Vytváření normy a její vztah ke kodifikaci v humanistické češtině

Jaroslav Porák

[Rozhledy]

(pdf)

Образование нормы и ее отношение к кодификации в чешском языке гуманистическoго периода / La constitution de la norme et son rapport à la codification en tchèque humaniste

1. Období, jež se tradičně nazývá humanistickým a českobratrským (srov. Havránek, 1979, s. 53), je nesporně velmi významnou dobou ve vývoji spisovné češtiny. Zvyšují se požadavky na spisovný jazyk, a to zejm. v souladu s humanistickými stylovými ideály (rozvoj česky pěstované vědy, překlady některých významných děl soudobé i starší evropské literatury, epistolografie apod.), propracovává se syntax, rozvíjí se slovní zásoba a slovotvorba, rozvíjí a prohlubuje se stylové rozvrstvení spisovného jazyka atd. Prvním a nejnaléhavějším úkolem však bylo na poč. 16. st. ustálení rozkolísaného pravopisu a v souvislosti s tím i ustálení fonologického systému spisovného jazyka, dále pak ustálení normy morfologické, v níž hlavním problémem byly některé dialektismy a archaismy (jednoduchá préterita, duálové tvary, koncovka dat. pl. subst. -om aj.).

Pokud se týče ustálení normy pravopisné, fonologické a morfologické, dělí se toto období na dvě etapy. Konstatuje se, že na konci 15. st. je spisovný jazyk po těchto stránkách ještě značně nejednotný a rozkolísaný, pak se postupně ustaluje, takže koncem 16. st. je značně ustálený; za vzor se pokládá úzus veleslavínský a zejm. kralický (českobratrský). Tato zjištění se zakládají zčásti na materiálu, který z vybraných tisků a rukopisů tohoto období shromáždil ve své historické mluvnici Jan Gebauer (měl ale poměrně řídkou síť opěrných bodů), zčásti na některých dílčích průzkumech a sondách, jichž ovšem není mnoho a nepokrývají rovnoměrně celé období ani nevyčerpávají problematiku v potřebné šíři (přehled hlavních prací viz Havránek, 1979, s. 154—155). Proto o procesu sjednocování pravopisného úzu a o vytváření fonologického systému spisovné češtiny dosud mnoho nevíme. Přitom jsou to však procesy, jejichž poznání je důležité i ze současného hlediska, protože fonologický systém, který tehdy vykrystalizoval, byl převzat obrozenskými kodifikacemi a trvá i v současné spisovné češtině.

 

2. Je známo z novějších dějin spisovného jazyka, že v obdobích, kdy jsou na spisovný jazyk společností kladeny kvalitativně nové požadavky, mívá velmi významnou úlohu lingvistika. Tak v obrození připadá tato významná úloha mluvnické, fonologické i pravopisné kodifikaci Dobrovského (opravy pravopisu pak dále pokračovaly) a slovníku Jungmannovu: zčásti a v jistém smyslu lze poukázat i na to, že ve 30. letech našeho století sehrál významnou roli sborník Spisovná čeština a jazyková kultura (1932). Obdobné případy nacházíme i v minulosti. Tak už v období, kdy se středočeský kulturní dialekt, který existoval v podobě mluvené, začíná stávat základem spisovného jazyka, jehož důležitou a brzy nato základní oblastí se stala forma psaná (na její význam upozorňuje Havránek, 1963, s. 14), vypracovává se na samém počátku 14. st. spřežkový pravopis tzv. starší, velice přesný a do podrobností propracovaný, který byl nepochybně dílem lingvisticky velmi dobře poučeného odborníka nebo malé skupinky českých učenců v některém z církevních skriptorií (nasvědčuje tomu i obsahová stránka dochovaných textů, jež jsou tímto pravopisem psány).

[220]Nové požadavky na spisovný jazyk jsou kladeny od poč. 15. st. v období husitském, kdy jde o rozšíření okruhu uživatelů spisovného jazyka (aktivních a zejm. pasívních) a v souvislosti s tím o jistou jeho demokratizaci, oproštění od některých archaismů, o jeho přiblížení k soudobému mluvenému jazyku a mj. také o usnadnění zvládnutí spisovného jazyka v jeho základní formě, totiž psané, tedy i o usnadnění čtení a psaní, což mělo velký význam pro rozšiřování gramotnosti. Proto patří k demokratizačním tendencím té doby i zvýšený zájem o pravopis a Husův návrh na reformu českého pravopisu. Tento návrh se sice nevžil, ale to bylo způsobeno především tradičností a konzervativností písařského úzu a izolovaností jednotlivých písařských center a škol, jež vlastně dále plnily tradiční požadavky; kvalitativně nové nároky na ně kladeny nebyly. Také písařská produkce a tím i dosah a působnost těchto středisek i jednotlivých písařů a opisovačů zůstávaly nadále omezeny lokálně i sociálně (mj. i proto, že psané knihy byly příliš drahé), nárůst byl spíše jen kvantitativní.

