Substrát, pidžin, kreol (K míře možného zobecnění)

Petr Zima

[Články]

(pdf)

Субстрат, пиджин, креол (К мере возможного обобщения) / Substrate, pidgin and creol: is a generalization feasible?

Málokterý komplex jazykovědných otázek byl poznamenán tak mnohými pokusy o předčasná zobecnění, o záměnu fakt platných jen v případech zvláštních za fakta obecná, jako tomu bylo u teorií tzv. míšení jazyků, substrátových jazyků, ale i nověji tzv. pidžinizace a kreolizace jazyků. Jistě tu svou úlohu sehrála i ta skutečnost, že z hlediska stupně poznání, zpracovanosti a tím i disponibility pro zobecnění by bylo možno rozdělit jazyky naší planety do dvou nestejných skupin. Do první skupiny, již schematicky nazvěme tradiční, bychom mohli zařadit většinu indoevropských jazyků, ale i řadu jazyků semitských,[1] ba možná, že by k nim bylo možno zařadit i mnohé významné jazyky Asie s dlouhou historickou tradicí. Tato první skupina je charakterizována poměrně dobrou zpracovaností dílčích fakt o jednotlivých konkrétních systémech, ale i o jejich genetických vztazích a vysokou rozpracovaností jazykovědných metod. Ne náhodou bývala někdy metodicky indoevropeistika implicitně či explicitně ztotožňována s obecnou jazykovědou. Naproti tomu do druhé skupiny, již bychom snad mohli nazvat netradiční, bychom zase zařadili donedávna málo známé jazyky obou částí Ameriky, jihovýchodní Asie, Oceánie a rozsáhlých oblastí Afriky jižně od Sahary. Zde byly znalosti o stavbě jednotlivých jazyků omezeny donedávna většinou na dílčí, často na sebe nenavazující postřehy. Genetické vztahy byly málo propracovány — pokud o nich bylo vůbec něco známo — často i proto, že textových podkladů pro studium vývoje jazyka bylo málo nebo neexistovaly vůbec. Metodicky přebírala jazykověda těchto oblastí buď nekriticky z oblasti tradiční, nebo zase zdůrazňovala specifiku předmětu svého studia do té míry, že ztrácela kontakt s metodami oblasti tradiční. Špatná dostupnost a často nedostupnost konkrétních údajů o jazycích netradiční oblasti znepokojovala odedávna jazykovědce tradičních oblastí, kteří se pokoušeli o zobecnění na kterémkoli úseku. Zvláště ti nejlepší z nich si často uvědomovali, že skutečná platnost jejich teoretických zobecnění o jazyce je stále v sázce tak dlouho, pokud zde existují rozsáhlé oblasti jazyků, jejichž konkrétní zvláštní fakta mohou prokázat, že dosavadní závěry o jazyce obecnými nejsou, protože jim odporují fakta zvláštní. Nejnovější zkoumání (Ol’derogge a Žukov, 1982) ukazují, jak v dílech tak vynikajících badatelů tradičních oblastí, jako byli Rask, von Gabelentz a řada dalších, probíhala snaha o překonání těchto nedostatků.[2] Na druhé straně se zase ukazuje, jak se nejlepší [200]badatelé netradičních oblastí systematicky snažili přihlížet k metodickým výsledkům tradičních oblastí (jak to ukazují na afrikanistickém díle D. Westermanna např. Brauner, Hermsová a Legère, 1975).

Nerovnoměrnost bádání o jazycích ve zmíněných dvou oblastech vyvolává zvláště potíže při pokusech o širší zobecnění, a to jak při zobecňování poznatků o stavbě jazyků (jak o tom nedávno psali Solncev a kol., 1979), tak při studiu vzájemného působení jazyků a vztahů jazyka a společnosti. Takovým případem mnoha předčasných generalizací je i vývoj metody a teorie výzkumu tzv. substrátových jazyků, pidžinizace a kreolizace. Je tomu tak mimo jiné nejen proto, že tento komplex otázek zahrnuje otázky čistě lingvistické i sociolingvistické povahy, ale že v mnoha případech pracuje s materiály jazyků jak tradičních, tak netradičních.

