Věda o slovní zásobě a její pojmosloví

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

Наука о словарном запасе и ее понятийный аппарат / La science du lexique et sa terminologie

0. Slovní, přesněji lexikální zásoba živého současného jazyka je bohatě diferencovaný soubor lexikálních jednotek, jichž užívá jistá společnost (národ, popř. jeho část) v jisté době, na jistém území, aby jím vyjadřovala své myšlení, cítění a své postoje, objektivizovala výsledky svého poznávání světa a plnila úkoly komunikace, vyplývající ze stále diferencovanějšího společenského jednání v aktuálních situacích. Lexikální zásoba nejsou jen izolované formy, viněty. Tyto formy jednak tvoří soubory, dílčí systémy, spjaté strukturními vztahy, jednak odkazují na předměty a jevy skutečnosti, počítaje v to i jevy jazykové, a na vztahy mezi nimi. Mezi rovinou skutečnosti a rovinou jazykových forem je rovina významová, tvořící s jazykovými formami jednotu a diferencovaná podle různých jazykových jednotek. Tato rovina dává jazykovým formám smysl a jen skrze ni je jazyk (lidským) jazykem.

1. I lexikální zásoby a jejích jednotek se týká základní rozlišení jazykové jednotky-typu v systému (emické jednotky, invariantu) a jednotky-exempláře v textu, na empirické úrovni (etické jednotky, varianty, jednotky v užití, alolexu, výskytu). Tomuto rozlišení odpovídají dvě základní operace: kombinace diskrétních jednotek-exemplářů v lineární spojité řetězce, posloupnosti, popř. kvanta, tvořící text a jeho kontextové úseky, a výběr jednotek uložených v dílčích systémech, paradigmatech nelineární povahy. Obojí rozlišení je třeba vidět v dialektické souvislosti a neodtrženě.

2. Slovní zásoba, stejně jako jazyk, je systém systémů. Příčinou toho je její diferencovanost místní, časová a sociální.

2.1. Základní výzkum se týká především vyvinutého homogenního systému slovní zásoby. Celonárodní slovní zásoba zahrnuje všechna místní nářečí národního jazyka, tedy různé nářeční systémy, jejichž slovní zásoba je dnes v češtině zachována jen částečně a do nichž interferovala slovní zásoba spisovná. A právě ta je plně vyvinutým homogenním systémem, do něhož v různé míře pronikly obecně známé nářeční prvky a na jehož hranici stojí slova běžně mluveného jazyka.

2.2. V systému spisovné slovní zásoby je třeba rozlišit centrum a periférii a mezi nimi oblast přechodovou. Výzkum se musí především týkat slovní zásoby neperiferní, ovšem včetně variant (paralelních prostředků), které patří k charakteristickým jevům a znakům přirozeného jazyka.

2.3. Důležité je časové vymezení současného systému slovní zásoby. Slovník spisovné češtiny např. se zakládá na slovní zásobě od r. 1945, tedy zhruba za posledních třicet let, přihlíží ovšem i k slovní zásobě tzv. současných klasiků z doby první republiky. Slovní zásoba v letech válečných nevykazovala vždy prvky vývojově kladné. Naopak po r. 1945 se v našem životě projevily hluboké revoluční změny, které měly za následek i změny v slovní zásobě, pokud jde o nová slova klíčová, jevy ústupové i přehodnocení vztahů mezi slovy. V současném systému slovní zásoby se tak projevuje synchronní dynamika, tj. napětí mezi prvky stálými a na jedné straně ústupovými, na druhé straně nově pronikajícími.

2.4. V sociálním rozvrstvení slovní zásoby nastaly v uvedeném období závažné změny. Slovní zásoba nejpronikavěji ze všech jazykových rovin odráží vnější, mimojazykové změny, ovšem na druhé straně slouží jako kulturní dědictví všem třídám. Změny se projevily především v zespisovnění tzv. pracovního jazyka, často původem slangu, v zvýšení podílu hovorové vrstvy spisovné češtiny, v rozsáhlé determinologizaci a naopak ve větším využívání běžné slovní zásoby k tvoření termínů, v tvoření nových jednoslovných i víceslovných pojmenovacích jednotek, zkratek a slože[239]nin, v novém zaměření češtiny, pokud jde o přejímání slov v dnešní kontaktové situaci s ruštinou a ostatními slovanskými jazyky atd.

