Slovotvorný význam a sémantické rysy

Vlasta Straková

[Rozhledy]

(pdf)

Словообразовательное значение и лексические черты / Le sens structural et les caractères sémantiques

Při analýze slovotvorných (jinak řečeno morfosémantických) rysů je třeba věnovat pozornost jejich klasifikaci, a to především se zřetelem k jejich hierarchii. Hierarchické uspořádání morfosémantických rysů můžeme na základě systémového charakteru jazyka předpokládat. Konkrétně to tedy znamená sledovat, na jedné straně, kterými vyššími, základními rysy je určitý zkoumaný rys podmíněn, a na druhé straně, kterými dalšími, nižšími rysy může být specifikován. Jde nám tedy o závažnost rysů, stejně tak jako o jejich vzájemnou vazbu.

Z čeho můžeme vycházet? Především ze systémových vztahů mezi jednotlivými slovními druhy. Slovnědruhový podklad má morfosémantická síť, která je tvořena vztahy slovního druhu výchozího a výsledného. Na průsečíku pásma výchozího a výsledného pak vzniká morfosémantický komplex. Zde se chceme zaměřit na komplex deverbativních substantiv.[1]

Popisy slovotvorných systémů běžně pracují s takovými kategoriemi jako nomen agentis, nomen actionis, nomen instrumenti apod. To jsou např. Dokulilovy onomaziologické kategorie. Stejně dobře můžeme tyto kategorie nazvat morfosémantickými kategoriemi. Z těchto kategorií můžeme vyjít a hledat, co mají určité kategorie společného, kterými rysy se liší, jakým počtem rysů je která kategorie vymezena apod.

Sémantika substantiv deverbativních tvoří systém sice dílčí, avšak dostatečně rozsáhlý a dostatečně vnitřně diferencovaný k tomu, aby dovolil analyzovat vnitřní uspořádání a vyjádřit je souborem morfosémantických rysů. Nadto zde můžeme ještě sledovat vztah sémantických rysů dvou slovních druhů, tj. výchozího a výsledného, jak se obráží v sémantické syntéze verbálních a nominálních rysů.

Nejvyšším rysem verbosubstantivní sémantiky je rys „personičnost“. Na základě vztahu k tomuto rysu, (podle toho, je-li zde kladná, či záporná realizace) se nám komplex deverbativních substantiv rozpadá na dvě části: první část tvoří substantiva s významem ‚personičnost‘ (tedy kladná realizace rysu), druhou část substantiva s významem ‚nonpersoničnost‘ (tedy záporná realizace rysu). Rys „personičnost“ má svůj základ (stejně jako některé další rysy) v kategorii gramatické — tj. v kategorii životnosti. Nekryje se však s ní plně — je užší.

Rys „nonpersoničnost“ dovoluje — sám o sobě, na rozdíl od rysu „personičnost“ — konstituovat morfosémantickou kategorii, a to kategorii nomen actionis. V této kategorii se „verbální sémantický půdorys“ objevuje ve své nejčistší podobě. Teprve potlačením či neutralizací slovesného rysu „procesuálnost“ je umožněn další sémantický pohyb uvnitř lexikální jednotky (např. vznik nomen rei psaní — ve významu ‚dopis‘, topení — ve významu ‚topný systém‘). Tento další lexikálně sémantický pohyb je vázán na určité inherentní sémantické předpoklady.[2]

Dalším rysem je „feminativnost“. Je podobně jako rys „personičnost“ konstituován prvky sémantiky gramatické. Slovotvorná relevance gramatického rodu je vý[131]razná; stálým doplňováním derivační řady feminativ je udržován rodový protiklad i na úrovni gramatické: pracovník — pracovnice, lékař — lékařka.

Rovněž další rys „agentivnost“ — podobně jako „personičnost“ a „feminativnost“ — má základ v kategoriální sémantice gramatické — totiž v kategorii slovesného rodu. Vztah aktivum - pasívum se tak v modifikované podobě obráží i v sémantice derivátu, např.: cvičitel — cvičenec, šlechtitel — šlechtěnec.

Srovnáme-li tři probrané rysy, vidíme, že první dva, tj. „personičnost“ a „feminativnost“, mají svůj původ v sémantice substantiva, tj. výsledného slovního druhu, kdežto rys třetí, tj. „agentivnost“, poukazuje k sémantice slovesné, tj. výchozího slovního druhu. Tato sémantická syntéza rysů výchozího a výsledného slovního druhu tvoří pak základ pro rysy další.

