dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sborník Antika a česká kultura

Jiří Kouba

[Kronika]

(pdf)

Сборник Антика и чешская культура / Le recueil Antika a česká kultura

Vědecké práce věnované antice se těší velké oblibě u širokého okruhu našich čtenářů, zvláště přinášejí-li z této oblasti něco nového, dosud komplexně nezpracovaného; a to činí i sborník Antika a česká kultura.[1]

Je nepochybné, že samu evropskou kulturní tradici — tedy i českou kulturu — nelze izolovat od řecké a římské antiky. Právě s vědomím této souvislosti přistoupil ke svému nelehkému úkolu autorský kolektiv předních našich odborníků z oboru věd o antickém starověku, latinské medievalistiky, historie, dějin umění, literární vědy, práva, estetiky a filozofie a konfrontoval českou kulturu s podněty, které načerpala z antiky. Rozsah práce autorského kolektivu je široký: jednotlivé kapitoly pěti oddílů sborníku ve svém celku sledují vývojovou linii naší kultury ve všech jejích hlavních oblastech, a to od jejího zrodu až do současnosti. Kniha chce zároveň podat i obraz o současném stavu bádání o dané problematice. Čtenáře zaujme jak poutavým podáním, tak i dobře volenou bohatou obrazovou dokumentací.

Pro bohemisty je potěšitelné, že ve sborníku není opominuta ani česká jazyková kultura a teorie jazyka, i když jde o věci známé. Poznatky z této oblasti jsou rozptýleny v jednotlivých kapitolách. Samostatná kapitola věnovaná jazykové kultuře je ve 4. oddíle (s. 215 až 219). Záměrem redakce i autorského kolektivu bylo poukázat na klíčová období našeho kulturního vývoje (především období českého humanismu) a postavy,[2] ti nichž se výrazněji projevil vliv antické jazykové kultury.

Zvláště prostřednictvím škol pronikaly do širších vrstev vedle určité znalosti antické mytologie a historie také některé prvky jazykové kultury. Filologové měli možnost bezprostředně se zabývat antickými autory, kteří byli pro humanisty hlavním pramenem poznání latinské, v menší míře řecké starověké kultury. Na rozvoji jazykové kultury v 16. stol. i později se u nás vydatně podílela literatura překladová,[3] nesená úsilím vyzkoušet výrazové možnosti češtiny, a snaha teoretiků rozvinout literární i jazykovou kulturu na úroveň kultury antické. To obojí zvyšovalo požadavky kladené na jazyk pod zorným úhlem latinského humanismu. Např. překladem frází z Ciceronových dopisů (Uhlazené fráze pro mládež z listů M. T. Cicerona) z r. 1589 chce Veleslavín obohatit i českou stylistiku. Český jazyk se tak obohacoval o frazeologii diferencovanou podle tří stylů, které se ustálily ve starověké epistolografii. Proto Veleslavín překládá někde tutéž frázi i několikerým způsobem. Někdy se mu překlad nepodařil, a proto sahá v zásadě k volnému překladu v duchu českého jazyka.

Hlavní oblasti, v nichž se prosazoval vliv antické jazykové kultury na spisovnou češtinu 16. stol., tvoří slovník a syntax.

Rozšiřování slovní zásoby se uskutečňuje nejčastěji vytvářením novotvarů nebo přejímáním slov. Poměrně časté byly novotvary, jak dosvědčuje zejména již praxe Klaretova z druhé pol. 14. stol.[4] Mnohá slova přejatá v humanistickém období z latiny pronikla do jazykového fondu a užívá se jich dodnes (akademie, kalendář, akta, audience, deklinace atd.); podle slov přejatých z latiny se ujaly některé přípony (-ce z lat. -atio, např. nadace, korunovace) a předpony (arci- z řec. archi-). Podobně vznikaly kalky. — Z ojedinělých jazykovědných nepřesností upozorňujeme na názor na s. 216, že rozšiřování slovní zásoby se uskutečňuje také perifrázemi, které autoři kladou na stejnou úroveň s vytvářením novotvarů nebo přejímáním slov.

