dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K nové gramatice védského jazyka

Petr Vavroušek

[Rozhledy]

(pdf)

К новой грамматике ведийского языка / A new grammar of Veda language

1. Stará indičtina zůstává stále v popředí zájmu řady badatelů mnoha zemí, což dokládá i neustále se rozrůstající vědecká produkce; často se konají různé vědecké konference k speciálním otázkám, svou činnost úspěšně rozvíjí International Association of Sanskrit Studies (IASS), která svolává pravidelné světové kongresy badatelů, kteří se zabývají problematikou staroindičtiny a starověké Indie vůbec.[1] Je zřejmé, že bohatství dochovaného jazykového materiálu (při dlouhém kontinuálním vývoji staroindičtiny) neustále poskytuje, nezřídka též při využívání současných lingvistických přístupů, nové možnosti pro hlubší poznání nejen tohoto jazyka, ale též další podněty pro srovnávací jazykovědu. Pro moderní jazykovědu zůstává inspirující také indická starověká a středověká lingvistická tradice.[2]

1.1. Přes rozsáhlou vědeckou produkci zůstává řada závažných témat zatím nedostatečně nebo neúplně zpracována;[3] chybějí syntetické práce, které by vycházely ze současných jazykovědných metod a využily přitom veškeré faktografické bohatství starších příruček, nová zpracování textů i množství dalších detailních studií, které stále k jednotlivým problémům vznikají.

1.2. Platí to přirozeně i pro nejstarší fázi staroindičtiny — jazyk védských textů (někdy zvaný védský sanskrt), k nimž se počítají zejména čtyři tzv. védy (nejdůležitější z nich jsou Rgvéd a Atharvavéd), bráhmany, nejstarší upanišady a některé další [327]texty.[4] Časově je možno tuto literaturu zařadit přibližně mezi 12.—6. st. př. n. l.; některé části, zejména ve Rgvédu, jsou snad ještě starší. Až dosud byly k dispozici v podstatě dvě vědecké gramatiky védského jazyka (Macdonell, 1910; Renou, 1952). Nedávno k nim přibyla třetí gramatika z pera T. J. Jelizarenkové, Grammatika vedijskogo jazyka (Moskva 1982, 439 s.). Je třeba hned úvodem zdůraznit, že jde o práci přínosnou, která nejen dobře navazuje na starší tradici, ale v mnohém ji dále rozvíjí. Autorka si klade v podstatě dva cíle: (1.) podat komplexní synchronní popis jazyka Rgvédu a Atharvavédu a respektovat přitom nejnovější výsledky védské filologie, (2.) tam, kde je to podle autorčina názoru účelné, využít některé lingvistické metody, používané zatím především k popisu jazyků moderních.

2. Autorka klade sice důraz na popis jazyka dvou nejstarších (a nejdůležitějších) védských sbírek, ovšem nemohla se omezit na popis jazyka jenom Rgvédu (dále RV) a Atharvavédu (dále AV). Bez využití materiálu dalších védských památek by totiž výklad zůstal na řadě míst neúplný. Např. u paradigmatu subst. havís- ‚oběť‘ (s. 215—216) by chyběla většina tvarů duálu a plurálu, které ve RV a AV nejsou doloženy; podobně fragmentární by zůstala paradigmata řady sloves apod. Proto T. J. Jelizarenková použila k detailnímu popisu jednotlivých gramatických kategorií a velmi bohaté védské morfologie prakticky celý rozsáhlý materiál dochovaný ve védských textech. Na řadě míst poukazuje na některé rozdíly mezi staršími a mladšími texty.[5] Jazyk RV a AV však zůstává středem autorčina zájmu a další doklady používá k tomu, aby dosáhla žádoucí komplexnosti gramatického popisu. Výklad, který autorka podává, je dostatečně podrobný a prozrazuje bohaté zkušenosti z konkrétní filologické interpretace textů[6] i bezpečnou znalost nové vědecké literatury.

2.1. Ukazuje se ovšem, že ani materiál RV a AV není vždy snadné přehlédnout a dosáhnout tak komplexního popisu gramatiky těchto dvou textů. Na řadě míst lze totiž doplnit další tvary, doložené v těchto památkách, které gramatický výklad dále rozšiřují. Např. u kořenných substantiv zakončených na diftong (s. 210) je třeba paradigma subst. raí- ‚bohatsví‘ rozšířit o instr. pl. rayíbhis (RV I 64,10); bylo by též vhodné poukázat na rozdílnou distribuci některých dublet (srov. Wackernagel, 1930, s. 214n.). U subst. /gaú ‚dobytče‘ se tvaru gAvās[7] používá také jako vokativu (RV X 100,10) a u subst. dyó ‚nebe‘ je třeba doplnit vok. duálu dyAvā (RV I 185,2-8 a AV XVIII 1,29). Na jiném místě (s. 207) můžeme na základě dokladů z AV podstatně rozšířit paradigma subst. púms- ‚muž‘, a to o dat. sg. pumsé (V 30,3), lok. sg. pumsí (VI 11,2), gen. pl. pumsAm (IV 4,4 atd.) a lok. pl. pumsú (XII 1,23). V paradigmatu slovesa as- ‚být‘ (s. 300) chybí u 2. os. pl. dubletní tvar sthána (RV I 105,5 atd. a ještě v AV 5× jako sthána/sthana), a to již se zřetelem k skutečnosti, že se dubletní tvary 1. os. pl. smási/smás uvádějí. Stejně tak chybí u slovesa i- ‚jít‘ (s. 298) dubletní tvar ithána (také 2. os. pl.) apod.

3. Pro širší okruh lingvistů však bude zajímavý především obecný pohled na védskou gramatiku, který autorka úspěšně (a v řadě případů poprvé) uplatňuje na řadě míst. Jde např. o stručný úvodní výklad k některým partiím, zejména o obecný pohled [328]na kategorii čísla a pádu védského jména (s. 190 n.) nebo o charakteristiku slovesa (s. 271n.); zde zaujme výklad kategorie času a způsobu apod. Využití lingvistických metod aplikovaných dosud především při popisu moderních jazyků je nejvíce patrné v partiích věnovaných fonologii, morfonologii (s. 64n.) a syntaxi (s. 390n.). Jde nepochybně o nejzajímavější a zároveň nejpřínosnější části celé knihy. Nalézáme zde řadu cenných zjištění, která bude možno dále využívat, a to i v širších souvislostech, např. v rámci srovnávací gramatiky. Mnohé může sloužit též jako dobré metodické a konfrontační východisko pro výzkum, založený na dalším materiálu. V té části knihy, která je věnována fonologii a morfonologii (zde je východiskem analýzy pouze materiál RV), zaujmou výklady o distribuci hlásek na počátku, konci a uprostřed slova,[8] frekvence jednotlivých hlásek v textu RV,[9] popis struktury kořene aj. Ocenit je třeba též popis fonologického systému RV (na základě distinktivních rysů jednotlivých fonémů a charakteristiky binárních protikladů). Při zpracování védské, resp. rgvédské syntaxe pracuje T. J. Jelizarenková s elementárními syntaktickými konstrukcemi (jde o minimální segmenty textu, v jejichž rámci se realizují všechny možné typy vztahů ve větě) a popisuje syntax na základě pravidel jejich kombinací.[10] Příslušné syntaktické struktury jsou vypracovány na základě podrobné analýzy textu a dostatečně dokumentovány příklady.[11] Ve srovnání se staršími pracemi o védské syntaxi jde o zcela nový přístup, který si zaslouží nejen pozornost, ale který bude možno i dále využívat a rozpracovávat.

3.1. V neposlední řadě je třeba vyzvednout i velmi dobrou technickou úroveň složitého tisku;[12] čtenář však bude postrádat rejstříky, které by usnadnily orientaci v obsáhlém a faktograficky bohatém textu knihy.

4. Autorce se podařilo splnit oba cíle, které si při přípravě své práce vytkla. Její práce se nepochybně zařadí mezi standardní příručky u těch, kteří hledají spolehlivé kompendium pro interpretaci védských textů. Zároveň však přináší v přehledné formě cenný materiál, který může využívat širší okruh lingvistů, zejm. indoevropeistů.

 

LITERATURA

 

BLOOMFIELD, M.: A Vedic concordance. Cambridge Mass. 1906.

CARDONA, G.: H. Scharfe: Grammatical literature (rec.). In: Indo-Iranian Journal, 21, 1979, s. 117—139.

CIVJAN, T. V.: O postrojenii sintaksisa v grammatike balkanskogo jazykovogo sojuza. In: Balkanskij lingvističeskij sbornik. Moskva 1977, s. 312—323.

GONDA, J.: Vedic literature (Samhitās and Brāhmanas). Wiesbaden 1975.

[329]JELIZARENKOVA, T. J.: Aorist v Rigvedě. Moskva 1960.

JELIZARENKOVA, T. J.: Issledovanija po diachroničeskoj fonologii indoarijskich jazykov. Moskva 1974.

JELIZARENKOVA, T. J. - TOPOROV, V. N.: Jazyk pali. Moskva 1965.

MACDONELL, A. A.: Vedic grammar. Strassburg 1910.

POUCHA, P.: Schichtung des Rigveda. ArchOr, 13, 1942, s. 105—141.

RENOU, L.: Grammaire de la langue védique. Paris - Lyon 1952.

SCHARFE, H.: Grammatical literature. Wiesbaden 1977.

YAJAN VEER: The language of the Atharva-veda. Delhi 1979.

WACKERNAGEL, J.: Altindische Grammatik. III. Band: Nominalflexion - Zahlwort - Pronomen. Göttingen 1930.


[1] V r. 1981 se konal zatím poslední pátý kongres v Indii, další bude uspořádán v USA. Staroindická filologie se v posledních zhruba dvou desetiletích rozvíjí stále intenzívněji také mimo tradiční oblasti, zejména v Latinské Americe. V únoru 1982 se konalo v hlavním městě Mexika I. Simposio International de Lengua Sanscrita, které pořádala zároveň jako své druhé zasedání regionální asociace sanskrtistů Latinské Ameriky (ALAS = Associasión/Associaçāo Latino-Americana de Sanscritistas). Sympozia se zúčastnilo, kromě badatelů z Evropy, Indie a USA, na tři desítky specialistů z Argentiny, Brazílie, Mexika a Uruguaye.

[2] Poslední přehled vývoje starověké a středověké lingvistické tradice v Indii podává Scharfe (1977), ovšem jeho práce není zcela bez problémů (srov. Cardona, 1979, s. 117n.), takže zpracování této problematiky zůstává jedním z deziderát.

[3] Dokončena není ani zatím nejrozsáhlejší gramatika sanskrtu, jejíž první svazek vydal J. Wackernagel již r. 1896. V jeho práci pokračoval A. Debrunner; postupně byly vydány i doplňky k některým starším svazkům — reedici důležitého třetího svazku Nominalflexion - Zahlwort - Pronomen připravuje B. Forssmann (Marburg). Stále však chybí zpracování slovesa.

[4] Jde o velmi rozsáhlou literaturu. Např. jenom Rgvéd obsahuje v 10 knihách celkem 1028 hymnů (sūkta), které mají dohromady 10 462 strof o 165 007 slovech (srov. Poucha, 1942, s. 105). Atharvavéd je sice menší (730 hymnů a některé z nich převzaté ze Rgvédu), ale zachoval se ve dvou verzích (kašmírská má např. na 8000 strof); rozsáhlé jsou i další památky védské literatury, srov. Gonda, 1975 (kde je i o obsahu Rgvédu a Atharvavédu).

[5] Na druhé straně by bylo vhodné důsledně upozorňovat na rozdíly, které jsou již mezi Rgvédem a Atharvavédem a nejsou někdy nepodstatné (srov. Yajan Veer, 1979, s. 53n. a jinde).

[6] V minulých letech uveřejnila T. J. Jelizarenková celou řadu dílčích studií (srov. zejména Jelizarenková, 1960, 1974 apod.); vydala v překladech výbory ze Rgvédu (1972) a z Atharvavédu (1976), obojí s komentářem. V současné době připravuje překlad celého Rgvédu.

[7] Z technických důvodů je dlouhé přízvučné ā označováno jako A.

[8] Zde se autorka opírala o výsledky, které předložila již dříve, srov. Jelizarenková, 1974, s. 11—125.

[9] Výklad této problematiky nalézáme u Jelizarenkové, 1974, s. 103—110. Východiskem byla část Rgvédu o rozsahu asi 10 000 hlásek. K tomu se podrobněji vyjádřil autor této recenze v Sanskrit und Sprachstatistik (vyjde v materiálech 4. světové konference sanskrtistů v Berlíně): zde je též zpracována frekvence opírající se o materiál ze 60 hymnů Rgvédu o rozsahu asi 50 000 hlásek.

[10] Stejný přístup uplatnila autorka již při popisu syntaxe páli, srov. Jelizarenková - Toporov, 1965, s. 111n.; na balkánském materiálu např. Civjan, 1977, s. 312—323, apod.

[11] Korigovat je třeba některé citace, např. na s. 402 místo RV VIII 73,7 čti RV VIII 62,7; na s. 405 místo RV VIII 97,13 čti RV VIII 86,13; na s. 411 místo RV VI 38,6 má být RV VII 38,6. Jde o nepřesnosti, „tradované“ v některých standardních referenčních příručkách, srov. totéž u Bloomfielda, 1906, s. 405b, 119a.

[12] Pokud se vyskytují drobné tiskové chyby, jde většinou o nepřesně označený přízvuk, srov. na s. 410, RV X 85,25 místo nAmutah čti nAmútah; na s. 406, RV VII 87,3 místo spaśo čti spáśo apod. Někdy je nepřesně označena kvantita vokálu, např. na s. 412, RV I 34,12 místo vājasatau čti vAjasātau; RV I 76,4 místo asA čti āsA apod.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 326-329

Předchozí Jiří Nekvapil: O rétorice a stylistice

Následující Otakar Šoltys: Za profesorem Eugenem Paulinym