Vztah významu gramatického a lexikálního u předložek

Libuše Kroupová

[Rozhledy]

(pdf)

Отношение грамматического и лексического значений у предлогов / Le rapport de la signification grammaticale et lexicale dans les prépositions

Význam každého slova je dán sepětím významu gramatického a lexikálního. Na základě různé dominantnosti jednotlivých složek i stupně jejich sepětí[1] rozlišujeme:

A) slova gramatickolexikální, u nichž gramatický význam je složkou specifikující, nikoli konstituující lexikální význam. Jsou to kvalitativně pojmenovací slova: substantiva, slovesa, adjektiva a příslovce; kvantitativně pojmenovací slova: číslovky; příslušná nepojmenovací zástupná a ukazovací slova: zájmena a tzv. zájmenná příslovce;

B) slova lexikálně-gramatická, u nichž gramatický význam je složkou nezbytnou anebo stejně důležitou vzhledem k lexikálnímu významu. Sem řadíme spojovací slova: předložky a spojky a uvozovací částice. Pojmenování slov jako lexikálně-gramatických má naznačit podstatnou úlohu gramatického významu při plném respektování lexikálního významu, který u těchto slov shledáváme, a ukázat jejich slovní samostatnost. Neztotožňujeme se tedy s rozšířeným označováním těchto slovních druhů jako slov nesamostatných, gramatických, formálních, pomocných a tak podobně;[2]

C) slova lexikální, u nichž se gramatický význam (kromě gramatické složky komplexního významu slovnědruhového) neuplatňuje. Do této skupiny patří toliko citoslovce.

 

Gramatický význam slova chápeme jako abstraktní významovou složku formální příslušnosti (relační povahy) slova vyjadřující se morfologicky, tj. nesamostatnými elementy spojujícími se se základem slova, a kontextově, tj. syntakticky ve vzájemném vztahu slova a gramatického kontextu.

Lexikální význam chápeme jako relativně konkrétní významovou složku slova, spjatou s jeho základem a označující jistou formou psychicky zpracovaný odraz skutečnosti v jejím vztahu a v její interakci se subjektem.[3]

 

Z charakteristiky gramatického a lexikálního významu vyvozujeme:

(1) základní diferenční rysy obojích významů;

(2) jejich integrační rysy;

(3) způsob a míru sepětí gramatického a lexikálního významu.

 

Ad 1: Mezi základní diferenční rysy řadíme závaznost volby u gramatických forem [50]proti nezávaznosti výběru v oblasti lexikálního významu.[4] I když každá lexikální jednotka patří také svým významem k jistému okruhu nebo i více okruhům (sémantickým polím), její výběr není jednoznačně determinován, jako je tomu u gramatických kategorií. Je možnost volby např. v oblasti synonym na rozdíl od neměnnosti volby pádu, osoby, čísla ap. Tak sekundární předložku kolem můžeme zaměnit synonymním výrazem okolo, vyjadřuje-li ‚směřování nebo umístění podél obvodu (do kruhu), po délce něčeho‘ anebo ‚příbuznost časového nebo číselného údaje‘. Nelze však užít jiného pádu místo genitivu, který předložka řídí.

Za další základní diferenční rys považujeme (ve shodě s Poldaufem a Dokulilem[5]) rozdíl v úrovni a typu abstrakce. Lexikální jednotky vytvářejí pojmové jednotky, jejichž reálnou formou jsou slova, gramatické abstrakce vytvářejí gramatické kategorie. I u lexikálních jednotek máme co činit s abstrakcí. Stupeň zevšeobecnění je tu však podstatně nižší. Různý je i typ této abstrakce; u abstrakce lexikální vyšší jednotka nižší zahrnuje, u abstrakce gramatické vyšší jednotka na nižší staví. Např. místní význam mají předložky u, nedaleko, poblíž, opodál, blízko (vyjadřují ‚vzdálenost‘), doprostřed, dovnitř, do, na, pod, za, zpod, kolem, okolo, vedle, podle, podél, mezi, proti, naproti, napříč, navrch, naspodu, vespod, zkraje (vyjadřují ‚směřování nebo umístění‘), k, od, směrem k, středem (vyjadřují ‚směr pohybu‘). Příslovečné určení místa staví na spojení předložky se jménem.

