dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K problematice jazykové situace

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

К проблематике языковой ситуации / Problèmes de la situation linguistique

V nových pracích sociolingvistických i v pracích z oblasti teorie a zkoumání spisovného jazyka z poslední doby se široce využívá pojmu a termínu jazyková situace. Ukazuje se proto potřeba zpřesnit jeho vymezení, a to i v souvislosti s možnostmi jeho univerzálního využití pro postižení specifického charakteru různých typů jazykových situací. Je tomu tak zvláště v pracích jednoho z iniciátorů uvedení tohoto pojmu - termínu „do oběhu“, L. B. Nikoľského, dále v pracích V. A. Avrorina i v statích autora tohoto příspěvku.[1] Přistupuje se i k vypracování klasifikace typů jazykových situací — u L. B. Nikoľského v knize Sinchronnaja sociolingvistika, Moskva 1976 (srov. o tom podrobněji v recenzi J. Krause, SaS 38, 1977, 158). V teorii spisovného jazyka se činí pojem jazyková situace a jeho složky východiskem pro stanovení určujících rysů typu spisovného jazyka z hlediska synchronního, a to i ve vztahu k řešení problémů spisovné normy a kodifikace;[2] využívá se tohoto pojmu i při řešení otázek sociální a funkční diferenciace spisovných jazyků.[3] Konečně se ve stále větší míře objevují synchronní i diachronní charakteristiky konkrétních jazykových situací postupující podle dílčích složek pojmu a vztahů mezi nimi.[4] Ukazují se však i možnosti plodného využití pojmu pro konfrontační charakteristiku jazyků geneticky příbuzných.[5] Proto se počítá s vypracováním konfrontační charakteristiky jazykové situace v současných spisovných jazycích slovanských v projektu vypracovaném Mezinárodní komisí pro spisovné jazyky slovanské.[6]

Za této situace může překvapit, že se termín jazyková situace dosud neobjevil v slovnících lingvistické terminologie, a to ani v nejnovějších. Je to jistě působeno poměrně pozdní terminologizací spojení jazyková situace a jeho hojnějšího výskytu teprve v období posledních 10—15 let. L. B. Nikoľskij ovšem připomněl, že se označení jazyková situace užívalo už v třicátých letech v pracích některých zahraničních lingvistů studujících jazyky Afriky a Asie. Sociolingvistické vymezení dal termínu jazyková situace, jak sám dosvědčuje, L. B. Nikoľskij v r. 1965.[7]

Aktuální badatelský zájem o obecnou problematiku jazykové situace je doprovázen úsilím o přesné vymezování pojmu, při jeho aplikaci v konkrétním zkoumání se však často setkáváme s uvolněním jeho pojmové přesnosti. V základě existuje poměrná jednota v pojetí jazykové situace nezávisle vypracovávaném v sovětské a české lingvistice (u L. B. Nikoľského, V. A. Avrorina a Al. Jedličky a Vl. Barneta). Existují však i rozdíly zejména v rozsahu jevů do pojmu zahrnovaných nebo i přesahy ve vztahu k pojmům podobným nebo blízkým.

[301]Vyjdeme-li z termínu dnes ustáleného — jazyková situace,[8] můžeme s pomocí jeho obměny ve formu variantní, která v podobných případech často představuje stadium před plnou terminologizací, tedy situace jazyka, odhalit základní a nejužší význam termínu. Jazykovou situací se v tomto smyslu rozumí situace jednoho jazyka (jazykového celku) ve vztahu k faktorům sociálním a k podmínkám komunikativním, které určují fungování daného jazyka. Vázanost na sociální a komunikativní faktory a podmínky je ovšem nezbytnou součástí komplexního pojmu jazyková situace. Z hlediska tohoto pojetí je jazyková situace vymezena na základě složitých relací mezi jazykovým celkem (a jeho jednotlivými útvary), jazykovým společenstvím (a jeho stratifikací) a komunikativním kontinuem členěným na jednotlivé komunikativní sféry.[9] Vytkl jsem tuto sociální a komunikativní podmíněnost fungování různých útvarů národního jazyka zahrnovanou do pojmu jazykové situace na prvním zasedání Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky v Bratislavě v r. 1971. (Srov. k tomu i formulaci v mé knize Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 35: „Soubor otázek a jevů spjatých s existencí a fungováním jazykových útvarů v jazykové komunikaci mezi členy jazykového společenství můžeme zahrnout pod pojem jazykové situace.“)

