dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K novým sociolingvistickým publikacím o moldavském jazyce

Jan Petr

[Rozhledy]

(pdf)

К новым социолингвистическим публикациям о молдавском языке / New sociolinguistic studies on Moldavian

Bohatě rozčleněná jazyková situace Sovětského svazu poskytuje jazykovědcům a zástupcům dalších oborů nepřeberné množství podnětů k synchronnímu, diachronnímu, typologickému, srovnávacímu a sociolingvistickému studiu, když se zde omezíme jen na uvedení aspektů nejdůležitějších lingvistických disciplín. Každá z nich přináší pohled na jednu stránku národního jazyka (nebo skupinu jazyků) a tím obohacuje naše poznání jazykové situace SSSR, tohoto zcela ojedinělého fenoménu ve světovém měřítku, který se utvořil jako důsledek leninského řešení národnostní otázky a socialistických principů jazykové politiky. Není proto divu, že stále upoutává pozornost odborníků různého zaměření doma i v zahraničí a že práce takto zaměřené mají svou nespornou společenskou aktuálnost.

Publikaci, o níž zde především referujeme, napsal akad. AV Mold. SSR Nikolaj Grigor’jevič Korletjanu, přední romanista a sociolingvista, nejvýznamnější současný znalec moldavského jazyka. Svou práci nazval Současný moldavský jazyk [232](Moldavskij jazyk segodnja. Kišinev 1983, 86 s.) a věnoval ji odborníkům i širšímu okruhu čtenářů s jistým lingvistickým vzděláním. Shrnul v ní své bohaté poznatky o vývoji jazyka od počátků až do současnosti, naznačil postavení moldavštiny v rámci severodunajské skupiny východorománských jazyků a ukázal na význam slovanských jazyků pro její formování. Značnou část své knihy autor věnoval současnému jazyku, jeho stylovému rozvrstvení, schopnostem popisovat a pojmenovávat svými prostředky (zvláště lexikálními) nově vznikající skutečnost na úseku vědy, techniky, zemědělské výroby, společenského a politického života a dalších odvětví národního života moldavského národa. Závěrem se zabývá mold.-ruským bilingvismem a vytyčením některých aktuálních výzkumných úkolů.

N. G. Korletjanu na několika místech své práce poukazuje na to, že vých. část románských jazyků se začala odlišovat od své části západní působením slovan. jazyků. Počátky tohoto procesu sahají k přelomu 5.—6. stol. n. l. a shodují se s migrací Slovanů z pravlasti směrem na Balkánský poloostrov. Různý stupeň intenzity slovanského superstrátu také ovlivnil rozlišení vých. román. větve již v 6.—8. stol. na část severní (moldavština a rumunština) a jižní (arumunština, meglenština a istrijština) — tato diferenciace je podle autora publikace patrná v základním fondu uvedených jazyků — a posléze i na rozdělení moldavštiny a rumunštiny (srov. Korletjanu, 1974). Dokládají to rozdíly v slovní zásobě apelativ a v toponymech obou jazyků, které se uvádějí v práci. Tento slovan. superstrát autor spojuje s východoslovan. jazykovou větví. Odvolává se také na názor sovětského romanisty M. V. Sergijevského (1948, s. 51—52), podle něhož specifika mold. jazyka ve srovnání s druhými román. jazyky spočívá zvláště v tomto dvojím spojení se slovan. jazykovým světem. První vyčlenilo z vých. román. skupiny moldavštinu společně s blízkým pokrevním jazykem Valachie a jižní Transylvánie, druhé spojení s vých. slovan. jazyky vyčlenilo moldavštinu ze severodunajské skupiny. Toto zjištění potvrzují také mold. slova jako chulub ‚holub‘, buchaj ‚býk‘ a místní jména typu Solonec, Volotna, Chorodište, jimž odpovídají v rumun. slova neslovan. původu a místní jména bez plnohlasí vých. slovan. původu (srov. také Vartičan a kol., 1976).

Nedoceňování významu vých. slovan. superstrátu se projevuje v názoru některých romanistů na existenci thrácko-getsko-dáckého substrátu datovaného na přelom 3.—4. nebo 5.—6. stol. Ten měl ovlivnit místní latinu ještě před stěhováním Slovanů na Balkán do té míry, že vyvolal již sám o sobě vznik charakteristických rysů vých. román. jazyků. Autor plným právem s touto hypotetickou teorií nesouhlasí a označuje ji za nepodloženou. Samu existenci dácko-getského jazyka uznává, avšak nepřipisuje mu tak velký konstitutivní význam pro vých. román. skupinu (srov. také Sovet. Moldavija, 1982, s. 400).

Z přehledu dějin moldavštiny uvádím, že první písemné památky pocházejí z přelomu 15.—16. stol. Spis. jazyk se začal tvořit v 16.—17. stol. v souvislosti s literární činností mold. letopisců. K ustálení spis. normy došlo ve 20. letech 19. stol., kdy také byly napsány rozsáhlejší mluvnice a slovníky moldavštiny. Tento proces krystalizace normy a její kodifikace byl posílen v 2. pol. 19. stol. v souvislosti s literární činností předních mold. prozaiků a básníků. Významným mezníkem v dějinách jazyka a rozvoje jeho funkčních stylů bylo ustavení Moldavské autonomní SSR r. 1924 (v rámci Ukr. SSR). Tehdy mold. národ získal politickou samostatnost a státnost a mohl se nadále ekonomicky a kulturně rozvíjet v rámci svého státního útvaru v těsné spojitosti s druhými bratrskými národy Sovětského svazu. Moldavština se stala úředním jazykem Mold. ASSR ve všech složkách jejího společenského fungování. Tento proces státnosti mold. národa byl dovršen v r. 1940 tím, že byla ustavena Moldavská sovětská socialistická republika v hranicích, které vedle území MASSR také zahrnovaly Besarábii (Sovet. Moldavija, s. 48—49). Tím také došlo k sjednocení mold. národa v jedné svazové republice, což plně odpovídalo marxis[233]ticky formulovanému právu na sebeurčení národa. Od té doby až dodnes se rozvoj moldavštiny v principu neliší od vývoje jazyků druhých národů SSSR. Byly vytvořeny stejné podmínky pro jejich rozvoj a funkční zdokonalování odpovídající sdělovacím potřebám (budování) rozvinuté socialistické společnosti.