I když se v prvním období bádání o těchto otázkách soustřeďovalo především na tzv. substrátové oblasti tradiční, nejstarší zprávy o pidžinech a kreolech jsou právě z oblastí vzájemného vlivu jazyků tradičních a netradičních. Tak podle Radulescu (1976) se datují první zprávy o pidžinizaci portugalštiny v Senegalsku už z r. 1688. Pozornost teoretické jazykovědy k těmto otázkám obrátil však až Hugo Schuchardt, kterého zaujaly především jako možný argumentační materiál v jeho diskusi, kterou vedl s mladogramatiky a dalšími současníky o otázce substrátu. Romanisté jeho doby věnovali velkou pozornost otázce možných substrátů, které spolu s latinou vytvořily základ pro vývoj románských jazyků. Přitom objektivních fakt o těchto substrátech příliš mnoho známo nebylo. Schuchardta zaujala v této souvislosti ta skutečnost, že při vytváření pidžinů a kreolů karibského typu může jazykověda zjistit mnohem více nejenom o jejich anglické, francouzské či portugalské nebo holandské výchozí složce, ale že lze současně zkoumat, jako živý jazyk, i jejich složku africkou (která — na rozdíl od substrátů latiny — byla k dispozici pro deskriptivní bádání). Je zajímavé, že přes dobovou módu přeceňovat vliv substrátu a míšení jazyků vyjadřuje se Schuchardt o možnostech zmíněné analogie velmi střízlivě.[3]

Zdrženlivost a tvůrčí skepse, jež charakterizovala práci velkého romanisty, neudávala však bohužel další linii studia pidžinů a kreolů. Z mnoha jiných prací pozdějších to lze nejnověji ukázat na práci předního norského lingvisty A. Sommerfelta (1958), která — opírajíc se o řadu prací předchozích — se pokouší přímo ukázat substrátovou funkci afrických jazyků na stavbě kreolizované francouzštiny na Haiti. Tento autor rozebírá především mluvnickou stavbu a chce ukázat, jak haitský systém kreolské francouzštiny byl ovlivněn africkým a především eveským substrátem. Opíraje se většinou o práce již v jeho době v afrikanistice značně zastaralé, dochází např. k závěrům, že se africký (eveský) substrát v haitštině projevuje např. existencí jmenných předpon produktivního typu nebo neexistencí formálního, gramatického vyjádření čísla u jmen. Přitom na formální charakter samohláskových předpon právě v eveštině poukázala již starší práce Westermannova (1943) a u tvoření množného čísla je situace nesprávně zobecněna vlastně v obojím směru. Na jedné straně v řadě kreolizovaných forem francouzštiny formálně vyjádřené množné číslo jmen existuje. Novější výzkumy ukazují, že kreolizované formy francouzštiny nejen na Haiti, ale i ve Francouzské Guayaně, ba i v Luisianě tvoří množné číslo jmen připojováním zájmena 3. os. mn. č. Na druhé straně zase právě v eveštině — stejně jako v řadě kvaských jazyků, které jsou jí geneticky a typologicky blízké [201]— existuje analogické tvoření množného čísla u jmen: tak v eveštině se množné číslo jmen tvoří sufixací osobního zájmena 3. os. mn. č., v jorubštině s ní blízce příbuzné pak zase prefixací téhož zájmena.

