K otázce prediktability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

К вопросу о предсказуемости лексического значения словообразовательно мотивированного слова / Question de la prédictabilité de la signification lexicale du mot à motivation formative

1. Otázka vztahu mezi lexikálními významy a slovotvornými významy slovotvorně motivovaných slov a zejména prediktability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova na základě jeho slovotvorné struktury je otázka zajímavá jak z hlediska teoretického, tak i z hlediska praktického; v jisté míře se s ní musí vyrovnat každý lexikografický popis slovní zásoby konkrétního jazyka. Tím více zaráží fakt, jak málo prací zabývajících se sémantikou slova si vůbec klade otázku poměru synchronně základního lexikálního významu motivovaného (odvozeného nebo složeného) slova k jeho významu strukturnímu (slovotvornému), a na druhé straně jak málo prací zabývajících se tvořením slov věnuje pozornost otázce realizace slovotvorného významu v lexikální sémantice slova. A přece je analýza tohoto aspektu vztahu systému a normy v jazyce pro pochopení úlohy tvoření slov pro slovní zásobu velmi důležitá.

1.1. Hlavní příčinu nedostatečného zájmu obou soumezných disciplín o tuto styčnou a společnou problematiku je patrně třeba hledat v tom, že tvoření slov bývalo a dosud bývá probíráno v gramatice, zatímco problematika reálných významů je předmětem zájmu lexikologie a lexikografie; oblast vzájemných vztahů mezi oběma kategoriemi slovních významů zůstávala proto dlouho zemí nikoho.

1.2. Jinou příčinou malé rozpracovanosti naší otázky je její podcenění ze strany některých badatelů, vyplývající z mylného přesvědčení, že slovotvorný význam a vůbec „vnitřní forma“ motivovaného slova není, jakožto fakt onomaziologický, relevantní pro fungování a významový vývoj slova a že slovo, jakmile je jednou utvořeno, začíná žít svým vlastním životem — bez ohledu na slovotvorný význam, který mu byl dán do vínku.[1]

Překvapuje, že i Igor Němec ve své průkopnické monografii o vývojových postupech české slovní zásoby[2] konstatuje sice, že „forma lexémů popisných … svou průhlednou utvářeností (slovotvornou u lexémů jednoslovných, i syntaktickou u víceslovných) zařazuje lexikální význam do příslušného významu strukturního“, dodává však, že „struktura slova nebývá příliš často činitelem rozhodujícím, neboť význam strukturní se většinou nekryje s lexikálním“.

3.1. Přes toto své skeptické stanovisko naznačuje Němec sám v podstatě „tři stupně závažnosti, s níž se strukturní význam lexému podílí na konstituování významu lexikálního, a tím nám jej pomáhá vymezit: (a) při rovnosti (ekvivalenci) obou významů vystihneme lexikální význam přímo významem strukturním“ — tu jde o typy, které mají — jak Němec s odvoláním na mou formulaci v Teorii odvozování slov[3] zdůrazňuje — výrazně relační charakter, který brání sémantickému rozplývání; „(b) při inkluzi, je-li význam lexikální zahrnován strukturním, musíme význam strukturní zúžit dalším významovým prvkem (znakem), abychom vystihli význam lexikální …; (c) při průniku obou významů, tj. podržuje-li význam lexikální jen některé prvky významu strukturního a jiné má navíc, poskytuje nám strukturní význam pouze etymologickou informaci …“. Citovali jsme celý pasus proto, že je to u nás první projev zájmu o problematiku, kterou tu sledujeme.