Román.-slovan. bilingvismus na mold. území je velmi starobylého data a sahá vlastně do období slovan. migrace na Balkán. Dlouholeté soužití obou etnik zanechalo své stopy v mold. měkkostní souhláskové korelaci funkčně využité také v morfologii, v ustálení některých deminutivních sufixů a v pádových koncovkách vok. mask. sg. na -e a fem. na -o. K těmto fonetickým a strukturně gramatickým rysům se ještě připojují jevy lexikální a frazeologické. Podle N. G. Korletjana mold. slovní zásoba obsahuje více než 35 % slavismů, 45 % latinismů, 6 % grecismů a méně než 6 % maďarismů. Ještě větší počet starých slavismů je zachován v zemědělské terminologii. Na to upozornil již v r. 1874 B. P. Chaždeu (1967, s. 244) a ukázal, že z deseti slov z okruhu zemědělské terminologie je osm slovan. původu, např. plug, brazde, borone, ogor, snop, stog … O současném stavu nás názorně poučuje rus.-mold. zemědělský slovník z r. 1971, který se v posuzované práci podrobně analyzuje.

Spisovná moldavština prošla za posledních sto let velkým rozvojem především na úseku stylového rozrůznění a jeho zdokonalování. Autor publikace uvádí, že spis. moldavština se stala všestranným dorozumívacím prostředkem socialistického mold. národa s bohatě rozvinutou terminologií společenskovědní, vědeckou, technickou, uměleckou, žurnalistickou a úředně administrativní (srov. Korletjanu, 1982). To jí také umožňuje fungovat ve všech stylistických rovinách, které se uvádějí pro vyspělé spis. jazyky. Tato skutečnost ovšem také příznivě ovlivnila rozvoj běžně mluveného jazyka, hovorového stylu. V rámci přehledu poválečného vývoje mold. národa a jazyka autor uvádí údaje o bohatství vydávané mold. literatury, o národním mold. školství a mold. hromadných sdělovacích prostředcích.

Další část výkladu je věnována rozboru slovní zásoby v jednotlivých stylových rovinách. Na základě bohatého lexikálního materiálu N. G. Korletjanu ukazuje na tendence při tvoření nových termínů, na jejich vázanost na domácí jazykové kořeny, na řec.-latin. dědictví, na vliv ruštiny a na míru derivačních prostředků (kalkování se při tvoření nových termínů neosvědčilo). Vzájemný poměr těchto zdrojů je ovšem v jednotlivých stylových rovinách nestejný; domácí slovní základy se uplatňují více ve společenské a zemědělské terminologii než v technickém a vědeckém názvosloví. Význam ruštiny v tomto procesu rozvoje spis. moldavštiny se projevuje jak při přejímání rus. odborných slov, tak i v přejímání internacionalismů a některých slov ze záp. evropských jazyků prostřednictvím ruštiny. V této souvislosti se autor zamýšlí nad povahou rus. a mold. odborné terminologie z hlediska její jednoslovnosti nebo víceslovnosti. S ohledem na to, že moldavština je román. jazyk analytický, převládají v ní víceslovná spojení (oproti jednoslovným termínům v ruštině).

K zajímavým doporučením dochází autor při analýze současné zemědělské terminologie na základě zmíněného rus.-mold. terminologického slovníku. V řadě konkrétních případů ukazuje, že je účelné ve větším měřítku respektovat některá hovorová celonárodní slova lidového původu, zvláště ta, kterých se již užívá i v umělecké literatuře. Doporučuje je zavádět do terminologické soustavy místo slov, která nemají potřebnou oporu v širším okruhu uživatelů mold. jazyka. Podobně doporučuje, aby se v bohatém rozsahu při tvorbě nových mold. termínů využívalo rus. jazykového vzoru, zvláště pokud jeho adaptace do moldavštiny nevyvolává jazykové strukturní obtíže.

Část výkladu je věnována mold.-rus. bilingvismu a jeho důsledkům pro rozvoj komunikačních schopností mold. jazyka. Tyto výklady se týkají současného jazyka a navazují na závěry, které N. G. Korletjanu již formuloval v kapitole věnované [234]historickému vývoji moldavštiny. V práci se také upozorňuje na některá mold. slova, která se stala součástí spis. ruštiny, a na mold. exotismy užívané v ruštině na území Mold. SSR. Slova mold. původu najdeme u řady velkých rus. spisovatelů, kteří prožili část svého života v Moldávii. K nim patří např. A. S. Puškin (srov. Dvojčenková-Markovová, 1962), L. N. Tolstoj, A. M. Gorkij, V. Majakovskij, I. A. Bunin a další. Závěrem N. G. Korletjanu uvádí, že v současnosti je třeba rozvíjet stylistickou diferenciaci moldavštiny. Upozorňuje přitom na dvě krajnosti v tomto procesu: jedna spočívá v tom, že se do spis. jazyka zavádějí cizojazyčné výrazové prostředky, nesrozumitelné nebo málo srozumitelné četným uživatelům jazyka, druhá spočívá v zavádění jazykových prostředků, které mají úzce nářeční povahu a netvoří součást celonárodního jazyka. Ty nejsou srozumitelné většině uživatelů spisovné moldavštiny.

Publikace přináší ucelenou syntézu problematiky, která zajímá nejen odborníky v SSSR, ale také v zahraničí. Představuje vzor, podle něhož by mohly vznikat obdobné práce o dalších jazycích Sovětského svazu.

