Zamyšlení nad genezí slovenštiny

Arnošt Lamprecht

[Články]

(pdf)

Размышление над генезисом словацкого языка / Une réflexion sur la genèse du slovaque

Postavení slovenštiny mezi slovanskými jazyky a zejména její geneze patří k základním otázkám slovanské jazykovědy. Řešení však bývalo různé podle různých metodologických a ideologických přístupů jazykovědců. Blízkost slovenštiny a češtiny, a zejména politická potřeba vytvořit národního nositele státnosti v Československé republice po r. 1918 vedly k teorii československého národa a československého jazyka. Češi a Slováci totiž teprve spolu dohromady tvořili v předmnichovské republice potřebnou dvoutřetinovou většinu obyvatelstva nezbytnou pro samostatnost nového státu. Sami Slováci by byli bývali až na třetím místě v pořadí národů za Němci. Právě poukaz na to, že Slováci jsou pokračováním českého národa v Uhrách, umožňoval jejich vyčlenění z Uher a připojení k tzv. historickým zemím: Čechám, Moravě a Slezsku. Ovšem to, co bylo politicky významné v době vzniku republiky, ukázalo se neúnosné v průběhu dalšího historického vývoje. Růst nové slovenské inteligence, tíživá hospodářská krize, která zvlášť těžce dolehla na Slovensko, některé nevhodné politické postupy, a zejména pak ta závažná skutečnost, že Slováci měli a postupně dále získávali všechny znaky novodobého národa, vedly k potřebě řešit vzájemný poměr česko-slovenský. Jeho neřešení spolu s dalšími politickými okolnostmi a vnějšími zásahy se odrazilo nepříznivě v politickém vývoji let 1938/39.

Teorii československého státního národa odpovídala i teorie československého státního jazyka, realizujícího se ve dvou spisovných podobách — české a slovenské (to se někdy opomene připomenout). Historické zdůvodnění měla tato teorie v mladogramatickém pohledu, který postuloval postupné štěpení praslovanské jednoty; z ní nejdříve vznikla jednota československá a teprve potom došlo k další diferenciaci na dialekty; ovšem už tehdy byli lingvisté, kteří viděli, že některé jevy střední slovenštiny mají kořeny praslovanské, a tudíž se vymykají z pomyslné jednoty československé. Zásluhu o to mají zejména Ľ. Novák, E. Pauliny, J. Stanislav aj. O postižení vztahu slovenštiny k jiným slovanským jazykům a o její začlenění do souboru slovanských jazyků se zasloužil z české strany F. Kopečný, ze slovenské strany pak J. Ružička. V poslední době se zabýval všemi těmito otázkami R. Krajčovič.[1] Shrnuje dosavadní poznatky, podrobuje je všestrannému rozboru a dodává další shody slovenštiny s ostatními slovanskými jazyky, zejména jižními. Na podkladě slovenského jazykového atlasu a slovních izoglos v něm uvedených se k otázce geneze slovenštiny vyjádřil i A. Habovštiak.[2]

Na základě všeho toho, co bylo řečeno, s přihlédnutím k vývoji pozdní praslovanštiny na našem území se můžeme nyní problematikou geneze slovenštiny zabývat seriózněji. Samozřejmě mohou i tu být rozdíly v detailním pohledu, podle toho, na které jevy se bude klást důraz nebo z kterých se bude vycházet.

 

Jazykovězeměpisná i historická fakta nám ukazují, že se slovenština konstituovala ve třech základních areálech, a to a) západním, v poříčí Váhu a dolní Moravy, b) středním, v údolích řek Nitry a Hronu a původně též v oblasti Matry a Bukového lesa, c) východním, v oblasti horní Tisy, Torysy a Hornádu. Zdá se rovněž, že se na konstituování slovenštiny podílely tři hlavní dialekty: a) západní, který byl v pod[2]statě totožný s dialekty na Moravě, b) jižní, který vykazoval maximum shod s dialekty jihoslovanskými, c) východní, který se v četných jevech shodoval s dialektem západním, měl však i některé staré diference pozdně praslovanské, zejména v oblasti slovní zásoby.

Pozornost vzbuzovala vždy otázka původu a stáří shod s dialekty jihoslovanskými. Přinesli si je předkové Slováků již při osídlování území, nebo vznikly až na místě samém? Se západním a severním osídlovacím proudem se totiž spojuje existence skupin rot-, lot- na počátku slova, dále zachování dl, tl, změna ch' > š, vývoj ojó > ó > y, s jižním nebo jihovýchodním proudem pak rat, lat, ch' > s', dl, tl > l, ójó‘ > ‘ou, dloužení v typu beréšь (nyní berieš). Tuto otázku nám může pomoci řešit jen chronologie vzniku praslovanských jevů.