Ad 2: Mezi integrační rysy řadíme obecnost u gramatického významu a individuálnost u lexikálního významu. Gramatické kategorie vytvářejí třídy obecně souvztažných gramatických jevů, lexikální významy označují jednotlivou skutečnost, anebo (a proto mluvíme o integraci) mohou být rovněž obecným označením pro celou třídu jednotlivých příbuzných jevů. Předložky svým gramatickým významem vyjadřují vztah realizovaný příslušnými pády. Lexikální významy dávají tomuto vztahu specifický obsah podle jednotlivých předložek, vyjadřujíce zároveň i řady předložek seskupených podle významů místních, časových, příčinných, zřetelových apod.

K integračním rysům počítáme i rozdíl týkající se uzavřenosti a otevřenosti řady jednotek. Toleranci je třeba připustit v oblasti jak morfologie, tak lexika. Na oblast morfologie směrem k otevřenosti působí tlak hovorového jazyka a obecné češtiny. U lexikální, v podstatě otevřené řady jednotek (dokladem je i např. dynamický rozvoj předložek sekundárních) existuje např. uzavřená řada předložek primárních. Uzavřenou řadu tvoří i číslovky.

Ad 3: Sepětí gramatického a lexikálního významu a dominantnost jednotlivých složek se liší u jednotlivých slovních druhů. Je dána především mírou uplatnění gramatické charakteristiky (vysoká je např. u substantiv, minimální u adverbií). Jak je tomu u předložek, ukážeme dále.

Předložky definujeme jako slova neohebná (ev. ustálené víceslovné lexikální jednotky), vyjadřující charakter vztahu mezi členem řízeným a řídícím, synsyntagmatická, větně nesamostatná, synsyntaktická, s lexikálním významem realizovaným pomocí jejich gramatické funkce (o.c. v pozn. 2). Z podaného vymezení plyne, že předložky chápeme jako slova, nepovažujeme je za pouhé morfémy. Vede nás k tomu nejen stanovisko lexikologické, ale především povaha jazyka, tj. češtiny. Pojetí předložky i jako morfému nebo jen jako morfému je odůvodněno v těch jazycích, ve kterých předložky mají též funkci pádových koncovek (ve francouzštině, v rumunštině, v angličtině) nebo jen jejich funkci jako postpozice (v maďarštině, v turečtině a japonštině). — Zastáváme názor, že předložky mají význam gramatický i lexikální.

[51]Gramatickým významem u předložek rozumíme gramatickou funkci, vyjádření vztahu člena řídícího k řízenému (v gramatickém plánu mohou být tedy různé předložky shodné), zatímco lexikálním významem je obsahově jazyková hodnota, označení vztahu v každém jednotlivém případě.[6] Tyto významy jsou v úzkém sepětí. Gramatický význam pomáhá k realizaci významu lexikálního. Proto předložky řadíme mezi slova lexikálně-gramatická, na rozdíl od slov gramatickolexikálních, u nichž lexikální význam je zcela autonomní vedle existujícího významu gramatického. (Lexikální význam např. substantiva je toliko specifikován gramatickým významem, reprezentovaným morfologicky.)

Gramatický význam u předložek se projevuje v kontextu. Předložku je třeba vidět vždy v dvoustranném vztahu k členu řídícímu a k členu na ní závislému. Lexikální význam předložky tvoří vlastní sémantické jádro. Na rovině paradigmatické přistupuje morfologický modifikátor řízeného pádu a na rovině syntagmatické sémantický modifikátor řídícího slova v závislosti na stupni syntagmatické pevnosti, srov.:

 

sémantický		sémantické		morfologický
modifikátor		jádro předložky	←—→	modifikátor
řídících slov				řízeného pádu
	lexikální význam			gramatický význam

 

Význam předložky je tedy na jedné straně kontextem vytvářen, na druhé straně předložka působí aktivně, má úlohu řídící. Ve vztahu k pádu[7] soudíme, že předložka je vždy dominantou pádu, který se jí přizpůsobuje, a to přímo (při tzv. slabé závislosti na řídícím slově — přimykání —, jestliže pád zůstává stejný, ale předložka se mění, vyjadřujíc tím i různé významy: dát něco na stůl, pod stůl, za stůl) anebo prostřednictvím řídícího slova (zprav. slovesa při tzv. silné závislosti, rekci), kdy táž předložka vlivem řídícího slova si buď uchovává stejný význam s různými pády: spadat pod kompetenci, sloužit pod velitelem, anebo též předložka s různými pády má různý význam: spadat pod kompetenci, vystupovat pod cizím jménem.