 

3. Význam spisovného jazyka pro širší vrstvy stoupá v průběhu 15. st. vlivem husitské revoluce. Zvyšuje se úloha češtiny ve veřejném životě, ve školství i v mluveném slově určeném širokým vrstvám. Čeština také proniká postupně stále více do sfér, které byly předtím vyhrazeny jazykům cizím (latině a zčásti němčině). S počeštěním měst a růstem jejich ekonomického významu souvisí i vzrůst významu měšťanstva a jeho zvyšující se podíl na vytváření národní kultury.

Pro stoupající význam psané podoby spisovného jazyka je důležitý i rozvoj školství a poněkud širší možnosti přístupu ke vzdělání (aspoň základnímu). S rozvojem státní správy, administrativní a hospodářské činnosti ve vyspělém feudálním státu, jehož složitá struktura klade značné nároky na řízení, souvisí i zvýšená potřeba vzdělaných lidí. Tato potřeba se začala projevovat zčásti už od 13. st., silněji pak v následujícím období, ve 14. st. Počeštění měst za husitské revoluce vytvořilo předpoklady k rozšiřování vzdělanosti v následujícím období, a to na domácím, českém základu. V 15. a ještě více v 16. st. se vzdělání stále více stávalo nezbytnou podmínkou administrativní a ekonomické činnosti, řemeslné výroby, obchodu, řízení ekonomické činnosti feudálních majitelů půdy apod. Společenské potřeby v této oblasti uspokojovala školská soustava, zejm. její nižší stupně, počínaje školou „dětinskou“, která byla v 16. st. pravděpodobně v každém městečku (srov. Košťál, 1971, s. 135n.).

Pro rozvoj spisovného jazyka měl mimořádný význam knihtisk, který se u nás značně rozšířil dík vhodným ekonomickým i společenským podmínkám.

Tiskárny u nás začaly vznikat od 70. let 15. st. Prvním střediskem byla Plzeň, dále Praha; vedle Prahy se už na poč. 16. st. stala významným střediskem Litomyšl a na jistou dobu Mladá Boleslav; mezi první střediska knihtisku patřila Kutná Hora. V 16. st. se na přechodnou dobu objevují tiskárny i v dalších místech v Čechách: Litoměřice, Bělá p. Bezdězem, Prachatice, Tábor, pokus o založení tiskárny byl v Kouřimi (Volf, 1926, s. 122). Na Moravě byly už koncem 15. st. tiskárny v Brně a v Olomouci, ale mezi moravskými prvotisky není žádný český tisk; česky se tisklo až od 30. let 16. st. v Olomouci, v Náměšti, pak v Prostějově, ojediněle i jinde (např. ve Znojmě, v Bruntálu). Některé české tisky byly tištěny v zahraničí (v Benátkách, Šamotulech a zejm. v Norimberku).

Nejvýznamnějším střediskem českého knihtisku se stala Praha; do r. 1620 zde působilo celkem 83 tiskařů (Horák, 1968, s. 23), vedle ní pak zejm. Litomyšl a střediska bratrská (postupně Ml. Boleslav, Bělá, Náměšť, Ivančice, Kralice); na Moravě to byla zejm. Olomouc, zčásti Přerov a Prostějov.

Knihtisk mnohonásobně zvýšil produktivitu práce při výrobě knih, a to v míře, kterou dnes stěží dovedeme docenit. Tím se kniha stává levnější a dostupnější. Jestliže např. mezi nejvydávanější knihy tehdy patřila bible nebo její části a bylo-li u nás do r. 1620 vydáno 15 českých biblí, 27 vydání Nového zákona, jedno vydání Starého zákona (několik desítek vydání jednotlivých knih, [221]bible nepočítaje), je to tedy přes 40 vydání (srov. Bohatcová, 1970, s. 256); asi příliš nechybíme, když celkový počet výtisků odhadneme na 100 tisíc. Přitom bible byla jen jedním ze stovek knižních titulů. Je třeba připomenout, že už od 30. let 16. st. si mezi tisky získaly významné místo a oblibu různé učebnice, některé z nich byly vydány několikrát. Ostatně mezi významné a oblíbené tisky patřila i náměšťská mluvnice, která vyšla celkem v pěti vydáních.

Knihtisk tak svým významem i rozsahem rychle přerostl a zcela zastínil produkci písařskou a stal se základním nositelem a určujícím činitelem spisovného psaného úzu.

Zároveň s tím, jak se pomocí knihtisku rozšiřuje zejména psané slovo (na rozdíl od období husitského, kdy se spisovný jazyk šířil především prostřednictvím slova mluveného), nastává další fáze demokratizace spisovného jazyka. K těmto demokratizačním tendencím patří také úsilí o co nejvyšší srozumitelnost; té napomáhá jednotnost spisovného jazyka, která usnadňuje jeho aktivní i pasívní užívání. Unifikační proces, odstraňování různých variant chronologických i lokálních, pokročil značně zejména v 1. pol. 16. st. Nejvýrazněji se úsilí o sjednocení projevilo v pravopisu, což mělo pak důsledky i pro ustálení fonologického systému spisovného jazyka. Poukázali jsme už na širší souvislosti návrhu pravopisné reformy Husovy (odst. 2); na rozdíl od roztříštěného a nejednotného písařského úzu, v kterém se při jeho decentralizaci těžko prosazovaly změny, pociťovali tiskaři nejednotnost a rozkolísanost pravopisu mnohem výrazněji jako negativní jev a téměř od počátku knihtisku zde můžeme sledovat dílčí snahy o jeho sjednocení.