V syntaktické oblasti je typickým znakem humanistické češtiny složitá větná kon[346]strukce, jejímž vzorem byla ciceronská perioda. Složitá větná stavba s sebou přinášela připojování vedlejších vět vztažnými zájmeny a participiální vazby. Z větných konstrukcí prozrazujících vliv latiny je nápadné uvádění akuzativu a nominativu s infinitivem, častější užívání opisného pasíva a zejména kladení určitého slovesného tvaru na konec věty. Vlivem latiny stál shodný přívlastek hodnotící za svým podstatným jménem.[5]

Jazyková kultura se projevovala i v teoretických úvahách o jazyce. Je příznačné, že vycházely z jazykové a překladatelské praxe. Platí to již pro první humanistickou gramatiku[6] Beneše Optáta, Petra Gzela a Václava Philomata.

K teoretickým úvahám se pojí i snahy slovníkářské. Jedním z českých filologů, jehož práce měla v tomto období světovou úroveň, byl Zikmund Hrubý z Jelení. Jeho slovník latinsko-německo-řecko-český Lexicon symphonum, vydaný r. 1537 a znovu r. 1544, je pokládán za první práci ze srovnávacího jazykozpytu (srov. jeho řadu responzí v kn. I. Němce[7]). V popředí stojí též Veleslavínovo Dictionarum linguae latinae (1579), známé mimo jiné výstižnými českými překlady obtížných latinských frází a snahou autora najít za latinská přísloví a pořekadla odpovídající paralely z domácí lidové slovesnosti, a slovník Silva quadrilinguis (1592). V tomto česko-latinsko-řecko-německém slovníku Daniel Adam z Veleslavína záměrně vstoupil do soutěže s třemi jazyky velké umělecké a vědecké tradice a snažil se ukázat bohatství a libozvučnost své mateřštiny.

Jazykové teorii, v níž udržoval humanistickou tradici, se věnoval v řadě děl (Nejnovější metoda jazyků, Trojumění, Panglottie) také Komenský. Nejdůležitější je jeho recepce jazykové analogie v antickém smyslu; je to pro něho jedno z hlavních kritérií jazykové vhodnosti. Ztotožňoval se s Platónem i Aristotelem v tom, že lidská řeč vznikla společenskou dohodou, že však podléhá zákonu ustavičné proměny.

Zájem o antickou jazykovou kulturu nemohl opominout ani otázky české prozódie. Již od Blahoslavovy doby se usilovalo o zavedení časomíry. Avšak už Jan Blahoslav v praxi v souvislosti se skládáním písňových textů ospravedlňoval svůj názor, že české písně jsou rytmové. Vyslovení tohoto názoru téměř dvě a čtvrt století před Dobrovským má pro českou versologii základní význam. Co se týče oblasti teorie českého verše, je třeba vyzdvihnout i poznatek J. A. Komenského, který vycházel z jedné z největších zvláštností češtiny, kterou má náš mateřský jazyk společnou se starou řečtinou a latinou, totiž z fonologické délky samohlásky. Komenský si velmi dobře uvědomoval její hudební a básnickou hodnotu. Byl však poplatný době v tom, že si její využití představoval podle antických schémat.

Lze očekávat, že se i toto dílo setká oprávněně s živým ohlasem u celé naší kulturní veřejnosti. Kniha splnila úkoly, které si autorský kolektiv předem stanovil, a stane se jistě i podnětnou inspirací k dalšímu řešení nastíněných problémů v daném tématu.


[1] Zpracoval autorský kolektiv za vedení L. Varcla, vydalo nakl. Academia, Praha 1978, 576 s.

[2] Viz kapitoly Povědomí antiky u M. J. Husa a v husitství, 141—156, Jan Blahoslav a antika, 251—255, Antika v díle J. A. Komenského, 262—276.

[3] Upozorňujeme na kapitolu v 5. oddíle sb. Vývoj českého překladu z děl antické literatury, 383—405.

[4] Viz E. Michálek, K ohlasům antiky v nejstarších českých slovnících, SaS 39, 1978, 142—149.

[5] K tomu V. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 195.

[7] I. Němec, Geneze slovanského systému vidového, Rozpravy ČSAV 1958, č. 68, s. 2.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 345-346

Předchozí Jiří Nekvapil: Nad knihou „O českých slanzích“

Následující Běla Poštolková: Bulharský sborník o lexikologicko-lexikografických otázkách