytí. Její substance je neurčená, její realita zcela spadající do ideálna a je zároveň individuální. Individuální povahu řeči a řečového sdělení Hegel také zdůraznil ve Fenomenologii ducha (Phän., s. 89). Protože řeč má formu, realitu, je subjektem, bytím samo pro sebe. Proto se odlišuje od formálního pojmu řeči (tím rozuměl systém, jazyk), pro niž objektivita jako taková je řečí. O této objektivitě však soudil, že je pouze abstrakcí (Sitt., s. 429—430).

Mluvená řeč podle něho spojuje objektivitu fyzického bytí znaku a subjektivitu artikulace. Je prostředníkem inteligence, rozumovým svazkem obou. Abstraktní objektivita v ní získává vlastní, nezávislý život, který se však bezprostředně sám ničí (Sitt., s. 431). Pomocí řeči se zvnějšňuje vnitřní ve své určenosti a individuum, inteligence, absolutní pojem se v ní bezprostředně projevuje jako jednotlivé v čisté podobě a fixované, nebo je to ztělesnění absolutního jednotlivého, jehož pomocí je celá neurčenost artikulována a určena (Sitt., s. 431).

Pro dějiny jazykovědy je důležité, že Hegel zdůraznil existenci rozdílu mezi jazykem a řečí (Enz., s. 389). Podle něho „splněné zvnějšnění“ inteligence je tón, který nabývá podoby řeči a to pro určité představy určitým způsobem. Jazyk je systémem řeči („artikulierende Ton, die Rede, und ihr System, die Sprache“, Enz., s. 389). V Encyklopedii také uvedl, že jazyk dává různým formám vnímání a myšlení vyšší stupeň určeného bytí, než je jejich bezprostřední jsoucno.

Rozlišování mezi jazykem a řečí není u Hegela provedeno zcela důsledně. V jeho spisech se ponejvíce užívá slova jazyk (Sprache) a myslí se tím buď jazyk (Sprache), nebo řeč (Rede), o čemž se můžeme přesvědčit např. v obsáhlém, avšak neúplném indexu slov k jeho spisům (srov. H. Glockner, o. c., sv. IV., hesla Rede, s. 1991 a Sprache, s. 2328—2330). U klasiků marxismu nenajdeme terminologicky rozlišené oba jazykové útvary, avšak na základě některých jejich výroků se můžeme domnívat, že nejspíše si byli vědomi jejich věcného a funkčního rozdílu (srov. J. Petr, o. c., s. 15).

Pojetí jazyka Hegel v průběhu své vědecké činnosti několikrát pozměnil, vracel se k němu v různých tematických souvislostech a přitom je přizpůsoboval svému rozvíjejícímu se filozofickému systému. V počátečním období činnosti, kdy se převážně zabýval společenskohistorickými problémy, viděl v jazyce jen jeho objektivní aspekty (srov. J. Simon, o. c., s. 17—19), a proto jej vylučoval ze subjektivna, které považoval za jediné bytí. Ve Fenomenologii ducha jej v duchu Schellingova filozofického principu absolutní totožnosti subjektu a objektu, bytí a myšlení, chápal jako [89]objekt, patřící k totožnosti objektivity a subjektivity, jako objektivitu, která jako představa ducha o sobě samé má prchavé médium tónu a hlasu. Podstatu zvuku však později ve Filozofii přírody vykládal z pozic idealismu tak, že je „nářkem ideálna, které se nachází v moci jiného“. Vznikání jazyka bylo podle něho výsledkem předchozího dialektického vývoje,[8] momentem vyvíjejícího se celku, „celého ducha jako takového“. Proto jej můžeme pochopit jen v souvislosti s dějinami všech forem života, nikoli pouze na základě dějin tohoto jevu. Nakonec Hegel došel k názoru, že jazyk je věcí, která je podle vlastní povahy (a tu můžeme zkušeností poznat) jako negativní pohyb ducha sama o sobě negací pozitivního zpředmětnění. Tehdy začal chápat jazyk jako zpředmětnění existence ducha (Phän., s. 458).[9]