Výrazný zlom se projevil po vydání náměšťské mluvnice (r. 1533), která reagovala na naléhavé požadavky tiskařů, nikoli na nejednotný úzus písařů, který ostatně ani příliš neovlivnila a vlastně o to ani v podstatě neusilovala. Obdobnou situaci pozorujeme např. v Polsku, kde tiskaři v 16. st. vytvořili pravopis, který v základě existuje dodnes (Borecki, 1974, s. 70). Tiskaři také vytvářeli pravopisné příručky a ve dvou případech je vydali jako přílohu k většímu a významnějšímu tisku.

Rozkolísaný ortografický úzus nepříznivě ovlivňoval vybavovací a rozlišovací funkci pravopisu a znesnadňoval čtení, zejm. čtenářům s nižším vzděláním, s kterými bylo při rozšiřování knihtisku třeba počítat jako s konzumenty knižní produkce. Uveďme různé případy nežádoucí homonymie v psaném jazyce, např. držel = 1. ‚držel‘, 2. ‚dřel‘, mieʃto = 1. ‚město‘, 2. ‚místo‘. Rozkolísanost úzu a přežívání starších jevů fonologického systému v konzervativním pravopisu vedly až k takovýmto případům: Slovo louka se mohlo psát a tisknout takto: luka, lüka, luuka, lauka, luoka. Uvažujeme-li, že souhláska ř se v jisté době mohla psát jako ř nebo rz, dlouhé í jako i, ij, ie, ije, ye, y, ý, pak slovo odepříti bylo možno psát takto: odepřýti, odeprzýti, odepřyti, odeprzyti, odeprzieti, odeprzijti, odepřijti, odeprzijeti, odepřyeti; počítáme-li ještě spřežku rž, je to celkem 21 možností, jak napsat toto slovo.

 

4. Uvedli jsme už, že některé pravopisné potíže si tiskařský úzus řešil sám od počátků knihtisku. Tiskaři nepřevzali ze soudobého písařského úzu některé spřežky, jako th, tt, dg, ng pro ď, ť, ň, různé spřežky pro j, nepřevzali dvojí l. V tiscích se ustálilo užívání a distribuce liter s — ʃ pro hlásku s a ʃʃ — ʃs pro hlásku š, rozlišování souhlásek z — ž (dříve se obě psaly zpravidla literou z), vžívaly se litery ď, ť, ň s diakritickým znaménkem v pozicích, v nichž palatálnost nebylo lze jiným způsobem označit a v nichž se dříve tato palatálnost zpravidla neznačila, tj. před souhláskou a na konci slova. Ustálilo se psaní měkkého i po j, y po h, ch, k, r.

V mimopražských tiskárnách se začalo ve 20. letech 16. st. užívat soustavněji litery ř místo spřežek rz, rž a vžívalo se v nich značení slabik bě, pě, mě, vě, fě s diakritickým znaménkem nad e místo staršího bie, pie … nebo p’e s diakritickým znaménkem nad souhláskovou literou.

Vývoj tiskařského úzu však nebyl zcela přímočarý, u některých tiskařů nebo v některých jejich tiscích se objevovaly náběhy k jinému řešení sporných pravopisných [222]otázek. Analogicky podle psaní dy — di [= ďi], ty — ti [= ťi], ny — ni [= ňi] se začaly v některých tiskárnách objevovat i dvojice zy — zi [= ži], resp. tzy — tzi [= či]. Tak jako spřežky di, ti, ni před vokálem označovaly palatální souhlásku (dieti, diabel), vyskytují se náběhy k obdobnému značení souhlásek ř, ž spřežkami (ziena, ziába, rie = ře), někdy jsou tu i spřežky czi, tzi pro souhlásku č.

Značné potíže působily ty hlásky, pro které je k dispozici pro každou více způsobů značení. Tak jako se stanovila distribuce liter a spřežek s — ʃ, ʃʃ — ʃs (litera s na konci slova a jako předložka, spřežky ʃs na konci slova a ve skupině dvou neznělých sykavek), byly snahy vymezit i distribuci některých jiných dvojic. Když se začala v tiscích hojněji objevovat litera ř, je u některých tiskařů snaha klást spřežku rz, rž na konci slova, v ostatních pozicích pak ř. Když se pod vlivem němčiny začala vyskytovat spřežka tz pro souhlásku c (a zčásti i pro č), jeví se v některých tiscích náběhy k užívání c, cz na začátku a uprostřed slova, na konci slova pak tz. Vlivem německým (a také v souvislosti s vybavením tiskárny potulného německého tiskaře J. Wolffa, který v l. 1507—1511 tiskl s Mikulášem Konáčem) se pro dlouhé ú diftongizované v ou začala objevovat litera ü, nakonec se však prosadila litera ú a brzy po ní au.

