Česká monografie o složitém souvětí

Iva Nebeská

[Rozhledy]

(pdf)

Чешская монография о сложном предложении усложненного типа / Une monographie tchèque sur la phrase complexe

Zvolíme-li za základ lingvistického zkoumání jazykovou jednotku strukturně složitější, a tedy obvykle i rozměrově rozsáhlejší, zpravidla se nám nabízí hlubší pohled na fungování jazykového systému než při studiu elementů nižších jazykových rovin; na druhé straně však s narůstajícím rozsahem zkoumané jednotky vzrůstá i okruh činitelů, které je třeba brát v úvahu. To je také jedním z důvodů, proč rozsáhlejší jednotky jsou méně studovány, proč např. souvětí není zdaleka tak často zkoumanou jednotkou jako věta jednoduchá. Dvojnásob to platí o souvětí složitém. Problematika tohoto větného celku se teprve v posledních letech dostává do popředí zájmu lingvistů. V 60. letech proběhla na stránkách Slova a slovesnosti a Slovenské reči diskuse o složitém souvětí; svá pojetí zde vyložili J. Hrbáček (1965), K. Svoboda (1965), později zpracoval tuto problematiku monograficky F. Kočiš (1973).

Činitelů ovlivňujících stavbu souvětí je celá řada a patří k různým jazykovým rovinám: rovině syntaktické (nezávislost/závislost věty v souvětí, typy vedlejších vět, typy koordinačních spojení, způsob připojení vedlejší věty k větě řídící), rovině sémantické (obsahová náplň vět vstupujících v souvětí, sémantika spojovacích výrazů), rovině promluvy (začlenění větného celku do textu) aj. K tomu přistupují ještě některé činitele další, např. počet vět v souvětí, jejich pořadí, faktory stylistické aj. Vzhledem k velkému množství možných kombinací větných prvků je vždy nezbytné se rozhodnout, od kterých faktorů bude třeba odhlédnout. To znamená činitele, které ovlivňují souvětnou stavbu, nejen zaznamenat, podat jejich výčet, ale na základě předem zvolené koncepce stanovit jejich hierarchii. Ta je pak východiskem pro klasifikaci větných celků.

[154]Lingvista, který se chce věnovat problematice složitých souvětí, má v podstatě dvě možnosti: utřídit materiál a stručně popsat souvětnou strukturu jednotlivých typů se zřetelem k typům ostatním (např. Hrbáček, 1965, Svoboda, 1965, Kočiš, 1973), nebo zvolit si jeden typ složitých souvětí a věnovat se mu podrobněji. Pro druhý přístup se rozhodl J. Štěpán ve své práci Složité souvětí s řetězcovou závislostí (Praha, AUC, Univ. Karlova 1977 (vyšlo však 1979), 109 s.). Jak napovídá název, zpracoval takový typ složitých souvětí, v nichž na hlavní větě závisí 1. vedlejší věta (v autorově terminologii vedlejší věta 1. stupně závislosti), na ní další vedlejší věta, atd., takže vedlejší věty tvoří závislý řetězec. Knížka je shrnutím autorova dlouhodobého výzkumu, z něhož část byla již publikována časopisecky (např. Štěpán, 1974).

V úvodu Štěpán shrnul přístupy k problematice, jak jsou uvedeny v literatuře. Podrobněji je vyloženo především pojetí českých a slovenských badatelů; autor sám ostatně z české a slovenské lingvistické tradice vychází, zvláště patrná je návaznost na práce K. Svobody.

Velká pozornost je věnována otázkám terminologickým. Podrobně jsou vyloženy základní pojmy, ať už nové, nebo již zavedené, ale buď méně užívané, nebo nejednotně definované. Celkem nesporný je dnes již termín složité souvětí (souvětí o více než dvou větách). Poměrně zřídka se však setkáváme s Hrbáčkovým termínem (Hrbáček, 1972) souvětný člen, který Štěpán poněkud modifikoval: za souvětný člen v užším pojetí považuje i nadále větu v souvětí; širší pojetí je koncipováno tak, že zahrnuje skutečně maximální výčet větných prvků: kromě věty v souvětí se pod pojem souvětný člen řadí i polopredikativní konstrukce, samostatný větný člen a dokonce i některá modální příslovce. Nově zavádí autor termíny progresívní rozvíjení (zleva doprava), regresívní rozvíjení (zprava doleva) a jejich kombinace (rozvíjení regresívně progresívní a progresívně regresívní). Užitečnost těchto termínů je doložena celým rozborem materiálu a značně usnadňuje orientaci ve výkladu. Další nově zavedené termíny svědčí o tom, že autor klade důraz na problematiku spojovacích výrazů a spojitelnosti vět v souvětí vůbec: o korelativním spojení se mluví tehdy, když se ve větě hlavní užívá odkazovacího výrazu (např. z toho důvodu, že), spojení bez odkazovacího výrazu jsou nekorelativní. Kontaktní dvojicí spojovacích výrazů se nazývá umístění dvou spojek vedle sebe, a to: buď jde o kontaktní dvojici spojovacích výrazů stejnovětných (a proto, jako když), nebo o dvojici spojovacích výrazů různovětných (v případě vložení závislé věty do věty řídící).