[245]3.2. Soustavněji se zabývali naší otázkou badatelé sovětští, zejm. N. A. Janko-Trinickaja[4] a nověji O. P. Jermakova,[5] které přinesly k jejímu řešení cenné postřehy a zjištění. Významné je pro otázku prediktability lexikálních významů motivovaných slov i zpracování slovotvorby v nejnovější ruské mluvnici,[6] která se soustavně snaží postihovat stupeň jak formální, tak i sémantické pravidelnosti každého popisovaného slovotvorného typu, popř. podtypu. Právě stupněm sémantické pravidelnosti slovotvorného typu nebo podtypu je určen stupeň shody reálného lexikálního významu slov s obecným slovotvorným významem typu nebo podtypu. Teoreticky prohloubil pojem sémantické pravidelnosti (a protikladný pojem „idiomatičnosti“) jeden ze zpracovatelů příslušné kapitoly této mluvnice I. S. Uluchanov ve své nejnovější monografii o slovotvorné sémantice v ruštině.[7]

4. Výsledky sovětských badatelů na materiále ruského jazyka se do značné míry stýkají s pozorováními, která jsem učinil při své práci na tvoření slov v češtině.[8] Pokusím se na následujících stránkách stručně naznačit, jak se mi jeví tato problematika z hlediska mé slovotvorné koncepce, zejména kterými faktory je určován ten či onen stupeň sémantické pravidelnosti jednotlivých slovotvorných typů a podtypů, a tedy i stupeň prediktability lexikálních významů jednotlivých slov v rámci těchto tříd.[9]

4.1. Slovotvorný význam je strukturní význam vlastní jak konkrétním slovotvorným formacím (odvozeným a složeným slovům), tak i všem nad nimi vybudovaným abstrakcím — slovotvornému podtypu, typu a kategorii. Pro naši otázku má přirozeně prvořadou důležitost strukturní význam konkrétní slovotvorné formace, neboť jen ten je bezprostředně spjat s jejím významem lexikálním. Slovotvorný význam dané lexikální jednotky nemůžeme však vyvodit jen z ní samé, nýbrž ze slovotvorného významu nejblíže nadřazené třídy. Jen na jejím pozadí dostává totiž individuální slovotvorná struktura své „osmyslení“. Nadřazenou třídou bývá někdy slovotvorný typ, charakterizovaný kategoriální (slovnědruhovou) charakteristikou motivujícího slova nebo motivujících slov a konkrétním, individuálním formantem. Často však můžeme uvnitř takto vymezeného typu vydělit ještě méně obecné třídy, které přejímají tuto úlohu. Je zásluhou sovětské badatelky Janko-Trinické, že uvnitř (odvozovacího) slovotvorného typu jasně rozlišila strukturně vymezené významy „vzorce“, tj. podtypu charakterizovaného relevantně sémantickou třídou odvozovacího základu (motivujícího slova), od strukturně nevymezených (a nevyjádřených) významů „průvodních“. Zatímco strukturní významy „vzorců“ jsou významy slovotvornými, skupinové významy představují jen třídy významů lexikálních.

4.2. Tak slovotvorný podtyp učitel, žadatel, spisovatel je charakterizován tím, že jeho slovotvorný základ poukazuje k slovesům vyjadřujícím lidské činnosti: společným [246]slovotvorným významem útvarů k němu příslušejících je pak význam osoby, která vykonává příslušnou činnost. Jen v tomto rámci lze pak vymezovat slovotvorné významy příslušných slovotvorných útvarů: učitel je člověk, který učí, atd. Přirozeně se i jednotlivé významové odstíny základového slovesa mohou (ale nemusí!) promítat do strukturního významu odvozeného jména činitelského: může proto slovo učitel svým slovotvorným významem označovat jak člověka, který vykonává činnost učení jako své povolání, tak toho, kdo ji vykonává příležitostně nebo ze záliby. Takové významové odstíny slovesa jsou potenciálními odstíny odvozeného jména a je jen věcí vyjadřovací potřeby, které z těchto významů se v normě realizují. Máme tu tedy jasný případ zásadní shody, rovnosti významu lexikálního se slovotvorným významem slova.