Podobným pokusem o jinou vývojovou cestu ortografického úzu a také o prosazení některých změn do fonologického systému spisovné češtiny je Dušíkův litoměřický tisk Erasmova výkladu evangelia sv. Matouše v překladu Jana Vartovského z Varty (r. 1542). Grafika dé, té, tzé, zé v platnosti dě, tě, če, že je zřejmě dána technickým vybavením tiskárny. Zcela důsledné je psaní au (a to i na začátku slova), diftongizovaného ej m. ý (psáno ay) a zcela důsledné je i protetické v-.

 

5. Tiskařský úzus byl silně ovlivněn pravopisnou kodifikací Beneše Optáta v náměšťské mluvnici. Pravopisná kodifikace této mluvnice se zasloužila o plné proniknutí psaní c — č. Starší úzus psaní bě, pě, mě, vě, fě, který se začal už ve 20. letech prosazovat u některých mimopražských tiskařů, rozšířila i na slabiky dě, tě, ně a napomohla rozšíření tohoto úzu i u pražských tiskařů. Dále ustálila psaní i po ř (předtím se často psalo také y) a ovlivnila prosazení litery ř, které se už dříve soustavněji užívalo u některých mimopražských tiskařů, také mezi tiskaři pražskými. Autorita náměšťské mluvnice ovlivnila rychlý ústup spřežek ie, ije, ye, zčásti i spřežky uo, takže dlouhé í se začalo jednotně značit spřežkou ij. Jejím vlivem se začala důsledně označovat kvantita vokálů á, é a začala se označovat literou s diakritickým znaménkem (předtím se kvantita značila jednak diakritickým znaménkem, jednak spřežkami ee, aa, a to málo důsledně). Toto značení kvantity se prosadilo nejdříve u pražských tiskařů. Náměšťská mluvnice zavedla důsledné značení dlouhého ý a psaní diftongu au.

Optát mluví o dvojím l ve výslovnosti, avšak zavedení dvojího l do pravopisu nijak důrazně nepožaduje; nepochybně to bylo ovlivněno nejednotným stavem v nářečích a důvody technickými, protože tiskárny většinou neměly k dispozici literu pro tvrdé ł. Stejně tak mluví Optát o potřebě rozlišovat literu g v platnosti souhlásky g diakritickým znaménkem, avšak tento požadavek neprosazuje, nepochybně rovněž s ohledem na vybavení tiskáren. V jeho kodifikaci jsou i některé další ústupky diktované ohledem na vybavení tiskáren; jsou to především spřežky pro velká písmena Cž, Rž, dále Zi pro velké ž před vokály a Di, Ti, Ni pro velké ď, ť, ň před zadními vokály. Neujal se pouze Optátův návrh na rozlišování dvojího b a na psaní ak. sg. fem. tvrdých adjektiv dobrú mijru proti instr. dobrau měrau.

Některé drobnější korektury do tiskařského úzu vnesl Jan Blahoslav tím, že své zásady formulované v rukopisné mluvnici (dokončena 1571) vnášel do praxe bratrské tiskárny ivančické a pak kralické. Především je to psaní dlouhého í literou j místo spřežky ij (litera j se objevovala občas už dříve); neujal se Blahoslavův návrh psát dlouhé í literou j s čárkou místo tečky, který je kompromisem mezi značením dlouhého í literou j a značením kvantity čárkou u dalších samohláskových liter. Psát jednoduchou literu j navrhoval už Jan Roh v pravopisných pravidlech, která pře[223]deslal svému vydání kancionálu (1541 u Pavla Severýna z Kapí Hory v Praze), ale tento návrh se tehdy neujal. Blahoslav následoval Jana Roha i v tom, že se vrátil k diftongům ie, uo, jež náměšťská mluvnice jednoznačně zamítla, a navrhuje pro ně značení literami j, u s nadepsanými malými literkami e, o. Ujala se jen litera ů, a to nikoli jako označení diftongu uo, ale jako označení dlouhého ú vzniklého monoftongizací z uo, které se předtím psalo zpravidla literou ú. Ujalo se Blahoslavovo důslednější značení souhlásky j literou g (předtím často y, někdy také literou i). Nerozšířil se příliš kralický úzus značení litery g v platnosti souhlásky g diakritickým znaménkem; svou roli přitom sehrálo technické vybavení tiskáren, které tuto literu většinou neměly, a také nízká frekvence souhlásky g. Zčásti se ujalo lišení dvojího l; plnému rozšíření bránila okolnost, že na větší části jazykového území v té době už dvojí l nebylo — je to vlastně moravský dialektismus. Pokud pak čeští tiskaři a gramatikové pod vlivem silné autority kralického úzu tiskli dvojí l, užívali obou liter nedůsledně a nakonec si vytvořili nová pravidla, jimiž se řídí např. Rosův úzus (mýlí se tedy J. Gebauer, když pokládá Rosův úzus za větším dílem zmatený, srov. Gebauer, 1894, s. 358). Šteyerova pravidla o psaní ł se neujala, ačkoli vycházela z kralického úzu — byla zřejmě pro tiskaře příliš složitá (zejm. lišení l — ł před e a na konci slova). Nerozšířil se příliš kralický zvyk tiskout ṕał, ṕat; kladl nároky na technické vybavení tiskáren a prosazoval dialektismus. Pokud tiskaři tento úzus respektovali, užívali spřežky pi (pial, piat) a tento pravopisný úzus pak ovlivnil i spisovnou výslovnost. Nevžil se kralický úzus lišení liter ú — ů (gen. pl. bratrů, posesívní adj. bratrú dům); ostatně nebyl zcela důsledný ani v kralických tiscích.

