Sovětská monografie o sémantice adjektiva

Ludmila Uhlířová

[Kronika]

(pdf)

Советская монография о семантике прилагательного / Une monographie soviétique consacrée à la sémantique de l’adjectif

Monografie E. M. Vol’fové Grammatika i semantika prilagatel’nogo (Moskva 1978, 199 s.) je vypracována na základě jazykového materiálu španělského, portugalského a katalánského. Rozhodně však není pouze příspěvkem k typologické charakteristice adjektiva v uvedených jazycích a není určena jen romanistům. Většina probíraných problémů je pojata natolik obecně, že zasahují podstatu adjektiv jako slovního druhu, a v tomto smyslu se týká všech jazyků, v nichž tento slovní druh existuje. Platí to jak o podrobné lexikální analýze adjektivních systémů a podsystémů (kap. 1, Sémantika adjektiv), tak zejména o rozboru sémantických a komunikativních funkcí adjektiv v rámci nominálního syntagmatu (kap. 2, Sémantika nominálních skupin) i o rozboru rolí syntaktických (kap. 3, Syntax adjektiv a nominálních skupin). Třem kapitolám knihy je předeslán úvod, ve kterém autorka obecně charakterizuje adjektiva jako slovní druh a kriticky hodnotí možné přístupy k jeho analýze.

V první kapitole se rozebírají dvě hlavní sémantické funkce adjektiv: autorka je nazývá funkcí denotační a funkcí kvalifikační. Denotační funkci charakterizuje jako tu funkci, kterou má adjektivum tehdy, označuje-li vlastnost (příznak) předmětu (ev. události) vztahující se k jeho denotačním aspektům (samostatnou denotaci adjektivum nemá). Funkci kvalifikační má adjektivum tehdy, vyjadřuje-li hodnocení spjaté s pragmatickým aspektem sdělení. Pouze denotační funkci mají adjektiva s významem čistě relačním, na opačném pólu jsou adjektiva hodnotící. Většina hodnotících adjektiv však má současně funkce obě, denotační i kvalifikační, přičemž jejich vzájemný poměr se mění v závislosti na sémantice adjektiva samého, na sémantice určovaného substantiva i na širším kontextu. Autorka se zabývá kritérii kvalifikace, zavádí pojem normativní kvality jako východiska („točka otsčeta“) pro kvalifikaci a hodnocení a zkoumá vztahy kvalifikačních struktur k širšímu kontextu větnému i nadvětnému. Zajímavě např. dovozuje, že výskyt hodnotícího adjektiva v textu zpravidla předpokládá, že v předcházejícím kontextu je nějak vyjádřena motivace nebo argument pro dané hodnocení. Tím jsou hodnotící adjektiva těsněji spjata s kontextem než adjektiva relační.

V druhé — nejrozsáhlejší — kapitole se zkoumají adjektiva z hlediska obligatornosti/fakultativnosti užití v různém sémantickém okolí a hledají se hlavní činitelé, kteří ovlivňují fungování adjektiv v tomto okolí, tj. jednak v rámci nominálních skupin (spojení adjektiva se substantivem), jednak ve větě jako celku a v promluvě. Obligatornost/fakultativnost adjektiva v nějakém kontextu závisí na důsledcích, jaké má jeho vynechání pro obsah věty (pro její „informativnost“ a pravdivost). Z tohoto hlediska je třeba za obligatorní považovat adjektivum v následujících případech: (1) Vynecháním adjektiva pozbývá věta smyslu: X. byl člověk vysoké postavy →* X. byl člověk postavy; (2) Věta sice neztrácí smysl, ale nějakou podstatnou informaci, takže se stává „neinformativní“: Portugalsko je krásná země → Portugalsko je země; druhá věta obsahuje pouze všeobecně známou skutečnost, a tím se blíží větě analytické. (3) Vynecháním adjektiva se podstatně mění význam věty: X. je nadaným učitelem → X. je učitelem; v prvé větě jde o charakteristiku, o vyjádření příznaku, v druhém případě o prostou klasifikaci. (4) Věta bez adjektiva přestává být pravdivá: bílé vrány neexistují → vrány neexistují. Jenom v těch případech, kdy se vy[167]necháním adjektiva neztrácí nebo podstatně nemění smysl celé věty, kdy věta nesděluje pouze evidentní fakt a kdy zůstává pravdivá, lze považovat příslušné adjektivum za fakultativní: nad vysokými zasněženými horami letěli ptáci → nad horami letěli ptáci. V posledním případě se vynecháním adjektiv redukuje význam vyjádřený adjektivem. I takové adjektivum může však být někdy obligatorní z hlediska nadvětného kontextu.