Marx a Engels, když se zamýšleli nad materialistickým výkladem rozličných stránek podstaty člověka a dějin lidské společnosti, osvětlili také mnoho otázek vztahujících se k vzniku a existenci jazyka. V protikladu k Hegelovu pojetí zdůraznili, že jazyk vznikl v důsledku potřeby lidí vzájemně se dorozumět ve výrobním i mimovýrobním styku, že je od svého vzniku společenským jevem sui generis a že vždy sloužil především kolektivnímu sdělování. Individuální sdělovací užití jazyka je podle Marxe a Engelse jednotlivou, zvláštní realizací jeho společenského určení. Ve známém výroku, v němž materialisticky negovali Hegelovo pojetí jazyka (řeči) jako zpředmětnění ducha, že „‚Duch‘ je hned od začátku provázen kletbou …“ (Sp. 3, s. 44), průkopnicky označili jazyk jako lidský produkt, společenský jev,[10] a jeho vznik, existenci a vývoj dialekticky vázali na vznik, existenci a vývoj lidské společnosti. V návaznosti na Hegelovo označení řeči jako řetězce prchavých tónů a hlasu a Humboldtův výklad o tom, že jednou ze dvou složek jazyka je komplex fyzikálních zvuků, jako důslední materialisté zdůraznili, že jazykové sdělení myšlenkového obsahu se uskutečňuje od samého počátku existence řeči v materiální podobě a tou je její zvuková (akustická) stránka. Řeč chápali jako materiální složku, naproti tomu myšlení, vědomí a obsah řeči označili za složku nemateriální. Jazyk a vědomí tvoří podle nich dialektickou jednotu, přičemž vědomí chápali jako proces odrážení skutečnosti ve formě myšlenek, pocitů a volních stavů. Jazyk tvoří praktickou stránku vědomí, zejména myšlení, které je vázáno svým vznikem a vývojem na materiálního nositele a tvůrce, a tím je mozek. Odmítli tak idealistické pojetí jazyka, které bylo příznačné pro celou řadu soudobých i předchozích filozofů.

Marx a Engels jako dovršitelé pozitivního vývoje monistické filozofie o materiální jednotě světa, podle níž všechny jeho části včetně jevů společenských tvoří jednotu a jsou vzájemně vázány dynamickými vývojovými vztahy, domyšleným způsobem reagovali na skrytý Hegelův dualismus, jeho filozofii o empirii absolutna, promítající se také do jeho názorů na jazyk. Dialekticky negovali jeho koncepci, podle níž je jazyk — jev božské povahy — projevem čisté existence ducha, důsledkem jeho existence a prostředníkem zvnějšnění absolutní ideje. Podle Hegela se jazyk v absolutní ideji projevuje jako svobodný a tím také schopný určitého zpředmětnění skutečnosti. Stal se nástrojem ducha tehdy, když se začal svobodně rozvíjet, byl odumřením smyslového světa v jeho bezprostředním bytí. Proto ovšem musel duch dostat ve vztahu k přírodě odcizenou podobu. Toto jeho odcizení bylo nutným momentem poznání. Nedokonalost jazyka ve vztahu k absolutní ideji spočívá v ome[90]zenosti a jednostrannosti jazyka člověka a ta vyplývá z rozporu[11] mezi subjektivnem vědění a objektivnem ducha. V jazyce jako jediné podmínce možnosti poznání sebe sama se ovšem objektivno a subjektivno stává totožné. Artikulaci, schopnost zvukově vyjádřit myšlenku, Hegel obdobně jako Humboldt nazýval prací ducha.

Podle Hegela bylo prvobytné zvnějšnění ducha, projevující se v jazyce, vázáno na jeho zvukovou stránku. Duch se však postupně vymaňoval z této zvukové závislosti a začal používat nezvučných slov. Tím zvuková stránka jazyka „obtížená hmotou“ poklesla na pouhý znak a slova, existující bez tohoto „obtížení“, se stávala vnitřními, myšlenkovými slovy. Zvukové znaky si nadále zachovaly sdělovací funkci a slova, tvořící vnitřní jazyk, se stávají objektivizací myšlenky, nutným předpokladem poznání. Tak dospěl Hegel k pojetí jednoty slova a myšlenky.[12] Jazyk je však podle něho zvukové myšlení a myšlení je mluvení pozbavené hlasové, akustické podoby. V tomto jeho pojetí tkví rozpor, protože neuznával jednotu zvukové a významové stránky slova.

Je třeba dodat, že Hegelova koncepce jazyka vyplývala z jeho idealistického učení o tom, že všechny mnohotvárné projevy společenského života jsou různými vývojovými formami objektivního ducha. Materiálno bylo pro něho výsledkem samovývoje duchovního principu. Duch není však výsledkem přírody, ale „je vpravdě svým vlastním výsledkem“. Realizuje se ve třech stupních procesu sebepoznávání, kterými prochází. Je silou, která vytvořila přírodu, společenské vztahy a duchovní spoje, která se na různých stupních transformace projevuje v různotvárných formách jsoucna.

