Z odborné terminologie

František Čáda, B. Hk. (= Bohuslav Havránek)

[Kronika]

(pdf)

La terminologie spéciale

DIPLOMATICKÝ PŘEPIS (poznámka historikova). V minulém čísle na str. 72 v referátě o vydání Knihy Žilinské litoval referent, že „není vydána diplomaticky věrně, t. j. v spřežkovém a místy diakritickém pravopise“. Budiž dovoleno vzpomenouti terminologického rozporu. Způsobem diplomatickým filologové rozumějí písmenkový opis, kdežto historikové (v nejširším smyslu) nazývají takovýto způsob paleografický. Naproti tomu historikové pod způsobem diplomatickým rozumějí přepis, který pravopisný způsob rukopisu (ať již pravidelný nebo nepravidelný) převádí do jiného pravopisného způsobu, na př. v češtině z pravopisu spřežkového do diakritického. Je tedy zřejmé, že označení ‚vydání diplomatické‘ má zcela jiný význam v řeči filologů a jiný v řeči historiků. Přimlouval bych se za to, aby se všude zachovala terminologie historiků. Především označení to odpovídá lépe původnímu významu než filologické, neboť při studiu paleografickém vycházíme zvláště od písma a proto pod paleografickým opisem nesporně rozumíme opis písmenkový, který po stránce grafické může míti také různé stupně věrnosti. Naproti tomu diplomatika, jako nauka hodnotící plody praktického použití písma, totiž listiny v nejširším smyslu slova, buduje pochopitelně také na poznatcích, které byly získány paleografickým rozborem a proto také přepis diplomatický již hodnotí dřívější poznatky tím, že se nespokojuje s pouhým písmenkovým opisem, nýbrž dále zužitkovává získaný materiál. Právě v tom, jaké je toto zužitkování, je veškeré nebezpečí diplomatického přepisu. Nebylo by však nijak vadné, kdyby se místo dosavadního změtení terminologického ujalo na př. lišení, že pro paleografický způsob (t. j. diplomatický ve sm. filolog.) bychom užívali pouhého termínu ‚opis‘ a pro diplomatický způsob (ve sm. histor.) prostě ‚přepis‘. Konečně však bych také doporučoval třídění historické proto, že ediční činnost je vlastně práce historiků, zvláště historiků pomocných věd historických (t. zv. diplomatiků) a historiků právních.