Připomeňme si proto aspoň stručně chronologická data vzniku tzv. „klasické praslovanštiny“, tj. praslovanštiny, jak si ji většinou rekonstruujeme v etymologických slovnících:

 

I. palatalizace patrně po r. 400 (400—475 ± 25 let)

monoftongizace diftongů okolo r. 500 (475—550)

II. a III. palatalizace okolo r. 600 (575—650 ± 25 let)

palatalizace alveolár okolo r. 700 (675—750)

vznik epentetického l' okolo r. 750 (po palatizaci alveolár)

metateze likvid okolo r. 800 (750—825)

vznik o z krátkého a (a také vznik pravých jerů z krátkého i, y) rovněž okolo r. 800 (750—825), při čemž metateze a vznik o se na různých úsecích chronologicky mírně lišily; na československém a jihoslovanském území vzniklo trat, tlat před vznikem krátkého o, na polském území trot přes fázi t^orot po jeho vzniku.

 

Tzv. I. palatalizace je datována přejetími z baltských a finských jazyků (srov. z baltských jazyků názvy řek Lučesa < Laukesa, Očesa < Akesa; z fin. obdobně Ižora a Seližarovka); ale i kdyby tu byl slabší chronologický přesun do minulosti (před r. 400), není to pro naše úvahy rozhodující. II. a III. palatalizace, které mají stejný výsledek a jejichž konečná fáze probíhala tedy přibližně ve stejné době, jsou spolehlivě datovány různými přejetími (srov. čes. Řezno < Rezьno < Regina (Castra), slovin. Zilja < Gīla (něm. nyní Geile), srbocharv. Cavtat < Cьvьtat- < Kivitat- atp.). To znamená, že psl. diference květъ, gvězda proti cvětъ, dzvězda, a také š//s' jsou rovněž až z 2. pol. VI. a z 1. pol. VII. stol. S tím je třeba při všech úvahách počítat. Snad ze stejné doby je i zjednodušení dl, tl > l na jihových. části slovanského území (mají stejný rozsah). Palatalizace alveolár je mladší než tzv. II. a III. palatalizace, srov. slovenské kňaz, peniaze a nář. noze (g' > dz' > z' > z) a medza (< medz'a < medja). Teprve po palatalizaci alveolár vznikly nosové samohlásky, nastala tzv. metateze likvid a vzniklo krátké o (vălja > văl'l'a > vol'l'a > vól'a, ale gălva > glava). Metateze je ostatně spolehlivě datována slovem král' (pol. król, rus. korol') do doby vlády Karla Velikého.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že v VI. stol., kdy se počítá s příchodem jižního nebo jihovýchodního slovanského kolonizačního proudu na Slovensko, skupiny rat-, lat- ani předpoklady k vývoji ójó > ou a k dloužení v typu beréšь ještě nebyly konstituovány. Metateze likvid vznikla, jak jsme ukázali, až okolo r. 800 a ve stejné době se z pův. krátkého ă vytvořilo krátké o. Teprve po jeho vzniku mohlo nastat dloužení pod tzv. novoakutovou intonací (vol'l'a > vól'a, koňь > kóňь). Ve stejné době jako dlouhé ō vzniklo i dlouhé ē. Nemohli si proto tyto jevy přinést předkové středoslovenského obyvatelstva z pravlasti. Shodný vývoj ovšem svědčí o kontaktech a souvislostech v době po osídlení nového území.

Rozdělme si nyní všechny jevy charakterizující slovenštinu podle chronologického zařazení.

[3]1. S jižním (jihovýchodním) kolonizačním proudem si na rozhraní VI. a VII. stol. mohli přinést předkové dnešního středoslovenského obyvatelstva změnu dl, tl > l (typ salo) a dále snad i s' (typ mnísi) a morfémy teb-, seb- v dat. sg., konc. -mo u sloves a snad i instr. -omь za předpokladu, že jsou to všechno jevy opravdu staré.

Uvedené jevy nejsou totiž všechny stejného charakteru. Zjednodušení dl, tl > l se vyskytuje v nealternační pozici (salo, ale padla), střídnice s (< s') je naopak v alternační pozici (mnísi, ale nealternačně všetok). Nealternační pozice je přesvědčivější. Morfémy základové (jako zde teb-, seb-), slovotvorné (doložené i v místních jménech) a tvaroslovné (zde -mo) mohou být podobně jako některé diference lexikální velmi staré. Jistě se najdou i další doklady starobylých souvislostí, takže bádání v tomto směru není uzavřeno a může přinést ještě překvapivé výsledky.