Hegel poprvé ve spise Systém mravnosti a cyklu přednášek Reálná filozofie poukázal na význam práce ve vývoji společnosti, na to, že člověk jako takový vzniká v pracovním procesu (např. Sitt., s. 419 a násl.). Ve Fenomenologii ducha tuto myšlenku dále rozvinul, avšak omezeným způsobem. Mj. uvedl, že jazyk a práce jsou zvnějšněním, v němž individuum ponechává vnitřní jít mimo sebe a totéž předává v jazyce a jednání druhému (Phän., s. 229). Nerozlišoval mezi prací v ekonomickém smyslu a činností pro společnost, která nemá ekonomický obsah. K této problematice se opět vrátil ve Filozofii práva a uvedl, že jazyk i myšlení se rozvíjí v pracovní činnosti (srov. M. F. Ovsjannikov, o. c., s. 224). Marx vysoce ocenil to, že Hegel pojímal „vytváření člověka sebou samým jako proces, zpředmětňování jako odpředmětnění, jako zvnějšnění a jako zrušení tohoto zvnějšnění; že tedy postihuje podstatu práce a že předmětného člověka, opravdového, protože skutečného člověka chápe jako výsledek jeho „vlastní práce“ (o. c. sub 8, s. 137), že vývoj vědomí chápe v pohybu rabského sebevědomí. Zároveň však zdůraznil, že Hegel již uvádí hotového společenského člověka, jehož součástí je myšlení a řeč. Nepoložil si totiž otázku, kdy vzniklo vědomí, protože jeho existenci chápal v prvních fázích vývoje člověka jen v jednotě s absolutním duchem.

Tento nedostatek si uvědomil již L. Feuerbach, když poukázal na to, že Hegel odtrhuje lidské vědomí nejen od předmětů, které odráží, ale také od člověka samého jako subjektu myšlení. Marx a Engels prohloubili v Německé ideologii kritiku Hegelova pojetí práce a samovytváření člověka prací a označili je za spekulativně idealistické mystérium (Sp. 3, s. 492—495). Zaujali k němu také materialistické stanovisko v třetí tezi o L. Feuerbachovi (Sp. 3, s. 17—18).

Hegel uznával, že člověk je společenskou bytostí, že společnost tvoří organický celek a že člověk se odlišuje od zvířete nejen schopností myslet (Log. I, s. 10, úvod k 2. vyd.), ale také tím, že je schopen uspokojovat své potřeby jen prostřednictvím [91]druhých lidí. Avšak Hegel chápal na rozdíl od Marxe a Engelse společenský život jen v rovině duchovních, nikoli materiálních vztahů, a vyjádřil je etickým pojmem mravní skutečnosti (Sittlichkeit). Navázal tak na Kanta, ale jeho pojem mravnosti rozšířil. Společenské vztahy mezi lidmi (rabem a pánem) začínají podle něho poté, kdy lidé již byli schopni myslet, užívat jazyka, kdy se vyčlenili ze světa zvířat.

Marx a Engels zdůraznili, že jazyk (řeč) je produktem nezbytnosti komunikace v pracovním procesu, který má vždy společenskou povahu, a zároveň činitel, který společně s prací ovlivnil rozhodujícím způsobem vyčlenění člověka ze světa zvířat (Sp. 20, s. 455—456). Podle nich „lidé se sami začínají odlišovat od zvířat, jakmile začnou vyrábět prostředky k svému životu“ (Sp. 3, s. 35). Hlavní úlohu při vzniku jazyka sehrála sociální potřeba prvotního člověka, žijícího ve společenství jiných lidí, vzájemně se s nimi dorozumět v procesu kolektivní práce. V Německé ideologii uvedli, že jazyk vzniká z nutnosti styku s druhými lidmi (Sp. 3, s. 44). Podle nich vyčlenily člověka od zvířat tři faktory: práce, řeč a myšlení. Vytvořily se v přímé jednotě a vzájemném vztahu. Ruka se stala nejen nástrojem výroby, ale i dorozumívání mezi lidmi, sdělování (komunikace). Hlavním činitelem v tomto procesu byla práce. Člověk je podle Marxe a Engelse charakterizován schopností výrobně ekonomického a politického zpředmětňování, podléhajícího společenskému odcizení, a sebevytváření v dějinách pomocí práce. L. Feuerbach při analýze vztahu světa představ a skutečnosti uplatňoval myšlenku „odcizení“ reálného světa, které u člověka od rozkladu pospolitého života vytváří náboženství. Marx naproti tomu považoval náboženské odcizení a jeho překonání za odvozené ze společenského bytí (Sp. 3, s. 17—19) a zaměřil se na rozbor „odcizené práce“ v třídně rozdělené společnosti. Proto kritiku Fenomenologie ducha provedl především z hlediska problému překonání ekonomického odcizení, dělby práce založené na soukromém vlastnictví.[13]

Hegelovo pojetí vztahu jazyka a myšlení, obsažené např. v Encyklopedii, tvoří součást jeho odmítavého postoje k trojímu vztahu myšlení k vnějšímu světu, objektivitě, jak jej uváděli dosavadní filozofové. Podle něho spočívá vztah mezi nimi v jejich totožnosti. V myšlení člověk překračuje své konečné stanovisko k věcem, a tedy i hranici mezi sebou samým a věcmi (Log.). Ve Filozofii ducha Hegel považoval myšlení za třetí a poslední stupeň ve vývoji intelektu a rozlišoval rozvažování (Verstand) a rozum (Vernunft). V něm Hegel našel vnitřní systém. V myšlení jako oblasti sféry poznání se člověk vztahuje k světu prostřednictvím pojmových určení, která nejsou dána přímo ve smyslovém názoru. Teprve v myšlení je já „u sebe“ (srov. M. Sobotka, o. c. sub 13, s. 80).

