dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O raně vidovém stadiu slovanského slovesa

František Kopečný

[Články]

(pdf)

О раннем этапе славянского глагола / An early aspectual stage of the Slavonic verb

Z dnešního hlediska, jak známo, je v protikladu dokonavosti a nedokonavosti příznakovým členem kategorie dokonavosti. Dokonavý tvar slovesa kvalifikuje děj nebo stav jako fakt, jako „uzavřeně pojatý“ děj nebo stav, jako děj nebo stav „dokonaný“.[1] Naproti tomu příslušný nedokonavý protějšek je z hlediska tohoto pojetí nepříznakový. To jest — zhruba řečeno — dokonavý tvar musí vyjadřovat tuto „dokonanost“, kdežto tvar nedokonavý nemusí vyjadřovat „nedokonání“: sušené švestky = usušené, pečené maso je upečeno atp. Při zjišťování autora hotového díla se naň ptáme slovesem nedokonavým (Kdopak ti ty šaty šil?). Teprve při kvalifikaci výkonu užijeme slovesa dokonavého (Hezky ti to ušil). To jsou věci známé (Kopečný, 1962, § 52).

Jinou situaci zachycujeme v dobách vzniku slovesného vidu. Jeho vznik je spjat s a-ovými derivacemi typu pasti padati, sъpasti sъpadati, vъčęti vъčinati, propęti propinati, sъbьrati sъbirati apod.[2] O prézentu všech těchto deverbativ na -ati, -ajǫ můžeme s Maslovem říci, že se u něho kromě nedeterminativního a iterativního významu začalo uplatňovat téměř až emfatické zdůrazňování průběhu děje. Byl to příznakový rys této nové slovesné řady. A zároveň mocný podnět k sémanticky pojatému protikladu „průběhovosti“ proti „neprůběhovosti“, tj. k pojetí slovesného vidu. V prézentu se tento nový protiklad nedokonavosti/dokonavosti nejjasněji a nejdříve gramatikalizoval. A není divu, že se rys příznakové průběhovosti s některými slovesnými formami nesnášel (na to upozornil Kølln, 1958).

Před vznikem derivací na -ati, -ajǫ musily přirozeně nepříznakové prézenty výchozích primárních sloves zastávat všecky funkce, jaké prézens mívá, všecky ty časové významy, které se u něho očekávají. Především tedy význam vlastní přítomnosti. Např. se, azъ posъljǫ angelъ moi „hle, já posílám svého anděla (posla)“; se, pridetъ godina „hle, přichází hodina“, když se v Mt 10,2 začínají pojmenovávat apoštolové, praví se o Šimonovi, že narečetъ sę Petrъ (tak v kodexu Mariánském, proti „modernějšímu“ naricaetъ sę v kod. Zografském); podobně ve Frizinských zlomcích (II, 16): bratriia pomenem ze dai zino uueboʃi nareʃemze „bratři, pomněme, že se nazýváme syny božími“). Strus. rěka vъtečetь (vъnidetь) je „řeka vtéká“, potečetь „teče dál“ (podle kontextu i „vytéká“). Stslin. (ještě z Friz. zlomků I, 29—30) boʃe tebe poronʃo me telo Í mó duʃú („Bože, tobě poroučím své tělo i svou duši“). Stčes. tu, odňadž vzchodí zořě, (voda) obteče Polednie moře (Alx.; tamtéž v podobné souvislosti řěka … oplove[3]) atp. — Prézens ovšem vyjadřuje, jakožto forma co do času nepříznaková, často také význam budoucí (jako — v různém rozsahu — i v jazycích jiných: skoro výlučně v gótštině, často v němčině a v maďarštině, ale leckdy i v řecké koiné). Ze staroslověnštiny srov. např. ědętъ ništii i nasytętъ sę (ž. 21,27) „budou jíst“; po tomь ěsi i piješi ty (Lk 17,8) „potom budeš jíst a pít ty“; poslědь že po mьně ideši (J 13,36) „nakonec půjdeš za mnou“; tu i vidite (Mk 16,7) „tam ho uvidíte“ nebo „budete vidět“, pojǫ imeni gospodju vyšьnumu „chválu budu vzdávat/vzdám“ (psallam ř. ѱαλῶ; ž. 7, 18); tъ sъvědětelьstvuetъ o mьně „ten bude o mně svědčit“, J15, 26 atp. (podrobněji Kopečný, 1981).