Jádrem celé práce jsou kapitoly V. (Větosled v souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět) a VII. (Podřadné složité souvětí s řetězcovou závislostí dvou vedlejších vět). Jejich názvy nejsou však příliš výstižné. V. kapitola není jen prostým popisem větosledných typů ve zvoleném souvětí, ale pořadí vět je východiskem pro strukturní typologii větných celků. Podrobná analýza rozsáhlého materiálu ukázala, že základním typem souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět je v češtině (funkčně i frekvenčně) typ s progresívním směrem rozvíjení, který se vyskytuje v řadě variant, tzn. že závislý řetězec vedlejších vět stojí za větou hlavní. Na větách hlavních závisejí především postponované vedlejší věty atributivní a vedlejší věty obsahové. Naproti tomu před svou větou řídící stojí především vedlejší věty příslovečné. Štěpán se nespokojuje pouze s tímto rámcovým zjištěním, ale velmi podrobně analyzuje jednotlivé varianty se zřetelem jak k pořadí vět, tak k druhům vět vedlejších.

V kapitole VII. nacházíme především kombinatoriku spojovacích výrazů, a to se zřetelem k obsahovým vztahům mezi větami a pořadí vět v souvětí. Vzhledem k velkému počtu možných kombinací se autor omezuje na souvětí o třech větách. Na příkladě nejčetnějšího souvětného typu že-že (obě vedlejší věty uvozeny spojkou že) ukazuje různé způsoby klasifikace souvětí: podle druhů vedlejších vět v řetězci (obsahové, příslovečně určovací a atributivní), podle typu spojení (s odkazovacím [155]výrazem či bez něho), podle těsnosti vztahu mezi větami v souvětí (postupné nebo hierarchické rozvíjení).

Kromě již naznačené ústřední tematiky — popisu struktury souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět — je v knize obsáhle zkracováno několik témat dílčích. Zmíníme se zde alespoň o některých:

Především je to vývojové hledisko: Samostatná kapitola je totiž věnována srovnání současného jazyka s jazykem Fr. Palackého. Srovnání je vedeno opět po dvou liniích: porovnávají se spojovací výrazy (zvláště spojovací výrazy připojující vedlejší věty 1. stupně závislosti) a větosledné typy. Mnoho pozornosti se věnuje kombinaci obou hledisek: autor zjišťuje, ve kterých větosledných typech se jednotlivé spojovací výrazy zpravidla užívají v jazyce Palackého a v jazyce současné beletrie. Pokud jde o spojovací výrazy, konstatuje autor, že se jednak snížil počet různých lexémů, jednak se částečně změnil jejich repertoár i využití. Hodnocení dynamiky vývoje podřadicích spojovacích výrazů je podloženo kvantitativním zpracováním materiálu (srov. např. Klimeš, 1976).