Bez vztahu ke gramatickým kategoriím je dvojice dalších rysů: „finálnost“ a „rezultativnost“. Samy o sobě tyto rysy ještě nejsou konstituenty morfosémantických kategorií. Jsou spíše „sémantickými prizmaty“; při průchodu těmito prizmaty (jak si můžeme sémantické procesy představit) je sémantika modifikována v abstraktnější rovině, tj. v rovině nad svou konkrétní, lexikální realizací.

Rysy „finálnost“ a „rezultativnost“ mají v sémantice, jak se domníváme, zvláštní postavení. Jsou morfosémanticky fixovány v derivátech jak substantivních, tak i adjektivních, a nadto nejsou omezeny hranicemi sémantiky morfematické, nýbrž mají dosah i pro jiné roviny, především syntaktickou. Můžeme zde mluvit o „disperzi“[3] sémantických rysů. Závažnost účelu a výsledku činnosti, které se promítají do vztahů motivačních, souvisí nepochybně s antropocentrickým principem uspořádání jazyka.

Rysy lexikální sémantiky můžeme při tomto postupu vymezit jako reziduální, tj. jako tu část sémantického obsahu, která zbude po odečtení, tj. zařazení a identifikaci vyšších, kategoriálních rysů, jak jsme je právě uvedli.

Sémantický komplex deverbativních substantiv lze tedy, jak vyplynulo z analýzy většího materiálu, charakterizovat souborem uvedených morfosémantických rysů a jejich rozložením, jak ukáže schéma:

 

Morfosémantické rysy se mohou (ve svých kladných i záporných realizacích) kombinovat. Typizované konfigurace tak vytvářejí základ morfosémantických kategorií.

Tyto kategorie můžeme vymezit na základě vztahu k morfosémantickým rysům, může jich být 1—4.

Jediným morfosémantickým rysem „nonpersoničnost“ je vymezena kategorie nomen actionis. Jiné rysy z našeho souboru zde nepřicházejí v úvahu.

Konfigurace tří rysů je charakteristikou kategorie nomen agentis. Jsou to rysy: (a) „personičnost“, (b) „feminativnost“, (c) „agentivnost“. Třemi rysy je rovněž vymezena kategorie nomen feminativum.

Zde je třeba několika poznámek ke vzájemnému vztahu sémantických rysů „feminativnost“ a „agentivnost“. Tyto rysy tvoří dvojkorelaci: rysy „feminativnost“ [132]a „agentivnost“ jsou na sebe vázány, a tak každé substantivum s rysem „personičnost“ obsahuje ve své sémantické i výrazové struktuře vztah (kladný či záporný) k těmto dvěma rysům. Ve dvojkorelaci jsou tyto rysy uspořádány symetricky (žádný není nadřazen) a vystupují ve čtyřech realizacích:

1. + FEM + AG: cvičitelka	2. + FEM — AG: cvičenka
3. — FEM + AG: cvičitel	4. — FEM — AG: cvičenec

Čtyřmi morfosémantickými rysy je vymezen soubor kategorií zbývajících, jejichž společným jmenovatelem je záporný vztah k rysu „personičnost“, tedy „nonpersoničnost“. Sémantika se tak modifikuje, ale není ještě ztvárněna plně, definitivně. K jejímu konečnému ztvárnění dochází až při lexikální konkretizaci.

Morfosémantická kategorie nomen rei je dána dominantou rysu „rezultativnost“, např. zvětšenina. Kategorie nomen instrumenti má ve svém základu vztah účelový (rys „finálnost“), např.: zvětšovák. Kategorie nomen materiae, podobně jako nomen loci, může mít ve svém základu vztah rezultativní stejně tak jako vztah finální: zplodiny, zbořeniště — látka nebo místo chápané jako rezultát nazvané činnosti, a naproti tomu: ustalovač, cvičiště — látka nebo místo pojmenované podle účelu, tj. činnosti, jíž slouží.

Závěrem: Rysy morfosémantického komplexu deverbativní substantivum jsou trojího typu:

(1.) rysy opřené o kategorie gramatické: „personičnost“, „agentivnost“, „feminativnost“;

(2.) rysy opřené o významy lexikální; konstituují v poslední instanci morfosémantické (onomaziologické) kategorie;

(3.) sémantické rysy konektivní: samy o sobě morfosémantickou kategorii nekonstituují, nýbrž až ve spojení s lexikální konkretizací: „rezultativnost“ a „finálnost“

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 2, s. 130-132

Předchozí Klára Buzássyová: Vzťah slovotvorného a lexikálneho významu transpozičných derivátov

Následující Vladimír Mejstřík: K rozdílům mezi lexikálním a slovotvorným významem slov, zvláště z hlediska lexikografického