Sommerfeltova práce není výjimkou, je spíše jen vyvrcholením celé jedné generace přístupů k pidžinům a kreolům. Někteří autoři, z nichž Sommerfelt vychází (např. Sylvainová, 1936), docházejí dokonce přesně k těm zdánlivě efektně zjednodušujícím a zobecňujícím závěrům, před nimiž již Schuchardt dávno varoval (totiž k tvrzení o tom, že kreolizovaná francouzština je vlastně „africkým jazykem s francouzskou slovní zásobou“). Společným zdrojem těchto omylů je podle mého názoru deformace vztahu mezi obecným a zvláštním. Poměrně dobře zobecněná fakta z oblastí tradičních (rozbory indoevropských jazyků jako je angličtina, francouzština, portugalština a další ide. „koloniální“ jazyky a s nimi konfrontovaná fakta o jejich pidžinizovaných a kreolizovaných varietách či jazycích) jsou totiž mechanicky aplikována na oblasti netradiční (v případě karibských pidžinů a kreolů šlo samozřejmě o jazyky Afriky jižně od Sahary). Z netradiční oblasti pak jsou pro zobecnění používána zvláštní fakta neúplná, nepřesná a zhusta i zcela neověřená. Ve skutečnosti tedy k zobecnění údajů netradičních vlastně objektivně nedochází, pouze někteří lingvisté subjektivně vytvářejí dojem, jako by k němu docházelo.

Ucelenějším pokusem o zobecnění teorie pidžinizace a kreolizace je nesporně až koncepce Hallova (1962, 1966), v té či oné formě tvůrčím způsobem přijatá a rozpracovaná autory, jako je Del Hymes (1971), Djačkov (1975) a řadou dalších. Její základní rysy by se daly shrnout asi takto:

a) Pidžin je výsledkem kontaktu dvou skupin mluvčích hovořících vzájemně nesrozumitelnými jazyky; společenská forma kontaktu může být rozmanitá (může, ale nemusí jít o vztah společensky nerovných či dokonce někdy i antagonistických složek). Z hlediska své stavby je pidžin charakterizován výraznou redukcí gramatiky i slovní zásoby. Sociolingvisticky má nízkou prestiž a bývá používán jen v některých komunikačních sférách. Vytlačí-li ovšem pidžin mateřský jazyk (nebo jazyky) skupiny mluvčích a stane-li se sám jejich mateřským jazykem, pak mluvíme o jeho kreolizaci.

b) Kreol je charakterizován naproti tomu vyšší společenskou prestiží i širším okruhem komunikačních sfér (což souvisí s tím, že se stává jazykem mateřským). Novým funkcím i komunikačním sférám odpovídá i nový rozvoj stavby i slovní zásoby.

„Životní cyklus“ pidžinu a kreolu vrcholí podle Halla a jeho následovníků buď tím, že se kreol přiblíží k „základnímu jazyku“ (z něhož vývoj vyšel) — a tak vzniká regionální varieta základního jazyka, resp. i jeho spisovné normy; nebo se od něho oddělí i oddálí a stává se „novým jazykem“ se všemi atributy jazyka geneticky příbuzného, ale samostatného. Teorie pidžinizace a kreolizace má proti předcházejícím koncepcím řadu výhod: je především oproštěna od dobových mimolingvistických předsudků rasistické či kolonialistické povahy, je zaměřena na zjistitelné prvky interference jazyků, jejichž systémy lze popsat, a snaží se být teorií opravdu obecnou. V tomto smyslu odpoutává — byť tomu bylo zatím jen v teorii — termín i pojem pidžin a kreol od výlučné vazby na ide. koloniální jazyky a poukazuje (zpočátku spíše jen namátkově) na to, že pidžinizací a kreolizací mohou procházet i jiné jazyky než indoevropské. Pidžiny a kreoly, jejichž základy jsou jazyky jako angličtina, francouzština či portugalština, však de facto zůstávají ve středu zájmu studia pidžinizace a kreolizace a materiály o nich stále převládají v argumentaci. Zde snad můžeme spatřovat příčiny znovu a znovu se objevující teorie o monogenezi všech pidžinů [202]a snad i kreolů. Tzv. teorie relexifikace se pokouší totiž odvodit všechny z jednoho hypotetického společného základu, za nějž Whinnom (1956) považuje původní portugalský pidžin v západní Africe, jiní pak (např. Naro, 1978) dokonce původní linguu francu Středomoří, jejíž základy byly zase do značné míry indoevropské. Vznik všech ostatních pidžinů se pak vysvětluje relexifikací původních základů, tj. přiřazením nových lexémů k funkcím původního systému. Znovu — byť tomu bylo v modernější formě — se tedy jazykověda tradičních oblastí vrací k tezi, před jejímiž důsledky již Schuchardt varoval. Metodické důvody jsou tu dány porušením hierarchie vztahu obecné — zvláštní.