Tolik o terminologickém rozporu, poněvadž již několikráte vzniklo z něho značné nedorozumění mezi filology a historiky. Mnohem však těžší a nesnadnější jest otázka, kterým způsobem by měly býti vydávány naše historické prameny. Po pravdě není obtíží nebo aspoň ne valných při edici textů latinských a německých. Zato však vydávání českých textů způsobuje takové obtíže, že i leckteří zkušení vydavatelé raději upustí od práce, jen aby nemusili podstoupiti nebezpečí vydání českých tekstů. Filologové zpravidla[1] tvrdí, že jim může prospěti pouze paleografický opis (jako se na př. zmíněný referent o Žilinské knize přimlouvá za vydání středověkých listin ze Slovenska paleografickým způsobem). Naproti tomu historikové paleograficky vydávají pravidelně jen památky do konce 14. století, památky pak mladší vydávají diplomaticky. U nás, kde se stěží dočkáme jednoho vydání, bude asi těžko žádati zvláštního vydání paleografického pro filology a jiného pro historiky diplo[127]matickým způsobem. Za to se není možno přimlouvati ani z důvodů pracovní hospodárnosti, a stane-li se již tak přece, půjde vždy jen o prameny poměrně rozsahově menší (na př. knihu Rožmberskou máme diplomaticky vydánu od Palackého, H. Jirečka a Brandla a paleograficky od Gebauera). Se strany filologů se kromě toho namítá, že vydání paleografického může stejně použíti jak filolog, tak i historik, ale tu se zapomíná, že vydání má nám zpřístupnit vydávaný tekst co nejvíce a že historikovi především jde o obsah. Nejsou sice vzácné případy, že zkušený historik čte pramen v originálu nebo ve fotografickém snímku právě tak dobře, jako by četl vydání spřežkové nebo paleografické, které tomu, kdo je zvyklý na nynější pravopis, působí poměrně značné obtíže a vyžaduje obdobného ‚začtení‘ jako četba originálu, ale pak by v mnoha případech stačilo na místě drahého a pracného vydání paleografického rukopis fotografovati, což není dnes ani drahé ani nesnadné. Při paleografickém vydání si však krom toho musí teprve čtenář rozhodnouti, jak čísti některá pochybná slova (na př. paleograficky přepsané wydrzieti můžeme čísti i vydržeti i vydřieti [Gebauer] nebo Morzinow může býti jak Morcinov [podle rodu Morzinů], tak i [dříve, špatně] Mořínov), to však rozhodnouti jest právě úkolem vydavatele. Konečně se ani nemůžeme přidržeti paleografického způsobu, jde-li o kritické vydání památky, a to ať již historik na základě podrobného rozboru tekstové filiace rekonstruuje původní tekst, nyní ztracený, nebo jindy rekonstruuje podle dochovaného tekstu mnohem mladšího značně starší tekst ztracený. V obou případech nevydává pouhý „opis“ rukopisu, nýbrž kriticky rekonstruovanou památku, což nelze jinak než přepisem v určité normě pravopisné. Nemělo by se také přehlížeti, že paleografické vydání velmi často, je-li vydavatel příliš úzkostlivý, hromadí jen paleografický nebo orthografický materiál z různých tekstů, který není prospěšný ani historikovi ani filologovi.

Myslím, že nejpádnější výtky filologů nejsou ani tak namířeny proti diplomatickému (ve smyslu historickém) přepisu, nýbrž proti tomu, jak se dbá potřeb filologů a podle jakých zásad se přepisuje. Pečlivý vydavatel historik nebude míti námitek proti tomu, aby vyhověl v mezích možnosti požadavkům filologickým, neboť tím jeho vydání nalezne užití i v kruzích filologických, vždyť často se lze dobře vyrovnati s některými potřebami v poznámkách nebo alespoň v předmluvě. Tím by byl filolog upozorněn, a nepodá-li mu vydání dostatečného vysvětlení, může se poměrně snadno obrátiti přímo k prameni a tam si věc rozhodnouti. Horší je však věc druhá: nedostatek uspokojivých přepisovacích pravidel. Máme dosud jen velice kusé směrnice z r. 1892, doplněné roku 1923, podle usnesení III. třídy České akademie. Historikové se obyčejně řídí pravidly pro přepisovou sbírku Zemského archivu českého (kdysi to byl materiál pro Archiv český), ale tato pravidla dosud nejsou obecně přístupná. Několik poznámek k přepisovací technice podal V. Hrubý (Úvod do archivní teorie i prakse, 1930, str. 72, 73), ale ani ty nevyhovují. Poukazovat na cizí způsoby, zejména německé, kde nyní máme pro novější dobu pravidla velmi obšírná a důkladná (Grundsätze f. d. äussere Textgestaltung bei d. Herausgabe v. Quellen, 1931) není místné, poněvadž každý jazyk vyžaduje jiných přepisovacích způsobů. Obyčejně si náš každý vydavatel musí řešit tuto otázku znovu. Bylo by tedy již velmi nutné, aby se přikročilo k vydání jednotných směrnic. Než úvaha, jak by se tak mělo státi, nebyla již úkolem těchto řádek.

Frant. Čáda.

 

CEJCH, CEJCHOVATI, CEJCHOVNÍ. V 1. č. odborného časopisu cejchovních úředníků, „O míře a váze“ (1935) objevil se návrh, aby se upustilo od těchto odborných názvů a nahradily se slovy ověřovací znak, ověřovati, měrový (úřad atd.).