Konkrétní charakter vztahu v každém jednotlivém případě se určuje lexikálním významem předložek, jejich individuální lexikální sémantikou. U předložek primárních může dojít i k splynutí gramatického a lexikálního významu při těsné vazbě se slovem řídícím, rekci a při vyjádření vztahu u abstrakt (např. dát se do jídla, do smíchu apod.). Lexikální význam primárních předložek obsahuje často velmi malý počet významových prvků. Obsah významový je proto minimální, rozsah zato široký. Na lexikografickém popisu významů předložky do můžeme dokumentovat, že čím silnější je závislost předložky na slovese, tím méně se uplatňuje její sémantika. (Srov. základní význam předložky do ‚směřování dovnitř‘ s významem periferním označeným ve slovníku jen jako vazba slovesa; např. dát se do pláče.)

U předložek sekundárních k splynutí gramatického a lexikálního významu nedochází. Sekundární předložka si přináší lexikální význam od původního slova, z kterého vznikla a k němuž svou slovotvornou nebo obecně motivační strukturou poukazuje, realizuje (ev. i modifikuje) jej ve vztahu k následujícímu slovu. Její lexikální význam je obsahově hutnější, rozsah významový není tak široký. (Polysémie je u předložek sekundárních zastoupena v daleko menší míře než u předložek primárních.)

[52]U sekundárních předložek tedy přibývá speciální problém vztahu slovotvorného (motivačního) a lexikálního významu. Podkladem pro vznik sekundárních předložek jsou některé typy adverbií, pádové tvary substantiv (často předložkové), tvary sloves, ojediněle zájmen a primárních předložek. Tyto typy jsou podmíněny relačností, kterou musí obsahovat slova jednotlivých slovních druhů, aby mohla dát vznik sekundárním předložkám. Vícečlenné sekundární předložky jsou složeny buď z primární předložky (PP 1) + významu primárně nepředložkového (VPN) + další primární předložky (PP 2), anebo jejich složkami jsou primárně nepředložkový výraz (VPN) + primární předložka (PP). V obou případech složky PP 1 + VPN, resp. pouhé VPN modifikují význam předložkového pádu, zatímco složka poslední (PP 2, resp. PP v případě druhém) určuje pádovou vazbu. Mezi PP 2 (resp. PP v případě druhém) na straně jedné a PP 1 + VPN, resp. jen VPN může být a) významový soulad (v souhlase s, vzhledem k, úměrně s …); b) nesoulad (bez ohledu na, bez zřetele k, nehledě k …); c) indiference (směrem k, směrem od …).

K určení své slovnědruhové platnosti sekundární předložka nutně potřebuje na rozdíl od předložky primární kontextové vymezení. Výrazy do, na, k, u apod. jednoznačně vyjadřují, že jde o předložku. Jinak je tomu ale např. u konadverbiálních nebo deadverbiálních předložek. Toliko kontext rozhodne, zda např. slova vedle, uvnitř, uprostřed jsou příslovcem nebo sekundární předložkou (stát uprostřed × stát uprostřed místnosti).

Konstatovali jsme, že gramatický význam se u předložek obecně projevuje v kontextu. U sekundárních předložek můžeme jako s kritériem slovního druhu operovat i se stránkou morfologickou, a to s ustrnulostí, neměnností tvaru (díky, nehledě k, vyjma apod.).

Gramatický a lexikální význam u předložek i jejich vzájemné úzké sepětí odůvodňuje tedy zařazení předložek mezi slova lexikálně-gramatická.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 1, s. 49-52

Předchozí Blanka Borovičková, Vlastislav Maláč: Analýza koartikulačních vlivů na časové mikročlenění souhláskových skupin

Následující Miroslav Roudný: Sémantika cizích slov