Zdá se, že krok ke skutečnému zobecnění i na tomto poli přinášejí teprve konkrétní výzkumy pidžinizace a kreolizace neindoevropských jazyků Afriky a Asie, spolu s důsledným studiem pidžinů a kreolů indoevropského původu v neindoevropském prostředí. Systematický popis jazyků Afriky jižně od Sahary přináší nejen objektivní popis „netradiční složky zvláštní“, jenž dosud chyběl jako podklad pro zobecnění pohledu na pidžiny a kreoly v karibské oblasti i jinde. I v Africe samé (stejně tak jako v Tichomoří a jinde) se však obrací čím dále tím více pozornost k pidžinizaci a kreolizaci místních neindoevropských jazyků. Důležité je, že srovnatelný sociolingvistický proces je zkoumán na jazycích geneticky i typologicky různé povahy a jeho výsledky jsou konfrontovány s dosavadní teorií, vzniklou prakticky jen na materiálu pidžinizace a kreolizace indoevropských jazyků. Tak v Africe je zkoumána pidžinizace a kreolizace svahilštiny v průmyslových oblastech jižního Zairu i na plantážích Keni; podobně je tomu ale i s konžštinou, bembštinou a řadou dalších bantuských jazyků v jiných oblastech (Zair, Zambie, Zimbabwe): většinou vždy jde o jazyky se systémem jmenných tříd, jejich „substráty“ mohou, ale nemusí jim být vždy blízké geneticky či typologicky (podrobnosti u Heineho, 1973). Vedle toho však jsou v analogických podmínkách zkoumány pidžinizace a kreolizace dalších jazyků geneticky a typologicky odlišných: to je případ hauštiny v severní Ghaně, Togu a Beninu (Zima, 1982) — čadského jazyka se jmenným rodem a některými flektivními i aglutinačními tendencemi; „substráty“ její pidžinizace a kreolizace ve zmíněných oblastech jsou tzv. voltajské jazyky se jmennými třídami vyjadřovanými prefixy nebo sufixy či kvaské jazyky izolačně-polysyntetického typu. Podobně však je zkoumána pidžinizace mandingské ďulštiny v prostředí voltajských jazyků, ale i sangoština ve střední Africe a podobně. Teprve na takovýchto širších základech jsou činěny pokusy o regionálně limitovaná zobecnění (Manessy, 1977) i o hledání širších a univerzálních rysů nejen afrických (Fehderau a Nida, 1970; Kay a Sankoff, 1974). To vše umožňuje zpětně i nový pohled na tradiční případy pidžinizace (Obilade, 1978), ale i pokusy o teoretickou abstrakci, jež by zahrnovala případy jak tradiční, tak i netradiční.

Konfrontujeme-li dosavadní výsledky s teorií pidžinizace a kreolizace let šedesátých (jak je často dosud tradována), obstojí její závěry opět již jen částečně.

Především se ukazuje, že pidžin nelze zdaleka jen chápat jako zjednodušený jazykový systém. Chápeme-li pidžin ne jako neorganické pokusy začátečníků, osob dorozumívacího jazyka neznalých, o dorozumívání, ale jako jazyk, který má v určitých funkcích a v určitých komunikačních sférách svoji (i když velmi dynamickou) vlastní normu, pak budeme muset asi z teorie o „zjednodušeném systému“ mnoho slevit. Tento pojem zřejmě vznikl přímočarou konfrontací pidžinizované variety jazyka s varietou standardní. Tak vezměme základní a zdánlivě evidentní tezi o omezené slovní zásobě pidžinu. Je nesporné, že tato teze platí potud, pokud konfrontujeme slovní zásobu např. nigerijského pidžinu se slovní zásobou spisovné angličtiny, a to obě slovní zásoby jako celky. Takováto mechanická konfrontace slovních zásob [203]však situaci zjednodušuje. Rozsah komunikačních sfér spisovné angličtiny a pidžinu je totiž nesrovnatelný; v řadě komunikačních sfér je pidžin ve městech jižní Nigérie prostě nulovou varietou, jeho užití nepřichází sociolingvisticky v úvahu. Má tedy cenu konfrontovat slovní zásoby obou variet jen v rozsahu těch komunikačních sfér, v nichž skutečně koexistují. A zde už je situace podstatně jiná.