 

2. Na místě samém po dokončení kolonizace pak vznikly další shody s jihoslovanskými dialekty. Jsou to především:

 

A. Dva jevy česko-slovenské:

a) trat, tlat, trět, tlět, srov. čes. a slov. hrad, hlava, stč. břieza, slov. breza, čes. mléko, slov. mlieko atd. (jev vzniklý v rozmezí let 750—825).

b) r sonans v typu tъrgъ, vьrchъ, srov. čes. a slov. trh, vrch. Východoslovenská nářečí tu však r sonans nemají; není jisto, zda jde o starou diferenci vycházející z pozdně praslovanského stavu nebo o jev pozdější. Pauliny na základě některých starých dokladů soudí, že východoslovenský stav vznikl v důsledku pozdějšího vývoje.

c) Některé další jevy přesahující nynější české a slovenské území, např. syntetická výslovnost nosovek ę, ǫ, která vedla později k depalatalizaci (konec X. stol.). Je to diferenční jev vůči pozdějšímu polskému území a shoda s většinou ostatního slovanského území.

 

B. Jevy omezené na středoslovenské území, a to:

a) rat-, lat- (ražeň, lakeť) v systémovém provedení; porůznu je rat, lat i jinde (Ralsko, ratolest < lětorastl)

b) typ ženójó (> ženóju > ženōu > ženou)

c) typ dobróje (> dobrō > dobruo)

d) typ vedésь (> vedēš > vedieš)

Tyto jevy vznikly a rozvinuly se postupně od VIII. do X. stol. Všechny mají paralely v jihoslovanských dialektech. Např. středoslovenskému ženou odpovídá starosrbocharvátské ženow (psané ženovь), v němž -ow bylo později nahrazeno -om (záměna labiál za podpory morfologické analogie). Délka v slovenském vedieš (které tak vypadá jako umieš, vzniklé z psl. uměješь) pak vedla později (rozhraní XIV./XV. stol.) k rozšíření konc. -m v 1. os. sg. ke všem slovesům. Shoda slovensko-srbocharvátská není tedy z hlediska historického v rozšíření konc. -m u všech sloves, nýbrž v délce předchozí samohlásky, která byla předpokladem tohoto vývoje.

Na Slovensku vznikly i některé jevy další, které přesáhly středoslovenský areál a měly tak do jisté míry integrační charakter. Zčásti jde o jevy shodné s jihoslovanským jazykovým územím:

a) typ mestá, ramená (bez záhorských dialektů); je tu shoda s jazyky východoslovanskými a severním okrajem jazyků jihoslovanských;

b) typ krv, bĺch (bez záhorských dialektů a bez dialektů východoslovenských), ovšem za předpokladu, že je to jev tak starý;

c) i- v slově ihla a jeho odvozeninách (bez záhorských dialektů);

d) rozlišování dz' z pův. dj a z' z pův. g', srov. medza, ale peniaze; nynější hranice [4]je rozptýlena v oblasti záhorských dialektů. Původní průběh izoglosy není přesně znám. „Raz sa hranica hľadá v Pomoraví, inokedy sa presadzuje názor, že striednica z za praslov. dj už v ranom období siahala až za Váh,“ praví Krajčovič, i když se sám přiklání k názoru o západnějším průběhu. Doklad Oldz'a (psáno Ouga) z okresu Dunajská Streda, kde je dz' za g', což je vysvětlitelné jen při hranici z/dz, by však spíše svědčil pro východnější průběh; ostatní historické doklady z území blízkého této hranici jsou rozporné. Pauliny i Krajčovič jsou pro západnější průběh, Stanislav pro východnější. Na českém území v tzv. lašských (slezskomoravských, slezských) dialektech je rovněž dz, ale jen v alternační pozici, srov. zachľadzeny, vysvobodzeny, sadzač', ale jen meza, hraza, saze atp.;

e) krácení délek v slovech rana, jama, mucha, sila, breza (březa), blato atd.; krácení ve výše uvedených slovech je i na Moravě a izoglosa probíhá (spolu s izoglosou dát/dat, klást/klast) po hranicích Čech a Moravy. Důsledné krácení v slovech krava, slama atd. je uvnitř karpatského oblouku, záhorské sláma se však shoduje nejen se stavem v češtině, nýbrž i ve slovinštině;

