K otázce koordinace lingvistické terminologie v jazykové výuce

Miloslav Kubík

[Rozhledy]

(pdf)

К вопросу координации лингвистической терминологии в области языкового преподавания / A la marge de la coordination de la terminologie linguistique dans l’enseignement linguistique

Tento příspěvek, jak patrno z názvu, se nebude zabývat problematikou lingvistické terminologie v aspektu teoretickém a nepůjde v něm ani o kritický přehled nejvýznamnějších terminologických slovníků. Není to nutné, protože v tomto ohledu byly již publikovány hodnotné příspěvky v našich lingvistických časopisech. Patří sem především (podvojný) příspěvek A. Jedličky a M. Dokulila ve Slově a slovesnosti (SaS 36, 1975, 219n.), podávající přehled a kritický rozbor nejvýznamnějších slovníků lingvistických termínů. Připomeňme alespoň dnes již klasický slovník J. Marouzeaua, přeložený do ruštiny, slovník O. S. Achmanovové, polský slovník Z. Goląba, A. Heinze a A. Polańského, slovníky encyklopedického typu Jugoslávce R. Simeona, Němce J. Knoblocha, encyklopedický terminologický slovník zpracovaný za redakce A. Martineta, z domácí produkce slovník O. Mana a L. Kovala a zvláště významný konfrontační Slovník slovanské lingvistické terminologie, který je výsledkem několikaleté práce Mezinárodní terminologické komise lingvistické při Mezinárodním komitétu slavistů,[1] na jejíž práci se významně podílejí i naši přední lingvisté ( J. Horecký — předseda, A. Jedlička — předseda české komise, aj.).

Rostoucí pozornost věnovaná zejména v posledních dvou desetiletích otázkám lingvistické terminologie souvisí s prudkým rozvojem teoretické a aplikované lingvistiky a pomezních disciplín (především psycholingvistiky a sociolingvistiky), se vznikem nových lingvistických směrů a škol a v neposlední řadě s tím, že v lingvistice je stále šíře využíváno metod a poznatků jiných oborů (logiky, matematiky, teorie informace, kybernetiky aj.). Na jedné straně se jeví potřeba zachytit příval nových lingvistických termínů a pojmů a na druhé straně snaha o novou interpretaci pojmů klasické jazykovědy, které jsou různě modifikovány podle toho, v jaké teoretické koncepci se jich užívá. Uvedené skutečnosti mají přirozeně za následek, že ve výběru a interpretaci lingvistických termínů se projevuje stále větší nejednotnost, která velmi ztěžuje současné úsilí o určitou systematizaci a normalizaci stále narůstajícího množství lingvistických termínů. V této souvislosti vyvstává přirozeně otázka, zda normalizace a systematizace lingvistické terminologie může být vyřešena terminologickými slovníky. Většina autorů terminologických slovníků se přiklání k názoru, že úkolem slovníků lingvistických termínů není termíny sjednocovat a normalizovat, ale pouze registrovat a interpretovat ve všech významech, které jsou jim připisovány v různých lingvistických koncepcích, popř. v lingvistické tradici daného jazykového společenství. V tomto duchu jsou též koncipovány slovníky registrující lingvistickou terminologii určitého lingvistického směru nebo školy. Jako příklad lze uvést Terminologický slovník pražské školy J. Vachka,[2] podávající systematický popis pro tuto školu charakteristických termínů a jejich významů.

Lingvistické terminologické slovníky encyklopedického typu, registrující a vykládající současnou lingvistickou terminologii v celé její šíři, nejednotnosti a pestrosti, jakož i slovníky popisující lingvistickou terminologii jednotlivých lingvistických směrů a škol mají v současné terminologické lexikografii plné oprávnění, protože napomáhají orientaci v světové lingvistické literatuře a usnadňují porozumění lingvistickým publikacím vycházejícím v různých zemích. Přes tyto skutečnosti zůstává stále aktuální požadavek postupného sjednocování a normalizace lingvistické terminologie, a to nejen v měřítku celosvětovém, ale i v oblasti terminologie [151]jednotlivých jazyků nebo jazykových skupin. Přitom nemůže být pochyb o tom, že rozhodující úlohu v procesu unifikace a normalizace lingvistických termínů musí sehrát především lingvistické terminologické slovníky. K sjednocení a normalizaci lingvistické terminologie slovanských jazyků by mohl po mém soudu významně přispět zejména konfrontační Slovník slovanské lingvistické terminologie, v němž bylo dosaženo pokroku zvláště v unifikaci terminologie z oblasti fonetiky, fonologie, morfématiky, aktuálního členění, lexikální a gramatické sémantiky a dalších oblastí. Od nové vědecké mluvnice češtiny, kterou připravují bohemisté ÚJČ ve spolupráci s bohemisty vysokých škol, se právem očekává, že významně přispěje k sjednocení a kodifikaci české terminologie gramatické.