Jazyk pojímal Hegel také jako prostředníka mezi objektivní skutečností idejí a myšlením, myšlení se podle něho uskutečňuje v bytí jazyka. Z něho vychází počátek artikulované řeči. Formy myšlení jsou vyjádřeny na prvním místě v jazyce (Log. I, s. 9, předml. k 2. vyd.). Myšlení vytváří pojmy, zatímco jazyk vytváří abstraktní představy, proto myšlení není možné bez jazyka. Jazyk se tu současně pojímá jako „jsoucnost ducha“, jako prostředník mezi objektivitou a myšlením. Prostřednictvím myšlení se vytváří zvnitřnění vnějšího a současně v dialektickém zvratu zvnějšnění myšleného, to znamená, význam se zvnitřňuje v myšlení a to se zvnějšňuje v jazyce. Tím se jazyk stává výrazem myšlení. V podstatě jazyka je skryta jednota jazyka a myšlení (to je základní negací v sobě samém) bez ohledu na předpokládané rozdíly. Tento vztah však Hegel chápal idealisticky, protože pro něho byla objektivní skutečností idea, duch. Z toho vyplývalo, že zákonitosti jazyka a jeho znakové uspořádání muselo být v souladu se zákonitostmi a uspořádáním [92]objektivní ideje, jinak by jazyk nemohl být nástrojem myšlení a objektivizací myšlenek.

Marx a Engels, když kritizovali hegelovské osamostatnění myšlení a tím také řeči a snahu učinit z obou jevů zvláštní, autonomní fenomény, zdůrazňovali existující dialektickou jednotu jazyka a myšlení. Proti Hegelovu idealistickému pojetí poukazovali na to, že reálnost myšlení se projevuje v jazyce, že myšlení nemůžeme poznat mimo jazyk, že „bezprostřední skutečnost myšlenky je řeč“ (Sp. 3, s. 456). Ukázali, že osamostatnění myšlenek, idejí i řeči je důsledkem osamostatnění osobních poměrů a vztahů individuí. Mimo jazykové prostředky nemůže myšlení existovat, vytvářet se nebo rozvíjet. V Německé ideologii také uvedli, že „ani myšlenky, ani řeč nejsou zvláštní oblast sama pro sebe; že to jsou jen projevy skutečného života“ (Sp. 3, s. 457). V souladu s materialistickým pojetím objektivní reality určili, že myšlení je závislé na svém materiálním nositeli, že je vyjádřeno materiálně v podobě řeči (pod. Sp. 20, s. 100). Podle Marxe a Engelse problém, „jak dojít od myšlení ke skutečnosti, a tedy od řeči k životu, existuje jen ve filozofické iluzi, tj. je oprávněn jen pro filozofické vědomí“ (Sp. 3, s. 459).

Marx a Engels přiznávali abstrakci v rozvoji myšlení a jazyka významnou úlohu a chápali ji jako nutnou součást procesu poznání. Obdobně její úlohu chápal Hegel, avšak s tím rozdílem, že pro něho byla abstrakce historickologickým momentem poznání ducha. Rozlišoval abstrakní a konkrétní pojem v tom smyslu, že abstraktní pojem podle něho odráží jednotlivou složku věci, konkrétní její totalitu. Jazyk vyjadřuje podle něho kromě vlastních jmen jen obecné (Log. I, s. 104) a to, co míníme, je zvláštní, jednotlivé. Proto nemůžeme podle Hegela v jazyce vyjádřit to, co míníme (Phän., s. 82, srov. k tomu Lenin, Sp. 38, s. 282).