Takto sémanticky pojatá opozice obligatornosti/fakultativnosti adjektiva (kterou je třeba lišit od obligatornosti/fakultativnosti v syntaktickém plánu) je determinována, jak je z uvedených příkladů zřejmé, především sémantickou strukturou věty jako celku (i když vlastní sémantika adjektiva tu rovněž hraje roli). Autorka podrobně analyzuje jednotlivé sémantické faktory, které se ukazují pro obligatornost/fakultativnost relevantní: Je to především sémantika řídícího substantiva, vztahy mezi elementy uvnitř nominální skupiny, vztahy atributivního syntagmatu k predikátovému slovesu, syntaktická role adjektiva a nominální skupiny ve větě a sémantické vztahy adjektiva k nadvětnému kontextu. Obligatornost adjektiva je charakteristická např. pro substantiva širokého významu: obecné názvy osob a předmětů, jako je člověk, osoba, věc, předmět, dílo apod. mají samy o sobě malý informační obsah a navíc jsou v textu často těsně spjaty se situací a kontextem, takže vyžadují atributivní rozvití. Z podobných důvodů mají tendenci k obligatornímu spojení s adjektivem substantiva jako vlastnost, příznak, stav, situace, tendence, rys aj., dále substantiva s obecným významem lokalizačním, jako země, území, oblast, místo, názvy psychických činností, jako myšlení, idea, nebo výrazy pro rozměr, vyžadující kvantitativní rozvití, např. délka, výška, teplota, cena apod. Rozvití vyžadují zpravidla rovněž názvy částí těla: stařec s šedou hlavou. — Materiálem bohatě doložený rozbor názorně demonstruje sémantickou vázanost adjektiva (vyjadřujícího příznak) na nositele příznaku (substantivum) i schopnost adjektiva sémanticky se přizpůsobovat substantivům různého významu (autorka mluví o tzv. sémantické „mobilnosti“ adjektiva). Podrobně dokládá i známou tendenci v podstatě všech relačních adjektiv přecházet za určitých okolností v hodnotící.

Závěrečná třetí kapitola je věnována analýze syntaktických funkcí adjektiv a atributivních spojení. Zkoumá se zejména vliv sémantiky adjektiva na jeho syntaktickou funkci; konstatuje se např. převaha kvalifikačních, zejména hodnotících adjektiv v predikátu (na rozdíl od adjektiv relačních, jejichž užívání v predikátu je mnohem omezenější), zkoumají se sémantické činitele ovlivňující užití adjektiv ve funkci gramatického subjektu věty, objektu a adverbiále, zejména sémantika predikátového slovesa.

Přestože o sémantice i gramatice adjektiva existuje bohatá literatura, sahající svými kořeny až do doby antické (již Aristoteles si všímal změn ve významu adjektiva užitého ve spojení s různými substantivy), je adjektivum dnes považováno — podle slov autorky recenzované knihy — za nejméně prostudovaný slovní druh. Tím více je třeba vyzdvihnout všestrannost a hloubku analýzy, jak je v knize podána. (Podobným způsobem a na materiále z týchž jazyků zpracovala autorka již dříve monograficky zájmena.[1]) Hlavní přínos knihy spatřujeme v tom, že se neomezuje pouze na rozbor sémantiky izolovaného adjektiva, ani na rozbor sémantiky izolovaných nominálních skupin, vstupujících do věty jako „hotový celek“, ale že se studuje adjektivum ve vztahu k sémantické a syntaktické struktuře věty jako celku, a dokonce ve vztazích nadvětných.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 2, s. 166-167

Předchozí František Štícha: Na okraj sovětského sborníku o problémech teorie gramatického rodu

Následující Olga Müllerová: Sovětská práce o pragmalingvistice jako lingvistické disciplíně