Obecné problematiky jazykové situace se dotkla i V. Budovičová v článku Charakter dnešnej jazykovej situácie v Československej socialistickej republike (SlavPrag 18, 1975, s. 187). Správně konstatuje, že se pojem jazyková situace nepoužívá u nás jednotně a dodává, že není ani jednoznačně definován. Domnívá se, že se zde vyhranily dva významy: a) situace v jazyku, poměr mezi jednotlivými útvary národního jazyka, b) postavení jazyka ve společnosti, fungování jazyka a jednotlivých jeho útvarů v daných společenských podmínkách, v kterých se uskutečňuje společenská komunikace; dále autorka dodává, že v tomto chápání je jazyková situace určována společenskou situací. Není myslím sporu o tom, že jazyková situace je vždy podmíněna společenskou (sociální) situací, a překvapuje proto, že autorka spojuje tento rys společenské podmíněnosti jen s významem (podle jejího rozlišení) b), jako by se u nás dnes o jazykové situaci mluvilo také bez zřetele k sociálním a komuninikativním podmínkám. Přitom užívání termínu jazyková situace ve významu (podle autorčina rozlišení) a) přisuzuje právě mně, ačkoli citace výše uvedené svědčí o opaku. Pojetí jazykové situace, jak se s ním dnes setkáváme ve vyhraněné formě zvláště v lingvistice sovětské, české a německé v NDR, je orientováno jednoznačně sociolingvisticky a nachází v něm výraz řešení vztahu jazyka a společnosti jako jedné ze základních tezí marxistické jazykovědy.

Domnívám se, že rozdíly v užívání termínu jazyková situace (ovšem při existenci základního poměrně jednotného pojetí, které se v podstatě ustálilo) a zvláště v konkrétní práci s pojmem jazyková situace při charakteristice konkrétních situací nelze hodnotit jako rozdílné významy, nýbrž spíše jen jako rozdíly záležející ve volbě a zdůraznění výchozího aspektu. Při konkrétní charakteristice je možno vycházet buď z jazykové složky, tj. z určení jazykových útvarů a forem daného jazykového celku a všímat si jejich poměru i z hlediska pohybu v nich ve vztahu k jejich nositelům a uživatelům (tedy k jazykovému společenství rozčleněnému sociálně, regionálně a generačně) a k jejich fungování v komunikativních sférách za určitých komunikativních podmínek, anebo naopak z dané sociální, popř. komunikativní situace, samozřejmě se zřetelem k důsledkům, které se projevují pod vlivem sociálních a komunikativních faktorů v jednotlivých útvarech a v jejich vzájemném vztahu, v střetání jejich norem a v interferenci jazykových prostředků v jazykových proje[302]vech jimi realizovaných. Vymezení jazykové situace v tom smyslu, že se činí východiskem jevy jazykové, ovšem v neodmyslitelném spojení se složkou sociální a komunikativní, je nejvýraznější právě u sociolingvisty L. B. Nikoľského v jeho nejnovější definici: „Jazykovou situací nazýváme souhrn jazyků, podjazyků a funkčních stylů, které jsou prostředkem komunikace v administrativně teritoriálním celku a v etnickém společenství.“ U A. V. Avrorina vystupuje do popředí přístup funkční: jazykovou situaci vymezuje jako plnění funkcí všech existujících útvarů národního jazyka (kratčeji fungování jazyka) ve všech prostředcích a sférách společenské činnosti za určitých sociálních podmínek života daného národa.

O různých aspektech výkladu jazykové situace se zmiňuje také Vl. Barnet,[10] který doporučuje „pro účely lingvistického řešení problematiky diferenciace určitého jazykového celku“ rozlišovat tři dílčí pojmy, a to vedle situace jazykové situaci sociální a komunikativní. Jde o rozlišení pracovní; Vl. Barnet zde podává prohloubený výklad právě pojmů sociální a komunikativní situace s opřením o teorii sociální komunikace a poukazuje na to, že tvoří celistvosti vnitřně strukturované a že především sociální a komunikativní situace jsou vnitřně vázány. A právě zdůraznění tohoto vnitřního rozčlenění všech uvedených dílčích složek je důležité pro poznání sítě vztahů, jimiž je obecně určována jazyková situace.

