Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dynamika fonologických systémů

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

Динамика фонологических систем / Le dynamisme des systèmes phonologiques

Všechny přirozené jazyky všestranně využívané jako soustavy vyjadřovacích a dorozumívacích prostředků se neustále přizpůsobují novým vyjadřovacím a dorozumívacím potřebám. Jsou to tedy soustavy (systémy) dynamické a připomínají svou dynamičností živé organismy. Podstatnou vlastností dynamických systémů je určitý stupeň uvolněnosti vazeb, kterými jsou jednotlivé složky systému navzájem spojeny. Poměry jsou zde jiné než např. u takových systémů, jako jsou strojové mechanismy. Vzájemné vztahy složek v dynamických systémech se vyznačují dialektickým napětím; některé složky se vyznačují expanzívní silou, jiné zase slabostí. To platí o všech plánech jazyka, pojmenovacím, gramatickém i fonologickém. Dynamičnost se však neprojevuje ve všech jazykových plánech stejnou měrou a ani jednotlivé plány jazyka nejsou po této stránce úplně stejnorodé, homogenní. Např. některé části gramatického a fonologického plánu se vyznačují větší neurčitostí a zároveň větší dynamičností než části jiné. Patří k tomu i různá míra systémové soudržnosti.

Tyto skutečnosti si již uvědomovali lingvisté, kteří vycházeli z potřeby rozlišovat jazykovou synchronii a diachronii jako dvě základní jevové oblasti, které tvoří předmět jazykovědného výzkumu. Požadavek přísného oddělování jazykové synchronie od diachronie vytyčil jako první se vší naléhavostí Ferdinand de Saussure a celá moderní jazykověda se s tímto požadavkem nějak vyrovnává. Již v prvním období rozvoje strukturní jazykovědy, jež si stanovila za úkol využívat Saussurových myšlenek zvláště při zkoumání živé jazykové reality, ukázala se potřeba zmírnit radikální rozlišování mezi jazykovou synchronií a diachronií. Především se přestala proti sobě stavět jazyková synchronie jako oblast dokonalé systémové uspořádanosti a diachronie jako oblast jevů, kde převládá neuspořádanost. Začalo se uznávat, že i vývojové procesy jsou podmíněny systémovým uspořádáním jazyka. Z toho pak vyplynuly důsledky i pro chápání jazykového systému jako synchronní, koexistující uspořádanosti složek, jež se navzájem podmiňují. Synchronie se přestala ztotožňovat se statikou a diachronie s dynamikou. Při podrobnějším zkoumání jazykové synchronie se došlo k potřebě rozlišovat mezi složkami, které mají v systému postavení pevné, od složek, jejichž postavení je okrajové. Z těch pak jedny mají charakter složek ústupových, druhé pak složek progresívních. Jazyková synchronie se začala chápat jako dynamická rovnováha složek, jež samy v sobě mají předpoklady vývojového pohybu.

V československé jazykovědě tato orientace zesílila zvláště v období po druhé světové válce, kdy se začalo při výkladu jazykových změn využívat principů dialektického materialismu. Dialektické chápání jazykové synchronie mělo pozitivní důsledky i pro teorii spisovných jazyků a o ni se opírající odborné jejich pěstování, pro jazykovou kulturu. Orientace na praktické otázky jazykové kultury stavěla však před jazykovědnou teorii nové úkoly a nutila ji k revizi některých pouček a vyvolávala také potřebu obnovy celé teoretické základny. Jazykovědná bohemistika dostávala v této době k rozvoji podněty z výzkumu jiných slovanských jazyků, zvláště ruštiny. Jen ve výzkumu zvukové stránky moderní češtiny se projevuje v tomto období určitá stagnace, kterou poněkud vyvažují výsledky zkoumání hláskového systému po stránce vývojové. Nesoustavně bylo u nás reagováno na nové směry ve světové fonologii, zvláště na teorii distinktivních rysů, k níž byly položeny základy již na sklonku třicátých let v pražské jazykovědné škole.

[116]O její důslednou aplikaci na češtinu se první pokusil americký bohemista H. Kučera v knize The phonology of Czech (1961). Téhož roku vydal E. Pauliny učebnici Fonológia spisovnej slovenčiny, jež využívá teorie distinktivních rysů v svérázné adaptaci s využitím koncepce „pražské“, jíž se dostalo pregnantního vyjádření v Trubeckého díle Grundzüge der Phonologie (1939).

Pro možnost využít teorie distinktivních rysů ve fonologii češtiny jako doplňku koncepce, která se již dříve osvědčovala, se vyslovilo i několik českých lingvistů, k praktické realizaci této možnosti se odhodlal teprve J. Vachek v knize Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny (1968). Jak ukazuje již sám název této práce, nejde o soustavný rozbor celého fonologického systému češtiny, nýbrž pouze o průzkum jedné jeho stránky, jeho dynamických složek. Ani ty však nebyly v tomto závažném a v jednotlivostech až minuciózně propracovaném díle analyzovány všechny. Je to hlavně důsledek toho, že za základ práce byly vzaty autorovy různé dílčí studie, již dříve publikované. Jde vlastně o cyklus studií, jež pro knižní vydání byly doplněny, zredigovány a sjednoceny s využitím teorie distinktivních rysů, a to v podstatě v modifikaci Kučerově. Ke Kučerově fonologii češtiny jako celku se však J. Vachek postavil hodně kriticky, a to již v recenzi, kterou uveřejnil anglicky 1962; své hlavní námitky zopakoval a doplnil v úvodní kapitole své knihy. Omezuje-li se zde na kritický rozbor Kučerovy práce, ukazuje už tím na její průkopnický význam, třebaže se s jejím celkovým pojetím rozchází.

