Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Mluvnická kodifikace spisovné češtiny

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

Codification de la grammaire du tchèque litteraire

Ve sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ je postaven jako samozřejmý předpoklad a základ každé péče linguistů o spisovný jazyk požadavek „teoretického poznání existující normy současného spisovného jazyka“ (na str. 81 a násl. a 245).

Z četných stále opakovaných nářků nad tím, že se u nás píše nedokonalou spisovnou češtinou proto, že autoři nedbají běžných příruček mluvnických, zvláště úředních Pravidel českého pravopisu, zdálo by se na první pohled, že takové volání po poznání normy spisovné češtiny je zbytečné, že taková norma zde je, a to snadno přístupná v uvedených Pravidlech, nadaných úřední autoritou. — Nehledíme-li však ani k tomu, že norma spisovného jazyka nepřestává na pravopisu a jeho hláskové a tvarové podobě, nač se jedině omezují Pravidla, nesmíme nikdy podléhati omylu dosti rozšířenému, že by mluvnický systém (mluvnice) spisovného [9]jazyka — stejně ovšem jeho slovník, ale nám zde nyní jde pouze o stránku mluvnickou — byl dán v jakékoliv sebe autoritativnější příručce. V ní je jen lepší nebo horší jeho kodifikace, avšak systém sám existuje v jazyce jako jeho mluvnická norma, jako soubor jazykových prostředků mluvnických, který je v jeho kolektivním usu a má tendenci státi se stabilisovaným a normativním. Nepopírám tím značný vliv, který může kodifikace míti na normu spisovného jazyka, jako nelze na druhé straně upírati individuální vliv spisovatelů na ni, ale v statickém průřezu spisovného jazyka v dané době je třeba dobře rozlišovati: individuální konkretní projevy jazykové, normu spisovného jazyka (usus kolektivní) a její kodifikaci.

V konkretních projevech i zaměřených na spisovný jazyk budou vždy větší nebo menší úchylky od spisovné normy, od usu kolektivního, avšak jejich složitou problematiku nechávám zde stranou, jakož i funkční zvrstvení normy samé, o němž jednám ve svém článku v citovaném sborníku o „Spisovné češtině“. Pro jejich poměr ke kodifikaci je však zcela zřejmé: čím lépe kodifikace vystihuje skutečný usus spisovného jazyka, tím menší je počet odchylek i v konkretních jazykových projevech od kodifikace. Naopak, čím je kodifikace nedokonalejší, čím více se liší od skutečného usu, tím víc je odchylek; tam pak, kde je kodifikace známa, zvyšují se rozpaky, čím se řídit, zda kodifikací nebo vlastním jazykovým povědomím, a vnáší se tak kolísání do té ustálenosti, které již spisovný jazyk ve své normě dosáhl. Nejde tedy jen o to, aby ten, kdo užívá spisovného jazyka, znal co nejlépe jeho kodifikaci, jak se domnívají její obránci — vždyť kodifikace má vždy jen úlohu prostředníka —, nýbrž také o to, aby kodifikace sama byla co nejlepší a pedagogicky co nejúčinnější, a to je vlastní úloha linguistů.

Shoduje se dnešní kodifikace spisovného jazyka českého v úředních Pravidlech a školských mluvnicích poměrně ideálně s existující jeho normou, nebo je sama svým rozporem s ní pramenem četných úchylek? Již stálé nářky nad vytrvalými a častými chybami proti Pravidlům svědčí spíše pro eventualitu druhou. Je v nich opravdu dosti pouček a předpisů, které se neshodují s novou spisovnou češtinou. Všimneme si blíže alespoň dvou skupin tvaroslovných.

 

Podle Pravidel je ve spisovném jazyce správné psáti na př. oři pole, učednice páří a nesmí se užívati tvarů ořu, pářou, podle Gebauerovy-Ertlovy školské mluvnice boty vrží, nikoli vržou, zato však vedle tvarů lžou, stůňou uvádějí Pravidla dosud i lží, stůní; Chelčický sice opravdu psal lidé stóní, kněží selží, ale v dnešním jazyce spisovném u všech těchto sloves existují jen tvary na -u a -ou, jako stůňu, stůňou, ořu, ořou atd. (vedle tvarů na -ám, -ají u některých z nich). Jsou to vesměs slovesa typu mazati — maži (mažu); Pravidla u všech sloves této skupiny — kromě uvedeného lžu, -ou, stůňu, -ou, dále pošlu, -ou, stelu, -ou a pak u sloves na retnice, jako dřimu, -ou, sypu, -ou — předpisují v 1. osobě jednotné a v 3. osobě množné jedině tvary na -i, -í a nepřipouštějí tvary na -u, -ou.