[269]Jistě jste si všimli, že tu přítomnost vyjadřují prézenty „dokonavé“ a budoucnost prézenty „nedokonavé“. Aby bylo vidět, na jak chatrných základech je postaveno pravidlo, že by „dokonavý“ prézens musil mít význam budoucí, kdežto „nedokonavý“ že má význam přítomný. Ten má velmi často význam budoucí! Proč však oba ty vidy píšeme v uvozovkách? Protože zatímco novou derivační řadu na -ati, -ajǫ je dobře možno nazvat imperfektivní — její prézens nemá také nikdy význam budoucí a nezná např. part. l-ové ani aorist — nelze ještě proto nazvat příslušná výchozí slovesa „perfektivními“, a to stricto sensu ani tehdy ne, když jde o slovesa prefigovaná. Jejich prézenty jsou ještě stále po jisté období předvidové; jejich eventuální perfektivita je promítnutím našeho pojetí do minulosti.

Derivace na -ati, -ajǫ byla ve svých počátcích velmi vitální. Máme např. k prositi i prašati, k živiti i življati, k běžati i běgati. To vedlo k soudům, že příslušná výchozí slovesa prositi, živiti, běžati musí být „perfektivní“ nebo alespoň „také perfektivní“. Důvodem k tomu bylo zase naše české měřítko, zjištění, že tato slovesa mohou mít prézenty v budoucím významu. Jako by ten nemohlo mít každé primární „nedokonavé“ sloveso,[4] např. glagolati. Ve stsl. větách pridetъ godina, jegda kъ tomu vъ pritъčachъ ne glagoljǫ vamъ „přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit v podobenstvích“ (J 16,25) nebo pridetъ godina da vsjakъ iže ubьjetъ vy, mьnitъ sę služьbu prinositi bogu „přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslit, že tím prokazuje Bohu službu“ (J 16,2) máme právě naopak sloveso dnes dokonavé ve významu přítomném a sloveso dnes nedokonavé v budoucím.

A je tu ještě jedna okolnost, na kterou třeba upozornit: Máme totiž řadu prézentů, které jsme ochotni pokládat za dokonavé, protože mají budoucí význam (a jsou nadto většinou prefigované). Avšak není to, kupodivu, význam dokonavý! Vynechme četné příklady staroslověnské a spokojme se jen staročeskou řadou prézentů s předponou vz-, jako nevzbojím sě tisícuov, vzčakaju jmene tvého, ktož vzbydlí v stanu tvém apod. (Kopečný, 1962, s. 80). Mají sice budoucí význam, ale opravdový, příznakový, takový, jaký dnes vyjadřuje futurum nedokonavé. Novočeské překlady těchto míst znějí nebudu se báti, čekati budu a budu bydliti má místo vzbydlí už žaltář Klementinský. Vidíme to leckdy i u „perfektiv“ s jinými prefixy: on usúdí svět zemský v žaltáři Wittenberském nahrazuje už Klementinský opisným súditi bude (ž. 9,9); ve jmě mé ďábly vypudie v bibli Drážďanské zní budú vypúzěti v bibli Olomoucké (tak jako „jazyky vzmluvie novými“ je nahrazeno tvarem budú mluviti[5]). — Podobně je tomu u prézentů s n-ovým infixem. Opakujme příklady Němcovy (1958): Husovo stanu v pravdě boží až do smrti je novočeské budu stát v pravdě boží … Když vynecháme podezřelé nesadu „non sedebo“ (tedy „nebudu sedět“), máme tu doposud nejjasnější příklad v českém a severoslovanském reflexu za bǫdǫ. Zde nelze mluvit o dokonavosti — ale na druhé straně třeba upozornit, že i toto zdánlivě tak typicky futurální bǫdǫ je ve staroslověnštině doloženo i v přítomném významu ‚vznikám, stávám se‘: egda vьsěno bǫdetъ vъzdrastetъ i bǫdetъ bolje vьsěchъ zelii (Mk 4,32) třeba podle znění originálu (ἀναβαίνει ϰαὶ γίνεται μεῖζον) přeložit „když [270]je zaseto, vzrůstá a stává se větším nežli všechny byliny“.[6] — Je konečně známo, že se dosud neperfektivizovala futura s po- u sloves determinativních (typ ponesu, povezu) v češtině, slovenštině, luž. srbštině, slovinštině a patrně i srbocharvátštině. Ve východohercegovských nářečích máme podobná nedokonavá futura v typu „kad mu uspišeš, pozdravi ga“ = kad mu budeš pisao …; kad te uzbije, ja ti ću pomagati = kad te će biti …

A tak proces perfektivizace ingresívních prézentů, tj. právě těch prézentů, které jsou pro futurální pojetí, pro „výhled do budoucnosti“ (Ausblick in die Zukunft) nejzpůsobilejší, není vlastně zakončen v některých slovanských jazycích doposud. Není také divu, že se taková praesentia pro tuto futurální perspektivu, pro toto čekání na pokračování nejvíc brání pojetí „celkovosti“, „uzavřenosti“ — tedy zkrátka dokonavosti. U futurálního typu ponesu se ovšem jeho původní ingresivita dávno ztratila, ale zůstal její důsledek, totiž nedokonavost.