J. Vachek vytýká H. Kučerovi hlavně nedostatečný zřetel právě k těm jevům, na které se sám především zaměřuje a jež shrnuje pod společné záhlaví „dynamika“. Co všechno by sem mohlo patřit, podrobněji nevykládá. Místo soustavného výkladu tohoto složitého a různě vykládaného jevu zařadil do knihy o dynamice fonologického systému spisovné češtiny jako druhou kapitolu úvahu o nestatickém pojetí synchronicky zkoumaného fonologického systému; je to pozměněný referát přednesený na fonologické konferenci ve Vídni 1966 (referáty vyšly knižně 1967). Hlásí se zde k dynamické koncepci jazykových systémů a k myšlence, že nejzávažnějším faktorem v jazykovém vývoji je neustálé tíhnutí k systémové rovnováze, které však v plné míře není nikdy dosaženo. Toto stanovisko bylo uplatňováno v různých slavistických pracích nejen příslušníky pražské školy. Bylo také doporučováno rozlišovat jazykové systémy stabilnější a méně stabilní. Jazyk se v určité situaci (obyčejně působením vnějších faktorů, hlavně v důsledku sbližování s jinými jazyky) může dostat i do situace, z níž systém vychází radikálně deformován. Takový je případ některých balkánských jazyků, jež v důsledku konvergentního vývoje vytvořily tzv. balkánský jazykový svaz. Hlavní společné rysy těchto jazyků nejsou staré rysy, jež si mezi sebou balkánské jazyky vytvořily, nýbrž rysy nové, které se vytvořily v interferenční situaci jako prostředky usnadňující interetnickou komunikaci tam, kde byl běžným zjevem bilingvismus i multilingvismus.

J. Vachek považuje — podobně jako většina příslušníků pražské školy — za hlavní hybnou sílu jazykového vývoje tzv. terapii, spontánní tíhnutí jazykového systému k odstranění strukturních závad, jež mohou mít příčinu jak vnější, tak vnitřní. Není vlastně zásadního rozdílu mezi působením faktorů vnějších a vnitřních — k jakémukoli strukturnímu posunu existují předpoklady v systému samém. Vachkovo „terapeutické“ krédo zní: „… průzkum konkrétního jazykového materiálu fonologického i gramatického ukazuje, že úloha příslušející ve vývoji jazyka zřeteli terapeutickému je patrně nejzávažnější“ (s. 16). K tomuto citátu se sluší dodat, že původce terapeutické koncepce, francouzský lingvista J. Gilliéron, vycházel převážně z pozorování změn v lexikálním složení zkoumaných jazyků a nářečí. Vachek při popisu a výkladu fonologické terapie v češtině hojně využívá svých zkušeností anglistických, přihlíží také podle potřeby a možností (není svým školením slavista) k jazykům slovanským.

Při zkoumání vývojových jevů, které je možno interpretovat jako „obnovování rovnováhy systému“, jestliže došlo nějak k jejímu narušení, nepřihlíží J. Vachek v dostatečné míře k specifice ve spisovných jazycích, jež jsou ve větší nebo menší míře útvary umělé. Vývoj spisovných jazyků neprobíhá nikdy tak spontánně jako vývoj jazyků (nebo nářečí), které slouží výhradně nebo převážně pouze ústnímu styku. Dynamika v spisovných jazycích je složitější než v tzv. jazyce lidovém; ve [117]fonologickém plánu bývají spisovné jazyky zpravidla konzervativnější než jazyky ústního styku. Kulturní úkoly, jež spisovné jazyky musí plnit, vedou zpravidla k rychlému růstu lexikální zásoby; jedním ze zdrojů tohoto obohacování bývá přejímání hotových pojmenovacích jednotek z jiných jazyků. Tyto procesy bývají nejčastěji podrobovány veřejné kontrole, reprezentované různými institucemi (školami, časopiseckou kritikou a různými teoriemi, často nedomyšlenými a rozpornými). Jak samo obohacování slovní zásoby, tak různé zásahy do tohoto procesu obrážejí se i ve vývoji hláskové stavby jazyka. Lze však mít pochybnosti o tom, že by právě důsledky uvedených faktorů byly nějak zvlášť patrné, třebaže se péče o spisovné jazyky často zaměřuje na cíl dodat jazykům nejen větší tvárnosti a vyjadřovací síly, ale také více hudebnosti a hláskové výraznosti.