Jsou případy, kde ekvivalence mezi obojími významy je tak zřejmá, že se slovníky obvykle vůbec nepokoušejí o nějaké lexikografické vystižení významu, nýbrž uchylují se prostě k významu slovotvornému, často jen náznakem. Tak tomu bývá např. u přídavných jmen individuálně přivlastňovacích typu bratrův, sestřin, kde se slovníky spokojují pouhým formálním údajem „příd. jm. k bratr, sestra“, nebo u názvů vlastnosti jako chytrost, zkroušenost, u názvů dějů, zvl. u substantiv verbálních, u jmen zdrobnělých, u sloves frekventativních atd.

4.3. Zcela jinou situaci máme např. u názvů nositelů vlastnosti. Slovotvorný význam typu se tu zhusta kryje s významem kategoriálním — nositele vlastnosti v širokém smyslu. Podtypy bývají však značně specializované. Tak např. podtyp charakterizovaný strukturou základové relační adjektivum k názvům příslušníků národů a kmenů + sufix -in- + soubor koncovek ženského substantivního vzoru „žena“ (popř. — příslušná hlásková alternace) má slovotvorný význam ‚řeč, kterou mluví příslušníci národa, kmene, jehož pojmenování tkví v základě motivujícího relačního adjektiva‘, srov. čeština, angličtina, hanáčtina, slovanština atd.

Jiný podtyp téhož typu se základem trpného (adjektivního) příčestí slovesa vyjadřujícího nějakou činnost poškozující tělo má slovotvorný význam ‚choré místo na těle, vzniklé zasažením činností, která je v základě motivujícího slovesného adjektiva‘, srov. zlomenina, popálenina. U obou těchto podtypů lze tedy na základě (dílčího) slovotvorného významu bezpečně usuzovat na význam lexikální.

Naproti tomu slovotvorně vymezený podtyp jmen odvozených daným formantem od adjektiv primárních, kvalitativních takové specializované slovotvorné významy nemá: tak např. (zůstaneme-li jen v rámci adjektiv vyjadřujících barvy) vedle zelenina s významem ‚zelené části rostlin určené k potravě‘ a pak vůbec ‚části rostlin určené k potravě‘ (srov. kořenová zelenina) mají modřina a šedina zcela disparátní lexikální významy. Lexikální význam je tu tedy proti slovotvornému významu velmi specializovaný (což ovšem nevylučuje širokou škálu jiných potenciálních významů, podřaditelných pod kategoriální slovotvorný význam nositele vlastnosti). Proti velmi obecnému (kategoriálnímu, invariantnímu) významu slovotvorného typu máme tu tedy jednak specializované slovotvorné významy podtypů, v jejichž rámci se realizují příslušné významy lexikální, jednak pouze zvláštní skupinové nebo dokonce individuální významy lexikální, stanovené lexikální normou (ať již rovněž v rámci kategoriálního významu slovotvorného, nebo tento rámec přesahující, srov. uvedený příklad kořenová zelenina) a nepredikovatelné na základě významu slovotvorného.

4.4. Jiný typ neshody lexikálního významu s významem slovotvorným máme opět např. u tzv. jmen konatelských. Např. typ substantivní základ + sufix -ář/ař + soubor koncovek charakterizujících mužské paradigma „muž“ má slovotvorný význam ‚člověk mající nějaký aktivní vztah k předmětu nebo jevu pojmenovanému motivujícím substantivem‘. Na druh, povahu tohoto vztahu můžeme usuzovat pouze s větší či menší pravděpodobností ze sémantiky základového substantiva. [247]Sémantická interpretace může však v jistých mezích variovat, srov. např. přestupkář ‚kdo je souzen za přestupek‘ nebo ‚kdo je trestán, kdo si odpykává trest za přestupek‘ nebo ‚kdo se notoricky dopouští přestupků‘, popř. také jen ‚kdo se dopustil přestupku‘. To zřejmě souvisí s tím, že povaha vztahu „konatele“ k předmětu činnosti není v slovotvorné struktuře vyjádřena; ten nebo onen významový odstín lexikálního významu je tu pouze záležitostí kontextu.