Z těchto zjištění tedy vyplývá, že nejvíce pravopisných změn proběhlo ve 30.—40. letech 16. st., kolem poloviny 16. st. se kodifikace náměšťské mluvnice v podstatě již prosadila a tiskařský úzus se touto kodifikací v podstatě řídil. Ve 2. pol. 16. st. se pouze zvýšila míra ustálenosti tohoto úzu, do něhož byly vneseny jen některé drobnější korektury. Pokud jde o vývoj pravopisu, je tedy zbytečné mluvit o větším významu tzv. období bratrského, kterým se rozumí období tiskárny kralické.

Celý tento vývoj pravopisu probíhal v tiskařském úzu, který sice vyšel z písařského úzu 15. st., ale vyvíjel se samostatně. Písařský úzus 16. st. na pravopisné změny v tiskařském úzu reagoval se zpožděním nebo do něj tyto změny pronikly jen zčásti (některé v míře menší, jiné v míře větší); některé změny do písařského úzu téměř nepronikly.

Platí to např. o pravidlech pro užívání litery a spřežek pro š: ʃʃ, ʃs, š, jen zčásti pronikla litera ž, déle se drží psaní die, tie, nie, dia, tia, nia, bie, pie, mie, wie, fie, drží se spřežky cz, žž, rž. Souvisí to s tím, že do písařského úzu nepronikla plně diakritická znaménka pro označování palatálnosti konsonantů. Déle se drží psaní uo. V písařském úzu se nevžilo značení délky samohlásek; je tedy hlavním a nejnápadnějším rozdílem písařského úzu od tiskařského to, že v písařském úzu se jen v malé míře vžil diakritický pravopis.

Rozchod písařského úzu s tiskařským a jeho silná konzervativnost a nechuť k přijímání změn, které se vžívaly v tiskařském pravopisném úzu, byl jasně patrný už několik desítiletí po zavedení knihtisku. Tuto skutečnost museli vzít na vědomí i gramatikové a autoři školních učebnic a vlastně tento rozdíl kodifikovali. Tak už Beneš Optát v mluvnici ostře zamítá psaní ie, uo, ale ve své školní učebnici pravopisu a počtů Isagogicon (Náměšť 1535) je připouští jako součást písařského úzu. Isagogicon jako školní učebnice bere i v jiných pravopisných otázkách ohled na písařský úzus. Tak o spřežce cž v platnosti souhlásky č zde Optát říká, že se nemá tisknout, ale „v psaní listův běžných písaři se musí zachovati, jakž lidé obvykli a chtějí míti“ (Isag C2b). O spřežce rž pak říká: „Písaři v psaní listův (že to obyčej tak obdržeł) za ř musí rž kłásti“ (t.D1b). — Obecně pak písařský pravopisný úzus charakterizuje takto: „Což se písařův tkne, v jejich obyčejném rychłém listův (k jednomu přečtení) psaní, jest vědomé, že oni toho všeho vždy nemohou šetřiti. By toliko v listech neb [224]v knihách, jenž v ruce mnohých mají přijíti, za mnohé časy trvati a v nichž se znamenité potřebné věci zavírají, v vší pravé mírnosti mohły psány býti“ (t. B3b—B4a).

Rozdílů mezi obojím pravopisným územ je si vědom i Blahoslav, který přejal Optátovu charakteristiku písařského úzu i vymezení jeho působnosti. Leckdy při formulování pravopisných pravidel ve své mluvnici dělá ústupky písařskému úzu poznámkou, že lidé, kteří jsou zvyklí psát jinak, mohou tak psát i nadále.

Zároveň s odlišením písařského pravopisného úzu od tiskařského se začala pociťovat značná funkční (i lokální) omezenost písařského úzu, který je vhodný pro korespondenci soukromou i úřední, pro zápisy do úředních knih apod. Texty, které jsou určeny širšímu okruhu čtenářů, musí vyhovovat závazné pravopisné normě tiskařské. V jistém smyslu bychom tedy mohli mluvit o nižším a vyšším funkčním pravopisném úzu; tento rozdíl se svým jasným funkčním vymezením blíží diferencím stylovým. Platí to už od 30. let 16. st., ve 2. pol. 16. st., kdy se tiskařský pravopisný úzus už v podstatě ustálil a sjednotil, se tento rozdíl ještě více prohloubil.

Tento rozdíl i omezenou platnost a působnost písařského pravopisného úzu si uvědomovali i pisatelé a autoři. Knihtisk byl sice nejvhodnější formou pro zveřejňování textů určených širší veřejnosti, ale byl poměrně nákladný, takže ne každý autor si mohl dovolit financovat vydání knihy; některé texty protihabsburského zaměření ani nebylo možno publikovat knižně. Proto ani v období knihtisku neztratil psaný text, psaná kniha svůj význam. A právě pro takovéto psané texty určené širšímu okruhu čtenářů bylo jejich napsání podle pravopisných zásad písařského úzu překážkou a nedostatkem, protože forma se dostávala do rozporu s jejich obsahem a určením. Proto řada takových textů je psána s větším nebo menším uplatněním diakritického pravopisu. Podle tiskařských pravopisných pravidel byly psány i některé rukopisy určené jako předloha pro tisk.