Ve fonologickém vývoji jazyků vůbec, nespisovných i spisovných, je mnoho jevů, o jejichž motivaci jazykověda nedovede zatím říci nic určitého. Platí to v nemalé míře také o jazycích slovanských. Jednotný jazyk slovanský, tzv. praslovanština, byl v posledním období své existence podroben celé řadě převratných změn, jež zakončily jeho život, protože vedly v různých skupinách nářečí k podstatně odchylným výsledkům. Pozoruhodné přitom je, že území obývané slovanskými etniky bylo v této době (10.—11. stol.) již velmi rozsáhlé a Slované se dostávali do kulturního i jazykového kontaktu s různými etniky jinými (Ugrofiny, Íránci, Romány (na Balkáně, v jadranském přímoří i jinde), s Germány aj.). Povšechně je možno připustit, že právě tyto kontakty přispěly k urychlenému vývoji hláskové stavby praslovanštiny a tím i k jejímu rozpadu, ale nic určitějšího se zatím o tom říci nedá. V pozdějším vývoji slovanských jazyků se dá o některých hláskových změnách soudit, že byly aspoň zčásti motivovány potřebami systému gramatického, ale i zde je již třeba počítat s působením faktorů dalších. Ve fonologickém vývoji češtiny proběhla od 12.—16. stol. řada změn, z nichž některé nepřešly do spisovného jazyka. V této době se již začal proces nářečního vyrovnání, který vedl k vzniku tzv. obecné češtiny, interdialektu, který se sám dále také vyvíjí a nepřestává působit na češtinu spisovnou, většinou prostřednictvím češtiny hovorové.

Týká se to hlavně systému českých samohlásek, jehož dynamice věnoval J. Vachek 3. kapitolu své práce („Situace ve fonologickém systému samohlásek“). Hlavní pozornost se zde soustřeďuje na asymetrii mezi krátkými a dlouhými samohláskami: krátkých samohlásek je pět (/a/, /o/, /e/, /i/, /u/), dlouhé jsou pouze čtyři (/á/, /é/, /í/, /ú/), dlouhé /ó/ se vyskytuje pouze v interjekcích a v slovech s expresívním zabarvením, jinak jen v slovech přejatých (např. bóje, gnómón, bór, tón). Zvláštní postavení fonému /ó/ v dnešní spisovné češtině vyplývá ze skutečnosti, že původní /ó/ bylo ve staré češtině nahrazeno dvojhláskou /uo/, jež pak časem přešla v dlouhé /ú/, graficky většinou vyjadřované literou ů. Staré /ó/ se udrželo jen v nepočetných výrazech expresívních, vyskytuje se však také v slovech přejatých, jimž dodává zabarvení cizosti. Takové fonémy bývají označovány jako „neintegrované“, netvoří plnoprávnou složku fonémického systému.

V menší míře platí tato charakteristika také o samohlásce /é/. V hovorové a obecné češtině se za staré /é/ vyskytuje /í/, spisovné tvary jako mléko, kterého, plést, délka mají v hovorové a obecné češtině podobu s /í/. Některá spisovná slova s /é/ v hovorové češtině protějšky nemají, např. též, téhož. Taková slova dodávají běžnému hovoru knižní zabarvení. Příznak knižnosti si většinou zachovávají nověji přejatá slova, např. sémantika, foném, morfém, želé, pyré, foajé (foyer).

Pozoruhodné je, že samohlásky /é/, /ó/ si dosud narůstáním počtu přejatých slov své postavení ve fonologickém systému spisovné češtiny podstatným způsobem neupevnily. Výrazný příznak cizosti si zvláště podržuje /ó/. Podobná situace je také u souhlásek /f/ a /g/. Souhláska /f/ má postavení poněkud pevnější. Přejatým slovům dodává někdy expresívní zabarvení. Taková slova pronikají i do hovorové češtiny a ve spisovných projevech mají někdy vedle příznaku expresívnosti také zabarvení [118]hovorové, např. floutek, fiflena. Proces integrace fonému /f/ pokročil dále než u fonému /g/. Hláska /f/ se v domácích slovech vyskytuje jako poziční varianta souhlásky /v/ před párovou neznělou souhláskou (např. v pět se vyslovuje [f pjet], vteřina jako [fteřina]), ojediněle též v interjekcích onomatopoických nebo vyjadřujících odpor k něčemu (např. fuj). Foném /g/ se v domácích slovech a tvarech vyskytuje jen jako varianta fonému /k/ v poloze před párovou znělou souhláskou (např. v tázacím zájmeně kdo, v příslovci kde atd.). V starých slovanských jazycích a také v rané staré češtině byla závěrová souhláska /g/ normální složkou fonologického systému; v staré češtině a v některých jiných slovanských jazycích byla pak nahrazena úžinovou hrdelní souhláskou /h/, jež tvoří znělý protějšek k úžinové velární souhlásce /x/. Foném /g/ se liší od fonému /f/ nejen menší frekvencí, ale také tím, že jen zřídka dodává přejatým slovům, v nichž se vyskytuje, expresívní zabarvení (srov. např. gauner, grázl, hovor. pugét, ale běžné výpůjčky jako guma, garda, groš). Přejatá slova s expresívním zabarvením zesilovaným souhláskou /f/ jsou v hovorovém jazyce běžná (např. fiflena, flamendr, flink, filuta, flámovat).