S takovým hodnocením abstrakce se u Hegela setkáváme také v jeho pojetí gramatiky, která byla pro něho určitým předstupněm logické abstrakce. U významu slov mluvil o abstrakci jako o projevu prvního přiblížení se ke skutečnosti, přičemž polysémii slov považoval za průvodní jev počátků abstrakce. Hlubší abstrakce pak ji odstraňuje. Hegel také poukazoval na protikladné významy jednoho slova (Log. I, c. 94—95) a na nedostatky slovní zásoby každého jazyka, které se řeší používáním výpůjček z cizích jazyků. Marx a Engels uznávali obecnou povahu jazyka a slov, uváděli, že jsou výsledkem rozsáhlého zobecňování lidského poznávání jednotlivostí, výsledkem společenské abstrakce smyslového poznání. V zevšeobecněném významu slov viděli fixovaný společenský poměr, který je v průběhu životní praxe člověka zachycen v jeho mozku (Sp. 3, s. 285). Je to nejen odraz a výraz kolektivní zkušenosti, společenské praxe, ale také důsledek přítomnosti určitého společenského vztahu a opakujícího se výrobního procesu (Sp. 19, c. 399).

Marxovo a Engelsovo vymezení vztahu společenského a individuálního činitele v jazykové praxi člověka a uplatnění materialistického přístupu k výkladu sdělovací schopnosti jednotlivce má svůj původ v negaci Hegelova názoru o tom, že jazyk slouží individuálnímu sdělení, že je to nadčasový jev existující mimo společenské dění, že nepatří k institucím, zaručujícím sebeuvědomování si svobody. Jazyk je nástrojem mluvícího subjektu, dílem myšlení, sdělujícím druhému na základě sebepoznání svou životní situaci. V tomto řečovém aktu se podle Hegela konkretizují všeobecné významy slov. Jazyk je však ve vztahu k absolutnu nedokonalý a toto omezení spočívá v individuálním jazyku člověka, v jeho omezených schopnostech.

Naproti tomu Marx již v přípravných studiích k Svaté rodině (1845) poznamenal, že jazyk existuje pro jeho jednotlivé uživatele jen v takové míře, v jaké existuje pro ostatní jeho uživatele (srov. J. Petr, o. c., s. 23). Všechny projevy jazyka jsou tedy projevy společenské činnosti člověka a produktem této činnosti. Nejspíše při takové formulaci problému Marx měl na mysli toto místo v Hegelově Encyklopedii: „Protože jazyk je dílem myšlení, proto nemůže být v něm nic řečeno, co není obecné. Co [93]pouze já myslím, je moje, patří mně jako tomuto zvláštnímu individuu; jestliže však jazyk vyjadřuje pouze obecné, potom nemohu říci, co pouze myslím já“ (Enz., s. 54). Při jiných příležitostech Hegel formuloval vztah společenského a individuálního činitele v jazykové praxi člověka poněkud odlišně, tak, jak jsme se snažili výše ukázat.

U Hegela najdeme také v 19. stol. často opakovanou myšlenku o tom, že duch a vzdělání národa se projevují v jazyce a že obojí můžeme poznat na základě mluvnického zpracování příslušného jazyka (Log. I, s. 39). Obdobně učil Humboldt, podle něhož byl národní jazyk specifickou emanací ducha národa, vnějším výrazem jedné vnitřní formy, která odráží určitý názor na svět. Marx a Engels uznávali existenci zákonů a určení, společných pro všechny jazyky na světě (Sp. 13, s. 160—161), rozdílnost v jejich stupni rozvinutosti a také to, že hospodářská a kulturní vyspělost se odráží v bohatosti sdělovacích prostředků jazyka, jehož taková společnost užívá. Nechápali však jazyk jako zvnějšnění ducha jeho uživatelů, ani neuváděli jako cíl jeho studia poznání národního ducha. Naproti tomu ukázali základní význam vztahu společenského bytí a vědomí a dále to, že tzv. duch národa se projevuje v různých společenských institucích charakteristických pro příslušnou národní pospolitost. V rámci jevů charakterizujících národ vystupuje jazyk na předním místě, jakožto netřídní dorozumívací prostředek, vyjadřující a komunikující svými prostředky o tom, co existuje v materiálním a duchovním životě jeho uživatelů.

Marx a Engels se také zamýšleli nad vývojem jazyka a to v souvislosti s dějinami lidské společnosti. Byli si vědomi těsné souvislosti obou kategorií, mnohotvárnosti a dialektického vztahu jeho jednotlivých složek. Jazyk podle nich stále zdokonaluje své sdělovací schopnosti, aby mohl být vhodným prostředkem styku a dorozumění kolektivu i jednotlivců. V tom tkví smysl jeho rozvoje, který má z hlediska funkčnosti podobně jako lidská společnost vzestupnou tendenci. Naproti tomu Hegel soudil, že vývoj jazyka a jeho gramatiky probíhá od původní dokonalosti a úplnosti k jeho menší dokonalosti a neúplnosti. Podle něho totiž jazyky vzdělanějších národů mají méně dokonalou gramatiku než jazyky týchž národů, když byly na nižším stupni vývoje (Enz., s. 390). (K hodnocení jazyků srov. také Log. I, s. 10, předml. k 2. vyd.)