Pokud totiž srovnáváme slovní zásoby obou variet v rámci komunikačních sfér, kde jsou skutečně užívány, pak zjistíme, že se značně vyrovnávají. Je sice řada slov spisovného jazyka, která nenajdeme v pidžinu s plnou formální i významovou ekvivalencí, ale řada „prázdných míst“ v slovní zásobě pidžinu (pokud můžeme tento pojem použít v tomto kontextu) je prostě vyplněna jinak. Pidžin k tomu používá:

1. posunu významu slov spisovné variety (vznikají nové druhy polysémie, slova stylisticky zabarvená se stávají prvky neutrálními a opačně, extrémním, ale při jazykovém kontaktu uživatele spisovné variety s pidžinem často až šokujícím případem je neutrální užívání slov, jež spisovná varieta hodnotí jako obscénní);

2. výpůjčky ze „substrátových“ jazyků: na případě nigerijského pidžinu se ukazuje, že nejde jen o přímé interference s jazyky, s nimiž je pidžin v kontaktu, ale i o tzv. „areální“ výpůjčky: tak pidžin v jorubském prostředí jižní Nigérie má řadu výpůjček hauských (severní Nigérie), ale dokonce i ťviských (oblast dnešní Ghany);

3. změnami fonologického systému, zvláště zaváděním nových prozodických distinktivních rysů se pak často slova spisovné variety nově rozlišují, vznikají páry, jež spisovná varieta nezná (neznalost distinktivní funkce tónů zde vedla první badatele o pidžinu opět k mylným závěrům o redukci slovní zásoby, protože dvojici slov zaměňovali za homonyma). Současný pidžin tak tvoří páry jako: bàbá (‚otec‘ — výpůjčka z hauštiny) × bábà (anglické barber ‚holič‘); podobně sìsí (anglické sister), sísì (anglické sixpence — snad přes jorubštinu nebo hauštinu). I když úplná a vyčerpávající kontrastivní studia slovních zásob dvojic „zavedených“ pidžinů a spisovných variet, z nichž vznikly, ještě provedena nebyla, přesto je i v oblasti slovní zásoby teorie redukce jazykového systému v případě pidžinů velmi ohrožena. Výsledky kontrastivního studia slovních zásob spisovných variet a pidžinů od nich odvozených v netradiční oblasti jsou zde očekávány s velkou pozorností.

Nejzajímavější výsledky se však objevují již nyní při pokusech o zobecnění důsledků procesu pidžinizace, ale i kreolizace v oblasti mluvnické stavby. Zde je totiž už zcela jasné, že pidžinizaci (a tím méně kreolizaci) za prosté zredukování, zjednodušení stavby spisovné variety jazyka, z něhož vývoj vychází, považovat nemůžeme. Jde mnohem spíše o přestavbu typu jazyka, přičemž ve stadiu pidžinizace se zřejmě posilují prvky izolační a polysyntetické, ve stadiu kreolizace zase prvky aglutinační. Izolační a polysyntetické prvky karibských pidžinů (a do jisté míry kreolů) tedy zdaleka nelze mechanicky vykládat jen jako vliv afrických (kvaských) substrátů, protože k analogickému vývoji, k jakému docházely ve zmíněných oblastech angličtina, francouzština či holandština, dochází i u svahilštiny, konžštiny, hauštiny, ale i u řady jazyků mimoafrických oblastí — a přitom často v podmínkách, kdy substrátové jazyky izolační ani polysyntetické prvky ve zvýšené míře nemají. Tradiční úsudky byly tedy zřejmě dány povahou zvláštního materiálu v dané době známého, jenž byl předčasně zobecněn.