4.5. Lexikální význam může však být i širší, obecnější než význam slovotvorný. Charakteristické případy najdeme např. u četných názvů příslušníků povolání, zvláště řemeslníků. Truhlář např. nevyrábí (a nikdy nevyráběl) jen truhly, nýbrž i jiný nábytek (proto může s ním být synonymní moravské oblastní stolař), bednář nevyrábí jen bedny, ale dřevěné nádoby vůbec, kolář nevyrábí jen kola, ale i jiné dřevěné součásti vozu, sedlář nevyrábí jen sedla, ale vůbec postroje i jiné výrobky ze silné kůže atp. Podobně dřevník neslouží jen na uskladnění dřeva, nýbrž topiva vůbec, lžičník jen na úschovu lžic, ale příborů vůbec. Necháme-li stranou okolnost, že u některých takových slov došlo zřejmě k významové divergenci teprve změnami objektivní skutečnosti, z dnešního hlediska tu jde obecně o to, že motiv je míněn jako představitel druhu (srov. truhla, popř. stůl za nábytek). Zatímco ve všech dosud uvedených případech neshody mezi lexikálním a slovotvorným významem lexikální významy byly zahrnuty ve významu slovotvorném, zde je tomu naopak. Máme tu tedy co činit nikoli se specifikací lexikálních významů, nýbrž s jejich rozšířením, zobecněním.

4.6. Obě tyto alternativy lexikálního významu se slovotvorným mohou se však také křížit. V lexikálním významu vystupují jen některé prvky významu slovotvorného, k nim však přistupují opět některé prvky nové. Přesně vzato, máme tento případ už v konatelských názvech uvedených v předchozím odstavci. Neboť slovotvorný význam jmen jako truhlář, kolář ap. neobsahuje pouze komponent „vyrábí“, nýbrž obecně „má aktivní vztah k“ (motivující slovo truhla, kolo ap. nevyčleňuje uvnitř tohoto obecného slovotvorného významu slovotvorný význam dílčí, realizace tohoto obecného významu mohou být proto velmi různé, nejen „vyrábí, zhotovuje“, ale také „opravuje“, „prodává“, „kupuje“ atd., srov. lexikální význam jména kolař ‚kdo zcizuje jízdní kola‘). Na jedné straně vyrábí truhlář i jiný nábytek než truhly, na druhé straně záleží jeho činnost pouze v tom, že tento nábytek vyrábí, opravuje, popř. též prodává. Máme tu tedy vlastně co činit s překrýváním obojích významů.

Oba tyto poslední případy neshody lexikálního významu se slovotvorným jsou pouze okrajové a bývají spíše teprve výsledkem významového vývoje motivovaných slov. Lze pozorovat, že jména toho druhu zastarávají, zastírá se jejich slovotvorná motivace (srov. činitelská jména švec, krejčí) a bývají nahrazována útvary průhlednějšími a ústrojnějšími (srov. konatelská jména obuvník, oděvník, nábytkář atp.).

5. Předcházející příklady ozřejmily nám v základních rysech některé typické vztahy mezi slovotvornými a lexikálními významy slovotvorně motivovaných slov. Pomohly nám zejména ujasnit základní rozdíl mezi slovotvorným a lexikálním významem: zatímco slovotvorný význam je zakotven v systému jazyka, lexikální význam je záležitostí normy. Ne všechno, co umožňuje systém, nachází v normě svou realizaci — to platí obecně a přirozeně i pro oblast významu. Zatímco nemotivovaná slova náležejí pouze normě a jejich významy jsou na jazykovém systému nezávislé,[10] u motivovaných slov je tomu jinak. Neboť jejich význam je konstituován na základě jazykového systému, v našem případě slovotvorného systému. Potenciální slovotvorný význam je realizován ve významu lexikálním, přičemž ovšem vedoucí úlohu mají komunikační a šíře společenské potřeby.