Pro Hegela, který dále rozvíjel Kantův požadavek historického zkoumání všech jevů, bylo v souladu se zaměřením jeho historismu na poměr jedince ke společenské objektivitě rozhodujícím kritériem pro pojetí dějin jazyka stupeň sebepoznání ducha. Pokrok je podle něho založen především na stále hlubším vědění ducha o sobě samém, vědění o vlastní autonomní povaze (srov. M. Sobotka, o.c. sub 13, s. 113). Zatímco jazyk byl v předhistorickém období cílem ducha, v historickém jej používal duch jako svého nástroje. Všestranný vývoj jazyka, jeho zlatý věk, probíhal předtím, než si duch uvědomil svou svobodu, dříve než sebepoznání světového ducha začalo ve vědomé činnosti člověka.

Tato koncepce dějin jazyka je odvozena z Hegelovy filozofie dějin, jejímž východiskem je duch, kategorie rozumu. Světový duch je vlastním nositelem zákonitého vývoje společnosti (příroda nemá vývoj). V průběhu vývoje člověk poznává zákonitost skutečnosti a na jeho konci stojí sebepoznání ideje, což je idea absolutní. Duch se zde stává subjektem i objektem, přičemž jako subjekt si vytváří objekt a jako objekt poznává sám sebe. V procesu sebepoznávání se stává svobodným duchem a tím naplňuje dějinný vývoj, který se stává ukončený. Za mnohé vděčí lidstvo také tradici, projevující se jako posvátný řetězec, jak ji nazval Herder, protože nám uchovává a dále předává to, co již v minulosti vytvořili naši předkové (srov. k tomu Marx a Engels, Sp. 3, s. 59).

Na několika místech Hegelovy filozofie (Phän., Enz., Ästh.) najdeme výklad o znakové povaze jazyka a o vztahu znaku k pojmenovávanému jevu. Pokud Hegel [94]mluví o jazykovém znaku, míní tím většinou jen zvukovou stránku slova a pouze někdy také jeho význam. Tóny jsou pro něho znaky určité představy, vjemu atd. O zvukové stránce jazyka uvádí, že není motivována ve vztahu k pojmenovávanému jevu. Hegel např. mluví o tom, že tóny a spojení tónů (slova) jsou spojena s věcí samou libovolně a nahodile (Phän., s. 230; Ästh., s. 313). Toto pojetí zvukové a obsahové složky slova jako znaku nenašlo bezprostřední odraz v Marxově a Engelsově pojetí jazyka, pokud ovšem nebudeme sem zahrnovat jejich vymezení vztahu slov a designátů. Hegelův výstižný výklad je bohužel zamlžen skutečností, že pro něho byla objektivní realitou absolutní idea. Proto také jazykové znaky se nevztahují k pojmenovávaným jevům, designátům, ale k významům a pojmům (např. Ästh., s. 870—872). U znaku totiž na sobě vzájemně nezávisí vlastní obsah názoru a obsah, jehož znakem je tento názor. Podle Hegela v jazyce „není sdělovací prostředek ničím jiným než znak, a proto zcela libovolné zvnějšnění“ (Ästh., s. 595). Znaky a označované jevy nemají žádné společné příznaky, „samotná slova jsou jen znaky pro představy“ (Ästh., s. 903), přesto však umožňují vzájemné dorozumívání lidí. Jsou sice konvenční, ale mají adekvátním způsobem odpovídat uspořádání přírody a podstatným určenostem věcí. Jazyková rozrůzněnost spočívá v tom, že tatáž představa je vyjádřena rozdílnými soubory hlásek, znaky (Ästh., s. 313).

Hegelovo pojetí znaku je však jiné než naše dnešní. Podle něho „Znak je bezprostřední názor, který představuje zcela jiný obsah než ten, který má sám o sobě“ (Enz., s. 388). Hegel rozlišuje znak od symbolu, který je pro něho „názor, jehož vlastní určenost je podle její podstaty a pojmu více či méně obsahem, který jako symbol vyjadřuje“ (Enz., s. 388). Také u symbolu, jehož popisu a užití věnoval značnou pozornost (např. Ästh., 312—322 a násl.), rozlišuje význam (Bedeutung) a vyjádření (Ausdruck). Znak jako široký pojem zahrnuje znaky přirozené (příznaky, Merkmal), symboly a slovní znaky (Zeichen). Mezi těmito pojmy Hegel vymezil rozdíly.

Hegel se v Logice mj. zabýval vztahem kategorií totožnosti a rozdílu. Podle něho srovnávající subjekt musí ukázat na něco obecného ve srovnávaných určeních a odhalit při srovnávání shody a neshody jevů. Takto se proniká k jejich podstatě. Touto metodou poznáváme kategorii určeného rozdílu, na jejímž podkladě je vybudováno několik komparatisticky rozvíjených věd. Mezi nimi také uvedl srovnávací jazykovědu a poukázal přitom na významné výsledky, jichž tato věda již dosáhla. Vyjádřil své uznání zakladatelům indoeuropeistiky, kteří ji začali v prvních desetiletích 19. století rozvíjet na těchto metodologických základech (Log. II., s. 23 a násl.).