f) délka za novoakutovou intonaci v případech néslь, srov. niesol, nésél; jev přesahuje i na Moravu, srov. východomorav. védł, nésł, véd, nés, laš. přyňis, ućik, přebud, pomuh, středomorav. rústl/rustl, múhl/muhl, sikl, pře̬šil (< přišél < přišьdlъ);

g) rozlišování ′ä (< ę) a ′a; jev přesahuje i na Moravu, srov. východomor. (valaš.) pam′eť, p′et, kňez, sýha, laš. pjet, kňiz, vjec, ćešky, kuřyt, řysa (< ręsa), ale i středomorav. siha (< sęga), hidro (< jędro) proti čes. jádro. V Čechách se rozlišuje ′ä a ′a jen před k, srov. jek (< jěk < jäk < jękъ) a jak(o). Tímto jevem se dostáváme do rozhraní X./XI. stol.

3. V průběhu X. stol. se rozvinuly a na rozhraní X. a XI. stol. dokončily některé jevy uvedené již dříve, tj. denazalizace nosovek (a s ní spojená úzká výslovnost ě), kterou se zpevnila hranice proti polštině, dále změny ženójó > ženōu, ženou a dobróje > dobrō, k nimž se připojily i výsledky vokalizace jerů (ъ > o). Je zajímavé, že výsledky kontrakce a vývoje jerů se územně přikládají k starším jevům majícím vztah k jihoslovanskému území. To je sotva náhodné. Je tu jasně vidět, že se nové izoglosy seskupovaly u dřívějších, které vznikly poměrně nedávno předtím. Dokončilo se tak zpevňování středoslovenského areálu vůči ostatním dialektům.

Severní hranice celé slovenštiny (a také češtiny) byla pak znovu posílena změnou g > h. Západní hranice vůči češtině (po diferenčních jevech dřívějších jako z/dz, krev/krv, mestá, ihla) byla zpevněna mladšími jevy jako nebudete/n′ebud′et′e (která však kromě středního úseku nevymezuje ostře češtinu a slovenštinu, z češtiny vyděluje slezskomoravská neboli lašská nářečí, ze slovenštiny pak jižní část západoslovenských nářečí) a hlavně ř/r (tři/tri) ze XII. stol. Tato poslední izoglosa probíhá v podstatě po hranici moravsko-slovenské a patří k významným dělícím znakům mezi češtinou a slovenštinou. Několik dalších izoglos probíhá poněkud východněji, např. pje, bje, mje, vje/pe, be, me, ve, která sleduje karpatský oblouk, a í/ie a ú/ó/uo, které jsou v jižní části západoslovenských nářečí rozptýleny. S izoglosou ř/r se v podstatě shoduje i významná morfologická izoglosa nesu/nesem, nesiem (s výjimkou Skalice), pocházející patrně z rozhraní XIV./XV. stol. Patří rovněž k typickým diferenčním znakům mezi češtinou a slovenštinou. Západněji (po území východní Moravy) pak probíhají izoglosy ou (ó)/ú, ej (é)/ý, í (tj. mouka, móka/múka; strejc, stréc/strýc, stríc), ej/aj (dej/daj) a í/é (dobrí mlíko/dobré mléko), které tak vydělují od češtiny nářečí východomoravská a slezskomoravská (lašská). Vznikl tak v jižním úseku celý pás diferenčních jevů, v jehož středu jsou významné izoglosy tři/tri a nesu/nesem, nesiem (kromě starších z/dz, krv, mestá, ihla, které však plně nesledují průběh těchto základních izoglos).

Ukážeme si na mapce (s. 5) průběh některých jevů od rozhraní VI./VII. stol. do konce XII. stol.

 

[5]

 

1		salo	6		nosové/ústní samohlásky
2		trat/trot	7		rána, moucha / rana, mucha
3		rožeň/ražeň/rožeň	8		nesl/nésl (přibližně)
4		krev/krv	9		g > h / g
5		ženú/ženou/ženu

 