Moldavští jazykovědci sociolingvistického zaměření věnují v posledních desítiletích mimořádně velkou pozornost i otázkám studia těch společenských faktorů, které ovlivňují vznik mold. národního jazyka a jeho rozvoj v období přednárodním a poté národním a současné fungování v období rozvinuté socialistické společnosti v SSSR. V řadě individuálních a kolektivních prací lingvisté (např. Šišmarev, 1953; Sergijevskij, 1959; Vartičan a kol. 1976; aj.) podrobně zkoumají proces jeho osamostatnění v rámci skupiny východorománských jazyků (sledují přitom jazykové jevy a společenské podmínky tohoto procesu, např. Korletjanu, 1974), jeho rozvoj v historickém období, uplatnění v písemnictví mold. jazyka od 16. stol. a v odborné literatuře, historický proces kodifikace spisovného jazyka, stratifikaci moldavštiny, její jazykové, stylové a nářeční rozrůznění, oblasti působení současného spisovného jazyka, mold.-ruský bilingvismus v minulosti a současnosti a jeho pozitivní důsledky pro jazykový rozvoj. Velká pozornost se také věnuje studiu vlivu slovan. jazyků, staroslověnštiny, církevní slovanštiny, ruštiny a ukrajinštiny na rozvoj moldavštiny (např. Il’jašenková, 1970).

Takto zaměřené práce také přinášejí některá praktická doporučení pro další rozvoj spis. jazyka (např. pro obohacování jeho slovní zásoby z nářečí) a úvahy, jak je možné jej efektivně ovlivňovat ze strany společnosti. Cenné údaje o jazykovém a kulturním vývoji přináší moldavská encyklopedie (Sovet. Moldavija, 1982), na niž odkazuji čtenáře hledajícího bližší poučení o některých dále zmíněných nebo naznačených problémech s širším společenským dosahem.

 

Kolektivní monografie Sociálně historická podmíněnost rozvoje moldavského národního jazyka (Social’no-istoričeskaja obuslovlennost’ razvitija moldavskogo nacional’nogo jazyka. Kišinev 1983, 148 s.) přináší v návaznosti na dosavadní odbornou literaturu k výše vymezené problematice další poznatky lingvistické, sociolingvistické a kulturně historické. Popisují se v ní různé stránky historického vývoje moldavštiny a důsledky uplatňování leninské jazykové politiky v období rozvinuté socialistické společnosti, kdy na jedné straně dochází k všestrannému rozvoji jazyků a kultur národů SSSR, na druhé straně k jejich kulturnímu sbližování na základě ekonomických a politických integračních procesů. Na tyto dvě stránky rozvoje národů SSSR naposledy poukázal ve svém projevu k 60. výročí vzniku Sovětského svazu Ju. V. Andropov (1982, s. 7—16), když mluvil o současném uplatňování národnostní politiky v mnohonárodním sovětském státě a perspektivách vývoje sovětských národů v nejbližším období.

Monografie, o níž zde referujeme, shrnuje výsledky činnosti (z let 1978—1980) vědecké rady, která byla v Kišiněvě ustavena prezídiem AV Mold. SSR s úkolem zkoumat problematiku „Zvláštnosti a perspektivy rozvoje mold. národního jazyka“. [235]V úvodu (3) knihy se poukazuje na to, že zahrnuje čtyři základní tematické okruhy: I. Zvláštnosti rozvoje spisovných jazyků v období před vznikem národa a po jeho konstituování, II. Mold.-ruský bilingvismus v diachronním a synchronním aspektu, III. Existenční formy jazyka a IV. Funkčně stylová diferenciace národních jazyků. Tato tematika je rozpracována v 16 rusky a moldavsky napsaných statích. Na začátku knihy je zařazeno instruktivní pojednání G. V. Stepanova (5—7) o úkolech a úloze problémových vědeckých rad, zřizovaných v AV SSSR a AV jednotlivých sovětských republik.

První tematický okruh obsahuje pojednání M. M. Guchmanové K otázce vzájemného vztahu přednárodních a národních spisovných jazyků (rus., 8—19), T. P. Il’jašenkové Etapy sociálně historického rozvoje mold. národního jazyka (rus., 20—29) a A. I. Jeremije Staré lexikální elementy v mold. toponymii (mold., 29 až 39). — Do druhého okruhu přispěli statěmi A. I. Čobanu, Aktivizace některých syntaktických modelů v mold. jazyce pod vlivem rus. jazyka (rus., 40—51), M. A. Kosničjanu, Slovanský vliv v antroponymii a formování mold. derivačního systému (rus., 52—69), A. I. Jeremija, O etymologické interpretaci mold. toponym slovanského původu (rus., 69—75) a A. P. Borš, Lexikálněsémantické změny v slovní zásobě současného mold. jazyka (mold., 75—93). — Třetí okruh zahrnuje studie A. M. Dyrula O existenčních formách mold. národního jazyka (rus., 94—102), T. P. Il’jašenkové Mold. národní spisovný jazyk (rus., 102—109) a A. N. Dumbrevjana Nářeční forma existence mold. národního jazyka (rus., 109—117). — Do čtvrtého okruhu knihy byly zařazeny tyto stati: G. I. Romandašová, Základní etapy funkčně stylové diferenciace mold. národního jazyka (rus., 118—134), F. S. Kotelnik, Elementy vědeckého stylu v mold. jazyce 17.—18. stol. (mold., 134—148), I. I. Jecko, Styl umělecké literatury jako jazyková realita (mold., 148—157), A. G. Čikala, Publicistický styl a jeho úloha ve funkčně stylové diferenciaci mold. jazyka (mold., 157—171), V. Z. Marin, Transpozice a její stylistická úloha při užívání slovesných forem (mold., 172—181) a Je. N. Konstantinovič, Vymezení hranic funkčních stylů pomocí matematických metod (mold., 181—188).