 

6. Pravopisný úzus tiskařský se tedy ustálil zhruba koncem 1. pol. 16. st. ve všech podstatných jevech. Zároveň s tím se ustaloval fonologický systém spisovného jazyka. Úzus se sjednotil také v řadě dílčích fonologických jevů, jež do něho většinou pronikaly v starší době jako dialektismy (např. podoby typu odkuď, některé případy ztráty jotace po retnicích, koncovka dat. pl. subst. -om, novější zdvojené souhlásky typu masso, radda, kašše aj., dloužení počátečního o- a další), avšak jako dialektismy se začaly pociťovat až nyní, v období sjednocování spisovného a zejména tiskařského úzu. Déle se držely některé z těchto jevů u písařů.

Nejvíce složitostí a potíží bylo při ustalování systému dlouhých vokálů a diftongů. Velmi rychle ustoupilo, jak jsme uvedli, psaní ie, uo a a zároveň se velmi rychle vžilo psaní au místo staršího ú. Značný vliv na to měla autorita náměšťské mluvnice a Beneše Optáta jako autora pravopisné části; jeho pravopisnou kodifikaci se nepodařilo zvrátit ani Janu Rohovi v době, kdy se tato kodifikace teprve vžívala, ani o něco později Janu Blahoslavovi.

Optátova pravopisná i hláskoslovná kodifikace byla však na druhé straně v mnohém ohledu konzervativní. V podstatě lze říci, že tato kodifikace měla proto takový úspěch, že sahala ke změnám jen u jevů, kde byl soudobý úzus rozkolísaný; co bylo ustálené nebo relativně pevné, to ponechávala. Úspěšný byl také zásah náměšťské mluvnice proti imperfektům a zčásti četným zbytkům duálu; imperfekta rychle vymizela z biblí, z kancionálů i ze světské poezie, nepodřídil se snad jen Jan Roh ve svém vydání kancionálu.

Dosud se na staré gramatiky hledělo jen jako na pramen pro dokumentování historického vývoje jazyka nebo jako na zrcadlo, v kterém se odráží soudobý úzus, a přehlížela se jejich úloha kodifikační, kterou přiznáváme teprve mluvnici Dobrovského. — Je ostatně třeba si uvědomit, že gramatikové měli řadu možností, jak ovlivňovat spisovný úzus: jednak prostřednictvím knihtisku (tiskaři, jak jsme viděli, sami vyžadovali pravopisné úpravy a sjednocení úzu), jednak prostřednictvím učebnic [225]a slabikářů i jinými způsoby ovlivňovali školní výuku. Školní výuka začínala vyučováním čtení a to se dělo na mateřském jazyce.

Výrazným rysem Optátovy pravopisné kodifikace je vědomé navazování na Husův pravopis. Výslovně se to sice nikde neříká, ale je to vidět jednak z charakteru a smyslu této pravopisné reformy, jednak nepřímo z toho, že tiskař J. Günther vydal r. 1545 výklad modlitby Otče náš a úvodem zde otiskuje Husův portrét a jeho abecedu s uvedením Husa jako jejího autora. Tento tisk měl vlastně také charakter elementární školní učebnice. (Snad se Husovo jméno obecněji neuvádělo do souvislosti s pravopisnou reformou z důvodů politických a náboženských.)

Některé jevy fonologického systému, které nesouvisely přímo či aspoň nepřímo s pravopisem, zůstaly stranou a nestaly se součástí pravopisné kodifikace. Tak byla součástí pravopisné kodifikace diftongizace ú > ou, nikoli diftongizace ý > ej. Obě diftongizace spolu systémově souvisí a je třeba si položit otázku, proč ou (psáno au) proniklo do spisovného úzu i do všech kodifikací, ej nikoli. Rozhodujícím obdobím zde byla 1. pol. 16. st., kdy se au plně prosadilo v tiskařském úzu; začalo se výrazněji prosazovat od konce 20. let a někteří tiskaři dokonce v tomto smyslu měnili svůj dřívější úzus, později se vžilo i v úzu písařském. Psaní au se prosadilo proto, že bylo nutno rozlišit toto starší ú od nového dlouhého ú, které vzniklo monoftongizací z uo. Litera ú byla dvojznačná, odpovídala jí jednak hláska ú, jednak diftong ou. Litera ů pro toto novější ú se prosadila až později a psaní uo se neudrželo.[1] Na toto rozlišení působila výslovnost v centrálních oblastech českých (vyslovovalo se [louka], [stúl]), bylo však zároveň důležité i z hlediska nadnářečního, protože stejná situace byla i v oblastech, kde se tento rozdíl zachoval v jiné podobě (hanácké [lóka], [stúl]); v okrajových oblastech, kde k diftongizaci nedošlo a kde foném ú nesl značné funkční zatížení (k tomuto termínu srov. Vachek, 1968, s. 40), zbavoval se tohoto zatížení aspoň psaný spisovný jazyk; zároveň se tím odstraňovaly v písmu některé případy homonymie ú (< ó) — ú (> au), resp. u (< ú < ó) — u (nedift. v au nebo odpovídající původnímu krátkému u) v oblasti slezské. Je to tedy obdoba grafického rozlišení dvojic typu bíti - býti.