Obdobně Marx a Engels vysoce hodnotili soudobou srovnávací jazykovědu. Poukázali např. na to, že namísto dřívějšího hledání univerzálních, logických struktur v jazyce (Sp. 27, s. 54) se komparatisté zaměřili na zkoumání širších souvislostí konkrétního jazykového faktu a na odhalování vzájemných shod a rozdílů mezi jazyky geneticky příbuznými (Sp. 20, s. 313—314). Engels, jak již uvedli četní jazykovědci,[14] dovedl tvůrčím způsobem využívat výsledků soudobé srovnávací jazykovědy a uplatňovat historickosrovnávací metodu při zkoumání konkrétního jazykového materiálu.

Závěr. Pokusili jsme se ukázat, že jedním ze zdrojů Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka byla materialistická negace Hegelova pojetí jazyka, jak je zachyceno v jeho objektivně idealistickém filozofickém systému. Klasikové marxismu však kriticky reagovali jen na některé jeho názory na jazyk, značnou část své filozofie jazyka zpracovali samostatně nebo s přihlédnutím k teoriím W. von Humboldta a dalších jazykovědců a filozofů. V dialektické negaci Hegelových názorů formulovali své materialistické pojetí jazyka, určili jeho materiální substanci a na ní závislou [95]nemateriální složku, vymezili dialektický vztah jazyka a vědomí, jazyka a myšlení, jazyka a společnosti. V protikladu k celkovému zaměření Hegelovy filozofie poukázali na společenskou povahu jazyka a jeho hlavní sociální funkce, rozpracovali problém vztahu jazyka k společenskému bytí a vědomí a formulovali tezi o společenské podmíněnosti jazyka (řeči) jednotlivce a kolektivu. Ve vztahu k Hegelovu výkladu o znakové povaze jazyka Marx a Engels nejspíše označili význam slova jako historicky vytvořený vztah mezi jeho zvukovou podobou a jevem, který označuje. Také Marxovo a Engelsovo materialistické učení o počátcích řeči a jejím dialektickém vztahu k myšlení a jejich vzniku v dialektické jednotě s prací a kolektivní výrobou prvobytně pospolného člověka je výsledkem dialektické negace Hegelova idealistického názoru na tyto otázky, s přihlédnutím k soudobému stavu vědy a celkovému pojetí historického materialismu, jehož byli tvůrci.

 

R É S U M É

A propos des sources de la philosophie de la langue de Marx et de Engels. I. La philosophie de Hegel

L’auteur se penche sur la conception philosophique de la langue formulée par Hegel, tout en cherchant à connaître jusqu’à quelle mesure cette conception est devenue la source de la philosophie de la langue de Marx et de Engels. Après en avoir étudié les côtés particuliers, il arrive à conclure ce qui suit: tout comme dans l’ensemble de la philosophie de Marx et de Engels, dans leur conception de la langue également nous trouvons la négation matérialiste de la conception idéaliste de la langue formulée par Hegel. Une partie non négligeable de leur philosphie de la langue fut cependant élaborée par leurs auteurs indépendamment de Hegel ou bien en considérant la théorie de la langue de W. von Humboldt et d’autres philosophes et linguistes. Ces questions feront par la suite l’objet d’études ultérieures de l’auteur. Contrairement à la doctrine de Hegel, Marx et Engels formulèrent leur conception matérialiste de la langue en tant que phénomène social sui generis, déterminèrent sa composante matérielle et non-matérielle, délimitèrent de façon historico-matérialiste le rapport entre la langue et la conscience, la langue et la pensée, la langue et la société. Marx et Engels montrèrent le caractère social de la langue, ainsi que ses principales fonctions sociales, analysèrent le problème de la langue par rapport à l’être et la conscience sociaux. Ils formulèrent à la fois la thèse sur le conditionnement social de la langue (de la parole), de l’individu et celui de la collectivité. Reprenant de manière dialectique l’explication de Hegel sur le caractère de signe de la langue, Marx et Engels désignèrent le plus vraisemblablement possible la signification du mot comme un rapport formé historiquement entre sa forme sonore et le phénomène désigné. De même la conception de Marx et de Engels quant à la naissance de la langue et de la pensée liées dialectiquement à leur début au travail et à la production collective de l’homme dans la communauté primitive, cette conception laisse entrevoir la négation dialectique de Hegel quant aux idées idéalistes concernant ces questions.