[248]Dialektika potenciálního a reálného (realizovaného) není přirozeně jednoduchá, její řešení je koneckonců záležitostí jedné každé lexikální jednotky a konkrétních podmínek jejího vzniku (a fungování). Přesto není tento vztah arbitrární, nýbrž lze tu vysledovat obecné zákonitosti. Pokusíme se některé z těchto zákonitostí aspoň stručně naznačit.

5.1. Důležitou úlohu má pro naši otázku typ onomaziologické struktury daného fundovaného slova, jeho onomaziologická kategorie.

Onomaziologické struktury, které náležejí k typu modifikačnímu (jeho podstata záleží v tom, že je tu k obsahu výchozího pojmu — onomaziologické báze — připojován doplňující, modifikující příznak), jsou v zásadě charakterizovány rovností lexikálního a slovotvorného významu, a tedy prediktabilitou lexikálního významu. To platí jak o deminutivech, o jménech přechýlených a hromadných, tak o zeslabujících a zesilujících adjektivech, o slovesech násobených a jiných dějových modifikacích slovesných (stromek je ‚malý nebo také milý strom‘, psávat je ‚často psát‘ atp.).

Stejně tak se onomaziologické struktury transpozičního typu (kde obsah fundujícího slova je transponován v jinou jevovou kategorii,[11] v jiný slovní druh), především jména vlastnosti a jména dějová, zásadně vyznačují shodou slovotvorných a lexikálních významů (hoření = předmětně pojatý děj vyjadřovaný jakožto příznak substance slovesem hořet, plynulost = vlastnost plynulého, předmětně pojatá vlastnost vyjadřovaná jakožto příznak substance adjektivem plynulý). Fundovaná slova obou těchto onomaziologických kategorií jsou tedy v uvedeném smyslu příznaková: lexikální významy jsou tu příslušnými slovotvornými významy plně určeny.

Složitější situaci nacházíme u onomaziologických struktur mutačního typu (tj. základního typu onomaziologických kategorií, v němž prvek jedné jevové kategorie je určen podle svého vztahu k jinému prvku téže kategorie nebo k prvku jiné jevové kategorie). Neboť vedle případů shody mezi obojími významy setkáváme se tu i s četnými případy narušení této shody, zvláště se specifikací lexikálních významů vzhledem k významům slovotvorným. Zde se pak uplatňují další faktory:

5.2. Základní význam tu má kategoriální charakter pojmenovaného obsahu, který se reflektuje v slovním druhu fundovaného slova.

V nejvyšší míře podléhají specifikaci vzhledem k slovotvorným významům lexikální významy substantiv, a to především substantiv identifikujících. To souvisí zřejmě s tím, že substance je obvykle určena ne jedním příznakem, nýbrž celým souborem příznaků, které se vzpírají redukci na jediný příznak jako motiv pojmenování. Sám fakt, že se pro pojmenování jedné a téže věci i ve velmi blízkých jazycích sáhlo k různým příznakům jako pojmenovacím motivům a že i uvnitř téhož jazyka různá synonymní pojmenování věcí poukazují k různým motivům, svědčí o tom, že volba motivu tu bývá mnohdy náhodná. To, co jsme tu řekli, platí v plné míře o substancích neživých. U pojmenování osob bývá určenost pouze jedním příznakem mnohem častější, proto bývají obojí významy často si rovny (srov. vychovatel, trestanec, horal, husita). Tam, kde paradigmatická charakteristika, formant a sémantická povaha základového slova nepoukazují jednoznačně k osobě, nelze dobře predikovat kategoriální příslušnost substance, a proto ani lexikální význam (srov. střihačka, ručnice, slabina).

Jinak je tomu u substantiv, jimž je vlastní predikativní funkce (např. lenoch, hlupák, podvodník, savec, rostlina, nekov); ta se v tomhle ohledu chovají analogicky jako vlastní predikativní slovní druhy (adjektiva a slovesa).

