Semitohamitské jazyky a nostratická hypotéza

Karel Petráček

[Rozhledy]

(pdf)

Семитско-хамитские языки и ностратическая гипотеза / Semito-hamitic languages and the nostratic hypothesis

Semitohamitské jazyky jsou v některých aspektech klíčovým argumentem nostratické hypotézy, zejména pak v otázkách fonologických (např. laryngály, glottalizované fonémy aj.). Je to dáno tím, že právě tyto jazyky zachovaly nebo široce rozvinuly uvedené artikulační řady a korelace. Většina nostratických kořenů s laryngálami v nostratickém slovníku (Illič-Svityč, 1971/76) je vybudována na semitohamitských dokladech. Semitohamitské jazyky se však podílejí v podání některých badatelů i na několika rekonstruovaných slovních druzích, jako je zájmeno, a na určitých morfémech (deklinace, tvoření plurálu, konjugace, srov. přehledně Lamprecht - Čejka, 1981).

Bude proto nezbytné osvětlit postavení semitohamitských jazyků v nostratické hypotéze a poukázat na některé problémy. Vzhledem k živému zájmu o nostratickou problematiku u našich badatelů může být tento pokus užitečný (srov. zejména práce: Lamprecht - Čejka, 1974/5, 1975, 1977, 1981; Erhart - Lamprecht, 1967; Erhart, 1978, 1979; Čejka, 1979; Lamprecht, 1976, 1978; Petráček, 1976; Skalička, 1974).

Mnoho závisí na koncepci nostratického jazykového společenství. Pokud se chápe jako společenství genetické, vyvstávají nesnáze se začleněním semitohamitských jazyků do prostoru, kde se nostratické jazyky hypoteticky vytvořily, totiž do prostoru euroasijského. Z tohoto prostoru byly semitohamitské jazyky vyvedeny na Přední Východ a do Afriky (srov. např. v řadě prací A. B. Dolgopolského, 1979; aj.). Proti takovéto koncepci se však dnes staví hypotéza, která původní centrum semitohamitských jazyků hledá v Africe a odtud nechá odejít do Asie pouze nositele semitských jazyků, popř. část nositelů kušitských jazyků. Tato africká hypotéza je stará již přes sto let, v poslední době však byla znovu rozvinuta I. M. Djakonovem (1965) a široce rozpracována hlavně americkými etnology a etnolingvisty (srov. přehledně literaturu v práci Hudsonově, 1978, a Benderově, 1975). Odstranily se tak některé paradoxy, které se dříve objevovaly při glottochronologickém studiu semitských jazyků, zejména semitských jazyků v Etiopii. Glottochronologické výpočty ukázaly u těchto jazyků daleko vyšší časovou hloubku, než se předpokládalo dříve, když etiopské jazyky se pokládaly za jihosemitskou odnož oddělivší se (zhruba v pol. 1. tisíciletí př. n. l.) od arabštiny, popř. od jihoarabštiny.

Africká hypotéza vzniku semitohamitských jazyků prakticky vylučuje genetickou koncepci nostratického společenství zahrnujícího i semitohamitské jazyky. Semitohamité, tj. nositelé semitských jazyků v Asii, nikdy patrně nepronikli dále na sever, než jsou dnešní hranice semitských jazyků v Sýrii a v Iráku. Severní hranice semitohamitských jazyků se stabilizovala velmi dávno. Dodejme však, že vedle semitských jazyků se v Asii dá předpokládat i přítomnost jiné větve semitohamitských jazyků, nejspíše větve kušitské. Přítomnost nositelů kušitského jazyka na poloostrově Arabském, zvláště pak v pásu při Rudém moři, je velmi pravděpodobná a je dosvěd[58]čována i historickými údaji Starého zákona, kde se několikrát hovoří o lidu Kuš ve spojení s uvažovanou oblastí. Sovětští autoři I. M. Djakonov a A. B. Dolgopolskij předpokládají v Asii jazyky nazývané parasemitskými. O přítomnosti Kušitů na poloostrově Arabském uvažují i archeologové na základě skalních kreseb ze střední Arábie.