Předsedkyně zmíněné vědecké rady při AV Mold. SSR a vědecká redaktorka monografie T. P. Il’jašenková (4) zdůraznila obecnou myšlenku celé práce, že totiž každý z uvedených problémů je nejen sociálně podmíněný, ale také sociálně příznakový pro pochopení podstaty mold. národního jazyka a objasnění perspektiv jeho dalšího rozvoje. Z tohoto hlediska také budeme přistupovat k hodnocení obsahu celé monografie a i k výběru problémů. Do popředí budeme z pochopitelných důvodů klást otázky širšího sociolingvistického významu a pomineme některé faktologické údaje o mold. jazykových jevech, pokud nemají bezprostřední význam pro čes. čtenáře.

M. M. Guchmanová (8n.) si ve své obecně teoreticky zaměřené stati klade otázku, zda můžeme předpokládat existenci spis. jazyka jako zvláštní složky jazykové situace již v přednárodním období a jaké diferenční příznaky nám umožňují chápat určitou nadnářeční formu jako spis. jazyk. Autorka hledá počátky funkčního členění jazyka v období předcházejícím vzniku písemnictví (v rituální činnosti, ústním právu a ústní lidové slovesnosti, zvláště v poezii), které se opíralo o obecnější jazykové formy daného společenství, o nářeční a poté nadnářeční, interdialektální útvary. S odvoláním na V. M. Žirmunského (1976) uvádí, že ještě před vytvořením písemnictví vznikl jiný druh nadnářečnosti, a to na základě odklonu od úzce lokálních jevů (primárních příznaků dialektu). Tento nadnářeční útvar nebyl omezen nějakou funkční úrovní. Byl to útvar hovorový a koiné, nástroj mezikmenového styku. Autorka dále rozlišuje nadnářeční zpracované jazykové útvary (obsluhovaly vyšší sféry komunikace) a nezpracované nadnářeční formy jazyka (byly funkčně blízké dialektu). Sféra jejich uplatnění se postupně za určitých podmínek stále roz[236]šiřovala a byly zachyceny v psané podobě. Tím také koiné ztrácely své hlavní rozdílné příznaky a měnily se v jednu z variant psaného spisovného jazyka. M. M. Guchmanová právem upozorňuje na to, že základ četných národních spisovných jazyků tvořil nikoli teritoriální dialekt, ale městská koiné významných politických center (např. moskevská, londýnská koiné …).

Spisovný jazyk autorka chápe jako jeden z nejvíce rozšířených druhů nadnářečních zpracovaných forem jazyka a uvádí — v návaznosti na dosavadní bohatou literaturu předmětu — tyto jeho charakteristické rysy: (1.) zpracovanost jazyka a s ní spojenou selektivnost, (2.) polyvalenčnost (mnohofunkčnost) vyvolávající stylovou mnohotvárnost a funkčně stylistickou variantnost, (3.) různé formy odlišení od dialektu, jinými slovy nadnářečnost, (4.) tendence k reglementaci vztahující se k výše uvedené selektivnosti, (5.) určitý stupeň jednolitosti, která ovšem nevylučuje územní a sociální diferenciaci. Podle autorčina mínění tyto rysy nemají stejnou hodnotu ani rozsah výskytu; za nejuniverzálnější považuje 1. a 3. rys. V práci se podrobně popisuje 5. rys homogennosti, a to na příkladu různých jazyků (arabštiny, japonštiny, norštiny a albánštiny) a poté proces ovlivňování jazyka hovorového jazykem spisovným (např. francouzštinou).

Práce má široké teoretické zázemí. Rozlišování sociálních faktorů ovlivňujících rozdíly mezi přednárodním a národním jazykem je dokumentováno hlavně v úrovni stálých a proměnných tendencí ve vývoji jazyka.

Na tento výklad navazuje T. P. Il’jašenková pojednáním o rozvoji mold. národního jazyka z hlediska jeho sociálně historické podmíněnosti (20n.). Po rekapitulaci klíčových období dějin mold. národa (od 14. stol.) a jeho jazyka na pozadí severodunajské vých. románské skupiny, po zdůraznění významu besarabských kulturních středisek a významu slovan. prvků v mold. jazyku autorka se kriticky vyslovuje k některým pracím rumunských jazykovědců, v nichž se rozlišuje staré a nové období (od r. 1780) rumunského jazyka a hájí teze o jeho kontinuální jednotě (21—22). Upozorňuje na to, že tato teorie má širší společenský dosah, zvláště ve vztahu k svébytnosti a existenci mold. a muntjanského (valašského) spisovného jazyka (srov. také Ivănescu, 1948, s. 70). Autorka se dále zaměřuje na sledování narůstání individualizace moldavštiny a jejího konstituování jako národního (i spisovného) jazyka. Svůj výklad ilustruje konkrétními jevy fonetickými, morfologickými, syntaktickými a lexikálními. Všímá si také v této souvislosti (na podkladě filolog. materiálu včetně autorských výroků) růstu mold. národního uvědomění, vědomí o národní svébytnosti. Ukazuje, že pokusy některých lingvistů odmítat existenci mold. jazyka v 16.—18. stol. a dokonce ještě v 19. stol. s ohledem na domnělou nedokonalost jeho spis. normy nemají reálný vědecký podklad (26) a je třeba je rozhodně odmítnout. Obdobně označení jevů mold. národního jazyka jako regionalismů u autorů ze 17. a 18. stol. neodpovídá jazykové ani společenské skutečnosti. Ani není podle autorky přijatelné chápat starší a střední období mold. spis. jazyka jako součást dějin rumunského jazyka (26).