Ani pojem komunikativní situace není jednotně chápán a není ani jednotně označován. U Vl. Barneta je možno vidět důraz na zobecnění, na vyšší stupeň abstrakce při vymezování pojmu komunikativní situace. K určujícím složkám pojmu patří podle Vl. Barneta prostředí po stránce věcně předmětné, téma sdělení, sociální vztah mluvčího a posluchače a záměr mluvčího k dosažení patřičného komunikativního efektu. Často se však užívá termínu komunikativní situace i v bezprostředním vztahu ke konkrétnímu komunikativnímu aktu; rozumí se jím pak situace, za které komunikativní akt probíhá. Podrobný výklad o problematice komunikativní situace je podán zvláště v kolektivní monografii Sprachliche Kommunikation und Gesellchaft (Berlín 1974). Explicitně je vyjádřen vztah komunikativní situace ke komunikativnímu aktu v ruské terminologii označením situacija rečevogo akta, resp. v zobecněnější podobě rečevaja situacija (srov. v cit. knize V. A. Avrorina s rozlišením této řečové situace od situace jazykové, s. 115n.).[11]

Vraťme se nyní ještě k pojmu jazyková situace. Vedle připomenuté interpretace vyjádřené variantním opisem situace jazyka je třeba ve shodě s potřebou charakterizovat i reálně existující situace jiného charakteru chápat pojem jazyková situace i v širším smyslu, tj. jako situaci jazyků fungujících v státním útvaru, v němž žijí různé národy a národnosti, nebo v určitém areálu obsazeném rovněž nositeli několika jazyků, spjatými určitými společenskými vztahy. Pokud jde o situaci jazyků, které slouží komunikaci v určité široké oblasti, např. v Asii nebo v Africe, a jichž se užívá v různých politickoteritoriálních jednotkách, doporučuje L. B. Nikoľskij mluvit v takovém případě o situaci etnolingvistické.

Pro terminologickou diferenciaci typu jazykové situace charakteristické pro vícejazyčné společenství v mnohonárodním státním útvaru (tedy pro situaci jazyků v takovém útvaru) podporučoval jsem užít termínu komunikativní situace.[12] To znamená, že by se např. při charakteristice situace v našem státě mluvilo o jazykové situaci české a slovenské, pokud bychom měli na mysli stav fungování českého (nebo slovenského) národního jazyka a jeho útvarů v českém (nebo slovenském) národním [303]společenství za existujících sociálních a komunikativních podmínek, a o komunikativní situaci v Československé socialistické republice, pokud bychom chtěli charakterizovat vztahy a vzájemné působení a ovlivňování obou našich národních jazyků určované existujícími podmínkami sociálními a komunikativními, které jsou dány jejich fungováním ve společném státním útvaru. Pro volbu tohoto označení mluví skutečnost, že je možno opřít se o možnost (popř. i potřebu) paralelního terminologického rozlišení jazykového společenství jako jedné ze složek jazykové situace, a to ve významu ‚nositelé jednoho jazyka‘, a komunikativního společenství, a to ve významu ‚nositelé a uživatelé více jazyků, které fungují v daném státním útvaru za sociálních a komunikativních podmínek vyplývajících z fungování ve společném státním útvaru‘. Termín jazyková situace by byl takto omezen jen na jednojazykové společenství (šlo by tedy o situaci jazyka), kdežto situace ve vícejazykovém společenství žijícím v jednom státním útvaru by byla označena jako situace komunikativní. Tento námi navrhovaný termín pro význam ‚situace jazyků‘ má ovšem nevýhodu v tom, že je již terminologicky obsazen významem situace komunikativního, řečového aktu. Východisko by sice bylo možno hledat v tom, že by se pro tento význam vyhradil synonymní termín někde už užívaný — situace řečového aktu, řečová situace (rus. sit’uacija rečevogo aktu, rečevaja sit’uacija, něm. Sprechsituation). Zdá se však, že bude lépe upustit od terminologické diferenciace dvou typů jazykové situace (tj. situace jazyka a situace jazyků) a podržet pro oba typy společný termín jazyková situace. Podporuje to i fakt, že termín komunikativní situace ve významu situace komunikativního aktu explicitně začleňuje označovanou problematiku do oblasti teorie komunikace.