5.3. Svou roli tu však hraje i onomaziologický motiv, a to jak jeho slovnědruhový rámec, tak jeho sémantická třída. Je-li motivem trvalý příznak, vyjádřený [249]adjektivem, je tím v rámci kategorie slovesa zásadně dána rovnost obojích významů (srov. blednout, ostřit, zelenat se); v rámci kategorie substantiva je většinou lexikální význam zahrnut ve významu strukturním. Ukazuje-li však formant spolu s lexikálně sémantickou třídou odvozovacího základu na osobu, pak máme zpravidla — ve shodě s 5.2. — co činit s rovností obou významů (srov. vzdělanec, chovanka, divoch). Naopak při nespecifické povaze těchto ukazatelů nemůžeme jednoznačně usuzovat na kategoriální příslušnost nositele vlastnosti (nemůžeme např. poznat, že růžovka je jménem druhu houby, zatímco červenka označuje druh ptáka, hnědka druh koně, zlatka druh mince, popř. že bělka může označovat jednak bílého živočicha, zpravidla krávu, koně, psa, slepici, jednak bílou mouku a bílé pečivo, jednak druh světlé třešně a konečně půdu s hojným obsahem vápna).

Poněkud složitější je situace u substantiv určených vztahem k ději, u deverbativ. Báze tu bývá do značné míry určena formantem spolu se sémantickou třídou odvozovacího základu. Tak u deverbativ na -tel je např. jednoznačně dán jejich strukturní význam činitele (řešitel = kdo řeší/řešil, žadatel = kdo žádá), u deverbativ na -l opět strukturní význam „osoba charakterizovaná sklonem k činnosti označené motivujícím slovesem“ (žvanil = kdo má sklon ke žvanění, váhal = kdo má sklon k váhání), u jmen na -č rozhoduje často jen životnost nebo neživotnost tvaroslovného paradigmatu, zda jde o činitele nebo o prostředek činnosti (nosič, děrovač). Jednoznačná je i situace u deverbativ, jejichž formant zřetelně kvalifikuje bázi jako místo (srov. čistírna, cvičiště). Také u deverbativních adjektiv sleduje lexikální význam obvykle význam strukturní: to je naprosto jasné např. u adjektiv účelových (balicí, dodací, stěhovací), u adjektiv možnosti (pochopitelný, žalovatelný), u adjektivizovaných příčestí a přechodníků (zasloužilý, pečený, krytý, tekoucí) atd.

U jmen substancí charakterizovaných vztahem k jiné substanci je obraz mnohem pestřejší. I tehdy, když je báze dostatečně specifikovaná, jako je tomu u formantu -ář/ař + tvaroslovná charakteristika vzoru „muž“, zůstává slovotvorný význam značně široký „člověk, který má nějaký aktivní vztah k předmětu vyjádřenému v základovém slově“. Někdy může široké významové spektrum tohoto vztahu omezit lexikálně sémantická povaha základu: např. u slova rybář bychom mohli usuzovat na významy ‚kdo loví, chytá ryby (ať z povolání nebo ze záliby)‘, ovšem také ‚kdo je prodává, kdo s nimi obchoduje‘ a rovněž ‚kdo chová ryby‘ ap. To ovšem nejsou významy slovotvorné, nýbrž jen ryze sémantické třídy. Lexikální významy jsou tu neprediktabilní.

Na druhé straně jsou desubstantivní typy, pro něž je rovnost lexikálních a slovotvorných významů příznačná: jsou to např. jména obyvatelská (venkovan, měšťak, cizinec), jména příslušníků hnutí, stoupenců směrů (mičurinec, husita, komunista), ale i jména míst (žitniště, včelín, ředitelna) aj.