V návaznosti na stať T. P. Il’jašenkové dokumentuje specifiku mold. slovní zásoby A. I. Jeremija (29n.) na základě toponymického materiálu. Sleduje tak slovní zásobu ještě před 16. stol., kdy vznikly první mold. písemné památky. Studuje místní jména utvořená od apelativ, také od těch, která jsou dnes již neznámá a jichž se neužívá ani v arch. nářečích nebo jejichž význam v současnosti není již doložen.

V tematickém okruhu věnovaném mold.-ruskému bilingvismu A. I. Čobanu poukazuje na některé syntaktické konstrukce, které se uplatňují v souč. mold. jazyce vlivem ruštiny (40n.). Tento specifický rys bilingvismu v SSSR shledáváme u četných jazyků národů Sovětského svazu a je popsán pro různé oblasti v rozsáhlé odborné literatuře. Autor uvádí výčet konkrétních mold. syntaktických jevů a vykládá je v širších romanistických a slavistických souvislostech, také s ohledem na [237]teorii a praxi jazykové kultury moldavštiny (42n.) a na existenci takto podmíněných dublet ve spis. jazyce (v závěru práce je označuje jako neoddělitelný prvek rozvoje jazyka samého). Podle A. I. Čobana mold. konstrukce vzniklé vlivem rus. jazyka jsou vyvolány sdělovací potřebou kolektivu přesněji a konkrétněji zprostředkovat určitou informaci. V moldavštině fungují jako spisovné dublety (nebo varianty) a ve srovnání s výchozími rus. konstrukcemi mají obvykle trochu odlišnou funkci (52) a tím i postavení v jazykovém systému.

Analýze mold. onomastického materiálu se věnuje v monografii značná pozornost. Autoři tak rozšiřují poznatky o jazyce také z doby, z níž se nedochovaly žádné mold. písemné texty. Onomastika tak nabývá mimořádného významu nejen pro zkoumání dějin jazyka, ale především dějin jeho uživatelů a jimi vytvořené materiální a duchovní kultury.

Pro mold. jazykové a národní dějiny má ovšem velký význam také sledování vlivu slovanských jazyků a kultur. A k tomu se právě pro nejstarší národní období velmi dobře hodí onomastický materiál. Výzkumu slovanských elementů v antroponymii je věnována rozsáhlá stať M. A. Kosničjana (52n.). Autor poukazuje na význam vlastních jmen zapsaných v starých slovan.-mold. gramotách a mold. dokumentech a zasazuje jejich lingvistickou analýzu do širších společenských souvislostí. Slovanský vliv na mold. antroponymii lze podle něho rozdělit do tří časových období: I. období 6.—12. stol., které je charakterizováno výpůjčkami z psl. a jihoslovan. dialektů, zvl. bulharštiny, A) období 6.—9. stol., tehdy slavismy pronikají do moldavštiny ústní cestou prostřednictvím hovorového jazyka, B) období 9.—12. stol., kdy současně s křesťanstvím pronikaly do moldavštiny knižní prvky, zvl. z Bulharska. II. období 12.—18. stol., které je charakterizováno východoslovan. vlivem staré ruštiny a ukrajinštiny, A) v 12.—16. stol. probíhala adaptace a asimilace slovan. forem a formantů, B) v 16.—18. stol. pronikal do mold. jazyka nový východoslovan. vliv. III. období 18.—20. stol., v němž se projevuje přímý vliv rus. a ukr. jazyka.

Autor se zaměřuje na sledování slovan. jevů asimilovaných mold. jazykem v antroponymii, jejich vzájemného vztahu s mold. jevy, jejich vývoje v mold. jazyce od doby přejetí až do současnosti, úlohy těchto jevů při formování mold. antroponymického systému a jeho derivačních prostředků. Pro slavistiku stať přináší dosti zajímavý materiál o rozšíření některých jmen v Moldávii a také o jejich uplatnění ve společenském životě v zřejmé konkurenci s osobními jmény románského původu. Širší jazykové souvislosti navozují autorovy úvahy o přejatých odvozovacích sufixech slovan. původu. Osobní jména utříděná podle výše uvedeného časového schématu navozují pro každé jednotlivé období obecnější závěry kulturně historické. Vlivem ruštiny se v současnosti rozšířilo užívání trojčlenného jména také v mold. antroponymii, především v úředním úzu.

Na tuto stať navazuje studie A. I. Jeremije o výkladu mold. toponym slovan. původu (69n.). V úvodu se poukazuje na to, že se vedle místních jmen románského původu (ta tvoří základní fond místních jmen v Moldávii) v mold. toponymii uplatňují slovan., turské aj. prvky. S ohledem na přejímání místních jmen autor vyděluje čtyři období: I. období 6.—10. stol., balkánsko-románská fáze rozvoje východoromán. jazyků, II. období 11.—14. stol. charakterizované román.-slovan. jazykovými styky v oblasti hovorového a knižního vlivu staroslověn. jazyka, III. období trvající od utvoření mold. feudálního státu r. 1359 až do VŘSR, v němž se formuje a rozvíjí mold. jazyk a zesilují se jazykové styky s rus. a ukr. národem, IV. období od VŘSR až dodnes, pro které je charakteristický rozvoj mold. národního jazyka a jeho bezprostřední styky s ruským jazykem (70).

Autor sleduje slovan. hláskoslovné jevy v mold. toponymii a shledává, že na území Mold. SSR je více než 130 starých slovan. lokalit z 6.—9. stol., z toho 48 [238]patřilo obyvatelstvu jihoslovan. původu (72). Tento fakt spojuje s pronikáním jižních (balkán.-dunajských) Slovanů na toto území poté, co se Bulharský stát rozšířil na sever od Dunaje koncem 9. a zač. 10. stol. Slovan. prvky jsou v této souvislosti zvláště patrné v jižní části území mezi Dněstrem a Prutem.

