Sovětská práce o dějinách jazykovědy

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

Советская работа об истории языкознания / Un ouvrage soviétique sur l’histoire de la linguistique

Nikolaj Andrejevič Kondrašov vydal záslužnou knihu pod názvem Istorija lingvističeskich učenij (Moskva 1979, 224 s.), v níž přehledným způsobem vykládá dějiny světové jazykovědy. Je určena především studentům pedagogických institutů, avšak její obsah ukazuje, že jde o dobrou vysokoškolskou učebnici pro studenty všech filologických oborů a v neposlední řadě pro každého zájemce o jazykovědu. Autor v patnácti kapitolách probírá dějiny jazykovědného myšlení od staré Indie až po současnost, uvádí nejvýznamnější směry, jednotlivce i školy, jejich postoje k zkoumání jazyka jako ontologické a gnozeologické kategorie, konkrétní výsledky, jichž dosáhli významní jazykovědci a někdy také jejich návaznost na určité filozofické koncepce. Celá práce je koncipována jako výklad o vzestupné linii lidského poznání jazyka a procesu konstituování jazykovědy jako samostatného vědního oboru, který způsobem jemu specifickým reaguje na aktuální společenské potřeby. Autor takto odpovídá na často kladenou otázku, jaký význam mělo a má zkoumání jazyka v jednotlivých obdobích vývoje lidské společnosti. Vždyť také dnes již překonané názory na jazyk i konkrétní jazyky měly svou motivaci, jejich kořeny nezřídka tkvěly v třídní zakotvenosti jejich původců. Bez vysledování těchto vztahů bylo by naše poznání dějin oboru neúplné.

Autor v úvodu vymezuje předmět dějin jazykovědy a jejich vztah k teorii jazykovědy (obecné jazykovědě). Jde ovšem o výklad určený pro ty, kteří si chtějí osvojit daný předmět, protože právě dějiny jazykovědy jsou vývojem pojímání jazyka, rozvojem obecné jazykovědy a výsledků, jichž bylo dosaženo zkoumáním konkrétních jazyků a jazykových skupin. Plným právem autor nesouhlasí s názory těch, kteří by chtěli dělit historii jazykovědy na předvědeckou a vědeckou, jako by zkoumání jazyka do nastolení historickosrovnávací metody (v prvních desítiletích 19. stol.) nemělo v dobovém vědním kontextu poznávací úlohu a nedosáhlo některých nesporných výsledků.

Za významnou složku práce N. A. Kondrašova považuji to, že autor v knize sleduje proces vytváření jazykovědy jako samostatného vědního oboru a její vyčleňování pomocí vlastního pojmového aparátu a vědeckobadatelské metody z okruhu filozofie a historie. Stalo se tak skutečně v první čtvrtině 19. stol., kdy byla poznána příbuznost ide. jazyků a prozkoumán vývoj hlavních ideí jazykových skupin. Některé obecně jazykovědné otázky vždy byly a jsou probírány v každém filozofickém směru (ovšem v různém rozsahu), především ve vztahu jazyka a myšlení, myšlení a vědomí, slova a jím pojmenovávaného jevu, při hodnocení jazykové abstrakce a při odpovědi na otázku, jak vznikla řeč. Šlo však o to, jak se těmito problémy zabývali jazykovědci v rámci teorie jazyka a z jakých pozic (materialistických nebo idealistických) je řešili.