Diftongizace ý > ej pronikala do psaných a zejména tištěných textů později a pomaleji a spíše v kmeni slova než v koncovkách: nebyla podporována kodifikací a naopak neustálé zdůrazňování rozdílu mezi i - y a poučky o jejich užívání ještě postup ej spíše brzdily. Stranou pozornosti pravopisné kodifikace zůstalo protetické v- (které nemá s pravopisem nic společného) a úžení é > í, které v době, kdy byla náměšťská mluvnice napsána, pronikalo do spisovného úzu jen velmi málo, ponejvíce v kmeni slova.[2]

Podle našeho názoru nelze tedy bez výhrad tvrdit, že do spisovné češtiny v té době nepronikly změny, které by byly měly za následek úpravu grafické podoby (srov. Havránek, 1963, s. 22). Ostatně i u jevu, který tuto tezi podporuje, totiž u rozlišování dvojího i - y v pravopisu, byla v době, kdy se dvojí i - y kodifikovalo, situace slo[226]žitější. Optát se při požadavku rozlišování těchto dvou liter odvolává na výslovnost (je pravděpodobné, že na poč. 16. st. byl tento rozdíl ve výslovnosti zachován nejen ve zbytcích a že okraje, na nichž se držel, byly rozsáhlejší). Další gramatikové a pedagogové pak zdůrazňují rozlišovací platnost obou liter. Velmi podrobně o tom mluví Matouš Kolín z Chotěřiny (nar. 1516 v Kouřimi) v elementární učebnici latiny z r. 1557 a uvádí dvojice slov bil - byl, bili - byli, pitel - pytel, pisk (‚písknutí‘) - pysk aj.; zdůrazňuje také, že děti se tomu musí učit, protože dospělí to dnes už neznají a pletou obě i. Další gramatikové v podstatě opakují to, co napsal Kolín. Teprve V. J. Rosa v Čechořečnosti (1672) šel v tomto ohledu dále a zdůraznil jistou autonomnost psaného textu; konstatoval, že jen málokdo píše správně i - y. Člověk, který tyto litery mate, by se neměl stát písařem. Text, v kterém se mate i - y, je těžko čitelný a málo srozumitelný, protože tyto litery rozlišují význam řady slov.

 

7. Jak zřejmo, fonologické změny, které neměly úzký vztah k pravopisu, zůstaly stranou pozornosti kodifikace. Všimneme si těch, které patří k charakteristickým znakům jevů, řazených dnes do obecné češtiny.

Počáteční au- proniklo do spisovného úzu velmi brzy a silně, kralický úzus je značně omezil, ale nikoli úplně. Pravděpodobně tu hrálo roli i kolísání kvantity počátečního u-, přičemž byly obojí podoby z větší části teritoriálně rozlišeny, takže psaní některých slov s au- mohli uživatelé spisovného jazyka z jiné oblasti pociťovat jako nářeční.

Diftongizované ej bych kladl na druhé místo, ani jemu se kralický úzus nemohl zcela vyhnout, zvláště v slovech z běžného denního života, u kterých podoby s ý byly pro větší část uživatelů spisovného jazyka nepřijatelné, protože byly knižní. (Totéž ostatně platí i o řadě slov s au-, zúženým í nebo s protetickým v-.)

Na třetím místě co do míry proniknutí do spisovného úzu je úžení é > í; podoby s í začaly pronikat později (ve 30.—40. letech 16. st.) a zobecněly ve spisovné češtině zejména v některých slovech stylisticky neutrálních týkajících se běžného denního života; nevyhýbá se jim ani úzus kralický. Jen v nepatrné míře pronikly do spisovného úzu zúžené podoby v koncovkách, a pokud pronikaly, byly stylisticky příznakové, s výjimkou typu obilí, oni chválí. (Stejná situace byla u diftongizovaného ej v koncovkách.)

Nejslabší pozici mělo protetické v-. Projevovalo sice zpočátku nejsilnější náběhy k rozšíření do spisovného úzu, ale ve 2. pol. 16. st. začalo pomalu ustupovat, pevně se drželo zejm. v některých slovech z běžného denního života, kde byly podoby s v- zřejmě stylisticky neutrální, podoby s o- knižní (vorati, voráč, vosel, votruby apod.). Kralický úzus protetické v- nepřijal a tím poněkud narušil vžívající se stylovou diferenciaci obojích podob.

Kralický úzus se sbližoval se soudobým územ běžně mluveným spíše v některých jevech morfologických (BiblKral má např. méně duálových tvarů než bible Melantrichova), oddálil se od něj v hláskosloví. Je to nejen nářeční vliv moravský, ale také asi ohled na uživatele češtiny na Slovensku. Zřetel ke slovenským poměrům byl u českých bratří nejvýraznější, u utrakvistů a zejm. u katolíků otázka slovenských uživatelů češtiny nevystupovala do popředí.