 

R É S U M É

Zur Problematik der Sprachsituation

In den neuen soziolinguistischen Arbeiten sowie in den Arbeiten aus dem Bereich der Theorie der Schriftsprache wird breit der Begriff Sprachsituation benützt. Sein Inhalt wird besonders in den Arbeiten von L. B. Nikoľskij, V. A. Avrorin und Al. Jedlička präzisiert. Unter Sprachsituation versteht man das Funktionieren einzelner Existenzformen der Nationalsprache in allen Sphären der gesellschaftlichen Tätigkeit unter bestimmten sozialen Bedingungen des Lebens einer Gesellschaft. In diesem Sinne handelt es sich eigentlich um die Situation einer Sprache. Man kann darunter auch die Situation mehrerer Sprachen verstehen und ihr gemeinsames Verhältnis bei dem Funktionieren in einem Staate oder in einem Areal. Von der Sprachsituation muß man die sogenannte Sprechsituation unterscheiden; dieser Terminus bezeichnet die Situation, in welcher der Kommunikationsakt verläuft. Der Begriff Sprachsituation wird in der Soziolinguistik und in der Theorie der Schriftsprache durchgearbeitet, dagegen der Begriff Sprechsituation gehört in den Bereich der Theorie der Kommunikation.


[1] L. B. Nikoľskij, O predmete sociolingvistiky, VJaz 1974, č. 1, s. 60; týž, Sinchronnaja sociolingvistika, Moskva 1976, s. 79n.; V. A. Avrorin, Problemy izučenija funkcionaľnoj storony jazyka, Leningrad 1975, s. 120; Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 35n., týž, Die Sprachsituation und der Typ der Schriftsprache (Standardsprache), sb. Bereiche der Slavistik, Festschrift zu Ehren von Josip Hamm, Wien 1975, 114n.

[2] Al. Jedlička, Problematika normy i kodifikacii literaturnogo jazyka v otnošenii k tipu literaturnogo jazyka, sb. Problemy normy v slavjanskich literaturnych jazykach v sinchronnom i diachronnom aspektach, Moskva 1967, s. 22n.

[3] M. M. Guchman, Sootnošenije sociaľnoj differenciacii i drugich tipov varirovanija literaturnogo jazyka, sb. Sociaľnaja i funktionaľnaja differenciacija literaturnych jazykov, Moskva 1977, s. 41n.

[4] J. Scharnhorst, Zur Sprachsituation in der Deutschen Demokratischen Republik, Sprachpflege 1978, s. 1n.

[5] D. Brozović, Sociolingvistička situacija i problemi jezične standardizacije u slavenskom svijetu XVIII stoljeća, sb. Radovi, razdio lingvističko-filološki 7, 1972/1973, s. 17n.

[6] Srov. zprávu Vl. Barneta v čas. Slavia 42, 1974, s. 102n.

[7] L. B. Nikoľskij, o. c. v pozn. 1 (1976), s. 79.

[8] D. Brozović užívá termínu sociolingvistická situace, v německé lingvistice v NDR se vyskyktuje i termín sprachsoziologische Situation.

[9] O problematice komunikativních sfér srov. Al. Jedlička, Příspěvek ke vztahu sociolingvistiky a funkční stylistiky, SaS 38, 1977, 325n.

[10] Vl. Barnet, Diferenciace národního jazyka a sociální komunikace, sb. Govornite formi i slovenskite literaturni jazici, Skopje 1973, s. 25n.

[11] Pojem komunikativní situace je na rozdíl od pojmu jazyková situace zachycen a vyložen v některých nových slovnících lingvistické terminologie, a to v terminologických ekvivalentech rečevaja situacija, situacija reči, Sprechsituation, speech situation.

[12] Al. Jedlička, Vztah současné spisovné češtiny a slovenštiny (K aktuálním problémům teorie a praxe), SlavPrag 18, 1975, s. 165.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 300-303

Předchozí Štefan Peciar: K pojmu norma, úzus, priemerný úzus

Následující Arnošt Lamprecht: Indoevropské okluzívy a nostratická teorie (se zřením k situaci v germánských jazycích, latině a řečtině)