Nejzajímavější jsou však první širší výsledky studia kreolizace. Tak kreolizovaná svahilština se vyznačuje shodou třídových předpon jen u jmen (nikoli u číslovek, adjektiv či zájmen), zjednodušením posesívních konstrukcí, plurály se polarizují ve smyslu životné — neživotné, symetrizují se tzv. záporné formy sloves. U kreolizo[204]vané hauštiny se zase objevuje symetrizace jmenného rodu (mužský — ženský, potlačení výjimek na -a) i symetrizace tzv. záporných slovesných forem, regularizace tzv. slovesných stupňů, zjednodušení posesívních konstrukcí, pravidelnější tvoření pádů apod. Podotkněme znovu, že spisovná hauština i spisovná svahilština jsou jazyky tradičně chápané jako zcela nepříbuzné, typologicky značně odchylné (i když tu leccos možná podlehne časem v širším kontextu revizi) a že podobně je tomu i se „substrátovými“ africkými jazyky, v jejichž oblastech se kreolizované formy hauštiny i svahilštiny vytvářejí. Ve srovnání bychom mohli jít ovšem dále, tak v mandingské ďulštině (opět oběma předchozím jazykům velmi geneticky i typologicky vzdálené) se při její pidžinizaci a hlavně pak následné kreolizaci prosazuje kategorie životnosti apod.

Systematické studium pidžinizace a kreolizace v podmínkách jazyků nejrůznějších genetických rodin i typů stavby přináší tedy teprve nyní předpoklady pro zobecnění v pravém slova smyslu. Děje se tak tím, že výsledky z oblastí netradičních je teprve nyní možno konfrontovat s výsledky více než jednoho století práce v oblastech tradičních. Ukazuje se především, že zvláště při kreolizaci zde existuje tendence k vytváření vztahů jeden morfém — jeden význam, jak na to hypoteticky poukázal před časem už L. Hjelmslev (1938) a nověji G. Manessy (1977), jež bývá obecně považována za charakteristickou pro jazyky s aglutinačním typem stavby. Zdá se však, že vývoj kreolizovaných jazykových systémů vykazuje ještě jeden, a to velmi zajímavý společný rys. Řada případů zvláštních odpovídá totiž obecné myšlence, že kreolizovaná forma jazyka urychluje, zvýrazňuje vývoj především těch rysů výchozích jazykových systémů, které jsou produktivní. Tak symetrizace jmenných rodů a zjednodušování posesívních konstrukcí je rysem produktivním i v současné spisovné hauštině, polarizace plurálů ve smyslu životné — neživotné i posilování tříd pro označení živých bytostí a osob je produktivní v současných spisovných varietách řady bantuských jazyků, stejně tak jako náznaky vzniku kategorie životnosti se objevují v řadě současných mandingských jazyků. Rozdíl mezi výchozími varietami a kreolizovanými systémy z nich vzniklými je v tom, že kreolizace, zdá se, posiluje přirozenou dynamiku výchozích systémů, zvýrazňuje ji, jako kdyby mluvčí, pro něž se původní pidžin stal nově kreolizovaným mateřským jazykem, chtěli používat jazyk „lépe“ než jeho původní spisovní uživatelé. Richardson před časem soudil, když poukazoval na tento jev společný jazykům tak vzdáleným, jako je dorozumívací bembština v zambijském „měďném pásu“ a kamerunský pidžin A 70, že jde o jev charakteristický pro jazyk vyvíjející se v kosmopolitním nebo městském prostředí (1967, s. 382). Zdá se však, že tento jev bude sotva souviset s městským prostředím moderních kosmopolitních měst, protože analogickou situaci najdeme v hauštině severní Ghany i ve fulbštině v Adamavě, stejně tak jako ve většině dalších případů mimoafrických. Navíc se zdá pravděpodobné, že tímto obecnějším způsobem (tendencí kreolů posilovat a urychlovat přirozenou dynamiku systému výchozího, z něhož kreol vznikl) bychom možná vysvětlili zpětně i mnohé vývojové tendence tradičních kreolů oblasti karibské i mnoha dalších oblastí.