Ve spisovném jazyce novém, v druhé polovině 19. století, stěží by se našly tvary, jako klouži, -í, líži, -í, kouši, -í, žádané Pravidly; potkáváme jen tvary, jako koušou (u R. Svobodové, Vrby a j.); ba také s absolutní převahou se vyskýtají tvary češu, mažu, řežu, tešu, vážu a češou atd., na př. češou u Hálka, mažou, namažou u Jiráska (Řekové mažou Turky), u Holečka, Herrmanna, Vrby, Čapka Choda a j., řežou u Jiráska (řežou dříví), [10]Vrchlického (jen cítit pouta, jak nás řežou v ruce, Sonety samotáře), Herbena (tóny tak pronikavě ostré, že řežou do srdce), tešou u Hálka (do sebe ostřím mečů), u Vrchlického (balvany kutálejí, tešou skály), vážou u Němcové (kytice), u Jiráska (vážou ho, poutají), u F. X. Svobody (povinnosti vážou ji) a j. a jen zcela ojediněle podnes Pravidly předpisované tvary, na př. v archaisujícím spojení řeží a kolí u Holečka v Našich 6 (Sp. 11, 121 v psaní jezuity-vychovatele plném archaismů), váží u Vrchlického vázané rýmem stráží (juž meč mu berou, ruce váží, Nové básně epické). Spíše lze nalézti tvary káži, dokáži, táži se, pláčí, skáčí, píší atd., na př. dokáži u F. X. Svobody, Machara v próze (dokonce v přímé řeči), ve verších u Čecha káží (jakož černé knihy káží, Šotek), táži se u Hálka, Machara, pláčí u Hálka, Vrchlického,[1] ale častěji u týchž autorů i jinde dokážu, kážu, kážou, jenom ukážu, dále tážu se, pláču, pláčou (u Němcové, Hálka, Čecha v Šotku a j., u Vrchlického, Holečka, Herrmanna, Herbena, R. Svobodové, Vrby a j.).[2]

Teprve u zřejmých archaismů víží, dýší, páší vyskýtají se jedině tvary na -i, -í jako u šepci, pokud ovšem se jich vůbec užívá.

Díváme-li se na tyto sporné tvary s hlediska dnešního slovesného systému spisovné češtiny, vidíme jasně, že u sloves s présentními tvary na -eš, -e atd. je 1. osoba sing. a 3. osoba plur. zakončena na -u, -ou nebo na -i, -í. Tvary na -i, -í jsou pravidlem u sloves na -je typů pije, miluje, které i jinak tvoří samostatnou skupinu, zvláště důsledně u typu miluji, -í.[3] U ostatních sloves na -eš, -e jsou tvary na -u, -ou a toliko u některých sloves na ž, š, č typu mazati — maže, tesati — teše, plakati — pláče bývají vedle nich ještě také tvary na -i, -í, častěji u sloves „knižního“ jazyka, jako píši, káži, dokáži, ukáži, táži se, pláči, než u ostatních a nejsou vůbec u sloves užívaných převahou ve funkci prostého sdělování, jako kloužu, koušu, lížu, lžu, vržu. Výjimky tvoří jen zřejmé archaismy víží, dýši, -í, páši, -í, repcí, šepcí a pod. Po souhláskách jiných, jako ř, l, ň atd., jsou ovšem jenom tvary zakončené na -u, -ou (ořu, pářu, kářu, kašlu, stůňu atd.).

Závěr tento, ve svém jádře tak jednoduchý, shoduje se skoro úplně s daty o usu nového spisovného jazyka v Historické mluvnici Gebauerově (v díle o časování z r. 1898, 2. vyd. 1909): jen na -i, -í jsou zakončeny u něho tvary páši, víži, repci a pod., označené jako archaismy, jen na -u, -ou slovesa kašlu, kloužu, lížu, lžu, ořu, pářu, pošlu, stelu, stůňu, vržu, viklu a ovšem slovesa s retnicemi, jako sypu; u ostatních sloves, vesměs na ž, š, č, uvádí tvary obojí češi i češu (vedle česám), káží i kážou atd.

