Hlavní principy strukturální jazykové analýzy

† Bohumil Trnka

[Články]

(pdf)

Главные принципы структурного анализа языка / Main principles of structural analysis

Základním předpokladem funkční jazykové analýzy je logický předpoklad koexistence relevantních znakových entit a relací mezi nimi. Tuto nutnou duální koexistenci entity a relace lze také vyjádřit slovy, že jazyková entita neexistuje bez existence vztahu s entitou jazykového nebo — dodejme — mimojazykového charakteru. Jazyková znaková relace je vždy mezi dvěma entitami, z nichž jedna (A) je „označovatel“ relace (signans) a druhá „entita označená“ (signatum, signát), ať již je jazykově funkčního anebo mimojazykového rázu. V této analýze pojednám o relacích, které spojují jazykové signanty se signáty ryze lingvistické funkční povahy a jejichž signáty náleží vždy k vyšší znakové kategorii než signanty. Fonémy (A) jsou v této relaci, kterou lze nazvat znakově zastupitelskou (A stat pro B), ke slovům, entitám vyšší funkční kategorie než fonémy: slova jsou opět ve vztahu k větám, které náleží k vyšší znakové kategorii než signanty (slova), a věty jsou opět ve vztahu k vyšší kategorii promluv. Signanty zastupitelských relací mohou být zcela nepodobné svým signátům, ale již touto vlastností vytvářejí tyto relace kategorickou základnu vždy vyšších funkčních entit, a to nejen hierarchickým funkčním odstupňováním signátů, nýbrž i dvěma jinými logickými vlastnostmi, tranzitivností a asymetrií. Tranzitivní vlastnost zastupitelských relací spočívá v tom, že je-li pravdivé, že A stat pro B a že B stat pro C, je pravdivé, že A stat pro C. Je-li pravdivé, že foném je v relaci označování slova, a je-li pravdivé, že v této relaci je slovo k větě, je pravdivé, že foném označuje větu. Jejich asymetrie je vlastnost, že jejich signanty si nemohou vyměnit svá místa se signáty. Je-li pravdivé, že foném označuje slovo, není pravdivé, že slovo označuje foném.

Logická zastupitelská relace, která se neopírá ani o podobnost signantu se signátem (aniž ji vylučuje), nýbrž o kategoriální rozrůzněnost znakových entit na fonémy, slova, věty a promluvy, tvoří základní pilíř dostatečně nosný pro primitivní výstavbu intersubjektivního lidského sdělovacího systému, ale nutně musila být záhy ve vývoji lidské mluvy doplňována relacemi, které se zakládají na funkční podobnosti signátu s jistým již tehdy existujícím signantem a na rozlišení od něho pomocným odvozovacím rysem zvaným příznak, jakým je např. znělost v češtině [p/b, t/d, s/z, š/ž, ť/ď, ch/h], měkkost v ruštině [p/p’, b/b’, t/t’, d/d’, s/s’ atd.], aspirace ve staré indičtině [p/ph, b/bh, t/th, d/dh atd.], plozívnost versus třenost v nové řečtině [p/f, t/ϑ aj.] a ve staré germánštině [p/f, t/ϑ, k/h], délka českých samohlásek (mimo o), přízvuk (v ruštině). Od zastupitelských relací tyto relace, které nazývám starým termínem Pražského lingvistického kroužku protikladové, liší se účastí příznaku rozlišujícího signát od signantu, s nímž má jinak základní rysy společné. Liší se také tím, že jsou intranzitivní a symetrické, kdežto relace zastupitelské jsou vzhledem k nynější jazykové funkci tranzitivní a asymetrické. Hlavní rozdíl mezi oběma znakovými relacemi záleží však v tom, že v zastupitelské relaci signátem je vždy entita funkčně nadřazená signantu, zatímto v protikladové relaci signatum předpokládá signans téže znakové roviny (kategorie), takže odvozený foném (např. b v češtině) má jednak relevantní rysy společné se základním fonémem p, jednak rys zvláštní (příznakový). Naproti tomu ve vztahu „A stat pro B“ signans nemusí mít nic podobného se signátem mimo vztah rozrůzněnosti nižší od vyšší funkční roviny (kategorie), do které se začleňují nové fonémy vytvořené pouhými příznaky. V mnohých jazycích se objevují za specifických syntagmatických podmínek poziční neutralizace čili potlačení (anulování) příznaku, např. v češtině příznaku znělosti před „párovými“ fonémy a na konci slova (srov. vézti - vésti, zběh - sběh, svatba, klatba, led - let, lez - les, věd - vět). [84]Vzniká tím homonymie odstranitelná mnohdy jen užitím jiných tvarů slova. Příznaky se mohou kombinovat a vytvářet tak trojúhelníkové nebo čtyřúhelníkové obrazce fonémů odvozených z jediného fundujícího fonému, ale zajímavé je, že neutralizace se omezuje jen na potlačení jediného příznaku, nikoli dvou různých příznaků, jako je např. kombinace d a ϑ v nové angličtině.