Pro úplnost ještě dodejme, že existuje i hypotéza, která hledá původ Indoevropanů a jiných větví nostratického společenství v Africe. Tuto hypotézu však nebudeme uvažovat.

Genetická koncepce však není jedinou možnou alternativou, jak vykládat vznik nostratického jazykového společenství. Dobře to dokládá smíšený geneticko-areální model vypracovaný M. L. Palmaitisem (1977).

Areální řešení našeho problému posílili v poslední době T. V. Gamkrelidze a V. V. Ivanov (1980, s. 12), kteří předpokládají pro semitské, indoevropské a kartvelské jazyky jazykový svaz, v jehož rámci docházelo k bohaté výměně slovní zásoby, k vytváření izomorfních struktur a k jejich šíření např. v oblasti fonologie (tři série: znělá, neznělá, glottalizovaná), v oblasti kořenných morfémů, afixových morfémů a mechanismu ablautu. Tento areál charakterizují oba autoři i kulturně a snaží se o jeho absolutní chronologii. Z toho vyvozují, že protosemitským areálem musela být taková oblast na Předním Východě, kde mohly nastat kontakty semitských a indoevropských prajazykových systémů se systémem jihokavkazských (kartvelských) jazyků (s. 17). Dodejme, že tento předpokládaný protosemitský areál nemusíme pokládat za původní vlast semitsky hovořících populací.

Pro šíření fonologických rysů v rámci zmíněného svazu uvádějí autoři (podle E. Sapira) i analogie z indiánských jazyků severní Ameriky. Tuto skutečnost potvrzují bohatě i pozdější důkladné popisy jazykové situace indiánských jazyků v Americe a protojazykové rekonstrukce (Matteson, 1972; CTL 10). Ze semitohamitské oblasti můžeme uvést svaz v Etiopii, jehož se účastní jazyky semitské a kušitské, kde je řada dokladů o podobném šíření fonologických rysů (zvl. glottalizace).

Zdá se proto, že uvedený areální výklad vzniku trojčlenné struktury konsonantního systému (znělá, neznělá, glottalizovaná, resp. faryngalizovaná) může být projevem areálních sil a tlaků spíše než projevem genetické jednoty uvažovaných jazyků. Připomeňme ještě, že sledování shod mezi semitskými a kartvelskými glottalizovanými konsonanty patří k tradičním tématům komparatistiky v širších perspektivách jazykových vztahů.

K areálnímu pojetí se dá volně přičlenit i typologická hypotéza, na které pracuje G. A. Klimov (1973, 1977) a jiní sovětští badatelé pod názvem obsahové (kontenzívní) typologie. Opírají se přitom o obsahovou složku a především o budování subjektově-objektových vztahů, které se promítají do jmenné i slovesné flexe. Podle této hypotézy představují semitohamitské jazyky typ aktivní, který směřuje (přes částečnou ergativizaci) k typu nominativnímu, tak výrazně zastoupenému v jazycích indoevropských. Kavkazské jazyky pak představují typ, kde se silně uplatňuje ergativní konstrukce. Jako čtvrtý typ uvádí Klimov typ třídní (jmenné třídy).

V Klimovově koncepci tyto typy tvoří souvislou řadu typologického vývoje, při čemž však není nutné, aby jeden jazyk (nebo rodina) prošel na své cestě k nominativnímu typu oběma středními členy, totiž aktivním a ergativním. Dodejme ještě, že hypotetický třídní typ, který se hledá hlavně v jazycích bantuských, G. A. Klimov dostatečně necharakterizuje. V uvažovaných bantuských formách se nám zdá dokonce problematický vzhledem k tomu, že v afrických jazycích se dnes tzv. nominálně kongruenční třídy chápou jako nástroj gramatického rozvoje jazykových systémů a tak vyhraněné systémy, jaké znají bantuské jazyky, se pokládají za sekundární, vytvořené pod tlakem různých strukturních okolností nebo pod tlaky areálními (srov. přehledně Welmers, 1973).