3. Rozvoj výzkumu slovní zásoby předpokládá uznání samostatné roviny lexikální (formální) a roviny významové a příslušných jednotek těchto rovin. Základní lexikální jednotka (lexie) je symetrický lexikální znak s invariantním významem. Jde tedy o jednotku monosémickou. Toto pojetí znamená nový pohled na tzv. polysémický lexém, jehož obrazem je slovníkové heslo (jednotka lexikografická, v různých slovnících různě zpracovaná). Polysémický lexém zahrnuje tolik základních lexikálních jednotek, kolik je k němu přiřazeno invariantních významů. Např. polysémický lexém hlava znamená 1. ‚část těla …‘, 2. ‚vedoucí činitel společenské jednotky, instituce ap.‘, 3. ‚přední, popř. horní část předmětu‘ atd., a zahrnuje pak tři různé lexikální jednotky, které budou v pojmovém slovníku zařazeny na různých místech: části těla živočichů — vedoucí činitelé — části předmětů. Různé významy polysémického lexému bývají charakterizovány různými morfologickými, syntaktickými, stylovými a frekvenčními určeními, jak to odpovídá různým aspektům lexikálních jednotek. Uvedené pojetí je výhodné z hlediska gramatiky (i generativní), protože právě základní lexikální jednotky jsou předmětem výběru a kombinace.

Tyto jednotky jsou buď lexikálně jednoduché, a pak jde o slova, nebo složené, a pak jde o frazémy. Ty jsou nominální (zlatý déšť), slovesné (dát někomu co proto) aj. Termín spojení slov je oprávněný pro spojení volná, nikoli pro spojení ustálená, frazémy, protože u nich jde o dva slovní tvary, které mají specifický celkový význam, odlišný od významu jednotlivých částí. Slovo však je jednotka dvojstranná, formálně významová. Z uvedeného výkladu vyplývá, že rozlišujeme abstrakční úroveň lexému, jemuž je přiřazeno x významů (v této funkci lze mluvit o hyperlexému), a úroveň lexikální jednotky, jíž je přiřazen jeden z těchto významů.

4. Podstatnou otázkou, a to nejen pro lexikologii, je dnes otázka významu. Jestliže byl v posledních letech právě v prostředí vyznávajícím behaviorismus rehabilitován mentalismus, svědčí to ve prospěch faktu, že význam je mentální, intersubjektivní jsoucnost, entita, přiřazená jazykové formě, na níž se příslušníci jisté společnosti dohodli. Lingvistice jde o lingvistické, tj. ne(jen) psychologické a ne(jen) logické pojetí významu. Proto chápeme význam jako jazykovou hodnotu zahrnující diskrétní lexikální a gramatické obsahové prvky mající charakter specifických kategorií a subkategorií. Lexikální význam v tomto pojetí, pro který razím termín sémém, je hodnota daná jako výslednice souboru distinktivních rysů, sémů, tvořících jeho intenzi, obsah a vztahující se k třídě označených předmětů nebo jevů, tvořících jeho extenzi, rozsah. Intenze je kritériem extenze. Vztáhne-li se slovo na jiný předmět, tedy změní-li se jeho extenze (např. při přenášení), děje se to buď v rámci dosavadního významu, nebo nabude slovo významu nového.

Od významu je třeba odlišit jeho metajazykovou formulaci, tj. výklad významu. Ten má zároveň funkci pravidla užití slova v daném významu a představuje lexikografickou kodifikaci relativně stabilní lexikálně sémantické normy. Tímto pravidlem tedy není přímo význam, jak to kdysi formuloval např. Antal, opíraje se o Wittgensteinovy názory z jeho druhé názorové etapy. Význam slova jako jeho paradigmatická, distribuční a společensky dohodnutá hodnota ovšem nutně jednotlivá užití předchází.

Při charakteristice významu musíme vzít v úvahu všechny druhy slov. Rozeznáváme mezi nimi jednotky pojmenovací a nepojmenovací (deiktické; kvantifikující; usouvztažňující; modální; citové, apelové a napodobující). I tyto prostředky mají tedy kromě gramatické funkce i významovou složku lexikální.