5.4. Závažným faktorem je i charakter slovotvorné kategorie fundovaného slova, zvl. s ohledem na explicitnost, popř. implicitnost vyjádření významových komponentů v struktuře slova. Podstatný je již rozdíl mezi slovy odvozenými a složenými. Obecně bývá v kompozitech struktura pojmenovávaného obsahu vyjádřena explicitněji, než je to možné u odvozenin. Zatímco např. u odvozených názvů nositelů vlastnosti bývá slovotvorný význam jen velmi obecný, invariantní (viz 5.3), bývá u odpovídajících jmen složených tento význam značně konkrétní (srov. např. rychlík : rychlovlak, černice : černozem). Obdobně je tomu u odvozených názvů konatelských v poměru k složeným názvům činitelským (srov. knihař : knihvazač). I uvnitř derivace jsou kategorie a typy různého stupně explicitnosti. Srov. např. rozdíl mezi explicitními jmény činitelskými a implicitními jmény konatelskými a obdobný rozdíl mezi deverbativními a desubstantivními jmény prostředků. Je přirozené, že u implicitních typů jsou lexikální významy bohatší než významy slovotvorné; ty představují invariantní třídy, v jejichž rámci se realizují skupinové nebo [250]individuální významy lexikální. Specifických slovotvorných podtypů, jako jsou např. uvedené již typy čeština nebo zlomenina, není mnoho. Tam, kde charakter základového slova je nespecifický, nedá se na nevyjádřený významový komponent spolehlivě usuzovat a lexikální význam není proto predikovatelný.

5.5. Důležitou úlohu má pro naši otázku přirozeně i jednoznačnost nebo víceznačnost slovotvorné struktury a vyhraněnost nebo nevyhraněnost slovotvorného významu, které jsou opět podmíněny stupněm pravidelnosti slovotvorného typu (základní význam připadá zde formantu) nebo podtypu; srov. např. vyhraněnost přechylovacího typu na -yn(ě) nebo konatelského typu na -ář/ař, -ist(a) nebo činitelského typu na -tel či typu jmen míst na -išt(ě), -rn(a), typů adjektiv přivlastňovacích na -ův, -in, adjektiv možnostních na -teln(ý), účelových na -c(í) nebo podtypů sloves frekventativních a druhotně nedokonavých na ’-va(t) atp., s jednoznačně funkčně vymezenými formanty, proti vícevýznamovým, popř. homonymním, a proto neurčitým typům na -k(a), -in(a), -n(ý), -ova(t) atp.

Ne bezvýznamnou roli hraje při tom i stupeň produktivity příslušného slovotvorného modelu a jeho početní zastoupení (srov. např. naprostou nemožnost predikovat lexikální významy individuálních formací jako rukáv, otčím, rovnat atp.).

6. Své úvahy o otázce predikovatelnosti lexikálních významů slovotvorně motivovaných slov na základě příslušných významů slovotvorných mohli bychom shrnout takto:

(1) Vztah mezi lexikálními a slovotvornými významy slovotvorně motivovaných slov není náhodný a arbitrární, nýbrž zákonitý. Může být obecně vztahem shody, rovnosti nebo také vztahem inkluze, zahrnutí lexikálního významu ve významu slovotvorném, řidčeji naopak, nebo i vztahem překrývání.

(2) Která eventualita v konkrétním případě nastoupí, o tom rozhoduje hierarchicky uspořádaný soubor faktorů. Prvořadou úlohu má při tom typ příslušné onomaziologické kategorie, neboť v podstatě jen v rámci mutačního typu může dojít k divergenci obojích významů. Jinak platí obecně, že čím konkrétnější, bohatší na konstitutivní příznaky je pojmenovaný jev, tím větší je napětí mezi relativně chudým slovotvorným významem příslušného označení a relativně bohatým významem lexikálním. Nadto se uplatňují ve vzájemné souhře i další faktory: charakter slovnědruhové kategorie (včetně rozdílu mezi odvozeností a složeností), zvl. se zřetelem na stupeň explicitnosti vyjádření, dále slovní druh fundovaného slova a slovní druh a sémantická třída fundujícího slova (fundujících slov) a v neposlední řadě jedno- nebo víceznačnost slovotvorné struktury a jejích složek, slovotvorné báze a zvl. slovotvorného formantu, a především slovotvorného typu a podtypu. Svou úlohu tu má i stupeň produktivnosti a početnost příslušného typu popř. podtypu.