[59]Přes nejrůznější problémy však Klimovova hypotéza poskytuje vhodný rámec i pro řešení naší problematiky. K rozvoji subjektově-objektových vztahů ve větě je třeba předpokládat (alespoň částečně) rozvoj myšlení a jeho struktury. K takovému rozvoji by uvedený areál na Předním Východě vytvářel vhodné podmínky, zejména v rozvíjejícím se neolitu, který neznamenal pouze revoluci ekonomickou, ale též ideologickou (srov. náboženské soustavy) a myšlenkovou, a to právě v uvedeném směru budování opozice subjekt: objekt.

Dalo by se říci, že na budování izomorfních struktur v oblasti gramatiky, jak o nich mluví T. V. Gamkrelidze a V. V. Ivanov (1980), se podílel i typologický pohyb v jazykové struktuře spjatý s pohybem společenským. Koneckonců podle jednoho výroku Klimovova je možno nostratickou problematiku chápat jako projev značně univerzálních typologických sil v jazyce.

Paralela mezi společenským vývojem v neolitu a vývojem jazykové struktury není nijak přehnaná. Semitské jazyky, které dostaly svou výslednou formu právě v neolitu (a později), jasně dokazují postupné budování uvedené subjektově-objektové opozice u jména (pozdní deklinace) a slovesa (vznik tranzitivních slovesných tvarů).

Areální přístup k našemu problému dostatečně osvětluje kontakty mezi semitskými, indoevropskými a kartvelskými jazyky, které tvoří určité (jistě časově podmíněné) jádro nostratického společenství, snad právě proto, že se společně podílely na vývoji v uvedené geografické a kulturní oblasti. To by ovšem znamenalo, že jejich společné rysy nemusíme pokládat za rysy nostratické, ale spíše za projev určitého vývojového stupně nostratického společenství, kam bychom však nemohli geneticky (!) zařadit semitohamitské jazyky vzhledem k jejich specifické historii na jiném kontinentě, odkud se jedna jejich větev, protosemitská, přesouvá do Přední Asie do blízkosti nostratických větví (?) protoindoevropské a proto-jihokavkazské (kartvelské).

Také typologická rozrůzněnost jazyků indoevropských (typ nominativní), kavkazských (typ ergativní) a semitohamitských (typ aktivní) napovídá, že genetická koncepce těchto tří větví nostratického společenství je problematická.

Uvedené vyčlenění semitohamitských jazyků z nostratického společenství pojímaného geneticky by ovšem znamenalo řadu nesnází pro samu konstituci tohoto společenství, právě např. u uvedených laryngál. Je příznačné, že Gamkrelidze s Ivanovem nepokládají laryngály za projev uvedeného svazu. Tím naznačují, že laryngály mohou být vlastní různým systémům, řekli bychom systémům nesourodým, protože semitohamitské jazyky jsme k nostratickému společenství posléze přiřadili pouze areálně. To odpovídá známé situaci, kdy laryngály se objevují i mimo uvažovaný prostor, např. v indiánských jazycích Ameriky, v jazycích paleoasijských, jenisejských apod. (Petráček, 1981).

Pro další rozpracování našich úvah bude ještě zapotřebí vyrovnat se s objasněním vztahů mezi jazyky semitskými a indoevropskými, což je téma, o němž se často diskutuje. Naposledy tak učinil důkladně A. R. Bomhard (1981). S hlediska semitohamitských jazyků se problémem naposledy zabýval G. Garbini (1981).