Pestrost v užívání lingvistických termínů, charakteristická pro současnou jazykovědu, má zvláště nepříznivý vliv na jazykové vyučování na vysokých, středních a základních školách. Zkušenosti některých zemí ukazují, že určitému usměrňování a normalizaci lingvistické terminologie na úseku jazykové výuky napomáhají školní slovníky lingvistických termínů, určené vysokoškolským studentům a žákům středních a základních škol (srov. např. D. N. Rozentaľ - M. A. Telenkov, Spravočnik lingvističeskich terminov, Moskva 1972). Podobné slovníky by bylo žádoucí vypracovat i pro jazykovou výuku na našich školách. Lze jen litovat, že již nyní, kdy v souvislosti s realizací nového projektu naší výchovně vzdělávací soustavy přistupujeme k přípravě nových jednotných celostátních jazykových učebnic, takovéto slovníky ještě nemáme. Pro češtinu a ruštinu by mohl sloužit jako východisko k vypracování navrhovaných školních slovníků výše zmíněný Slovník slovanské lingvistické terminologie.

V současné vysokoškolské výuce fonetiky, gramatiky a lexikologie jazyka českého, ruského, anglického, německého a francouzského se stále výrazněji projevuje snaha o didaktickou aplikaci nejnovějších poznatků současné lingvistiky. V souvislosti s kritikou tradiční lingvistiky je často kladena otázka, zda v nejnovějších pomůckách určených pro teoretické jazykové disciplíny mají dosud své oprávnění některé tradiční lingvistické termíny a pojmy, popř. zda tyto termíny a pojmy nevyžadují novou, netradiční interpretaci. Jako rusista mohu uvést řadu příkladů z teoretických disciplín rusistických.

V nejnovější práci o ruských morfémech, kterou připravil Z. Oliverius,[3] je odlišně od dosavadního pojetí interpretována morfématika. Oliverius nevyčleňuje morfémy metodou slovotvorné analýzy, nejpodrobněji rozpracovanou Dokulilem, nýbrž metodou, kterou sám nazývá morfémovou analýzou. Tato metoda vede ve svém důsledku k mnohem detailnější segmentaci slov a k vyčlenění celé řady morfémů s velmi obecnou sémantickou charakteristikou, projevujících značnou sémantickou závislost na svém okolí. Např. v slově boleľščik vyděluje Oliverius 5 morfémů, zatímco metodou slovotvorné analýzy, jíž se přidržuje většina učebnic, je totéž slovo členěno pouze na 2 morfémy — kořen a sufix. V Oliveriusově pojetí morfématiky jsou odlišně od tradičního pojetí interpretovány alomorfy a morfy.

Největší nejednotnost ve vysokoškolské výuce jazyků máme v terminologii syntaktické. Jako příklad lze uvést vysokoškolské učebnice ruské skladby. Tyto učebnice se liší výběrem a interpretací celé řady syntaktických termínů a pojmů, protože jsou založeny na odlišných lingvistických tradicích. Odlišnost české a ruské domácí lingvistické tradice se kromě toho projevuje v tom, že v ruských skladbách vydávaných u nás se celé řady syntaktických termínů užívá jinak než v ruských skladbách vycházejících v Sovětském svazu.

Rozdíly v užívání a interpretaci nacházíme i u takových základních syntaktických pojmů jako predikativní vztahy — predikativnyje otnošenija — predikativnaja [152]svjaz’. V sovětských funkčně orientovaných pracích jsou predikativní vztahy spatřovány nejen mezi podmětem a přísudkem, ale prakticky mezi jakoukoli substancí a příznakem, jenž je dané substanci připisován v modálně časové rovině, např. Mne grustno. U nego gripp. Pro takto široce chápané predikativní vztahy se pak též užívá termínu soprjaženije.[4] V českých syntaktických pracích se s podobným širokým vymezením predikativních vztahů nesetkáváme.

Známé jsou rozdíly v užívání a interpretaci termínů označujících vedlejší větné členy. Ruské skladby se liší od českých definicemi předmětu, přívlastku, příslovečného určení. Český doplněk je v sovětských syntaktických příručkách pokládán za součást složeného přísudku (srov. termín složnoje skazujemoje), a pokud je stejně jako v českých skladbách od přísudku oddělován a kvalifikován jako samostatný větný člen, užívá se pro jeho označení nejrůznějších termínů, např. predikativnyj opredeliteľ, predikativnoje opredelenije, predikativnyj determinant, vtoroje skazujemoje a nejnověji „dupleksiv“.

Projevují se též snahy vůbec vypustit z učebnic vysokoškolské skladby nauku o větných členech. Argumentuje se tím, že tradiční větněčlenská teorie není adekvátní jazykovým faktům, že klasifikace větných členů je převážně založena na logicko-morfologických kritériích, že nedostatečně přihlíží k sémantice větných členů, k jejich skutečným vztahům apod. V některých vysokoškolských skladbách (např. v transformační skladbě P. Adamce[5]) se místo tradičních větněčlenských termínů objevují termíny typu komplement, situant, cirkumstant apod. V sovětských skladbách se místo termínu cirkumstant, jímž je označován vedlejší větný člen determinující větu jako celek, užívá termínu determinant.