Při spoluredaktorské práci na Staroslověnském slovníku, kde jsem se musil — při zaběhnuté už praxi — s kvalifikací slovesného vidu potýkat, jsem pozvolna začal chápat, proč se stručný slovník Sadnikové a Aitzemüllera (1955) do tak delikátní věci, jakou je určování slovesného vidu ve staroslověnštině, velmi moudře nepouští.

Nyní však shrňme a odpovězme na otázku, jak by tedy bylo třeba slovesný vid v té době kvalifikovat. Zde nevystačíme s novodobými zkratkami pf. a ipf.

Proti nové derivační řadě skutečných imperfektiv (ipf.) na -ati, -ajǫ stály totiž jednak nepříznaková primární „imperfektiva“, jednak dvě skupiny „perfektiv“; všecko ovšem s uvozovkami, někdy — třeba říci — notnými:

a) Primárními „imperfektivy“ míním simplicia typu idǫ, běžǫ, padǫ, ěmь, pьjǫ, živ’ǫ, prošǫ, rekǫ, pojǫ, *golgol’ǫ, tьrp’ǫ atp. (zkratka „ipf.“).

I k těmto „imperfektivům“ byly někdy přitvářeny nové expanzívní deriváty. Ale buď časem zmizely (jako zmíněné prašati, življati), protože primární „imperfektiva“ prositi, živiti se stala imperfektivy skutečnými — nebo se jejich východisko stalo perfektivním (jako např. padǫ nebo rekǫ) — anebo se stal nový derivát „iterativem“, tj. indeterminativem (jako běgati, lětati).

b) Zpočátku nepříznaková „perfektiva“ (zkratka „pf.“) typu pověděti, priběžati/priběgnǫti, priletěti, sъbьrati, sъgrešiti, sъpasti, vъteťi (*vъtekti) atp. se v dalším vývoji stala perfektivy skutečnými. I v nejstarších fázích má u nich prézens zřídka význam přítomný.

Zvláštní, i když nikoli ostře odlišitelnou sémantickou skupinu tvořila

bb) ingresíva — ať už typu vъzbojǫ sę, vъzchvaljǫ …, ponesǫ, povedǫ … (řidčeji s jinými prefixy, např. ubojǫ sę, iždenǫ) — či s nazálním infixem, jako sędǫ, lęgǫ, stanǫ, bǫdǫ. Zkratka snad „ingr.“ (vzhledem k nedokonavému futurálnímu významu), anebo „pf.“, protože patří morfologicky do jejich okruhu a často najdeme obě funkce („pf.“ i „ingr.“) u téhož slovesa.

Řekli jsme už, že ingresíva jsou pro svůj výhled do budoucnosti, pro svou futurální perspektivu, velmi vhodná pro vyznačení futura. Že ovšem právě tento rys perspektivy očekávání, pokračování byl překážkou pro jejich perfektivizaci. Perfektivizovala se jen vlivem morfologicky totožných (někdy vnitřně homonymních) sloves neingresívních (jimž zase pomáhala utvrdit futurální význam), když se futurální význam začal cítit jako charakteristický rys perfektivnosti (na slovan[271]ském severu). Kde se tak stalo v plné míře (např. v polštině a v ruštině), tam už neexistuje žádné prosté nedokonavé futurum — až na budu (będę), které však není prefigované.

Je tedy vidět, že na počátku tu stojí jen jediná skupina sloves jako vidově vyhraněná: ta příznakově nedokonavá deverbativa na -ati, -ajǫ, dobře odlišená od ostatních sloves i morfologicky tím, že netvoří aorist ani „minulostní“ (přesněji snad „rezultativní“) participia (tedy např. ani příčestí l-ové). Na tyto morfologické příznaky dobře upozornil H. Kølln (1958). Určovat v tom souhrnu ostatních sloves vid podle možnosti futurálního významu prézentu vede ke zmatkům. Zastihujeme situaci, kdy každý „nedokonavý“ prézens může znamenat futurum a kdy dosti sloves „dokonavých“ dosvědčuje u prézentu ještě význam přítomný (voda potečetь je pův. voda teče dál) — a kdy u té většiny „dokonavých“ prézentů, které futurální význam mají, to nebývá vždy náš význam dokonavý.