A. R. Bomhard využívá plně indoevropských fonologických a etymologických studií, v oblasti semitských jazyků se opírá o rekonstrukci fonologického systému značně zastaralou (Moscati, 1964) hlavně v systémové oblasti postvelár, interdentál a částečně i faryngalizovaných fonémů. Tuto rekonstrukci však vhodně doplňuje pozdějšími studiemi o semitských, popř. semitohamitských jazycích (Cohen, 1968), na jejichž základě pak provádí srovnání indoevropských a semitohamitských jazyků (s. 385) v plánu fonologickém, zatímco morfologické shody nepředpokládá (s. 386, 452) vzhledem k tomu, že oba uvažované protojazyky se rozešly dříve, než se příslušné morfologické systémy vytvořily. Oba fonologické systémy pokládá za podobně konstituované; to se však dá říci i o jazycích kavkazských a o řadě indiánských [60]a afrických jazyků (s. 386). V lexikálním plánu se zabývá pouze srovnáváním jazyků indoevropských a semitských (s. 396). V morfologii si krátce všímá (s. 452) údajně analogické funkce konsonantů v kořeni, současně však i odlišného systému apofonií, dále pak kvantitativní a kvalitativní struktury kořene a konečně uvádí i čtyři analogické afixy. V závěru soudí, že podobnosti mezi oběma zkoumanými rodinami (z rodiny semitohamitské však zkoumá pouze jazyky semitské!) nás nutí připustit mezi nimi genetické vztahy, jejichž důkaz však bude ještě třeba provést, a to s ohledem na širší srovnávání v rámci nostratického společenství. Konečně se A. R. Bomhard (1981, s. 468) vyslovuje proti typologickému výkladu uvedených shod.

O historických možnostech společného genetického původu obou rodin a současně o problémech jejich původního geografického prostředí A. R. Bomhard (1981) neuvažuje. Nevidí ani semitskou či semitohamitskou rodinu v jejich dynamickém vývoji. A právě na takovém dynamickém pojetí zakládá své výklady o semitských či semitohamitských jazycích italský semitista G. Garbini (1972 a později). G. Garbini vychází z názorů V. Pisaniho na jazykovou příbuznost (1949), vidí možnosti širších souvislostí s nostratickými jazyky (1981, s. 9) a uvažuje ve smyslu Pisaniho tezí o možnosti, že do formující se indoevropské rodiny byla pojata nějaká semitohamitská (semitská) jazyková jednotka nebo jazyková jednotka blízká této rodině. G. Garbini (1981) vymezuje rovněž společné semitohamitské rysy a shledává, že ty jevy, které se často srovnávají s indoevropskými jazyky, nepatří k archaické vrstvě semitohamitských jazyků, ale právě naopak představují rysy vrstvy pozdější, inovační (s. 12). Z toho pak vyvozuje, že v případě genetického vztahu mezi oběma rodinami je třeba uvažovat o docela jiném typu genetických vztahů, než je tradiční strom. Zejména flexe se G. Garbinimu právem jeví jako nový rys, a proto je problematické srovnávat ji s indoevropskou (s. 14). Naopak však počet společných kořenů, které bude třeba přezkoumat s použitím nových semitohamitských dat, se Garbinimu ukazuje jako závažný argument pro stanovení onoho zvláštního genetického vztahu mezi semitohamitskými (zvláště semitskými) a indoevropskými jazyky. Protože odmítá možnost tak četných výpůjček, dochází k závěru, že společná slovní zásoba musela být součástí toho jazyka, který byl pojat do rodící se rodiny indoevropské (s. 14). A protože G. Garbini zná i historický vývoj semitských jazyků, který mnohokrát vyložil ve své hypotéze „amorejizace“ archaických semitských jazyků, spojuje uvedené shody indoevropských a semitských jazyků mladší vrstvy právě s uvedenou amorejštinou v jejích různých historických realizacích, počínajících v pol. 3. tisíciletí př.n.l. Pouze tento pozdější semitský jazykový typ s rychle se rozvíjející příponovou flexí a využívající apofonie se dá srovnávat s typem indoevropským.

Tato jazyková fakta spojuje G. Garbini i s historickým pohybem: zatímco se Amorejci v 3. tisíciletí usazovali v zemích Úrodného půlměsíce, první nositelé indoevropských jazyků obsazovali Anatólii, pobřeží západní Evropy a částečně i střední Asii. „Vcelku by bylo obtížné nevidět spolupůsobení historických proměn Amorejců s osudy prvních nositelů indoevropských jazyků, spolupůsobení, které bude jen s obtížemi možno chápat jako spolupůsobení prostě typologických souvislostí, které spojují semitskou amorejštinu s jazyky indoevropskými“ (s. 17).