7. V našem článku jsme mohli pouze naznačit, zdaleka ne vyčerpat různé faktory a momenty ve vztahu strukturních a lexikálních významů odvozených a (jen okrajově) složených slov, relevantní pro otázku prediktability lexikálního významu těchto slov. Naše úvahy přivedly nás k přesvědčení, že nelze při popisu slovní zásoby a její sémantiky pomíjet otázku slovotvorné struktury a slovotvorného významu motivovaných slov, nýbrž že je třeba problematiku vztahu slovotvorných a lexikálních významů teoreticky i materiálově soustavně propracovávat a že výsledky tohoto zkoumání bude třeba vtělit do výkladových slovníků, které by se zásadně měly u slov slovotvorně motivovaných se slovotvornými významy těchto slov soustavně vypořádat. Tím ovšem nemají být slovotvorné popisy jazyka zbaveny povinnosti důsledně přihlížet k tomu, jak jsou slovotvorné významy v lexikální normě realizovány.

 

[251]R É S U M É

Zur Frage der Prädiktabilität der lexikalischen Bedeutung des motivierten Wortes

Der Verfasser ist bemüht, das Verhältnis der lexikalischen Grundbedeutungen (semantischmorphologisch) motivierter Wortgebilde den entsprechenden Strukturbedeutungen (Wortbildungsbedeutungen) gegenüber bei verschiedenen Wortbildungskategorien, -typen, bzw. -untertypen näher zu beleuchten und auf dieser Grundlage die Prädiktabilität der lexikalischen Wortbedeutungen abzuschätzen.

Er vertritt die Meinung, daß dieses Verhältnis nicht zufällig und arbiträr, sondern gesetzmäßig ist. Es kann im allgemeinen die Beziehung der Äquivalenz oder der Inklusion sein, seltener auch der Überschneidung. Welche Eventualität im konkreten Fall eintritt, darüber entscheidet eine Reihe von zusammenwirkenden Faktoren:

Die erstrangige Rolle spielt dabei der Typ der entsprechenden onomasiologischen Struktur, denn nur im Rahmen des Mutationstyps kann zur Divergenz beider Bedeutungsarten kommen. Sonst gilt, daß je konkreter, reicher an konstitutiven Merkmalen die benannte Erscheinung ist, desto größer ist die Spannung zwischen der relativ armen Wortbildungs bedeutung der entsprechenden Bezeichnung und ihrer relativ reichen Wortbedeutung. Darüber hinaus machen sich auch weitere Faktoren im Zusammenspiel geltend: der Charakter der Wortbildungskategorie (einschließlich des Unterschieds zwischen Ableitung und Zusammensetzung), insbes. mit Rücksicht auf die Explizität, die Wortart des fundierten Wortes, die Wortart und die semantische Klasse des fundierenden Wortes (der fundierenden Wörter) und, last not least, die Ein- oder Mehrdeutigkeit der Wortbildungskomponenten (der Basis und bes. des Formants) und im Zusammenhang damit des entsprechenden Wortbildungstyps bzw. -untertyps, dessen relative Produktivität und zahlenmäßige Stärke.

Im Schluß des Artikels drückt der Verfasser seine Überzeugung aus, daß die systematische Erforschung dieser Problematik die gemeinsame Aufgabe der Wortbildungstheorie und der Lexikologie ausmacht und daß man bei der Beschreibung des Wortschatzes und der Wortsemantik einer beliebigen Einzelsprache diese Frage nicht außer acht lassen darf.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 244-251

Předchozí Vincent Blanár: Dynamika lexikálneho významu

Následující Ján Horecký: Zložené slová ako názvy osôb