Data, která lze vysvětlit v jazyku a jeho historii zastupitelskou relací (A stat pro B), ucházejí dosud do značné míry pozornosti lingvistů.[1] Její součinnost s protikladovou relací typu „p versus b“ nicméně je pro život jazyků základní a nepopíratelnou skutečností a je doložitelná, pokud mohu soudit, ve všech, i primitivních jazycích světa. Jejím předchůdcem v počátcích lidské mluvy mohla být jen relace, která spojovala zvukový fyziologicky vhodný signans s jistou mimolingvistickou skutečností jako svým signátem tak, jako nynější signál spojuje bezprostředně mimolingvistickou skutečnost. Oba uvedené druhy relací jsou přes svou odlišnost složkami jazykové funkčnosti a zákonitosti, bez nichž by se lidské jazyky nemohly vyvíjet tak, jak se po mnohá tisíciletí vyvíjely před dobou prvních písemných záznamů. Tento proces abstraktní povahy, kterým jsou spojovány entity od sebe zdánlivě velmi odlehlé (fonémy se slovy, slova s větami a věty s promluvami), lze pozorovat zvláště v oblasti básnického, výjimečně i vědeckého jazyka, ve kterém neznámé tušené entity vyšších sémantických polí a neznámých perspektiv lidské mysli se vysvětlují vzdáleně podobnými signanty obecně již známými (tzv. metaforami). Z psychologického hlediska lze snad říci, že teleonomie[2] současné lingvistiky spočívá na představách funkce a prostředků směřujících k dosažení cíle, kdežto v historicky zaměřeném jazykozpytu 19. stol. převládaly představy vývojové síly, příčiny a účinku, stejně jako ve fyzikálním bádání oné doby. Co se týká látky (znakové matérie), je nutno říci, že je nepostradatelná pro funkce jazyka, ale že je nemůže vyložit, stejně jako teleonomní funkce jazyka nemůže být užito pro výklady o látce. Je zřejmé např., že fonetické bádání o hlasu a hláskách, o hlasivkách a četných jiných aspektech fyziologického rázu nemohlo vysvětlit funkce fonologického systému jazyků a že nelze očekávat, že by vyšší jazykové entity mohla ve vzdálené budoucnosti vysvětlit biologie bádáním o šedé kůře mozkové, centrálním orgánu našeho myšlení. Ač látku nelze oddělit od funkce, není možno převádět a vysvětlovat funkci látkou. Tento názor byl asi v pozadí mínění L. Hjelmsleva (1971), že tzv. varianty (např. [85]η v češtině) pokládal za látkové hlásky zbavené funkcí rozlišování jednoho slova od druhého. Přehlédl asi dvě fakta, že variace η se týká jen jednoho živlu fonému n (a nikoli živlu fonému ň ani m) a že ve vztahu η k nule, např. ve slově víηko/víko varianta η si podržuje rozlišení mezi slovy, větami a promluvami, i když dentální artikulaci před k a g nahrazuje artikulací zadopatrovou, která se u nazál jinak v češtině nevyskytuje. I varianty mají různou specifickou funkčnost a nelze je ztotožňovat s pouhými hláskami.