Značná část kolektivní monografie je věnována různým stránkám souč. mold. jazyka, popisu jeho jevů a fungování v životě mold. národa. Tento cyklus studií začíná pojednáním A. P. Borše o rozvoji mold. slovní zásoby po 2. svět. válce (75n.). Kromě uvádění množství lexikálních příkladů se autor zaměřuje na postižení slovotvorné stránky těchto nových slov (zvláště uvádí produktivní typy) a na takové procesy, jako je skládání, konverze, reduplikace, kontaminace, a na vznik zkratkových slov (srov. také Korletjanu, 1964). Ukazuje se, že složeniny a zkratková slova se zvláště vytvářejí vlivem odpovídajících modelů v ruštině. Závěrem A. P. Borš zdůrazňuje, že odvozování a lexikální výpůjčky (a za posledních 30—40 let také složená slova) jsou hlavními procesy, které určují dynamiku slovní zásoby souč. mold. jazyka.

V rámci popisu existenčních forem mold. jazyka pojednal A. M. Dyrul (94n.) o jazyce spisovném (na základě jeho určení F. P. Filinem, G. V. Stepanovem a M. M. Guchmanovou), hovorovém a o nářečích. Poukazuje na jevy charakterizující jen mold. spis. jazyk, např. na výskyt nepalatalizovaných bilabiál a labiodentál b, p, v, f před samohl. přední řady a na četné lexikální jednotky. O hovorovém (běžně mluveném) jazyce uvádí, že jej charakterizuje široké rozpětí variantnosti. To umožňuje pochybovat o existenci systému pravidel nebo norem. Jeho struktura je otevřená. Dále jej charakterizuje spontánnost, syntaktická neorganizovanost, zjednodušené struktury a nestabilita ve využívání lexikálních jednotek. V mold. hovorovém jazyce se užívá rus. ekvivalentů mold. slov jako variant se stejným významem (nejen substantiv, ale také sloves z ruštiny).

Dále se autor zabývá sférami užití a rozšíření jednotlivých existenčních forem moldavštiny. Poukazuje na spis. formu národ. jazyka, která nejlépe plní funkci jednotící a zahrnuje všechny sféry lidské činnosti. Spis. jazyk je polyfunkční a univerzální, přičemž v některých funkcích státní administrativy se ho užívá souběžně s ruštinou Jako třetí hledisko pro rozlišování existenčních forem národ. jazyka se uvádí bohatství výrazových prostředků a diferencovanost stylu. Závěrem autor poukazuje na význam hovorového jazyka jako stálého zdroje obohacování spis. mold. jazyka.

T. P. Il’jašenková poukazuje ve svém pojednání o mold. spis. národním jazyce (102n.) na jeho vývoj od hovorové a folklórní podoby až po jeho současné funkční stylové rozvinutí. Zdůrazňuje (s odvoláním na názor Je. D. Polivanova z r. 1928, srov. jeho spisy 1958, s. 206), že změna sociálního základu uživatelů jazyka je jednou ze základních hybných sil jeho rozvoje. Tento svůj výklad dokumentuje s ohledem na spis. mold. jazyk některými jazykovými příklady (103), které odrážejí také změnu odpovídající formy jazykové činnosti, která vzniká tím, že se k této činnosti připojují nové vrstvy nositelů jazyka. Jako druhý činitel vyvolávající jaz. změny uvádí měnící se poměr mezi běžně mluvenou a nářeční formou národ. jazyka se všemi aspekty fungování těchto útvarů, v jehož rámci dochází k jejich vzájemnému obohacování. Za charakteristické rysy spis. jazyka považuje celoúzemní rozšířenost, polyfunkčnost a stylovou diferenciaci. Dále probírá vývoj spis. normy jako jevu objektivního a uvědomělého. Pro současnost vytyčuje tři směry rozvoje spis. moldavštiny: (1.) další prohlubování národ. individuality v procesu vzájemného ovlivňování jeho tří existenčních forem, (2.) jako jeden z národ. jazyků v SSSR se moldavština rozvíjí v podmínkách bilingvismu jeho nositelů, přijímá některé jevy souč. ruštiny, hlavně ty, které odpovídají jejímu vlastnímu systémovému uspořádání a vývojovým tendencím, (3.) moldavština přijímá internacionalismy prostřednic[239]tvím ruštiny, tím spíše, že obsahují řec. a latin. morfémy, což odpovídá obecné systémové charakteristice mold. jazyka (105).

Autorka se dále podrobně zabývá každým z těchto tří rysů. U prvního uvádí, že počátky individualizace mold. jazyka je třeba hledat v písňové folklórní individualizaci, která se i později zachovává a dále rozvíjí v jednotlivých stránkách spis. jazyka a zvl. v umělecké literatuře. Druhý rys se projevuje v šíření jednotlivých systémových jevů vlivem odpovídajících analog. jevů rus. jazyka. Třetí rys se uplatňuje v ekonomii jazykových prostředků, v moderní terminologii technických věd apod.

A. N. Dumbrevjanu podal přehled mold. dialektů (109n.) a určil jejich zeměpisný rozsah. Uvedl, že poprvé tuto tematiku zpracoval M. V. Sergijevskij r. 1936 a poté r. 1959. Rozlišoval severní a jižní nářeční oblast na základě hláskoslovných jevů, změny f, v, č, na severu v s', z' a na jihu na š, ž. Po něm se klasifikací dialektů zabývali další mold. lingvisté, naposledy autoři mold. lingvistického atlasu. Podle A. N. Dumbrevjana nejsou na území Moldávie výrazně vyhraněné dialekty, ale spíše skupiny nářečí, dělící izoglosy a přechodné zóny. Podle toho lze rozlišovat centrální, jihozápadní, severovýchodní a severozápadní nářečí (srov. také Udler, 1973). Autor také poukazuje na existenci sociálních dialektů a na sociálně jazykovou diferenciaci některých vesnic. Tento stav je odrazem složitých poměrů, za nichž se utvářely v některých částech Mold. SSR základy současné jazykové situace (116).