Dobře víme, že Amorejci jsou ve všech svých historických fázích spjati s pastevectvím dobytka, zatímco nositelé archaických semitských jazyků, jako je akkadština nebo nejnověji objevená eblajština z pol. 3. tisíciletí př.n.l., představují usedlý element. Tato společenská charakteristika Amorejců dobře doplňuje Garbiniho pojetí, protože pohlcení jedné amorejské větve, představované kočovnými pastevci, do formující se jazykové rodiny indoevropské je přijatelné.

Závažná je rovněž skutečnost, dobře dokumentující antropologickou příbuznost Indoevropanů a Semitů představujících amorejskou vlnu, že hlavní představitelé [61]amorejské vlny pronikající na poloostrov Arabský, totiž Arabové, jsou charakterizováni jako lidé mediteránního typu.

Jazyková situace na severní hranici semitohamitského jazykového světa, kterou tvoří jazyky semitské, vypadá ve 4. a 3. tisíciletí př.n.l. takto: Z archaických semitských jazyků, jaké představují ještě ve 3. tisíciletí akkadština, eblajština a archaické přežitky v některých jazycích Kana‘ánu, vyrůstá nový semitský jazykový typ s rozvinutou příponovou flexí, který byl dříve semitistikou mylně hodnocen jako typ původní, ne-li dokonce „prasemitský“. Tento nový typ se pak v lecčem shoduje s jazyky indoevropskými, což znamená, že nemůže mít společný původ s jazyky indoevropskými v tradičním slova smyslu. Z tohoto paradoxu nabízí východisko Garbiniho hypotéza.

Mohli bychom ovšem uvažovat i o jiném řešení. Předpokládat však analogické inovace v indoevropských jazycích je nepravděpodobná hypotéza. Bylo by rovněž možno Garbiniho hypotézu o pohlcení semitské (amorejské) větve do indoevropského prajazyka obrátit a předpokládat podobný proces pro nějaký indoevropský formující se jazyk do jazyků semitských. Této možnosti se však zatím vzpírá datování semitohamitské jednoty počínající kdesi v Africe.

Připojme ještě stanovisko Erhartovo (1979), který za zdroj společných indoevropských a semitských rysů předpokládá (snad) společnou „jafetickou“ komponentu.

Nebude na škodu znovu připomenout asymetrický vztah obou uvažovaných rodin, indoevropské a semitohamitské: Podobnosti jsou v lexikální zásobě, zatímco gramatické struktury jsou odlišné, popř. se teprve během vývoje stávají analogickými (srov. růst flexe v amorejském komplexu semitských jazyků). Takováto situace je známa v semitohamitské oblasti i odjinud. Jazyk mbugu v Tanzánii má bantuskou gramatickou strukturu (alespoň třídy) a nebantuský slovník, který se vztahuje k jazykům kušitským (zvláště jižním, jako je skupina iraqwu, srov. Tucker - Bryan, 1974). Tuto situaci bychom mohli interpretovat v podobném smyslu, jako to učinil Garbini: kušitská (a jiná) slovní zásoba je překryta novou morfologickou strukturou bantuského typu, která se do původní slovní zásoby dostala přes výpůjčky cizích bantuských slov, přijímaných v singuláru i v plurálu, kde se realizuje třídní jazykový typ.

Ve své podstatě je Garbiniho řešení opřeno o areální základ, protože počítá s velmi úzkým stykem jazyků, který vedl až k pohlcení jedné semitské jazykové skupiny novějšího typu a k jejímu splynutí s rodící se rodinou indoevropskou. Není tedy v rozporu s dříve uvedenými areálními hypotézami. Terminologicky to naznačuje Garbini tím, že mluví o genetické příbuznosti zvláštního typu, podobně jako jindy hovoří o zvláštní areální situaci tam, kde jde o jazyky jedné genetické rodiny (Garbini, 1978).