Jako na poli fonologických entit oba druhy relací se uplatňují i na poli (čili rovině) morfologie, jejíž entity, slova, účastní se jak sémantických zastupitelských relací, tak i protikladových relací lexikálního i gramatického rázu, jakými jsou např. relace singulár versus plurál substantiv, čas přítomný versus čas minulý sloves, vid imperfektivní versus perfektivní aj. Fonologická realizace morfologických protikladů může být v četných jazycích neutralizována na bázi fonologické zákonitosti, jak již bylo uvedeno, ale důležitá je také jejich funkční neutralizace zakládající se na speciálních podmínkách jejich syntagmatických vztahů slovních. Např. protiklad singulár versus plurál v češtině je neutralizován ve slovech obecné platnosti, ve větách jako Týden má sedm dní, Pes je věrný, Kniha je nejlepší přítel, v nichž můžeme užít buď singuláru, nebo plurálu v témže smyslu, a mnohdy i ve větách záporných, jako Naříká si, že nemá přítele. Mluvčí užívá tu obyčejně singuláru jako expresívnějšího tvaru, ježto mu nejde o protiklad čísla. Podobně je v češtině neutralizován protiklad prézentu/préterita ve větách uvozených spojkou že po minulém čase hlavní věty (Řekl, že jede vlakem do Brna). V angličtině je rovněž tento protiklad neutralizován, ale místo prézentu se užívá préterita.

Povšimněme si ještě hlavního rysu morfologického pole, jímž je protiklad determinace/indeterminace. Slova mohou být ve svém i větném sledu determinována jiným slovem (nebo i několika jinými slovy) nebo mohou být navzájem indeterminována. V kombinacích slov jako slepý mladík, spící dítě, zralé třešně, uvážený úsudek jsou všechna substantiva determinována adjektivy (ve sledu styčném i nestyčném), v jiných jako život mladíka, spánek dítěte, zralost třešní, zralost úsudku je jedno substantivum determinováno druhým; je-li determinované slovo adjektivum (velmi nadaný, zrale uvážený) nebo adverbium (velmi zrale, velmi mladě), determinující slovo je v obou případech adverbium. Naproti tomu slovní kombinace doma člověk, krásně třešně jsou navzájem indeterminovány. Ježto slovo zůstává slovem i ve větách, podobně jako foném si ponechává své fonologické vlastnosti ve větách, vztah podmět — predikát nebo predikát — předmět jsou z hlediska nižší morfologické kategorie determinace.

V závěru je nutno připojit i strukturální výklad o další hierarchické kategorii, o syntaxi, jejímiž entitami jsou věty. Jde tu především o výklad známého, ale stále diskutovaného termínu predikace, kterou mnozí lingvisté chápou sub specie psychologické reality nikoli jako jazykovou znakovou realitu. K jejímu funkčnímu jazykovému vysvětlení vede podle mého názoru nejspíše aplikace známé matematicko-geometrické a fyzikální poučky o dvou vektorech, jíž bylo prý užito v biologickém zkoumání.[3] Větu je možno chápat ve shodě s funkční jazykovou teorií jako znakovou entitu vyšší hierarchické kategorie než slovo, znázornitelnou nikoli jednou linií, nýbrž vždy dvojicí linií, z nichž jedna znázorňuje veličinu (lat. magnitudo, angl. magnitude), to jest sémanticky obsahové funkční kvantum, a druhá linie, která svírá s první linií úhel, označuje směr k centrální závislosti tohoto kvanta na tom, co se v indoevropských a četných jiných jazycích nazývá podmět a v jiných ergativ. Bez směrového vektoru vodorovná linie (skalární) sama o sobě označuje pouze obsahové kvantum (veličinu), která se teprve zaměřením k jinému slovu stává [86]predikací subjektivně nebo intersubjektivně míněné věty. Slovo (např. muž) nebo i skupiny slov (např. *muž síly, silný muž), která jsou k sobě v syntagmatickém (nikoli syntaktickém) vztahu determinace, obrážejí relace nižší významové struktury, morfologie. Pouze tzv. určité tvary slovesné tvoří větu, ježto svými příponami plní funkci obou dvou linií, vektoru skalárního i vektoru označujícího abstraktní závislost obsahového kvanta slovesa k podmětu rozdělenému na osobní a číselné třídy. Již pro nejstarší předchetitskou fázi indoevropského prajazyka lze předpokládat začátky vývoje predikativní funkce slovesa, ač snad byly pozdější než vznik protikladu determinace/indeterminace typu *muž síla, *muž síly, silný muž. Již pro nejstarší fázi indoevropštiny dostupné na podkladě srovnání nejstarších dochovaných písemných památek nelze pochybovat o existenci tvarů esmi ‚jsem‘, esti ‚je‘, sent ‚jsou‘, které se staly později pomocnými živly predikativní funkce adjektiv a substantiv náhradou za starší prostředek, důraz nebo intonaci. V četných ide. jazycích užilo se slovesa být, mít, chtít aj. k opisu starších slovesných tvarů pasívních, časových, modálních a vidových a tím značně přispěly k verbalizaci nominálních tvarů slovesných. V ide. prajazyku se nominální tvary (např. infinitiv a participia přítomného času) po morfologické a syntaktické stránce liší od substantiv a adjektiv.