Na případu metod zkoumání i teoretických poznatků o pidžinizaci a kreolizaci jazyků jsme chtěli ukázat, že teprve vyčerpávající znalost zvláštních poznatků z oblastí tradičních i netradičních umožňuje opravdové, nikoli jen zdánlivé zobecnění. Zdá se, že takovéto zobecnění poznatků o tomto sociolingvistickém procesu umožní snad i stanovení určitých obecných pravidel z oblasti typologické stavby jazyků a snad i typologického vývoje jazyků. V tomto ohledu není vyloučeno ani zpětné využití pro genetickou klasifikaci. Kdyby se podařilo stanovit opravdu obecné poznatky o typologických důsledcích pidžinizace a kreolizace, jimž by neodporovala [205]žádná fakta zvláštní, pak by bylo možno uvažovat o jejich využití pro nové cesty genetické klasifikace jazyků těch oblastí, kde klasických materiálů pro studium jazykové diachronie máme žalostně málo anebo je nemáme vůbec.

Ze synchronního hlediska by zjištění obecněji platných modelů pidžinizace a kreolizace jazykových systémů mohlo mít i značné praktické důsledky. Vždyť dosavadní pokusy o vytvoření umělých „základních“ dorozumívacích jazyků typu Basic English či Français Élémentaire stály vedle pedagogických zkušeností moderních filologů především jen na základně frekvenčního kvantitativního studia. Kdyby bylo možno tyto metody kombinovat s objektivními poznatky o pidžinizaci a kreolizaci, jež je vlastně přirozeným procesem změny jazyka pro účel dorozumívání těch, kterým od původu nebyl mateřským, jistě by se perspektiva vytváření jazyků s přesně definovanými dorozumívacími sférami a funkcemi zlepšila, protože by arbitrární zásahy bylo možno konfrontovat s přirozeným modelem takovéto situace.

 

LITERATURA

 

BRAUNER, S. - HERMS, I. - LEGÈRE, K.: Dietrich Westermann (1875—1956), Werdegang, Leistungen, Widersprüche eines bürgerlichen Afrikanisten. Asien, Afrika, Lateinamerika, 3, 1975, s. 493—521,

DJAČKOV, M. V.: Pidžinizacija i posledujuščaja kreolizacija kak specifičeskaja raznovidnosť jazykovych kontaktov. In: Sociolingvističeskije problemy razvivajuščichsja stran. Eds. Ju. D. Dešerijev - A. N. Baskakov - L. B. Nikoľskij - N. V. Ochotina. Moskva 1975, s. 48—51.

FEHDERAU, H. W. - NIDA, E.: Indigenous Pidgins and Koines. International journal of American linguistics, 36, 1970, s. 146—155.

HALL, R. A. Jr.: The life cycle of Pidgin languages. Lingua, 11, 1962, s. 151—156.

HALL, R. A. Jr.: Pidgin and Creole languages. Ithaca 1966.

HEINE, B.: Pidgin-Sprachen in Bantubereich. Berlin 1973.

HJELMSLEV, L.: Charactères grammaticaux des langues créoles. In: Congrès intern. des Sciences Anthropologiques, Comptes-rendues de la 2è session. Copenhagen 1938, s. 373.

HYMES, D.: Pidginization and creolization of languages. Cambridge 1971.

KAY, P. - SANKOFF, G.: A language universals approach to Pidgins and Creoles. Eds. D. Decamp - I. Hancock. Washington 1974, s. 63—70.

MANESSY, G.: Process of pidginization in African languages. In: Pidgin and Creole linguistics. Ed. A. Valdman. Bloomington 1977, s. 129—154.

NARO, A. J.: A study of the origins of pidginization. Language, 54, 1978, s. 314—347.

OBILADE, O.: The inadequacy of the nativization/reduction theory in Creole studies. Africana Marburgensia, 11, 1978, s. 3—14.