Souřadné vztahy mezi souvětnými komponenty jsou u nás označovány termínem koordinace, kdežto v sovětských skladbách se termínu koordinacija často užívá k označení predikativních vztahů uvnitř dvojčlenných vět. Souvětným komponentům se v četných sovětských skladbách, včetně vysokoškolských i středoškolských, upírá větný charakter a jsou kvalifikovány jako „sostavnyje časti“.

Pokud jde o základní syntaktický pojem věta (predloženije), domnívám se, že s ním lze v didaktické praxi dobře vystačit pro všechny modálně a časově charakterizované sdělné útvary bez ohledu na to, zda obsahují či neobsahují specifický predikační prostředek gramatický, tedy nejen tzv. větné, ale i nevětné výpovědi. S úzkým chápáním věty jako útvaru se specifickým gramatickým predikačním prostředkem se setkáváme u A. A. Potebni, jenž řadil k větám pouze útvary s verbem finitem, a v počátečních verzích syntaxe A. M. Peškovského, kde jsou k větám řazeny útvary s verbem finitem a se sponou (včetně spony nulové). Vývoj v sovětské lingvistice šel však po známé kritické stati V. V. Vinogradova,[6] v níž přední sovětský lingvista obvinil Peškovského z eklekticismu, směrem k širokému chápání věty jako sdělného útvaru, jenž je charakterizován v modálním a časovém plánu nezávisle na přítomnosti speciálních gramatických prostředků používaných pro vyjadřování modality a času v daném jazyce. Nastíněné široké chápání věty, jehož se přidržuje většina sovětských syntaktiků, není po mém soudu v rozporu s širokou didaktickou aplikací dnes již běžně užívaných pojmů typu strukturní schéma, větné schéma, větný vzorec, větný model, strukturní typ, typová věta apod. Tyto pojmy jsou v sovětské rusistice aplikovány velmi široce na věty nejrůznějších typů [153]bez ohledu na přítomnost nebo nepřítomnost specifických gramatických predikačních prostředků.

V souvislosti s přehodnocováním poznatků tradiční lingvistiky a novým nazíráním na nejrůznější lingvistickou problematiku je často kladena otázka, zda tradiční výklad celé řady lingvistických pojmů (přirozeně zpřesněný na základě nejnovějších poznatků lingvistiky) má dosud vůbec své oprávnění ve vysokoškolské jazykové výuce. Osobně se domívám, že ano. Hlavním argumentem proti opačným názorům je po mém soudu skutečnost, že na naše vysoké školy dosud přicházejí studenti, kteří byli na střední škole připravováni v duchu tradic české lingvistiky. Tradiční lingvistické pojmosloví, s nímž se tito studenti pracně po řadu let seznamovali na základní a střední škole, není možné jednoduše nahradit novou pojmoslovnou soustavou, protože takový postup by jazykovou výuku na vysoké škole neusnadnil, ale naopak zkomplikoval. Kromě toho zůstává skutečností, že mnohé základní lingvistické pojmy mohou být i dosud nejuspokojivěji objasněny s pomocí metodologie rozvíjené v duchu tradiční jazykovědy. Není bez zajímavosti, že dokonce odpůrci tradiční lingvistiky, kteří v teorii odmítají takové tradiční pojmy jako podmět, předmět, dvojčlennost, jednočlennost apod., ve své badatelské praxi s těmito kategoriemi a pojmy nezřídka operují, vycházejíce mlčky z jejich běžného tradičního pojetí. To všechno jsou důvody pro to, aby se při nahrazování tradičních lingvistických termínů termíny novými, resp. při různých modifikacích tradičních termínů postupovalo nanejvýš uvážlivě a obezřetně. Rozhodování v těchto záležitostech nelze však ponechat pouze na autorech nových jazykových učebnic. Je třeba provést účinná opatření k tomu, aby nové jednotné celostátní jazykové učebnice, na nichž se začíná pracovat v souvislosti s realizací projektu nové výchovně vzdělávací soustavy, byly pokud možno terminologicky jednotné a z hlediska interpretace lingvistických termínů dobře koordinované. K zajištění tohoto odpovědného a aktuálního úkolu navrhuji:

1. ustavit terminologickou komisi složenou z předních bohemistů a slovakistů, rusistů, germanistů a romanistů, jejímž úkolem by bylo koordinovat po terminologické stránce nově připravované jazykové učebnice;

2. ustavit autorské kolektivy pro vypracování dobře koordinovaných normativních školních slovníků lingvistických termínů (pro jazyk český a slovenský, ruský, anglický, německý a francouzský);

3. doporučit federální komisi pro přestavbu učitelského studia a ministerské ediční komisi, která bude v konečné instanci schvalovat vydávání jednotných celostátních vysokoškolských učebnic, aby povolení k vydávání těchto učebnic byla vázána na vyjádření expertů, jejichž úkolem bude posoudit, zde příslušná učebnice odpovídá požadavkům koordinovanosti lingvistické terminologie v jazykové výuce.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 2, s. 150-153

Předchozí Emanuel Michálek: K ohlasům antiky v nejstarších českých slovnících

Následující Václava Holubová: Lexikálně gramatická problematika v konfontačním česko-ruském sborníku