Gebauer již před tímto konstatováním v Histor. mluvnici (srov. tam ještě str. 6 a 25 o pronikání tvarů -u, -ou do spisovného jazyka) byl ochoten uznati prostý fakt existence těchto tvarů ve spisovném jazyku, a to v rozsahu ještě širším; v škol. Mluvnici české z r. 1890 píše: „Nepřehlasované u … vyskytuje se dosti často také v novém jazyce spisovném: kryju, laju, kupuju, tešu“ („dosti často“ bylo pak v Příruční mluvnici z r. 1900 oslabeno na „namnoze“) a ještě zřetelněji v dopise k Bartošovi z r. 1875: „Píšu, píšou atp. má Lepař ve své úvaze v Listech filol. a v Komenském to kdosi[4] nazval ‚drvoštěpskými‘ formami; ale já bych s Vámi souhlasil a zde onde formu nepřehlášenou nechal“ (Naše řeč 4, 101). Není v oné době osamocen: Zikmund ve své středoškolské Gramatice jazyka českého z r. 1865 má tvary na -u, -ou u všech těchto sloves i u typů biju, miluju (uvádí správně víži-vážu), nezavrhuje je zcela ani [11]Matiční brus z r. 1877, ani jeho vydání pozdější, abych uváděl jen příručky s jakousi autoritou. Avšak do jisté míry je ve spisovném jazyku uznal již Dobrovský v obou vydáních své Lehrgebäude der böhmischen Sprache, průbojně je uváděl do spisovné řeči Franta Šumavský (v Květech 1846 a j.), později Th. Vodička (v Hlídce lit. 1892) a j. Nově se přimlouvá o připuštění tvarů, jako mažu, mažou, J. Janko v Naší řeči („Tvary přehlasované znějí dnes strojeně, učeně.“ 5, 1921, 195).

Přes to Pravidla až do posledního vydání z r. 1926 — proti skutečnému usu i proti liberálnější starší tradici — nedovolují tvary, jako tešu, řežu atd., ba ani ne ořu, pářu; vydání Gebauerovy-Ertlovy školské mluvnice z r. 1926 připouští alespoň ještě ořu, kářu, ale učí páři, vrži. — K důvodům toho, proč tak archaisují Pravidla a proč zase teorie tam, kde připouštěla tvary na -u, -ou, uznávala je pak šmahem i u typů biju, miluju v celém rozsahu tak, jak jsou v obecné lidové češtině, vrátím se při výkladu o druhé tvaroslovné skupině.

 

Pravidla neshodují se s usem spisovného jazyka rovněž u mnoha podstatných jmen ženského rodu bez koncovky typu pěst, hůl, ves. Podle nich nejsou dnes spisovné u takovýchto podstatných jmen tvary, jako po probděných nocích, dlouhým nocím, našim myslím, opírat se o hole, na stepích, o různých solích, všemi lžemi a j., nepřipouštějí tvary, jako z leče, do náruče, z anglické ocele, tři čtvrtě, ke třem čtvrtím, dlouhým nitím, ke vsím, na perutích, na poutích, v pastích, všemi těmi vsemi, zděmi a pod., neboť tu žádají vesměs jen tvary na -i, -em, -ech, -mi. Zato uvádějí jako možné tvary dnes ve spisovném jazyce z rozkoši, do síti, krk labuti, lati na střeše, měřiti na pídi a j., které opravdu nikdo nenapíše ani neřekne, a dekretují jako jediné správné tvary k našim hrudem, nitem, myšem, solem, v hrudech, o chutech, v hutech, v pěstech, zdmi, vesmi a pod. Tento výčet bylo by snadné ještě značně rozšířit.

Není potřebí podrobných dokladů, aby bylo zřejmé, že se i v této skupině tvarů zamítají formy v novém spisovném jazyce zcela obvyklé a nahrazují většinou tvary strojenými, možnými takřka jen v školských korekturách.

Nemají však tyto předpisy namnoze oporu ani v tradici mluvnické kodifikace: zavrhované vsím čteme v bibli Kralické (k svým vsím), vsemi je v Dobrovského Lehrgebäude (přede všemi těmi vsemi), obojí tvar vsím i vsemi uvádí Gebauerova Historická mluvnice jako normální tvar novočeský, a přece setrvávají Pravidla do posledního vydání jen na tvarech vsem, vesmi (tvary vsím, vsemi připouští nové Trávníčkovo vydání Gebauerovy Příruční mluvnice). Anebo tvar hole se připomíná již v Rosově mluvnici z r. 1672 a u Dobrovského, s tvary nitě, hutě, nitím, hutím, myším, myších setkáváme se u Rosy, Dobrovského a jsou to podle Gebauerovy Historické mluvnice normální tvary novočeské, rovněž jako nepřipouštěné v Pravidlech tvary zdím, zdích, nocím, nocích, pastích, perutích a j.; také tvary čtvrtě, lžemi, zděmi vnikají již podle Dobrovského do nové spisovné češtiny a uvádějí se v mnoha dalších mluvnicích. Už v Dobrovského Lehrgebäude, zčásti i v mluvnicích starších, jsou zařaděna jména obruč, rozkoš ke vzoru duše (daň), tedy s 2. pádem obruče, rozkoše a v Gebauerově Historické mluvnici se k nim připojují jména káď, labuť, lať, leč, píď, síť, ocel (jen „zřídka oceli“), a přece Pravidla tvary leče, té ocele ani nepřipouštějí a stále se pokoušejí vedle tvarů na -e alespoň udržeti ještě tvary kádi, labuti, lati, obruči, pídi, síti v 2. pádě jednotném.