OL’DEROGGE, D. A. - ŽUKOV, A. A.: Afrikanskije jazyki i obščaja lingvistika. VJaz, 1982, č. 1, s. 3—15.

RADULESCU, I. V.: Le créole français. The Hague 1976.

RASK, R.: Vejledning til Akrasproget på Kysten Ginea. Copenhagen 1828.

RICHARDSON, I.: Linguistic evolution and Bantu noun class system. In: La classification nominale dans les langues négro-africaines. Eds. M. Houis - G. Manessy. Paris 1967, s. 362 až 390.

SCHUCHARDT, H.: The Lingua Franca. Zeitschrift für Romanische Philologie, 33, 1909, s. 441—461.

SOLNCEV, V. M. a kol.: O značeniji izučenija vostočnych jazykov dlja razvitija obščego jazykoznanija. VJaz, 1979, č. 1, s. 3—15.

SOMMERFELT, A.: Sur le rôle du substrat dans l’évolution d’une langue créole. In: Omagiu lui Iorgu Iordan. Bucureşti 1958, s. 815—817.

[206]STEINTHAL, H.: Die Mande-Neger Sprachen. Psychologisch u. Phonetisch Betrachtet. Berlin 1867.

SYLVAIN, S.: Le créole haitien, morphologie et syntaxe. Port-au-France 1936.

ULLENDORF, E.: Comparative Semitics. In: Current trends in linguistics. Ed. Th. Sebeok. Vol. 6. The Hague - Paris 1970, s. 261—273.

WESTERMANN, D.: Der Wortbau des Ewe. Abhandlungen der Preussischen Akademie der Wissenschaften, phil.-historische Klasse, 9, Berlin 1943.

WHINNOM, K.: Spanish contact vernaculars in the Philippine Islands. London - Hong-kong 1956.

ZIMA, P.: K otázkám porovnávání jazykových systémů „blízkých“ a „vzdálených“. JA, 12, 1975, s. 105—107.

ZIMA, P.: Creolization of African language systems (the case of Hausa in Salaga). In: Studien zur nationalsprachlichen Entwicklung in Afrika. Eds. S. Brauner - N. V. Ochotina. Berlin 1982, s. 69—84.

 

R É S U M É

Substrate, pidgin and creole: is a generalization feasible?

The linguistic research in what is called the traditional areas (IE, Semitic, certain prestige languages of Asia with a long historical tradition), and that in the non-traditional areas (SE Asia, the Pacific, Sub-Saharan Africa, both Americas) was remarkably different. While the linguistics of the former area has built a solid and relatively reliable theory and method of its own, that of the latter area was fighting with serious handicaps both in theory and in methods. Hence, all efforts to generalize in the former area were far from having any universal validity. On the other hand, those of the latter area were often fragmented and isolated from results of the traditional areas. As research in substrates, pidginization and creolization of language was so often based on interference of languages from both above-mentioned fields, its results often had to be re-evaluated, subsequent generalizations being always confronted with new particular data negating their universality.

This paper makes a critical survey of the major stages of development in this field, stressing how frequently research developed in a vicious circle, especially owing to the fact that relatively reliable data from the languages of the traditional areas (English, French, Spanish etc.) were contrasted to unreliable or partly reliable data from the languages of the non-traditional areas (especially those of Africa). Only in the recent decades did reasearch on pidginization and creolization begin to deal also with data on these phenomena in such non-traditional areas as Africa and the Pacific (see Fehderau and Nida, Heine, Manessy, Zima et al.). Materials from completely unrelated and typologically different languages of non-traditional areas are confronted with the traditional data; this brings us closer to a certain type of universalism in pidgin and creole studies. It is possible that a certain universal model of pidginization and creolization of any language system will be established. This would be of great value both for theoretical linguistics (typology, historical linguistics of areas with little written tradition, etc.) and for practical, applied fields as well. One day, pidgin may perhaps serve better than any ‘basic’ form of language as a functional lingua franca.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 3, s. 199-206

Předchozí Jan Petr: K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka III. Jacob Grimm a klasická německá komparatistika

Následující František Čermák: Lexikální opozice, paradigma a systém