Výklad dějin jazykovědy N. A. Kondrašova je rozdělen do patnácti kapitol s tímto obsahovým zaměřením: (1.) Jazykověda ve staré Indii, (2.) Jazykověda ve starém Řecku a Římě, (3.) Jazykověda ve středověku a za obrození, (4.) Vznik historickosrovnávací jazykovědy, (5.) Vznik obecné jazykovědy, (6.) Rozvoj historickosrovnávací jazykovědy a naturalistický směr (A. Schleicher) (v této kapitole se také probírá Marxovo a Engelsovo pojetí jazyka), (7.) Mladogramatický směr, (8.) Ruská jazykověda 19. stol., (9.) Kritika mladogramatismu. Hledání nových cest (sociologický směr, Wörter und Sachen, jazykový zeměpis, neolingvistika, estetický idealismus), (10.) Lingvistická koncepce F. de Saussura, (11.) Pražská lingvistická škola, (12.) Glosematika (dánský strukturalismus), (13.) Deskriptivní lingvistika v USA, (14.) Ostatní směry v současné jazykovědě (etnolingvistika, neohumboldtiánství, matematická lingvistika, porovnávací jazykovědy …), (15.) Rozvoj sovětské jazykovědy (od 20. let až do současnosti). V závěru se shrnují hlavní vývojové linie dějin jazykovědy.

Ruské a sovětské jazykovědě se věnuje pozornost nejen v osmé a závěrečné patnácté kapitole, ale také v ostatních výkladech, a to v souvislosti se všemi významnými směry, které se uplatnily ve světové jazykovědě. Velmi zdařile vyzněl popis psychologického nazírání na jazyk A. A. Potebni (s. 88—92) nebo rozbor vědeckého díla Marrova pokračovatele I. I. Meščaninova (s. 196—198), kterého právě jeho hluboká erudice nutně musela odvést od některých apriorních názorů jeho učitele. Nejsou pozbaveny zajímavosti ani shrnující výklady o jazykových pracích a pojetí jazyka slavných ruských revolučních demokratů V. G. Bělinského, N. G. Černyševského a N. A. Dobroljubova (s. 83—84). Příliš stručně podle našeho názoru se v knize uvádí V. I. Dal’ (s. 84) a I. I. Srezněvskij (s. 85) přesto, že význam jejích díla překračuje hranice jazykovědy. V souvislosti s počátky slavistiky v Rusku bylo by vhodné i funkční stručně [340]uvést tehdejší široké pojetí slavistiky. Liší se totiž od pozdějšího a také dnešního pojetí, avšak v té době bylo oprávněné a nanejvýše užitečné.

V 11. kapitole se pojednává o pražské lingvistické škole. Není to poprvé, kdy se čtenáři knihy dovídají o české a slovenské jazykovědě, protože již v předchozích kapitolách se uvádí dílo našich obrozenských slavistů, J. Dobrovského, P. J. Šafaříka, J. Jungmanna a dalších. Ve zmíněné kapitole, která je místy koncipována šíře než naznačuje její název, se vlastně podává obraz české (a částečně i slovenské) jazykovědy v období mezi dvěma světovými válkami. Dědictví Pražského lingvistického kroužku se zde podává v příznivém světle, více se upozorňuje na jeho klady než na ideologické a koncepční nedostatky. Výklad je však veden ve směru potřebné kritičnosti, kterou autor ostatně uplatnil v celé knize. (V posledních desítiletích vyšlo několik hodnotících prací o pražském strukturalismu, avšak není v nich ani zdaleka jednotně posuzován tento průbojný koncepční směr.) Pro nás je zřejmé, že systémové chápání jazyka není totožné se strukturalismem jako filozofickým pojetím jazyka a dalších společenských jevů. Strukturalismus je v zásadním protikladu k materialistickému monismu Marxe a Engelse a jejich pojetí jazyka, z idealistických pozic vykládá jeho různorodé společenské funkce v dějinách lidstva. Strukturalismus nemohl a ani nemůže osvětlit v plném rozsahu základní dialektický protiklad stálého a proměnného jako hybné síly jazykového vývoje, přestože se k takovému pojetí blížili někteří jeho stoupenci. Avšak ani oni v průběhu rozvíjení základních tezí Pražského lingvistického kroužku nebyli jednotni ve svých názorech na celou řadu otázek. Zdá se totiž, že bude třeba přesně vymezit, co bylo všem příslušníkům pražského strukturalismu společné a poté konkrétně uvést, čím se jeho jednotliví představitelé od sebe lišili. Jistě se ukáže, že existoval zřetelný rozdíl mezi českými (a slovenskými) a ruskými stoupenci, a to především v pojímání některých důležitých otázek z okruhu filozofie jazyka. V tomto směru již máme k dispozici některé cenné dílčí poznatky, bude třeba je však dále prohloubit a rozvinout. Přitom budeme muset kriticky a z marxistických pozic hodnotit především ty součásti strukturalistické teorie jazyka, které se vyvozovaly z Bühlerovy idealistické psychologie a ze snahy vydávat strukturalismus za univerzální filozofický přístup ke zkoumané jazykové (a nejen jazykové) realitě.