Ve značné míře se Pravidla zde rozcházejí nejen s přesnými údaji Gebauerovy Historické mluvnice o nové spisovné češtině, ale zčásti i se schematičtější a rigorosnější Gebauerovou Příruční mluvnicí, která přejala tekst prvního vydání jeho školské mluvnice z r. 1890, a s pozdějšími vydáními Příruční mluvnice i školské. Ty doporučují tvary na -e, -ím, -ích, -emi z uvedených slov alespoň u těchto: čtvrt, hůl, huť (v pozdějších vydáních), chuť, nit, ocel, past, peruť, pěst, pout a ves (u pout a ves teprve ve 4. vydání Příruční mluvnice), zeď, [12]pokud u nich tvary na -i, -em, -ech, -mi nejsou již v užívání, ale ani ony neuvádějí jako možné takovéto tvary u jmen hruď, mysl, myš, lež, noc, step, sůl (Ertlovo vydání mluvnice školní ani u slov chuť, ocel, past, zeď a připojuje dokonce zcela zbytečně nově mezi podstatná jména vzoru kost, tedy s tvary na -i, -em atd., slova náruč, obruč, přípřež, spřež).

Tedy ani školské mluvnice nemohou u této skupiny ve všem poslechnout Pravidel; tím méně se jimi řídí skutečný usus spisovný. Důvody této neshody nemůžeme hledati v drobných nedopatřeních Pravidel, jaká lze snadno opravovat, nýbrž jsou hlubší, — tkví v jednostranném historickém pohledu na jazyk: všechna tato podstatná jména, o něž jde, byla dříve kmeny na -i, totiž měla tvary podle typu kost (t. j. v 2. pádě jednotném -i, v množném čísle v pádě 1. a 4. -i, dále v 3. -em, v 6. -ech, v 7. -mi), a proto je snaha Pravidel zachovat u nich jedině tyto tvary anebo alespoň stále ještě připouštět a tak je udržet v tomto starém zařadění, platném zhruba do XVI. století.

Podíváme-li se na skloňování těchto jmen podle dnešního stavu spisovného jazyka, mizejí nesnáze s násilným jejich zařaděním; jsou seskupena do dvou typů:

A. Typ kost s tvary na -i, -em n. -ím, -ech n. -ích, -mi v pádech výše uvedených.

Náleží sem jména ženského rodu na -t (-st) a na retnice (kromě na -ev), dále ojedinělá, jako věc, noc, moc (pomoc, nemoc, velmoc), řeč, myš, veš, lež, rež, mysl, ves, směs, Rus, a některá ze substantiv na -ť, -ď, zvláště „knižní“, jako odpověď, zpověď, hněď, žerď, hruď, hlať, pleť, stať, závěť a j. (žádné na -ň, -ř).

Jen dativ a lokál na -em, -ech mají slova věc, řeč, převahou slova na -st, zvláště na -ost, a slova -věď (odpověď, zpověď); jinak převládají tvary na -ím, -ích. Instr. na -emi jsou ojedinělé: vsemi, lžemi, myslemi, nemocemi, velmocemi.

B. Typ daň s tvary na -e, -ím, -ích, -emi v uvedených pádech s variantem na -i místo -e; ve vokativu bývají také tvary na -i (tváři a p.).

Patří k němu všechna substantiva ženského rodu na -ň, -ř, většina na -ť, -ď, -č, -ž, -š a na -c, -s, -z a -l (ovšem i niť a čtvrť, spíše s než s -t). Variant na -i je jen u některých z nich (u žádného na -ž, -š, -č), většinou cítěný jako archaismus, na př. do peci, z mosazi, z černi, do huti; trati, peruti a pod.; pravidlem se vyskýtá jen u některých, zvláště v 2. pádě jednotném, jako soli, zdi, lodi. Instr. množný je ojediněle na -mi, jako dveřmi, loďmi, fakultativně i u jiných, jako pečetmi, perutmi, zdmi a j.