Na takových případech je dobře vidět, jak se přejímáním slov nejen obohacuje slovní zásoba jazyka, ale také upevňuje jeho funkční (stylistická) diferenciace a rozvrstvení. V systému českých souhlásek se dá tato protikladová dynamika sledovat na celé škále znělostní korelace, jež je jednou z nejrozšířenějších fonémických korelací vůbec; ale ani v jazycích, které jsou si geneticky i systémově velmi blízké, jako je např. čeština a slovenština, nemá stejný rozsah ani stejné využití. Běžným jevem jsou zde také rozdíly v tom, jak se využití jednotlivých hlásek, které se znělostní korelace účastní, omezuje distribučními pravidly. K zvláštnostem češtiny patří znělostní pár, který se neskládá ze dvou samostatných fonémů, nýbrž pouze ze dvou variant fonému jednoho: je to znělé a neznělé /ř/. U českých znělých protějšků k afrikátám /c/ a /č/ se mínění odborníků rozcházejí: jedni je považují za jednoduché hlásky (fonémy), druzí za fonémy dva, jež se běžně vyskytují také samostatně, tj. /dz/ a /dž/.

U nepochybných párů, jež v češtině vytvářejí znělostní korelaci, mají zmíněné páry /f/ — /v/ a /k/ — /g/ okrajové postavení. Protože foném /g/ má v češtině nízkou frekvenci, je postavení korelačního páru /k/ — /g/ méně pevné než páru /f/ — /v/. Přispívá k tomu okolnost, že se /f/ vyskytuje také v omezeném počtu slov domácích jen se slabým expresívním zabarvením (doufat, zoufat) nebo v slovech se zabarvením zvukomalebným apod. (fičet, foukat). U některých přejatých slov se souhláskou /f/ si cizí původ už neuvědomujeme (např. fena). Zvláštní případ představuje mezi páry znělostní korelace v češtině dále pár /x/ — /h/. Ani ten nepatří k párům zděděným z obecně slovanského základu: frikativní guturála /h/ vznikla, jak už bylo poznamenáno, z velární okluzívy /g/. Protože /x/ je frikativa velární, není v tak zřetelném korelačním vztahu k /h/, jako je tomu u párů ostatních. Páry /x/ — /h/ a /f/ — /v/ se odlišují od zbývajících párů znělostní korelace (včetně /k/ — /g/) tím, že znělý člen má vyšší frekvenci než člen neznělý; u páru /f/ — /v/ je tento rozdíl zvlášť nápadný. K zvláštnostem této dvojice patří také to, že se její znělý člen /v/ nechová vždy jako jiné párové znělé, má někdy charakter sonóry (tj. souhlásky znělé nepárové). Asimiluje se k následující neznělé (v pět, vsadit [f pjet], [fsaďit]), ale neznělé před /v/ se neasimilují (např. ve slovech a spojeních svá, k vám, pět vos). Jinak platí pro všechny páry znělostní korelace, že nemohou v souvislé řeči po sobě následovat členy nesouhlasné, tj. buď znělá před neznělou, nebo obráceně (srov. Trnkovo pravidlo minimálního kontrastu).

K charakteristice páru /x/ — /h/ je třeba ještě dodat, že jeho neznělý člen nabývá někdy expresívního zabarvení, zvláště v případech, kdy po něm následuje samohláska /e/. Tato hlásková kombinace je z hlediska historického ve většině případů anomální, protože již v praslovanštině se /xe/ změnilo v /še/. Tato změna však patrně nebyla provedena v některých expresívních (a zároveň onomatopoických) [119]výrazech, jako je např. čes. interjekce cheche a z ní odvozená slova chechtot, chechtat se ap. Expresívní platnost měl v některých případech foném /x/ patrně také sám o sobě, a to již od dob praslovanských (podle výzkumů V. Machka). Po zániku slabých jevů vznikly nové kombinace souhlásky /x/ s /e/, které již expresívní zabarvení neměly, ale vyskytovaly se převážně jen v příponách a koncovkách (plachetka, tichem, hochem, plaché atd.), staré anomální kombinace si však svůj sémantický odstín udržely. V nově přejatých slovech se skupina /xe/ v počáteční slabice stávala signálem cizosti (např. cherub, později chemie ap., případů není mnoho). Podobná je situace také u přejatých slov se skupinou /xi/, např. chinin, chirurg; v domácích slovech se však skupina /xi/ na začátku vyskytuje také, to je však střídnice za staré /y/. Foném /x/ zesiluje expresívní zabarvení např. chcípat, chlastat, chňapnout aj.