Staré diference z období pozdně praslovanského nám tu představují izoglosy salo a ražeň. Společnou izoglosou česko-slovenskou proti polštině je zde trat/trot. Středoslovenské jevy doložené v X. stol. pak představuje izoglosa ženou proti ženú. Je reprezentantem všech ostatních jevů (s ní se v podstatě shoduje i vokalizace ъ > o, tj. typ piesok, a do jisté míry i středoslovenské dobruo, které má na východě nepatrně menší územní rozsah). Izoglosu krv v jejím západním průběhu sleduje i izoglosa ihla proti jehla. Není zakreslena hranice z/dz (meza/medza). Je rovněž nyní v podstatě shodná s izoglosou krv, na jižním úseku je však rozptýlena po jednotlivých slovech západně od ní. Společná severní hranice proti polštině je dána hranicí [6]ústních samohlásek proti polským nosovkám (konec X. stol.) a změnou g > h (z 2. pol. XII. stol.). Západní hranice proti češtině pak tvoří jevy kvantitativní, tj. rana, mucha proti rána, moucha (< múcha) a nésl (nésél) proti nesl (jen přibližná schematická čára). Izoglosa nesl/nésł je zároveň reprezentantem přechodových jevů česko-slovenských probíhajících Moravou (velmi schematicky může reprezentovat i pův. rozlišování ′a a ä na Moravě, i když hidro proti českému jádro je i na západnější části Moravy). Na mapce nejsou zakresleny pozdější změny z XIII. a dalších století, jimiž se čeština a slovenština na své hranici přesněji vůči sobě vymezily. Jde tu zejména o izoglosy tři/tri a nesu/nesem, nesiem. Chtěli jsme totiž ukázat starší etapy krystalizace slovenštiny a její tehdejší vztahy k sousedním jazykům.

Nebyli bychom však právi skutečnosti, kdybychom opomenuli některé další jevy, jako např. východomoravské l sonans dlouhé i krátké (shoda se slovenštinou), ale i měkké a tvrdé (na rozdíl od slovenštiny, kde obě l sonans splynula). Dále je nutno připomenout i genitivy typu vrát, kuřát, rozšířené nejen na Moravě (východomorav. vrát, kuřát, hornoostrav. kuřot, šot (< kuřát, šát), západoopav. kuřyt, hřybit svědčící rovněž o původní délce; gen. vrát i jinde na Moravě), nýbrž i v jihozápadních Čechách (vrát, semán, stebál, vajíc, vovíc), což ukazuje, že kvantita v gen. pl. je i mimo areál slovenštiny a že dnešní stav, kdy ve spisovné češtině je v gen. plur. jen krácení, srov. vrána — vran, a v slovenštině jen dloužení, srov. noha — nôh, je výsledkem pozdějšího morfologického vyrovnání. Jsou i některé další jevy, jako např. slovo cepíc v poříčí dolní Svratky, které svým zakončením připomíná slovenské koniec. Některé další shody jsou místy na východní Moravě, např. masso, kašša, navazují na obdobné jevy západoslovenské.

Než vraťme se od detailního rozboru k našemu základnímu tématu. Můžeme závěrem říci, že slovenština je samostatný slovanský jazyk, který má kořeny praslovanské. Zformovala se ze tří pozdně praslovanských dialektů na Slovensku samém pod obloukem karpatských hor. Její západní hranicí vůči češtině tvoří zejména v jižním úseku celý pás diferenčních jevů, které se postupně vytvářely počínaje stoletím X. Uprostřed tohoto pásu jsou systémově významné izoglosy ř/r a nesu/nesem, nesiem (kromě starších izoglos z/dz, krv/krev, mjesta/mestá, jehla/ihla, které sice nesledují průběh těchto základních izoglos, mají však hodnotu v tom, že dokumentují krystalizaci slovenštiny už ve století X.).

 

R É S U M É

Размышление над генезисом словацкого языка

Автор предлагаемой статьи, проведя хронологический анализ главных характерных черт словацкого языка, приходит к заключению, что словацкий язык представляет самостоятельный славянский язык, восходящий своими корнями к праславянской эпохе и конституировавшийся на базе трех поздне-праславянских диалектов в Словакии под дугой карпатских гор.

Западный диалект искони был, в сущности, тождествен диалектам в Моравии, южный (впоследствии средний) же имел взаимосвязи с южнославянскими диалектами, а восточный обнаруживал — наряду с совпадениями с западным диалектом — также и древние лексические сходства с расположенными к востоку славянскими областями. Рубежи словацкого языка в отношении чешского языка формировались постепенно, начиная с 10 века (ср. z/dz, krev/krv, jehla/ihlа). Они создаются целой полосой дифференциальных признаков, в центре которой находятся системно знаменательные изоглоссы ř/r (начиная с 13 в.) и nesu/nesem, nesiem (начиная с рубежа 14/15 вв.).

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 1, s. 1-6

Předchozí Jan Králík: Sovětská kniha o matematických metodách v lingvistice

Následující Slavomír Utěšený: K rozrůznění českého národního jazyka (Metodologické a terminologické poznámky)