Jistěže napadne čtenáře otázka: Copak tyto věci neviděli aspektologové, kteří stanovili pro vidy ve staroslověnštině ono české, resp. severoslovanské měřítko? Většinu jich jistě vidět musili. Co jim tedy pomáhalo to měřítko držet a navyklý obraz neopouštět? — Byly to dvě „opory“: Tam, kde se realita neshodovala s teorií, mluvili buď o jiném pojetí překladatele, anebo o obojvidovosti příslušného slovesa. Např. Uljanov považoval za obojvidové i glagolati, když u něho bylo nemožné popřít futurální význam prézentu. Zcela správně! Kdybychom vyšli z předpokladu, že futurální význam prézentu je známkou jeho dokonavosti, byla by to pravda — jenže pak by všecka neprefigovaná primární slovesa byla vidově ambiguální. Došlo by se tak jinou cestou k tomu, co tvrdíme my: že totiž nebyla ještě vidově vyhraněná.

Co se týče předpokladu „jiného pojetí“, je pravda, že by se jím leccos dalo „smést se stolu“. Ale za prvé: musili bychom popřít zřejmou a pochopitelnou snahu překladatelů, aby právě zachovali pojetí originálu. Zejména, když jde o texty sakrální. — A za druhé: nevysvětlili bychom ani pak všecko. Jaképak mohl mít jiné pojetí autor Mt 10,2 v Mariánském kodexu, když píše o Šimonovi, že Petrъ narečetъ sę nežli autor kodexu Zografského, který to vyjádřil „moderněji“ naricajetъ sę? Není přece možné připustit domněnku, že autor myslil na to, že se tak Petr teprve v budoucnosti nazve. Protože toto své druhé jméno Petr dostal Šimon už od svého prvého styku s Kristem.

Je pravda, že prézenty prefigovaných sloves mají pro svou determinaci předponou futurální význam častěji než prézenty sloves neprefigovaných (tedy později nedokonavých). Vždyť např. i v gótštině je situace podobná. V tom neúplném okruhu, kde jsem si toho všímal (Kopečný, 1981, s. 103), jsem zjistil, že z neprefigovaných prézentů má tu futurální význam jen o málo víc než třetina, kdežto u prefigovaných je to polovina. Determinace prefixem tu trochu připomíná naši determinaci ve smyslu ingresívnosti. Jinak ovšem u gótštiny není vyhnutí, i neprefigovaný prézens musil vyznačovat futurum, pro které gótština (právě tak jako staroslověnština) morfologické prostředky neměla. A to (na rozdíl od slovanštiny) ani ty sekundární, neboť opisná gótská futura by se dala spočítat na prstech.

 

LITERATURA

 

KOPEČNÝ, F.: Slovesný vid v češtině. Praha 1962.

KOPEČNÝ, F.: Ein gemeinsamer Charakterzug des altkirchenslavischen und gotischen Zeitwortes. In: Wiener slav. Almanach, 8, 1981, s. 295—306.

KØLLN, H.: Die Entstehung des slavischen Verbalaspektes. Sc-Sl, 4, 1958, s. 308—313.

KŘÍŽKOVÁ, H.: Vývoj opisného futura v jazycích slovanských, zvláště v ruštině. Praha 1960.

MASLOV, Ju. S.: Zur Entstehungsgeschichte des slavischen Verbalaspektes. ZfSl, 4, 1959, s. 560—568.

[272]NĚMEC, I.: Geneze slovanského systému vidového. Praha 1958.

SADNIK, L. - AITZEMÜLLER, R.: Handwörterbuch zu den aksl. Texten. Heidelberg 1955.

 

R É S U M É

Über das älteste Aspektstadium des slavischen Verbs

Die älteste aspektuell voll entwickelte Verbalklasse stellen die Deverbativa auf -ati, -ajǫ vor. Diese waren merkmalhaft imperfektiv, ihr Präsens bezeichnete nie die Zukunft und sie sind auch formell klar begrenzt: sie bilden keinen Aorist, weder die sogenannten Vergangenheitspartizipia (das l- und das s-Partizip).

Die übrigen „Imperfektiva“, wie z. B. iti, jasti, piti, postiti sę, živiti, viděti, slyšati, mьněti, rešti, glagolati, prositi, cělovati, věnьčati, žьrti usw., waren im Gesensatz zu ihnen merkmallos. Ihr Präsens bezeichnete oft die Zukunft. Die obengenannten Formen sind bei ihnen geläufig. Erst später (und stufenweise) fließen beide Gruppen zusammen.