Zvláštní napětí mezi páry /f/ — /v/ a /k/ — /g/ je důsledkem okolnosti, že „cizím“ prvkem je v prvním páru člen neznělý, v druhém páru člen znělý. Dynamiku zde zvýrazňuje zároveň to, že foném /f/ má v systému českých souhlásek pevnější postavení než foném /g/. Tento foném se sám vyznačuje ještě tou zvláštností, že někdy alternuje s /k/ v slovech jinak stejného fonémického složení, aniž tím vzniká mezi oběma variantami nějaký sémantický odstín (cikán cigán, krobián grobián, plakát plagát, kauč gauč); varianty s /g/ mají větší frekvenci v hovorové češtině, mívají i hovorové zabarvení (např. u varianty cigán s odvozeninou cigánit, která ani variantu s /k/ nemá). Pro souhlásky, které se podílejí na znělostní korelaci, platí i jiná pravidla omezující jejich kombinovatelnost než uvedené pravidlo znělostní, nepřipouštějící skupení znělá — neznělá (nebo obráceně). Na začátku slova např. platí, že nemůže po /p/ následovat /k/ (a podobně po /b/ „neintegrované“ /g/; zde přicházejí v úvahu jen slova přejatá). Některá skupení (to platí o kombinovatelnosti českých fonémů obecně) se vyskytují jen na styku dvou fonémů, např. -pk- v slovech sopka, hebký, -nk- v slovech slánka, venku.

Máme tedy u znělostní korelace souhláskové případy všech základních typů „dynamických“ jevů:

(1.) tendenci k systémovému přeskupování (rozšiřování korelace); to způsobuje hlavně přejímání slov;

(2.) jevy vybočující (aspoň částečně) z rámce základního uspořádání (pár /f/ — /v/, v menší míře také /x/ — /h/);

(3.) jevy kolísavé, resp. neurčité (/c/ — /dz/, /č/ — /dž/; jeden foném či dva fonémy?);

(4.) rozdílné využití fonémů, které na znělostní korelaci participují (některé členy korelačních párů se vyskytují jen v slovech přejatých nebo expresívně zabarvených).

 

K rozmnožování korelačních párů dochází v podstatě pouze v důsledku přejímání slov, v češtině se to vztahuje na páry /f/ — /v/, /k/ — /g/ a snad také na páry /c/ — /dz/, /č/ — /dž/. V případě znělých afrikát (připustíme-li pro češtinu jejich existenci) je určitá převaha na straně /dž/, počet přejatých slov s tímto zvukem je početnější než s /dz/.

Neurčitost fonémických vlastností způsobuje, že jsou různým způsobem interpretovány řady dvojic, v nichž se opakují párové diference podobným způsobem jako u řad korelačních. Někteří fonologové se v takových případech rozhodují pro korelace, jiní však pro řešení značně odlišné. Např. párové řady /p/ — /f/, /t/ — /s/, /d/ — /z/ atd. bývají někdy interpretovány jako korelace kontinuálnosti (proti závěrové souhlásce stojí úžinová); naproti tomu však J. Vachek zastává názor, že tu o korelaci nejde, a to proto, že rozdíl v kontinuálnosti je doprovázen ještě také rozdílem v drsnosti. Šlo by pak vlastně o korelaci s dvojitým korelačním příznakem. Tato interpretace má své oprávnění i proto, že jednu vlastnost je možno považovat [120]za redundantní. Tak postupuje i J. Vachek sám u českých vokalických dvojic /e/ — /o/, /i/ — /u/, v nichž jde o rozdíl mezi samohláskami předními a zadními a zároveň mezi nelabiálními a labiálními (v terminologii distinktivních rysů je to rozdíl mezi fonémy gravisovými a negravisovými a zároveň rozdíl daný nízkou, resp. vysokou tonálností). Pauliny v Slovenské fonológii (1979) s pojmem korelace nepracuje, ke kontinuálním souhláskám řadí shodně s tradicí /f/, /v/, /s/, /z/, /ž/, /h/, k nekontinuálním /p/, /b/, /c/, /z/, /t/, /d/, /č/, /ž/, /ť/, /ď/, /k/, /g/. Tohoto protikladu se účastní všechny šumové souhlásky. Vedle toho zavádí protiklad sykavost — nesykavost, sykavé jsou tradiční sykavky, tupé i ostré /s/, /z/, /c/, /z/, /š/, /ž/, /č/, /ž/, nesykavé /t/, /d/, /ť/, /ď/.

J. Vachek s korelací kontinuálnosti počítá také, ale řadí do ní pouze páry /s/ — /c/, /š/ — /č/ a /x/ — /k/. O příbuznosti prvních dvou párů nemůže být sporu, není však samozřejmé, že diferenčním příznakem je zde pouze rozdíl v přítomnosti nebo nepřítomnosti kontinuálnosti (frikativnosti); po této stránce je jasně jiná situace u páru /x/ — /k/, u něhož rozhodlo o přiřazení k párům s afrikátami nejspíše to, že mu dvojice /x/ — /k/ zbyla, když ji nechtěl přiřadit k dvojicím, v nichž se příznakové členy odlišují od nepříznakových vlastností kontinuálnost a drsnost. Vachek si však byl vědom zvláštního postavení párů /s/ — /c/, /š/ — /č/, svědčí o tom výklad vztahující se k souhlásce /ř/ (s. 85). Zde jsou správně protikladové páry /s/ — /c/ a /š/ — /č/ uvedeny ve vztah s konsonanty /t/ a /ť/, takže se dospívá k dvěma konsonantickým triádám.