Stati zařazené do IV. oddílu přinášejí informace o jednotlivých funkčních stylech mold. národního jazyka. Autoři se obvykle snaží zkoumat problematiku historicky, sledují v diachronním průřezu vývoj jednotlivých stylů a jejich dokumentaci ve filolog. památkách, a to vždy v závislosti na sociálních potřebách mold. lidu. Společnost ovšem ovlivňuje jazyk nikoli bezprostředně, ale prostřednictvím svých různých činností, pokud její určité sféry vytvoří konkrétní předpoklady pro vznik funkčního stylu, což podmiňuje také některé vnitřní strukturní změny jazyka (118). Proto se styl chápe jako jazyková a sociálně historická kategorie. Za jeho předchůdce se považuje funkční žánr. Těmito otázkami se zabývá ve svém příspěvku T. I. Romandašová (118n.) a konkretizuje obecně lingvostylistické poznatky na příkladu stylové diferenciace mold. jazyka v minulosti a současnosti. Poukazuje na to, že v nejstarším období existence mold. národa a jazyka fungoval v různých sférách staroslověnský jazyk. Poté došlo k pronikání moldavštiny do nábož. literatury, ke vzniku právního a epistolárního funkčního žánru, žánru světského románu, k rozvoji překladové literatury, letopisů a historiografického písemnictví. Od konce 18. stol. a zač. 19. stol. autorka počítá se vznikem jednotlivých funkčních stylů. Sleduje jejich vývoj až do současnosti a popisuje jejich charakteristické jazykové rysy. Poukazuje přitom také na úlohu styků s rus. jazykem a mold.-rus. bilingvismu (131), který pozitivně ovlivnil proces rozvoje všech stylů mold. národního jazyka.

Dochází přitom k závěru, že specializované oblasti jazykové komunikace se utvořily v Moldávii již v 16.—17. stol. a jsou výsledkem rozšíření společenských funkcí moldavštiny mimo rámec běžně mluveného a folklórního jazyka. Tyto její funkce jsou pokračováním knižní slovan. tradice v Moldávii. V 17.—18. stol. vzniká paralelní funkčně stylistická diferenciace mold. jazyka a jeho existenčních forem a ta se dále prohlubuje v následujících stoletích. Jeho rozvoj a obohacování funkčních stylů nabývá nové kvality po VŘSR, po utvoření Mold. autonomní SSR v říjnu 1924 a vzniku Mold. SSR v srpnu 1940.

Na příspěvek T. I. Romandašové navazuje stať F. S. Kotelnika o počátcích utváření vědeckého stylu v mold. jazyce 17.—18. stol. (134n.), který se začal ve srovnání s uměleckým a administrativním stylem vytvářet později. Jeho počátky autor hledá v díle metropolity Dositeje v 17. stol., poté jej sleduje především v lexikálním plánu u autorů z následujícího století, zvl. v díle Dmitrije Kantemira. V něm [240]jsou nové odborné termíny, dílem řec.-latin. původu, dílem neologismy utvořené derivací a kalkováním.

O stylu umělecké literatury pojednal I. I. Jecko (148n.). Soustředil se především na otázku vztahu stylu umělec. literatury a funkční stylistiky, tzn. na místo stylu umělec. literatury mezi ostatními funkčními styly. Soudí, že jazyku je vlastní jako hlavní funkce nejen komunikativní, ale také kognitivní, emocionálně estetická aj., které se sice realizují v řečové činnosti současně, ale s rozdílným stupněm intenzity. Estetická funkce stylu umělec. literatury zůstává dominující také tehdy, když se v umělec. díle kromě ní aktualizuje také funkce kognitivní. Proto podle autora základní vlastnost stylu umělec. literatury směřuje k tomu, aby se mohla maximálně aktualizovat emocionálně estetická funkce jazyka s cílem, aby se stala v konečné fázi jeho funkcí hlavní (srov. také Vaksman, 1970).

A. G. Čikala ve svém příspěvku pojednal o publicistickém stylu a jeho úloze ve funkčně stylové diferenciaci mold. jazyka (157n.). Rozlišuje umělecký a novinářský publicistický styl a dále se zabývá analýzou stylu novinářského. Poznamenává, že se stále obohacuje novými termíny z různých úseků vědeckého, technického a zemědělského života, že se v něm ve velkém rozsahu užívá zkratek, že se v něm utvářejí nové termíny také na základě sémantických posunů, že jej charakterizuje rozsáhlé využívání ustálených slovních spojení a užívání lexikálních jednotek apoziční povahy. Dále autor analyzuje některé syntaktické jevy charakteristické pro současný publicistický styl moldavštiny.

V. Z. Marin se zaměřil na obecnější stylistickou problematiku, na úlohu transpozice při užití stylistických forem (172n.). V úvodu ukazuje, že neutralizace synonymních členů paradigmatických opozicí v obsahovém plánu se uskutečňuje pomocí transpozice jednoho členu opozice v podmínkách užití jeho protikladného členu. Tato operace vede ke vzniku nového významu jazykového znaku, začleňujícího se do synonymických vztahů s významem druhého znaku, určeného paradigmatem, tj. s netransponovaným znakem. V časovém systému probíhá proces neutralizace, např. směrem préz. > fut. (budoucí prézens), préz. > prét. (historický prézens) apod. Dále autor uvádí, že většina konotativních významů je založena na kontrastu mezi základním, paradigmatickým významem formy a syntagmatickým významem, jakožto výsledkem transpozice. Příčinu transpozice V. Z. Marin spatřuje ve stylistickém záměru mluvčího, totiž ve vytvoření předem zamýšlené neekvivalence mezi prostředky řeči a jazykovým standardem. V tomto smyslu podle autora transpozice vytváří nový význam, význam konotativní (178—179). Dále se v stati uvádí, že transpozice vede k vzniku synonymních vztahů mezi formami patřícími k téže mluvnické kategorii, což samozřejmě vytváří možnost, aby si mluvčí z nich vybíral. A tento fakt má pro stylistiku prvořadý význam, protože při výběru ze dvou možných variant se mluvčí snaží dosáhnout určitých stylistických efektů (180).