Nový objev textů v semitském jazyce z Ebly (severní Sýrie, dnešní Tell Mardích), datovaných bezpečně do pol. 3. tisíciletí př.n.l., naši problematiku zajímavě dokresluje (Petráček, 1982). V tomto jazyce jsou doloženy archaické předložky, které zná pouze akkadština a které mají svou analogii i v indoevropských jazycích (zejména předložka in - v). Je pozoruhodné, že tyto předložky se objevují pouze v archaické severní periférii semitského světa. Z toho chce I. Gelb (1981) vyvodit další důsledky. Jinak jazyk textů z Ebly potvrzuje existenci archaické vrstvy semitských jazyků a ledacos napovídá o růstu pozdějších semitských kategorií (Petráček, 1982).

Semitistika ve svém novém pojetí přináší hypotézy a podněty, které mohou vést i k osvětlení vztahů mezi semitskými (semitohamitskými) a indoevropskými jazyky, jak jsme na to poukázali již při studiu laryngál a kořene (Petráček, 1981, 1981a). Indoevropeisté by měli těchto podnětů dbát, pokud uvažují o vztazích obou rodin, a vzdát se představy o semitských jazycích, kterou zformulovaly starší školy semitistiky, opírající se především o jazyky, které dnes pokládáme za jazykové systémy [62]s největším podílem inovací, tj. o jazyky tzv. amorejizovaného typu, značně odlišného od jazyků archaických. Vyvozovat závěry ze shod v gramatickém systému těchto novějších jazyků s jazyky indoevropskými je velmi problematické, uvažujeme-li o shodách genetických. Zdá se tedy, že formulace problému v rámci areální hypotézy (včetně hypotézy G. Garbiniho) lépe odpovídá historickému vývoji nositelů semitohamitských a indoevropských jazyků.

To přirozeně nic nemění na významu nostratické hypotézy, která se již mnohokrát osvědčila jako vhodný nástroj kladení otázek, zejména je-li nostratický systém pokládán spíše za určitý soubor převodových pravidel než za jazykovou realitu, jak na to upozorňují naši badatelé A. Lamprecht a M. Čejka (1981, s. 8 a 17), jejichž studie využívající nostratické hypotézy pro interpretaci indoevropských a jiných jazyků samy užitečnost této hypotézy potvrzují.

 

LITERATURA

 

BENDER, M. L.: Omotic: A new Afroasiatic language family. Carbondale 1975.

BOMHARD, A. R.: Indo-European and Afroasiatic: New evidence for the connection. In: Bono Homini Donum. Ed. Y. Arbeitman - A. Bomhard. Amsterdam 1981, s. 351—474.

COHEN, D.: Les langues chamito-sémitiques. In: Le langage. A. Martinet. Encyclopédie de la Pléiade, 25. Paris 1968, s. 1288—1330.

COMPARATIVE STUDIES IN AMERINDIAN LANGUAGES. Ed. E. Matteson. The Hague 1972.

CTL 10: Ed. Th. E. Sebeok. Linguistics in North America. The Hague 1973.

ČEJKA, M.: Cesta k rekonstrukci nostratického slovníku a gramatiky. SPFFBU, A 27, 1979, s. 35—43.

DJAKONOV, I. M.: The Semito-Hamitic languages. Moskva 1965.

DOLGOPOLSKIJ, A. B.: Jazyki Afriki i argument meteli. Znanije Sila, 11, 1969, s. 26—28.

ERHART, A.: Makroareál — kmen — rodina (Úvahy o klasifikaci jazyků). JA, 15, 1978, s. 100—101.

ERHART, A.: Jak klasifikovat jazyky. SPFFBU, A 27, 1979, s. 21—33.

ERHART, A. - LAMPRECHT, A.: K otázce vztahů indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám. SaS, 28, 1967, s. 385—393.

GAMKRELIDZE, T. V. - IVANOV, V. V.: Drevnjaja perednjaja Azija i indojevropejskaja problema. Vremennyje i areal’nyje charakteristiki obščeindojevropejskogo jazyka po lingvističeskim i kul’turno-istoričeskim dannym. Vestnik drevnej istorii, 1980, č. 3, s. 3—27.