K dynamickým složkám fonologických systémů patří také fonémy, jejichž výjimečné postavení vzniká v důsledku toho, že je jejich specifická vlastnost začleňuje do různých korelačních řad nebo skupin. Zvlášť zajímavým příkladem je k tomu česká likvida /ř/. Problémů kolem fonému /ř/ je tolik, že jejich rozboru J. Vachek věnoval celou VII. kapitolu, když již předtím pojednal o postavení /ř/ z hlediska jeho zařazení do korelace drsnosti. Za hlavní zvláštnost českého /ř/ nepovažuje však jeho spojitost s různými jinými hláskovými kategoriemi či skupinami, ale naopak oddálenost od všech ostatních českých souhlásek, izolovanost. Ale to je vlastně jen rub téže věci. Vachek sám na různé souvislosti fonému /ř/ s jinými souhláskovými kategoriemi upozorňuje, může přitom odkazovat také na práce různých svých předchůdců. Z nich např. P. Zima ukázal, že se /ř/ někdy chová jako jiné souhlásky sonórní (tj. /r/, /l/, /m/, /n/), zatímco jindy projevuje příbuznost se souhláskami /v/ a /h/, jež se rovněž chovají osobitě. Projevuje se to hlavně tím, že se v rámci slova podrobují pasívní znělostní asimilaci. Pro /ř/ platí pravidlo, že je vždy znělé nebo neznělé podle sousední souhlásky v témže slově. Souhlásky /h/ a /v/ se po této stránce nechovají jednotně, u /h/ se odlišují od sebe dvě verze spisovného jazyka, česká a moravská (v čes. je [sxnilí] < shnilý, mor. [zhnilí], čes. i mor. [g hanbě]; jen nářečně se vyskytuje [kfjet] < květ). Foném /ř/ je při znělostní asimilaci také aktivní na rozhraní slov (např. k řece [g řece], nikoli uvnitř, např. v případech typu řoví, křeče).

Je-li řeč o znělostní asimilaci souhlásky /ř/, je ovšem třeba pamatovat na to, že nejde o dva fonémy, nýbrž jen o dvě varianty fonému jednoho. Rozdílu mezi variantou znělou a neznělou není u /ř/ využito funkčně. Je zde proto jistá podobnost s ostatními dvěma likvidami, tj. /r/ a /l/. U těch se sice nevyskytuje znělostní diferenciace (někdy se dá pozorovat u nich oslabená znělost), ale sama vlastnost znělosti (podobně jako u ostatních sonór) nemá funkční platnost a vlastně si ji ani neuvědomujeme, hlavně v souvislosti s tím, že nejsou asimilačně aktivní (v slovenštině jsou po této stránce poměry jiné). Postavení /ř/ mezi sonórami je však tak zvláštní, že mezi nimi tvoří samo zvláštní třídu (Vachek, s. 94). Z toho však vyplývá i vratkost jeho postavení, jež dobře dosvědčuje osud této souhlásky v polštině, kde splynulo se sykavkami /š/ a /ž/. Podle Vachka (a také Kučery) spojuje /ř/ s fonémy /c/ a /č/ společný rys drsnosti, ale je zde zároveň zřetelný rozdíl v tom, že nedrsné [121]protějšky /s/ a /š/ spojuje s /c/ a /č/ vlastnost sykavosti (s tou ovšem Vachek — podobně jako Kučera — nepočítá), kterou /r/ nemá.

V souvislosti s labilním postavením českého /ř/ a jeho zánikem v polštině se naskýtá otázka, proč jeho ruská obdoba /ŕ/ má v systému ruských souhlásek postavení pevné. Je to prostý důsledek toho, že ruské /ŕ/ tvoří součást rozvité měkkostní korelace souhláskové. Pro slovenštinu je příznačné, že nemá obdobu ani k českému /ř/, ani k ruskému (a ukrajinskému) /ŕ/. Tímto rysem se slovenština stýká s jižními jazyky slovanskými; takových styčných rysů slovenštiny s jižními jazyky slovanskými (hlavně se srbocharvátštinou) je jak známo v slovenštině víc. Rozdílný osud polského /ř/ ve srovnání s /ř/ českým je třeba vysvětlovat rozdílným využitím protikladu /r/ — /ř/ v morfologických systémech obou jazyků. V češtině mají alternace /r/ a /ř/ přímo oporu v rozvitém systému alternací souhlásek /t/ a /ť/, /d/ a /ď/ a také /n/ a /ň/; tato okolnost měla pro /ř/ konzervační důsledky. V polštině byly po této stránce poměry jiné: jednak v důsledku toho, že se souhlásky /ť/ a /ď/ přibráním sibilantního elementu dostaly do těsnějšího příbuzenského poměru se souhláskami /c/, /z/ a také /č/, jednak v souvislosti s tím celá soustava morfologických alternací dostala jiný ráz (srov. k tomu u J. Vachka podrobnější výklad na s. 96 až 101).

K situaci ve slovenštině je třeba ještě dodat, že menší objem alternací v morfologickém systému v důsledku neúčasti fonému /r/ na nějaké souhlásové korelaci (korelačním protějškem by tu mohlo být buď českopolské /ř/, nebo /ŕ/; k páru /r/ — /ŕ/ tvoří obdobu slovenský pár /l/ — /ľ/), rozmnožuje počet diferencí gramatického systému slovenštiny v poměru k češtině. Nejnápadnější odchylkou od češtiny je v slovenské deklinaci zánik alternací /k/ — /c/ a /h/ — /z/ v tvarech ruke, nohe.