Hořejší poznámka právního historika dobře ukazuje na nesnáze, které vznikají z toho, užívá-li se téhož odborného názvu (diplomatický přepis) v různých oborech, dokonce příbuzných, ve významu různém; je vhodné tuto kolisi odstraniti a nebude nesnadné, aby filologové upustili od svého užívání názvu „diplomatický přepis“ na prospěch historiků a přijali název paleografický přepis (nebo opis); těžší by bylo ustáliti v přesném odborném smyslu pouhé slovo opis, protože slovo to je příliš běžné i v jazyce neodborném, takže nelze vyloučiti rušivý vliv významů, které obvykle v jazyce má. Musíme však připomenouti, že v hořejší poznámce jde o názvy edičních metod památek, tedy o názvy omezené na vědecký svět a vědecké pracovny.

Jinak se má věc při názvech cejch, cejchovati, cejchovní; jde zde sice také o odborné názvy, termíny, ale takové, které těsně souvisí i s praktickým životem: změna jejich ani zdaleka není pouhou záležitostí od[128]borné pracovny nebo vnitřního úřadování a musely by názvy ty opravdu nevyhovovati jazykově nebo věcně, aby se ospravedlnila jejich změna. Vyhovují tyto názvy nebo ne? S hlediska jazykového vyhovují skvěle, neboť jsou to názvy jednoznačné, mají totiž vždy svůj přesný význam a zachovávají si jej, i když se vyskytnou v jazyce běžném, neodborném; mají tedy právě ideální vlastnosti, jaké na termínech jazykověda požaduje (srov. Spisovnou češtinu a jazykovou kulturu, str. 73 a výše článek L. Kopeckého, str. 120). — Vyhovují stejně navrhované náhrady? Ty naopak jsou spíše příklady nevhodných termínů, totiž takových, které v jazyce mají nebo mohou míti ještě různé jiné významy; proto i v odborném užívání by se ztěžka zbavovaly rušivých asociací a užité mimo jazyk odborný by ztrácely přesnost významovou zcela. Kromě toho navrhovatel podlehl jednomu klamu, dosti rozšířenému: každý speciální název můžeme ovšem v jazyce nahraditi tím, že jej vyjádříme slovy širšího významu, ale pak ztrácí právě význam speciální: je to tak, jako když lípu nazveme stromem (řečeno hodně populárně).

Jsou to slova vžitá? Slovo cejch je doloženo v češtině od dob Karla IV., alespoň od 16. století mají slova ta vedle širšího významu už i význam dnešní (cejchovati míry a váhy čteme u Veleslavína); lze tedy právem říci, že vývoj cejchovnictví u nás je s nimi naprosto spjat.

Uvádí se jediný důvod proti těmto názvům: jejich nečeský původ; ale doba 600 let je jistě dosti dlouhá, aby zdomácnělo i slovo přejaté (z něm. Zeichen), jehož významový vývoj k tomu v náš odborný termín je již český (něm. odborné názvy jsou Eichamt, Eichstempel а p.). Doba obrozenská většinou odstranila ze spisovné češtiny i prastará slova původu německého — na rozdíl od polštiny; dnes příliš dobře víme, že to bylo tehdy sice pochopitelné, ale celkem v oné radikálnosti zbytečné: jazyk se ovšem nevrací a nebudeme se vraceti k rynkům a p., ale není také dnes příčiny, abychom drobné zbytky gotického období staré češtiny, které v něm dosud žijí, vykazovali pro cizí původ dnes, kdy obecně do jazyka a právem přijímáme v odborné terminologii i cizí slova zcela nová a budeme je přejímati, pokud čeština bude živým kulturním jazykem. Nevidíme potřebu slepě následovati — na úkor skutečných hodnot a potřeb jazykových — současných tendencí německých na důkaz duchovní germanisace.

B. Hk.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 2, s. 126-128

Předchozí R. J. (= Roman Jakobson): Masaryk Nejedlého

Následující René Wellek, R. J. (= Roman Jakobson): Rub literární vědy