[1] Práce klasiků marxismu-leninismu cituji podle jejich českého vydání: K. Marx - B. Engels, Spisy. Sv. 1—39. Praha 1956—1975, a V. I. Lenin, Spisy. Sv. 1—45. Praha 1951—1970. Zkracuji Sp. s uvedením svazku a stránky.

[2] Srov. M. Sobotka, Hegelova Logika, AUC, Philos. 2, No. 1, s. 21—54.

[3] Srov. k tomu Marxovu charakteristiku své a Hegelovy dialektické metody v Kapitálu I, Praha 1953, s. 30, nebo Sp. 21, s. 322—323; srov. dále B. Engels, Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie, Sp. 21, 291—331).

[4] Srov. T. Pavlov, Kant a Hegel, Marx a Lenin, Filozofický časopis 25, 1977, 62—67.

[5] Srov. J. Petr, Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Praha 1977; srov. též SaS 39, 1978, 1—4.

[6] Při studiu Hegelova díla jsem používal těchto vydání: Theologische Jugendschriften. Hrsg. von H. Nohl, Tübingen 1907; Phänomenologie des Geistes. Hrsg. von J. Hoffmeister, Leipzig 1949; Wissenschaft der Logik I—II. Hrsg. von G. Lasson, Leipzig 1951; Enzyklopädie der philosophischen Wissenschaften. Hrsg. von J. Hoffmeister, Leipzig 1949; Vorlesungen über die Ästhetik, in: G. W. F. Hegel, Ästhetik. Hrsg. von F. Bassenge, Berlin 1955, s. 47—1105; Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie I—III. Hrsg. von K. L. Michelet, Stuttgart 1928 (Sämtliche Werke, Bd. 17—19); System der Sittlichkeit, in: G. W. F. Hegel, Schriften zur Politik und Rechtsphilosophie. Hrsg. von G. Lasson, 2. Auflage, Leipzig 1923, s. 413—499 (Sämtliche Werke, Bd 7).

[7] Při zpracování stati jsem přihlížel k těmto pracím (kromě těch, které cituji v textu): H. Glockner, Hegel-Lexikon, Stuttgart I. 1935, II. 1936, III. 1938, IV. 1939 (Sämtliche Werke, Bd. 23—26); M. F. Ovsjannikov, Hegelava filosofie, Praha 1962; K. S. Bakradze, Sistema i metod filosofii Gegelja, Tbilisi 1958; J. Simon, Das Problem der Sprache bei Hegel, Stuttgart 1966; H. Lauener, Die Sprache in der Philosophie Hegels mit besonderer Berücksichtigung der Ästhetik, Bern 1962; I. S. Narskij, Zapadnojevropejskaja filosofija XIX veka, Moskva 1976, s. 240—464.

[8] Kritiku Hegelova idealistického pojetí historického procesu podal K. Marx, srov. jeho Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844, Praha 1961, s. 150, srov. také Sp. 2, s. 77.

[9] Je velmi obtížné odlišit v Hegelových vyjádřeních o řeči (Sprache, Rede) místa, kde se mluví o jazyku, a místa, kde se mluví o historicky zakotvené ideologii (např. řecká zvyková mravnost je mu „řečí“ duchovní substance příslušné epochy, Phän., s. 258). Jindy Hegel užívá termínu jazyk obrazně, přeneseně, např. die Sprache der Schmeichelei, die Sprache der Zerrissenheit, Phän., s. 370, apod. K výkladu obou slovních spojení srov. Lauener, o. c., s. 71, pozn. 42 a 43.

[10] Srov. k tomu N. S. Čemodanov, F. Engel’s o sociaľnoj obuslovlennosti jazyka, sb. Engeľs i jazykoznanije, Moskva 1972, s. 21—35.

[11] K pojetí kategorie rozporu u Hegela srov. I. S. Narskij, Komentář k Hegelovskému výkladu kategorie rozporu, Filozofický časopis 25, 1977, 97—106.

[12] Srov. M. Kubeš, Hegelovo pojetí funkce symbolu a znaku v procesu poznání, Filozofický časopis 12, 1964, 521—528.

[13] Srov. J. Zelený, Die Marxsche Hegelkritik in den Pariser Manuskripten, Filozofický časopis 14, 1966, 448—463; M. Sobotka, Člověk, práce a sebevědomí. Problém praxe v německé klasické filosofii, Praha 1969, s. 190—195.

[14] Srov. sb. Engeľs i jazykoznanije, Moskva 1972, zvláště G. A. Klimov, Voprosy komparativistiki v trudach F. Engelsa, s. 261—273; J. Petr, o. c. v pozn. 5, s. 47 n.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 2, s. 86-95

Předchozí Milena Tylová: Soupis prací akademika Bohuslava Havránka za léta 1973—1978

Následující Jarmila Panevová: Kritéria pro zjišťování významu vět