Zkoumáme-li větu jako strukturální entitu ve vztahu k funkci celého jazykového systému a nikoli jako shluk empiricky verifikovatelných představ, nemůžeme ji ani považovat za entitu vytvořenou principem logické pravdivostní zákonitosti na rozdíl od funkce entit morfologické kategorie. Předpoklad Bertranda Russella (1967), že každá věta je buď pravdivá, nebo nepravdivá, nebo bez významu, opírá se o pochybné paradoxy a nemá pro správnou analýzu jazyka významu. Věta, ať již sama o sobě, nebo v kontextu s jinou větou, není ani nepravdivá, ani pravdivá a rozhodnutí o této pravdivostní relaci náleží posluchači nebo mluvčímu, nikoli jazykovému systému. Otázka pravdivosti věty je ovšem pro posluchače i pro celý jazykový kolektiv velmi důležitá a může se stát předmětem zvláštní disciplíny stojící na rozhraní několika pomezních věd včetně jazykovědy. — Naše strukturální pojetí jazyka vysvětluje i známý fakt, že mluvčí může ve svém sdělení užít slov a nikoli vět. Jsou-li např. pod vystaveným obrazem slova Jaro v Krkonoších, je to sdělení, ale nikoli věta, ježto jim schází směrový vektor, doplňovatelný v mysli diváka situací, nikoli užitými slovy.

 

LITERATURA

 

HJELMSLEV, L.: Jazyk. Praha 1971, s. 108n.

HOLENSTEIN, E.: Roman Jakobsons phänomenologischer Strukturalismus. 1975.

RUSSELL, B.: Logika, jazyk a věda. Praha 1967, s. 170n.

VELINSKÝ, S. J.: The cosmic order and our mental health. London 1969.

 

R É S U M É

Basic principles of structural analysis of language

The author of the present treatise holds that the starting points of any structural analysis of languages are to be sought in the complementary functions of two kinds of sign relationships, namely (1.) those of arranging the invariant entities of languages in hierarchically differentiated categorical levels, such as phonemes, words, sentences, and utterances, according to the logical formula ‘A stat pro B’ (A is substitutive for B), (2.) those of creating new invariants from the fundamental items of the hierarchical categories by means of a distinctive feature (e.g. [p/b, t/d, s/z, etc.] in English, French, Czech and many other languages) which is subject to ‘neutral[87]ization’ (suppression) in some of them, e.g. in Czech, under the specific rules of the category. Many, if not all, languages follow the same basic rules of their sign organization of the categorical levels of phonology and morphology. As to the syntactic category, the sentence may be accounted for as a level possessing both magnitude and direction vectors, whereas the words, entities of the morphological level, are characterized only by the magnitude (or ‘scalar’) vector without centralizing its dependence upon the subject or ergative (e.g. in Caucasian languages).

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 2, s. 83-87

Předchozí Závěrečná zpráva

Následující Aleš Svoboda: České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění (II)