Úzus kralický, který byl vlastně reprezentován nejvýrazněji bratrskými tisky bible, byl v hláskosloví dosti knižní. Pro tematiku a stylovou rovinu jejich tisků to však nebylo ve 2. pol. 16. a na poč. 17. st. tak neobvyklé. Shodou historických okolností se tento úzus po bitvě na Bílé hoře stal vzorem v rámci širším, mj. také z důvodů nikoli jazykových.

 

8. Ustálení psané podoby spisovného jazyka, ke kterému došlo v podstatě už kolem poloviny 16. st., umožnilo prohlubovat a propracovávat stylovou diferenciaci různých jazykových prostředků a jevů. Vzdálení psané podoby spisovného jazyka od nářečí, které pociťovali všichni uživatelé spisovné češtiny, vedlo k tomu, že se vytvá[227]řela mluvená podoba spisovného jazyka (někdy se nazývá hovorová čeština, srov. Bělič, 1958, s. 61), a to na základě jistého volnějšího vztahu mezi psaným a běžně mluveným jazykem, který se projevoval v tom, že psaná podoba se zřejmě nepokládala za plně závaznou při čtení těchto textů, někdy se dokonce její nedodržení vyžadovalo (zejm. v rýmech, srov. např. ze zmíněného Rohova kancionálu: … Duchem svatým/ v životě panenském; … pospiechajte/ … se ptejte). Tato mluvená podoba spisovného jazyka byla nepochybně stylově diferencována (podle obsahu a zaměření projevu, v závislosti na vzdělání mluvčích apod.) a byla do jisté míry diferencována i teritoriálně. Texty svědčí o tom, že se v ní šířily fonologické jevy obecně české, a to i v oblastech, kde byl v nářečích stav jiný. V této souvislosti je třeba připomenout výrok Blahoslavův o tom, že „nejpravější a nejpěknější jest česká řeč“ v Praze, okolo Boleslavi, Nymburka, v Hradci Králové a téměř i v Litomyšli (srov. Bělič, 1958, s. 61).

Z hlediska fonologického systému (a vlastně také pravopisu) stojí na jedné straně značně ustálená norma psané (a zejména tištěné) podoby spisovného jazyka, a to její stylově „nejvyšší“, knižní složka, která se uplatňuje zejm. v závažných filozofických, náboženských a jiných podobných textech, na druhé straně stylově „nejnižší“ běžně mluvená podoba spisovného jazyka, teritoriálně sice do jisté míry rozlišená, ale nikoli totožná s místními nářečími, jak se projevuje např. v soukromé korespondenci a jíž se nepochybně užívalo při běžné konverzaci mezi vzdělanými uživateli spisovného jazyka (a také v úředním styku), kteří byli v různé míře ovlivňováni územ tisků, kázání apod. a nějakým způsobem zpravidla i sami aktivně užívali psané podoby spisovného jazyka.

Mezi oběma těmito krajními složkami spisovné češtiny, její psanou (tištěnou) a vytvářející se běžně mluvenou podobou, stály (bráno „zdola nahoru“) psané projevy soukromého charakteru, psané projevy veřejného charakteru s lokálním určením (městské knihy, listy, kroniky apod.), tisky textů určených širší veřejnosti a s tematikou blízkou běžnému dennímu životu (hry z lidového prostředí, zábavná literatura, cestopisy, učebnice, praktické příručky, zčásti i tištěné texty z oblasti administrativní a právní), psané texty určené širší veřejnosti.

Vyskytovala se tu ovšem řada diferencí a odchylek (některé z nich naznačovaly cesty a možnosti dalšího vývoje), vývoj nebyl zcela jednosměrný, zejm. v 1. pol. 16. st., kdy se střetávaly různé vývojové tendence, leckdy zcela protichůdné (srov. např. zmíněný již litoměřický tisk z r. 1542). Tato stylová diferenciace se začala ustalovat až od 2. pol. 16. st.

 

LITERATURA

 

BĚLIČ, J.: Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné. In: Čs. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě. Praha 1958, s. 59—71.

BOHATCOVÁ, M.: Vydavatelský rámec českých předbělohorských biblí. Strahovská knihovna 5-6, 1970—1971, s. 255—277.

BORECKI, M.: Kształtowanie się normy językowej w drukach polskich XVI wieku. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1974.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého I, Hláskosloví. Praha - Vídeň 1894.

HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963.

HAVRÁNEK, B.: Vývoj českého spisovného jazyka. Ed. J. Porák. Praha 1979.

HORÁK, F.: Pět století českého knihtisku. Praha 1968.

KOŠŤÁL, Z.: Několik poznámek k článku F. Palackého, Obyvatelstvo českých měst a školní vzdělání v 16. a na poč. 17. st. In: Studia Comeniana et historica 1971, č. 2, s. 135—138.

Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

VOLF, J.: Dějiny českého knihtisku do r. 1848. Praha 1926.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 3, s. 219-227

Předchozí Karel Petráček: Indoevropský a semitohamitský kořen a perspektivy jejich srovnávání

Následující Jiří Kraus, Jaroslav Kuchař, Alexandr Stich, František Štícha: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny