Psychologický pohled na řečovou činnost

Iva Nebeská

[Kronika]

(pdf)

Психологический взгляд на речевую деятельность / A psychological view of the speech activity

Jeden z mnoha přístupů k řečové činnosti, s kterými se můžeme v současné psycholingvistické a psychologické literatuře setkat, představuje kniha Hanse Hörmanna To mean — to understand s podtitulem Problems of psychological semantics (Berlin - Heidelberg - New York 1981, 337 s.).[1] Jak napovídá její název, centrální postavení má ve výkladu dvojice pojmů mínění (to, co mluvčí svou výpovědí míní) a porozumění (jak posluchač výpovědi rozumí). Procesy mínění — porozumění chápe Hörmann nejen jako základ verbální komunikace, ale i jako nejdůležitější předpoklad účelné, smysluplné interakce mezi lidmi vůbec; přirozený jazyk je prostředkem, který umožňuje její realizaci.

Cílem knihy je osvětlit procesy mínění — porozumění z nejrůznějších (převážně psychologických) aspektů, nikoli navrhnout a experimentálně ověřit vlastní model řečové činnosti. Autor vychází z poznatku, že procesy mínění — porozumění jsou natolik složité a mnohotvárné, že je nelze postihnout jediným mode[346]lem, proto se o jeho vypracování ani nepokouší (žádný z dosud známých modelů nepovažuje za zcela vyhovující). Z větší části se omezuje na roli zasvěceného komentátora, porovnává různá teoretická pojetí i výsledky mnoha experimentů mezi sebou a upozorňuje, v čem jsou jednotlivé přístupy nedomyšlené či zavádějící.

Výsledkem těchto úvah je teoretické stanovisko, v němž mají dominantní postavení tři body:

(1.) Jazyková komunikace je pokračování činnosti jinými prostředky. — Hörmann se tak hlásí k těm badatelům, kteří řadí verbální činnost do kontextu lidských činností vůbec. Zdůrazňuje však specifiku, ba výlučnost řečové činnosti (která bývá v tomto pojetí někdy oslabována); v souvislosti s kritikou Searlovy teorie řečových aktů upozorňuje na to, že mluvení je zcela zvláštní formou činnosti, do které lze všechny ostatní formy transponovat. Na teorii řečových aktů hodnotí kladně právě ten aspekt, že celkově sblížila mluvení a konání; zvláště patrné je to na performativech (slíbit, žádat, vítat aj.), kde je přímé, nezprostředkované spojení mezi lexikálním významem slova a aktem, který užití slova ve výpovědi způsobuje.

(2.) Účelem lidské komunikace není jen potřeba přenosu (výměny) informace mezi mluvčím a posluchačem, výpovědi mají účely velmi různé, jejich společným jmenovatelem je potřeba zapůsobit na vědomí posluchače, modifikovat jeho obsah v daném okamžiku. Tak odpovídá na zásadní otázku „Proč vůbec mluvčí o něčem hovoří“.[2]

(3.) Jádrem, kolem něhož se soustřeďují všechny procesy doprovázející vznik výpovědi, je okamžitý stav vědomí mluvčího (autor tu užívá Bühlerova termínu ego) v konfrontaci s okolním světem. Z tohoto aspektu je výpověď chápána jako uspořádaná, situačně zakotvená soustava instrukcí pro posluchače, kde výběr a funkční (aktuální) hodnota jednotlivých složek výpovědi je determinována okamžitým stavem vědomí mluvčího.

Tyto tři základní postuláty prostupují celým výkladem, z nich vycházejí stanoviska, která autor zaujímá k dílčím otázkám. Největší pozornost je věnována pojetím vnitřního slovníku, významům slov v jejich vzájemných vztazích, jak jsou reprezentovány v sémantické paměti uživatele jazyka. Prakticky všechny dosavadní přístupy k vnitřnímu slovníku (které velmi podrobně analyzuje) shledává autor příliš statickými a snaží se do nich vnést dynamický prvek. V souladu s dalšími badateli vychází z toho, že struktura vnitřního slovníku není strukturou převážně jazykovou, je odrazem struktury kognitivní, která slouží jedinci nejen ve verbální, ale i v neverbální interakci s okolním světem. Elementy vnitřního slovníku jsou aktivovány v procesu komunikace v závislosti na jejím účelu a konkrétních podmínkách. Hörmannovým vlastním přínosem je zavedení pojmu stabilita smyslu (sense constancy), který je definován jako mechanismus udržující smysluplnost výpovědi, vyrovnávající stálé napětí mezi dvěma krajními póly: tím, co mluvčí míní, a tím, čemu posluchač rozumí. Opírá se přitom o dynamické pojetí slovního významu, podle něhož je význam slova reprezentován svazkem sémantických příznaků; v konkrétní komunikační situaci se aktivuje pouze ten (ty), které jsou z daného hlediska relevantní. Např. ve větě Všichni lidé jsou živočichové je slovem živočich míněn biologický druh; při negaci této věty Ne všichni lidé jsou živočichové chápeme slovo živočich jako synonymum pro příznak poživačnosti. V tom spočívá princip stability smyslu, posluchač nejen že rozumí tomu, co mluvčí míní, ale výpověď má pro něho opravdu smysl. Otázce smysluplnosti věnuje autor mnoho pozornosti zejména v souvislosti s kritikou generativního přístupu k jazyku. Na rozdíl od zastánců generativního pojetí považuje totiž předpoklad, že lidské chování (tedy i řečové) je vždy smysluplné, za samozřejmý; stabilita smyslu napomáhá tomu, aby smysluplnost výpovědi byla zachována.

Tento dynamický přístup k významu se Hörmann snaží přenést ze slova na celou výpověď. Vychází z Johnsonovy teorie elementárních kognitivních charakteristik (Johnson, 1970), podle níž slova nelze chápat jako takový svazek sémantických rysů, z nichž každý má stejnou hodnotu; při produkci i percepci řeči vždy působí jednak ty rysy daného slova, které jsou v souladu s danou komunikační situací, jednak sémantické rysy slov okolních. Kontext tak není jen vnějším, dodatečným údajem, ale důležitým faktorem, který určuje počet, druh a konfiguraci elementárních kogni[347]tivních charakteristik (z těch, které jsou potenciálně možné).[3] Význam výpovědi není jen sumou slovních významů, organizačním faktorem vyššího řádu je tu kromě intence mluvčího vzájemné působení sémantických rysů slov, ze kterých je výpověď utvořena. — Pokud jde o výpověď, Hörmannův výklad nepřesahuje rámec obecných úvah. Aplikuje tu spíše analytický než syntetický přístup k problematice: klade otázky a shrnuje různá, často protikladná hlediska, aby zvolenou problematiku osvětlil z různých zorných úhlů.

Z dalších problémových okruhů, kterými se autor recenzované práce podrobněji zabývá, se tu zmíníme ještě o osvojování jazyka dítětem. Nejdůležitější otázkou je, jak se u dítěte tvoří korespondence mezi pojmem a slovem, označovaným a znakem. Hörmann se přiklání k těm autorům, kteří vycházejí z paralelismu kognitivních a jazykových struktur vytvářejících se v průběhu činnosti („Jazyková komunikace je pokračování činnosti jinými prostředky“, srov. výše). Dítě nejdříve pochopí, co mluvčí míní, a na základě tohoto svého poznatku postupně používá intence mluvčího jako prostředku k ovládnutí jazykového kódu. Osvojování jazyka dítětem v tomto pojetí je tedy prohlubováním vztahu mezi intencí mluvčího a formou výpovědi.

Hörmannův přístup k procesu jazykové komunikace je jednoznačně psychologický. Zajímají ho především činitele působící na produkci a percepci výpovědi, podstatně méně vztah těchto činitelů k formě výpovědi. Na rozdíl od většiny především psycholingvistických prací poslední doby omezuje se téměř výhradně na subjektivní (individuálně psychologické) faktory komunikačního procesu: za rozhodující pro procesy mínění — porozumění považuje stav vědomí účastníků komunikace v daném okamžiku, účelem komunikace je modifikovat okamžitý stav vědomí posluchače. V tomto pojetí se pohled na danou problematiku podstatně zužuje. Postrádáme tu mj. uplatnění faktorů sociálně psychologických (alespoň vzájemného vztahu mezi mluvčím a posluchačem).

Celou knihu — v některých kapitolách zřetelněji, v některých méně zřetelně — prostupuje ostrá polemika s generativisty. Tento přístup (v současné době již neaktuální) má jednu výhodu: Čtenář tu najde přehledně utříděný soubor psychologických, psycholingvistických a lingvistických teorií let šedesátých a sedmdesátých, které se nějakým způsobem dotýkají procesů mínění — porozumění, a tedy řečové činnosti vůbec. Velmi podrobně je tu rozebrána nejen teorie Chomského (zejména jeho pojetí jazykové kompetence), ale v souvislosti s rekapitulací názorů na slovní význam především sémantická koncepce Katze a Fodora. Následuje komentovaný přehled prací jak kritiků generativního pojetí, tak i dalších badatelů z řad psychologů i lingvistů, v němž nacházíme snad všechna známá jména. Jedna kapitola je věnována i sovětské teorii řečové činnosti, v níž autor rozebírá (a kladně hodnotí) zejména práce Vygotského a jeho pokračovatelů (zvl. Sokolova a Lurii) a jejich přínos ke studiu předřečových etap vytváření výpovědi.

Přes svůj značný rozsah nepřináší Hörmannova kniha mnoho nových poznatků, ani ucelenou teoretickou koncepci. Má spíše diskusní charakter: autor otázky častěji klade, než na ně odpovídá, porovnává různá stanoviska a inspiruje tak čtenáře, aby si na diskutovanou problematiku vytvářel vlastní názor. Mnohé známé skutečnosti uvádí v nových souvislostech, popř. v nové interpretaci. Kromě toho je tu soustředěn bohatý faktografický materiál, ve kterém se čtenář pomocí rejstříků snadno orientuje, a velmi obsáhlá bibliografie.

 

LITERATURA

 

DRIDZE, T.: Jazyk i social’naja psichologija. Moskva 1980.

JOHNSON, M. G.: A cognitive-feature model of compound free associations. Psychological review, 77, 1970, s. 282—293.

KOLŠANSKIJ, G. V.: Kontekstnaja semantika. Moskva 1980; srov. SaS, 43, 1982, s. 221 až 229.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 345-347

Předchozí Ludmila Uhlířová: Syntaktická typologie a konfrontační gramatika

Následující Kateřina Pösingerová: Sovětský sborník o otázkách sociolingvistiky