N. A. Kondrašov z marxistických pozic vyložil a posoudil některé západní směry buržoazní jazykovědy, s nimiž se má obeznámit vysokoškolský student. Z hlediska závažnosti bych kladl na první místo etnolingvistiku (s. 163—165) jako přímý ideologický odraz reakční buržoazní ideologie, která ve svých objektivních důsledcích podporuje stávající kapitalistický řád. Tyto skutečnosti jsou dostatečně známy a byly již nejednou předmětem principiální kritiky ze strany sovětských jazykovědců.

Bylo by bývalo vhodné podrobněji vyložit principy typologie a jazykových univerzálií (s. 168—170), protože takto zaměřené výzkumy našly zasloužený odraz v pracovním zaměření také současných lingvistů v socialistických zemích. Značné možnosti kritického posouzení nabízí na tomto místě právě Jakobsonovo pojetí binarismu jako univerzálního principu jazykové výstavby (s. 170). Není ani náhodné, že právě binarismus se nedostal do souboru univerzálií (univerzálních jazykových zákonů) v pojetí významného polského jazykovědce J. Kuryłowicze.

Na konci každé kapitoly se uvádí krátká bibliografie. Protože jde o vysokoškolskou učebnici, omezil se autor na uvádění především dostupné odborné literatury především psané rusky, popř. přeložené do ruštiny. Jde o zdařilý výběr, který odpovídá studijním plánům a rozsahu předpokládaného učiva.

Kondrašovova kniha, o níž jsme zde referovali, patří k přínosným vysokoškolským učebnicím. Jsou to dějiny světové a ruské (sovětské) jazykovědy, zpracované z hlediska marxistického pohledu na obor. Podle mého přesvědčení může dobře uvést studenty do problematiky a vzbudit v čtenáři zájem o obor. Je psána přehledně, živým jazykem a přístupnou formou. Patří k těm pracím, které mohou získávat mladé zájemce pro hlubší studium jazykovědy. A o to nám musí v celé naší práci také jít.

Po přečtení Kondrašovovy knihy jsem si připomenul oprávněné přání, které vyslovil při jiné příležitosti O. Šoltys (NŘ 63, 1980, 88—91), abychom totiž v naší práci také pamatovali na mladé zájemce, kteří se chtějí poučit o tom, co je to jazykověda. Často naříkáme na malou připravenost středoškoláků pro studium jazykovědných oborů a na nedostatek širšího odborného rozhledu vysokoškoláků v jazykovědě. Vinu na tom však máme také my sami, protože jsme nedokázali zpracovat a vydat často základní práce. K nim také patří v našem kontextu dějiny oboru. Již několik desítiletí čekáme na slibované dějiny české jazykovědy, nemáme dosud dějiny světové jazykovědy a po dlouhé časové přestávce vyšla slovensky psaná obecná jazykověda (českou od doby J. Oberpfalcera-Jílka dosud nemáme). Mnohem lépe jsou na tom naši sovětští a polští kolegové, kteří tato kompendia vydali a mohou je poskytnout studující mládeži. Ve výčtu citelných mezer na úseku základních jazykovědných příruček bychom mohli pokračovat a nebyla by to radostná bilance. Neodpovídala by skutečnosti, že u nás působí na vysokých školách a v ústavech ČSAV značný počet kvalifikovaných jazykovědců. Kde je třeba hledat příčinu takového ne zcela uspokojivého stavu?

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 339-340

Předchozí Olga Müllerová: Německá práce o otázce a odpovědi

Následující Miloš Dokulil: Malá encyklopedie jazykovědy