Pojmenovací jednotka je primárně fakt textu, daný vztahem lexikální jednotky k pojmenovanému předmětu mimojazykové reality, denotátu, referentu, popř. k pojmu, designátu. Ale je i faktem systému, vztahujícím se k třídě denotátů. [240]Je tedy ekvivalentní jednak s lexikální jednotkou v užití (alolexem), jednak s lexikální jednotkou-typem. Pojmenování je pojem extenzionální, kdežto význam je jev intenzionálně extenzionální. Pojmenovací jednotka je slovo, frazém, volné spojení slov i predikační útvar, ustálený společenskou konvencí (konvenciém). Přes své syntaktické a slovotvorné aspekty však vždy označuje jistou skutečnost (denotuje) skrze svůj základní člen, což lze v některých případech prokázat i substitucí.

Vedle denotačního a designačního (pojmového) vztahu významu, promítajících se do nocionálních sémantických rysů sémému, uplatňuje se ve významech lexikálních jednotek i konotace, tj. sekundární významové rysy sociální povahy vyjadřující hodnocení a postoje uživatelů lexikálních jednotek vzhledem ke skutečnosti. Vedle konotací rozlišujeme ještě asociace a evokace.

5.1. Při popisu aspektů lexikálních jednotek (srov. 3) se zdůrazňuje spojitelnost, valence, vyplývající z jejich zapojení do textu skrze větné realizace a kontextové úseky. Spojitelnost, jejímž předpokladem jsou společné sémy slov, má několik dílčích aspektů, je totiž gramatická, lexikální a sémantická. Popis lexikální a sémantické spojitelnosti je věcí lexikologie.

5.2. Vedle vztahů kombinačních jsou také paradigmatické významové a významově formální vztahy lexikálních jednotek. Jsou to vztahy polysémie (homonymie), synonymie, souřadnosti, nadřazenosti a podřazenosti, stupňování významu, antonymie, konverze, konsekvence a vztahy slovotvorné. Výzkum těchto vztahů prokazuje specifičnost metod lexikologie.

6. Těžiště lexikologického výzkumu je v zjišťování dílčích systémů, jejichž dominantou je archisémém (‚pohyb‘, ‚činnost‘, ‚množství‘, ‚barva‘, ‚příbytek‘, ‚vlastnost‘, ‚cit‘, ‚příčina‘ atd.), mající charakter sémantické kategorie a vyjádřitelný archilexémem (i spojením slov). Je možno propracovat také systémy jednotlivých slovních druhů, např. předložek. Etapa analýzy znamená zjištění distinktivních sémů různých hierarchických úrovní, nejlépe formou matice, etapa syntézy znamená konstrukci dílčích systémů lexikálních včetně dílčích subsystémů a naznačení jejich vztahů a přechodů k jiným systémům. Tato práce se zakládá na vnitrojazykové konfrontaci lexikálních jednotek, na zjištění jejich shod a rozdílů a je využitelná i pro výzkum různých jazyků. Zároveň ukazuje, že lexikální zásoba není jen abecední inventář lexikálních „položek“. Výsledky těchto výzkumů lze aplikovat v slovnících příslušných typů, např. v slovnících sémantických okruhů.

7. Na základě uvedených zjištění se nabízí toto členění vědy o slovní zásobě: I. lexikologie (1) paradigmatická, zahrnující lexikální sémantiku, teorii pojmenování, úseky slovotvorný, frazeologický a konfrontační (vnitrojazykový i mezijazykový), (2) syntagmatická (kombinační); II. lexikografie (1) teorie lexikografie, (2) tvorba slovníků, (3) slovníky různých typů.

 

R É S U M É

Wortschatzlehre und ihre Hauptbegriffe

Im Aufsatz wird der Versuch gemacht, aktuelle Hauptprobleme des Wortschatzes zu besprechen und die sich bisher ergebenden Forschungsresultate knapp zu formulieren. Im Mittelpunkt der Untersuchung steht das homogene gegenwärtige Wortschatzsystem, dessen Grundeinheiten — monosemische Lexien — mehreren Sprachebenen angehören und aufgrund dessen mehrere Aspekte aufweisen. Die lexikalische Bedeutung (Semem) wird als Sprach- und Gesellschaftswert aufgefaßt und es werden ihre Teilaspekte und Beziehungen erklärt. Im Schwerpunkt der Untersuchung stehen die durch ein Archisemem dominierten Teilsysteme. Logisch ergibt sich daraus die Gliederung der Wortschatzlehre in Lexikologie und Lexikographie.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 238-240

Předchozí Karel Pech, Sáva Hlaváč: Řeč—zvuk a význam

Následující Vincent Blanár: Dynamika lexikálneho významu