Wenngleich sehr bald nach der Entstehung der merkmalhaften Imperfektiva die Perfektivität als ihr Gegenpol ercheinen mußte, treffen wir noch zweierlei Zeugnisse jenes ursprünglicheren Zustandes an, wo man noch nicht über die Perfektivität im heutigen Sinn sprechen konnte — vielleicht mit Ausnahme der nǫti-Perfektiva. Man trifft nämlich noch, freilich nur noch in Resten, die gegenwärtige Bedeutung des Präsens von „Perfektiven“ an, u. z. im Aksl., Aruss., Atsch., Asorb. und Apol.

Und bei manchen Verben, die man typologisch als perfektiv auffassen möchte, trifft man zwar bei ihrem Präsens die zu erwartende Futurbedeutung an, aber nicht die perfektive, sondern die imperfektive. Die diesbezüglichen einfachen Futura werden später durch umschriebene imperfektive Futurformen ersetzt. Meist sieht man das bei den sogenannten ingressiven Präsentien, aber auch sonst. Die Grenzen kann man hier nicht leicht ziehen, da die diesbezüglichen Präsentien je nach dem Kontext perfektiv oder imperfektiv aufgefaßt werden können. Klar sieht man aber, wie schwer sich die wirklichen ingressiven Präsentien perfektivieren ließen. Bei einigen Typen ist der Prozess der Perfektivierung bis jetzt nicht abgeschlossen.


[1] Zde nehleďme na to, že neakční slovesa se do takového sémantického vymezení vměstnávají těžko. Že např. slovesa schopnosti najdeme při této významové náplni v obou videch: dovést něco, pf. = umět něco, ipf. — A taková slovesa jsou přirozeně nepárová. Sémanticky se dnes už vid definovat nedá.

[2] Podrobnější rozbory podal jednak Ju. S. Maslov (1959, zejm. s. 566), jednak H. Kølln (1958). — Širší okruh motivů uvádí I. Němec (1958, srov. zejm. závěry na s. 94—99).

[3] Strus. a stč. příklady přebírám z díla H. Křížkové (1960, s. 34).

[4] Termínem primární nedokonavá slovesa označuji simplicia typu ėmь, pьjǫ, večerějǫ, vedǫ, *ьdǫ, padǫ, *golgol'ǫ, mьn’ǫ, prošǫ, soďǫ, živ’ǫ … (tedy i denominativa) — a pak též zdánlivě prefigovaná, jednak typu sъvědětel'stvujǫ (denom. k sъvědětel'ь), jednak obitati, upъvati, kde vědomí prefigovanosti potuchlo.

U všech těchto sloves (i mnohých podobných) je futurální význam prézentu, kontextem nepodmíněný, dobře doložen.

U prefigovaných „perfektiv“ (sъberǫ, sъpadǫ, prileťǫ, vъčьnǫ, …) třeba upozornit na ingresívní typy vъzbojǫ sę (ubojǫ sę) a zejména ponesǫ, povezǫ. — Vedle ingresív prefigovaných máme i infigovaná ingresíva typu sędǫ, lęgǫ, stanǫ … a Němcův (1958) typ svьtnetь, *bъdnetь.

[5] Podobně v paralelním textu stsl.: běsy iždenǫtъ, języky vъzglagoljǫtъ novy, Mk 16,18. — Zde třeba poznamenat, že i kdybychom pokládali tato stč. prefigovaná prézentia (místo opisných futur) za vliv stsl., na situaci to nic nemění. Důležité by bylo, že toto (patrně ovšem domnělé) napodobení staroslověnštiny bylo ještě možné.

[6] Nejde o doklad ojedinělý: ve větě „o prošьstvii ženicha vъplь polunošti bude“ (Bes 62b) je vъplь bude (clamor fit) totéž jako mlъva byvaetъ v Mt 27,24, tj. ‚vzniká hluk‘ — (při čemž, mimochodem, pascha byvaetъ v Mt 26,4 má futurální význam ‚nastanou velikonoce‘). — Ostatně i nikakež nebudeš najmenšie v bibli Drážďanské má v pozdějších překladech variantu (podle originálu doslovnou) „nikoli nejsi nejmenší“ (už v Olom. bibli „nikakež menšie nejsi“). Prézentní význam má bǫdetъ i v Zogr. J 11,57.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 4, s. 268-272

Předchozí Miroslav Komárek: Prefixace a slovesný vid (K prefixům prostě vidovým a subsumpci)

Následující Milada Hirschová: K jednomu typu výpovědí běžně mluvené češtiny