GARBINI, G.: Le lingue semitiche. Studi di storia linguistica. Napoli 1972.

GARBINI, G.: La Siria: Un tipo anomalo di contatto linguistico. In: Lingue a contatto nel mondo antico. Atti del Congveno della Sociatà Italiana di Glottologia. Napoli, 12 e 13 maggio 1978. Pisa 1978, s. 35—50.

GARBINI, G.: Camito-semitico e indoeuropeo. Atti del Sodalizio Glottologico Milanese, 21, 1979—80. Milano 1981, s. 4—18.

GELB, I.: Ebla and the Kish civilisation. In: La lingua di Ebla. Ed. L. Cagni. Napoli 1981, s. 9—73.

HUDSON, G.: Language classification and the Semitic prehistory of Ethiopia. Folia Orientalia, 18, 1978, s. 119—166.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov. Vvedenije. Sravnitel’nyj slovar’. Moskva 1971—1976.

KLIMOV, G. A.: Očerk obščej teorii ergativnosti. Moskva 1973.

KLIMOV, G. A.: Tipologija jazykov aktivnogo stroja. Moskva 1977.

LA LINGUA DI EBLA. Ed. L. Cagni. Napoli 1981.

LAMPRECHT, A.: Der indoeuropäische Konsonantismus im Lichte der nostratischen Theorie. SPFFBU, A 24, 1976, s. 17—26.

[63]LAMPRECHT, A.: Indoevropské okluzívy a nostratická teorie (se zřením k situaci v germánských jazycích, latině a řečtině). SaS, 39, 1978, s. 304—307.

LAMPRECHT, A. - ČEJKA, M.: Zamyšlení nad příbuzností jazykových rodin a nad slovníkem nostratických jazyků Illiče-Svityče. SPFFBU, A 22/23, 1974/1975, s. 221—234.

LAMPRECHT, A. - ČEJKA, M.: Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče. SaS, 36, 1975, s. 62—69.

LAMPRECHT, A. - ČEJKA, M.: Pokrok v poznání předindoevropské jazykové situace (Poznámky k Illičově-Svityčově rekonstrukci nostratického slovníku). SaS, 38, 1977, s. 344—347.

LAMPRECHT, A. - ČEJKA, M.: Nostratická teorie a její materiálové zdůvodnění. SPFFBU, A 29, 1981, s. 7—20.

MOSCATI, S. et al.: An introduction to the comparative grammar of the Semitic languages. Phonology and morphology. Wiesbaden 1964.

PALMAITIS, M. L.: Parent languages — Genetic or contact relationship? IF, 82, 1977, s. 50—60; rusky VJaz, 1978, č. 1, s. 51—56.

PETRÁČEK, K.: K problematice nostratické teorie (z hlediska fonologie semitohamitských jazyků). SaS, 37, 1976, s. 60—61.

PETRÁČEK, K.: K teorii laryngál. SaS, 42, 1981, s. 267—268.

PETRÁČEK, K.: Indoevropský a semitohamitský kořen a perspektivy jejich srovnávání. SaS, 42, 1981a, s. 216—218.

PETRÁČEK, K.: Les catégories flexionnelles en eblaite. Referát pro Int. colloquium on the Ebla language and Semitic linguistics. Pisa 24—26 June 1982 (v tisku).

PISANI, V.: La question de l’indo-hittite et le concept de parenté linguistique. ArchOr, 17, 1949, s. 251—264.

SKALIČKA, Vl.: Slovník nostratických jazyků. JA, 11, 1974, s. 22—24.

TUCKER, A. N. - BRYAN, M. A.: The ’Mbugu’ anomaly. Bulletin of the school of Oriental and African studies. University of London, 37, 1974, s. 188—207.

WELMERS, W. E.: African language structures. University of California press. Berkeley - Los Angeles - London 1973.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 1, s. 57-63

Předchozí Otto Ducháček: O některých prostředcích mezilidské komunikace

Následující Emanuel Michálek: K posledním souhrnným pracím o dějinách spisovné češtiny