Stav dynamického napětí obdobný napětí v řadách korelačních párů může vzniknout také v dvojicích izolovaných, jejichž jednotlivé členy jsou od sebe odlišeny privativním nebo jiným vztahem. K takovým případům patří pár /i/ — /j/, jehož členy se od sebe liší tak málo, že může vzniknout pochybnost o jejich fonémické samostatnosti. Rozdíl mezi /i/ a /j/ je ve slovenštině menší než v češtině. Někteří fonologové pražské školy v letech třicátých zastávali názor, že v slovenštině došlo k splynutí těchto původně dvou fonémů ve foném jeden; jedna varianta by se od druhé lišila (kromě rozdílů fonetických) funkčním využitím, byla by slabičná. Po druhé světové válce se dočasně tohoto názoru přidržoval E. Pauliny a po něm J. Vachek. Nověji se Pauliny kloní k názoru, že i v slovenštině jde ještě o dva samostatné fonémy, třebaže zde vývoj pokročil tak daleko, že k splynutí není daleko. Podle J. Vachka k splynutí /i/ a /j/ v jeden foném směřuje i čeština. To je ovšem stanovisko, které vybočuje z rámce synchronní analýzy a má charakter vývojové prognózy, jejíž pravděpodobnost se nedá vyčíslit.

Splynutí fonémů /i/ a /j/, ať již v češtině nebo ve slovenštině, může nastat teprve tehdy, když se bude jejich funkční uplatnění důsledně řídit pravidlem komplementárnosti: /i/ se bude vyskytovat pouze v těch polohách, kde se nebude moci uplatnit /j/. V češtině je s podmínkou poziční komplementárnosti v rozporu především výskyt obou těchto fonémů na začátku slova před souhláskou, vedle slov jako ihned, inu (a značného počtu slov přejatých, mezi nimi i běžná osobní jména, např. Ivan, Irena) vyskytují se slova jako jdu, jmění, jsoucno, jmelí, tvary jsi, jsou aj. K slovům a tvarům s počátečním /j/ před souhláskou však existují v běžně mluvené češtině, pokud jich užívá, varianty bez /j/, např. sem, sou (jsoucno je slovo knižní, místo jmění se v běžné řeči užívá varianta mění nebo synonymní majetek).

Specifickou oblastí dynamiky hláskové kombinatoriky je kolísání v slabičném členění. Jen ve výjimečných případech se to týká kolísání mezi členěním na slabiky dvě a na slabiku jednu. Setkávají-li se v jednom slově po sobě dvě samohlásky, mohou splynout za určitých okolností v dvojhlásku. Kolísá se tak např. mezi dvojhláskou /eu/ a výslovností dvojslabičnou. Mathesius uvádí, že v jeho výslovnosti se někdy [122]dvojhláska /eu/ rozkládá např. ve slově pneumatika. Patrně se to častěji stává při výslovnosti zpomalené. Na druhé straně připouští jednoslabičnou výslovnost tvaru nauk (gen. pl. k nauka). Podobnou výslovností vzniklo slovo douška (z do ouška). Ve Výslovnosti přejatých slov (1978, s. 39) se k dvojhlásce /eu/ poznamenává, že je některými uživateli (!) „pociťována jako spojení dvojslabičné“ (to může být ohlas uvedeného výroku Mathesiova). S kolísáním se setkáváme také v domácích slovech, jako je např. neuvěřitelný. Jde prostě o dvojí výslovnostní styl (příručka Výslovnost spisovné češtiny I (2. vyd. 1966) o stylistické diferenciaci spisovné normy ještě uvažuje, v II. dílu (Výslovnost přejatých slov) se k stylistickému rozlišování téměř nepřihlíží).

B. Hála, za jehož vedení vznikl první díl uvedené příručky navrhl v Uvedení do fonetiky češtiny (1962) rozlišování tří základních výslovnostních stylů podle stupně pečlivosti: mluva pečlivá, mluva pohodlná a mluva nepečlivá (někdy i vědomě deformovaná). Za mluvu pohodlnou považoval obecnou češtinu a nářečí, mluva nepečlivá podle něho „představuje nejnižší úroveň společenské komunikace řečí vůbec“ (o. c., s. 381). Pro spisovnou výslovnost připouštěl tedy jen výslovnost pečlivou. Naproti tomu V. Mathesius doporučoval analogicky podle poměrů v angličtině rozlišovat mezi zběžnou výslovností denního hovoru, pečlivou výslovností kultivované konverzace a pomalou výslovností slavnostní. Tento názor vyslovil v souvislosti s rozdíly při členění na větné úseky a takty (v angličtině se délka úseku prodlužuje s růstem stupně pečlivosti). Jde však o rozdíly v rámci výslovnosti spisovné.