Kvantitativní hledisko se však neobjevuje pouze v diachronním pohledu; kvantitativními údaji dokládá autor svá hodnocení základních typů souvětí současného jazyka, pokud jde o větosled i o spojovací výrazy. Především však na základě statistických dat zvolil souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět za předmět svého zájmu; mezi ostatními typy složitých souvětí zaujímá tento typ postavení centrální. Toto autorovo stanovisko můžeme potvrdit na základě kvantitativního zpracování rozsáhlého materiálu z textů věcného stylu.[1] Souvětí s řetězcovou závislostí ve Štěpánově pojetí se jako nejfrekventovanější typ složitého souvětí zřetelně vyčleňují. Stejně tak můžeme potvrdit i závěry týkající se frekvence vedlejších vět se zřetelem k jejich umístění v souvětí: zhruba 90 % všech souvětí má v našem materiále v počáteční pozici větu hlavní. Vedlejší věty, které před svou řídící větou předcházejí, jsou v naprosté většině věty okolnostní; platí to zejména o těch vedlejších větách, které stojí na počátku větného celku, protože se tak využívá jejich schopnosti navazovací (připojují větný celek k předcházejícímu kontextu). Toto umístění vedlejších vět vzhledem k jejich větám řídícím má samozřejmě i své důvody gramatické; některé vedlejší věty, zejména atributivní (které jsou nejčetnějším typem vedlejších vět vůbec) a některé věty obsahové před svou řídící větou stát nemohou; tato okolnost velmi podstatně zvyšuje frekvenci postponovaných vedlejších vět. Alespoň tyto základní údaje lze podle našeho názoru považovat za obecné kvantitativní charakteristiky souvětí v češtině vůbec.

Posledním dílčím tématem Štěpánovy práce, o kterém se zmíníme v této zprávě, je přehlednost souvětí. K tomu, aby podrobněji zpracoval tento problémový okruh, vedlo autora nepochybně množství z literatury vyexcerpovaných dokladů, které požadavku přehlednosti nevyhovují. Svědčí o tom některé příklady, zejména delších souvětí, kterými je výklad ilustrován. Autor shrnul vesměs známé obecnější požadavky na přehlednost větného celku (obsahová vyváženost, rozměr větného celku, výstavba souvětí z hlediska aktuálního členění, odbočky od tématu, rovnováha mezi těsnějším a volnějším spojením) a nově formuloval kritéria přehlednosti speciálně pro souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět: nebezpečím pro přehlednost tohoto typu souvětí je regresívní rozvíjení. Souvětí s řetězcem vedlejších vět předcházejícím před svou větou řídící jsou náročnější na paměť uživatele jazyka, což se odráží i v jejich relativně nízké frekvenci.

Štěpánova knížka je první českou monografií o složitém souvětí. Je v ní uloženo velké množství práce; excerpce 28 451 souvětí je více než dostatečným podkladem pro zobecňující závěry. Bylo by samozřejmě možné přistoupit k dané problematice [156]úplně jinak. Štěpánovo pojetí, které bychom charakterizovali jako komplexní, má své výhody i nedostatky: Na jedné straně studuje autor postupně množství činitelů ovlivňujících souvětnou stavbu, což mu umožňuje přistupovat ke složitému souvětí z různých zorných úhlů. Na druhé straně je pochopitelné, že při takové šíři záběru nemohou být všechna dílčí témata zpracována do stejné hloubky a stejně zdařile. Cíl práce — ukázat specifiku souvětí s řetězcovou závislostí i jejich místo v systému složitých souvětí i užití spojovacích výrazů, byl však úspěšně splněn. Látka je přehledně uspořádána, zvolený typ souvětí je podrobně zmapován, aniž by se však výklad utápěl v detailech. Práce je doplněna českým a německým shrnutím a dvěma rejstříky. Přes možnost některých drobných výhrad je Štěpánova kniha bezesporu obohacením naší lingvistické literatury v oblasti poměrně málo zpracované a najde jistě řadu čtenářů nejen mezi bohemisty.

 

LITERATURA

 

HRBÁČEK, J.: O pojetí a klasifikaci tzv. složitého souvětí; typy souvětných konstrukcí. SaS, 26, 1965, s. 27—35.

HRBÁČEK, J.: K otázce syntaktických jednotek. SlavPrag, 14, Praha 1972, s. 35—46.

KLIMEŠ, L.: Délka věty v Palackého Dějinách národu českého. SaS, 37, 1976, s. 279—283.

KOČIŠ, F.: Zložené súvetie v slovenčine. Bratislava 1973.

SVOBODA, K.: K třídění složených souvětí. SaS, 26, 1965, s. 35—44.

ŠTĚPÁN, J.: Souvětí s řetězovou závislostí. SaS, 35, 1974, s. 26—32.

ŠTĚPÁN, J.: Kontaktní dvojice různovětných podřadicích výrazů. SlavPrag, Praha 1973, s. 156—165.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 2, s. 153-156

Předchozí Jan Kořenský: Významná česká práce o morfologii

Následující Miroslav Roudný: Nový slovník cizích slov ve slovenštině