Zajímavý pokus odlišit funkční styly pomocí výsledků matematických metod uvádí na závěr monografie Je. N. Konstantinovič (181n.). K tomu účelu kvantifikoval užití indikativu jednotlivých časů v umělec., vědec. a publicistickém stylu mold. jazyka (srov. jeho rozsáhlejší práci z r. 1980). Nejprve prozkoumal procento užití každé časové formy ve všech stylech. Zjistil obecně známý fakt, že v umělec. stylu je základním časem čas minulý (zvl. v epických dílech), ve vědec. a public. stylu má toto postavení prézens. V druhé části výzkumu se autor zamýšlel nad frekvencí prézentu v jednotlivých stylech. (Opíral se přitom o metodu popsanou v knize B. N. Golovina Jazyk i statistika, 1971.) Došel k závěru, že frekvence prézentu odlišuje vědec. styl od stylu publicistického a uměleckého. Tyto styly se navzájem liší homogenitou v užití dané časové formy. Ve vědec. stylu je užití prézentu homogenní, odchylky empirických dat od jejich průměru jsou náhodné. Naproti tomu v umělec. stylu byly zjištěny velké rozdíly mezi empirickými daty v rám[241]ci jedné výběrové řady. V publicistickém stylu míra rozdílů v užití prézentu je zanedbatelná ve srovnání s uměleckým stylem. Závěrem autor dokazuje, že průměrná frekvence prézentu je jedním ze statistických ukazatelů, podle něhož je možné charakterizovat a také rozlišit funkční styly. Doporučuje, aby se obdobně zpracovalo užití dalších jazykových kategorií v různých funkčních stylech mold. jazyka.

Kolektivní monografie o mold. národním jazyce zahrnuje opravdu široké spektrum lingvistické a lingvostylistické problematiky. Hodnocena z hlediska zahraničního čtenáře poskytuje vskutku bohatou informaci o moldavštině a o jejích nositelích v minulosti a přítomnosti. Proto jsme považovali za prospěšné, aby se s jejím obsahem alespoň touto formou seznámil také český čtenář.

 

LITERATURA

 

ANDROPOV, Ju. V.: Šest’desjat let SSSR. Moskva 1982.

DVOJČENKO-MARKOVA, Je. M.: Puškin i narodnoje tvorčestvo Moldavii i Valachii. In: Iz istorii literaturnych svjazej XIX v. Moskva 1962.

CHAŽDEU, B. P.: Opere alese. Kišineu 1967.

IL’JAŠENKO, T. P.: Jazykovyje kontakty. Na materiale slavjano-moldavskich otnošenij. Moskva 1970.

IVĂNESCU, G.: Probleme capitale ale vechii romîne literature. Iaşi 1948.

KONSTANTINOVIČ, Je. N.: Prezentual indikativ yn limba moldovenjaske literare kontemporane. Kišineu 1964.

KORLETJANU, N. G.: Studiu asupra sistemej leksikale a limbij moldovenšt’. Kišineu 1964.

KORLETJANU, N. G.: Issledovanija narodnoj latyni i jeje otnošenij s romanskimi jazykami. Moskva 1974.

KORLETJANU, N. G.: Limba moldovenjaske literare kontemporane. Leksikolodžija. Kišineu 1982.

POLIVANOV, Je. D.: Stat’i po obščemu jazykoznaniju. Moskva 1958.

RUSSKO-MOLDAVSKIJ SEL’SKOCHOZJAJSTVENNYJ SLOVAR’. Kišinev 1971.

SERGIJEVSKIJ, M. V.: Dialektologičeskaja karta AMSSR. In: Moldavskije etjudy. Moskva - Leningrad 1936, s. 88—101.

SERGIJEVSKIJ, M. V.: Problema proischoždenija moldavskogo jazyka v svete dannych jazykoznanija. Učenyje zapiski, 1, 1948. Moldavskaja naučno-issledovatel’skaja baza AN SSSR. Institut istorii, jazyka i literatury.

SERGIJEVSKIJ, M. V.: Moldavsko-slavjanskije etjudy. Moskva 1959.

SOVETSKAJA MOLDAVIJA. KRATKAJA ENCYKLOPEDIJA. Kišinev 1982. (Dále Sovet. Moldavija.)

ŠIŠMAREV, V. F.: Romanskije jazyki jugo-vostočnoj Jevropy i nacional’nyj jazyk Moldavskoj SSR. In: Voprosy moldavskogo jazykoznanija. Moskva 1953, s. 73—120.

UDLER, R. Ja.: Opyt gruppirovki moldavskich govorov na osnove dannych moldavskogo lingvističeskogo atlasa (ALM). In: Lingvogeografija, dialektologija i istorija jazyka. Kišinev 1973, s. 18—28.

VAKSMAN, B.: Stilistika moldovenjaske. Kišineu 1970.

VARTIČAN, I. K. - ČIBOTARU, S. S. - BEREŽAN, S. G. - DYRUL, A. M.: Moldavskij jazyk — samostojatel’nyj jazyk moldavskoj socialističeskoj nacii. In: Tipologija schodstv i različij blizkorodstvennych jazykov. Kišinev 1976.

ŽIRMUNSKIJ, V. M.: Problemy pereselenčeskoj dialektologii. In: Izbrannyje trudy, obščeje i germanskoje jazykoznanije. Leningrad - Kijev 1976, s. 491—516.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 3, s. 231-241

Předchozí Hana Gulová: Podnětná práce o dějinách ruského spisovného jazyka

Následující Anna Rácová: Jazyková situácia v Indii