Kolísání v slabičném členění se týká nejčastěji rozhraní (předělu) mezi slabikami. Variační možnosti jsou většinou nezávislé na výslovnostních stylech. V češtině je slabičné členění ovlivňováno členěním morfémovým jen omezeně. Podřízenost morfémového členění slabičnému je patrna v příponových tvarech s neslabičnými morfémy (včetně neslabičných předložek), srov. např. tvary víš, paměti zpaměti, hlavě v hlavě atd. Není-li slabičná hranice zřetelně určena foneticky (artikulačními návyky apod.), podřizuje se členění slabičné členění morfémovému, srov. např. vý-skok, pře-skok, ú-skok, úz-ký [ús-ký], po-drážděný, pod-raz. Na konci slov (slovních tvarů) bývají poměry složitější, srov. např. tvary kos-ti, moš-tu (je možno i ko-sti, mo-štu), kaš-le, hrá-bě.

Na konci slov se podřizuje členění morfémové členění slabičnému, začíná-li koncový morfém samohláskou, např. sta-rý, hoto-vost, ha-da.

Podrobnější průzkum kolísání v členění na slabiky nebyl pro češtinu proveden. V Hálově monografii Slabika, její podstata a vývoj (1956) slouží poukazy na poměry v češtině jen k doplňování nebo omezování pouček stanovených pro jiné jazyky (někdy zkušenosti z jedněch jazyků bývají zobecňovány na jiné jazyky). O hlubší proniknutí do problému slabičného členění v slovenštině se nověji pokusil E. Pauliny v knize Slovenská fonológia (1979). S odvoláním na A. Sommerfelta zdůrazňuje (s. 101) význam slabiky pro pochopení fonologického systému jazyka. Uznává rytmizační úlohu slabičného členění, nepovažuje však rytmizaci za faktor základní. Důležitější je podle něho to, že slabičná stavba napomáhá rozpoznávání fonémů na základě tzv. kontrastnosti.

Pro slabičné rozhraní v slovenštině Pauliny připouští kolísání; v češtině po této stránce nejsou jevy podstatně odlišné. Důsledněji než v češtině se ve slovenštině respektuje hranice slabik; při obou hranicích je pro slovenštinu charakteristické častější zachovávání zdvojených souhlásek; napomáhá tomu také výslovnostní kodifikace. Nejdříve se zachování zdvojených souhlásek jen doporučovalo (jako příznak výslovnosti kultivované), nověji je tento rys označován za charakteristickou vlastnost spisovné slovenštiny (srov. u Paulinyho, 1979, s. 157). Souhlásková geminace v tvarech jako nejjemnější, rozzuřit se, oddálit, odtažitý je v češtině záležitostí jen výslovnosti vybrané (kultivované). Kontakty se slovenštinou mohou postavení zdvojených souhlásek posilovat.

[123]Hlavním zdrojem fonologických variant, a tedy i dynamiky fonologického systému spisovné češtiny je vedle pronikání cizích slov tlak obecné a hovorové češtiny. Obojí tato motivace vede často k rozporným výsledkům. Přejatá slova pomáhají upevňovat postavení fonémů, které jsou v obecné a hovorové češtině silně na ústupu; to se týká hlavně fonému /é/. Tento případ je poučný proto, že nedovoluje vykládat vliv obecné a hovorové češtiny na spisovnou normu jako důsledek systémové nevyváženosti spisovného jazyka. Podobná je situace také u fonému /j/, jemuž podle J. Vachka hrozí v češtině splynutí s fonémem /i/. Vlivem obecné a hovorové češtiny se postavení fonému /j/ oslabuje, některá přejatá slova však tuto tendenci vyvažují. Týká se to např. některých flektivních tvarů substantiv lilie, pinie aj. Stanovisko J. Vachka v tomto případě překračuje výrazně rámec synchronie. Celou jeho koncepcí proniká myšlenka, že většina fonologických změn je motivována směřováním k systémové vyváženosti. Většina fonologických změn je motivována či spíše umožňována kolísavostí a neurčitostí systémové uspořádanosti, ale žádná fonologická změna se nedá uvádět do přímé souvislosti s komunikačními potřebami použivatelů daného jazyka.

 

R É S U M É

Zur Dynamik der phonologischen Systeme

In der Theorie der Sprachsysteme lassen sich zwei Hauptrichtungen unterscheiden. Die Vertreter der ersten Richtung betonen die Notwendigkeit der strengen Synchronie, sie stehen auf der Seite von Ferd. de Saussure. Die zweite Richtung zeichnet sich durch die Betonung der Unbestimmtheit und der Dynamik der Sprachsysteme aus. Auf diese Weise ist der scharfe Gegensatz zwischen der Synchronie und Diachronie gemildert (z. B. bei Vachek). In dem vorliegenden Aufsatz versucht der Autor bei der Analyse einiger Besonderheiten des tschechischen phonologischen Systems die Grenzen zwischen Synchronie und Diachronie deutlicher zu ziehen, dabei aber auch die Dynamik des Sprachsystems zu berücksichtigen.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 2, str. 115-123

Předchozí Ján Horecký: Príspevok k teórii o vzniku a vývoji jazyka

Následující Josef Vachek: Paralingvistické zvuky a psaný jazyk