K takovému roztřídění podstatných jmen ženských tohoto typu měl nejblíže Václav Rosa ve své mluvnici z r. 1672; zakládá je také na skutečném tehdejším stavu, zhruba již shodném s dnešním.

 

Viděli jsme, že v obou tvaroslovných skupinách příkazy dnešních Pravidel znamenají násilnou archaisaci a roztržku mezi kodifikací spisovného jazyka a jeho skutečným stavem. Roztržka ta je sice tak zřejmá, že předpisy Pravidel ani nemůže do důsledků zachovávati píšící novinář, nechce-li se stát směšný, tvořící spisovatel, nechce-li dosáhnouti nechtěného účinku (archaismy mají svou stylistickou účinnost), přece však úmyslně jsme opřeli svá tvrzení v prvním případě o materiál z nové české literatury, vzatý nikoliv z doby nejnovější, nýbrž z druhé poloviny 19. století, v druhém případě o starší mluvnickou tradici. Ukázalo se dokonce, že ani Gebauerovy Historické mluvnice, tedy výsledků vlastního vědeckého badání Gebauerova, nebylo plně využito v Pravidlech a spíše se vycházelo ze starší a schema[13]tičtější Gebauerovy mluvnice školské z r. 1890 (která je pak skoro beze změny v částech tvaroslovných přetiskována v dalších vydáních i v Příruční mluvnici i v původním úvodě k Pravidlům z r. 1902), ba že se v nich archaisuje i proti ní a v podrobnostech více než v běžných dnešních příručních mluvnicích.

Takovouto archaisaci mluvnické normy spisovné nelze pokládati za vhodné vedení jazyka, za čin cílevědomé jazykové kultury a pedagogiky: spisovný jazyk není museální předmět, který má být konservován, ale nástroj denně užívaný stále širšími a širšími vrstvami národa, proto nelze jej vésti měřítkem minulosti, nýbrž třeba jej říditi podle potřeb soudobého života; proto je třeba i mluvnické kodifikace takové, jaké by bylo možno užívati bezpečně a spolehlivě a jaká by sama nebořila tu ustálenost, kterou jazyk sám má. Kromě toho je úsilí o archaisaci živého spisovného jazyka počínání marné; ta se zdařila a mohla zdařit alespoň zčásti při začátcích nové spisovné češtiny, ale její stupňování v době plného života, ba rozkvětu spisovného jazyka vede jen k rozkolísávání spisovného usu a k potížím pedagogickým.

Pokus o beznadějnou archaisaci spisovného jazyka, jakým se po některých stránkách tvaroslovných jeví dosavadní kodifikace spisovné češtiny, byl možný jedině na pozadí dlouho vžité antithese: „živý“ jazyk, jazyk lidový—proti „mrtvému“ jazyku, jazyku spisovnému; proto byl spisovný jazyk bud násilně zadržován při tvarovém systému dávných dob anebo zase modernisován prostě připouštěním jisté části systému jazyka lidového. Avšak i spisovný jazyk je „živý“ jazykový útvar, autonomní s vlastní normou, tedy i s vlastním systémem mluvnickým. Předpokladem každé mluvnické kodifikace musí býti poznání této gramatické stavby vlastní spisovnému jazyku v dané době. Proto jsem se pokusil stručně na dvou příkladech naznačit, jak může takovéto poznání odstraniti mnoho zbytečných rozporů mezi mluvnickou „teorií“ a praksí a učiniti kodifikaci nejen přesnou, ale i přístupnou a pedagogicky účinnou. O tuto positivní stránku nám jde především a zvláště dnes, kdy komise České akademie připravuje zcela přepracované vydání Pravidel. Za svůj přední úkol pokládá náš časopis přispívat k vhodné kodifikaci spisovného jazyka a tím i k účinné výchově jazykové.

Takovéto stanovisko nechce snad vymycovati vůbec ze spisovného jazyka četné zbytky staršího tvarového systému; s bohatým funkčním rozvrstvením spisovného jazyka souvisí, že se vždy v něm budou takové archaismy uplatňovati, jako na druhé straně budou do něho zasahovati větší nebo menší stopy systémů lidového jazyka, ale jsou to vždy jen prostředky stylistického odstiňování; ten, kdo uzákoňuje archaismy, zbavuje spisovný jazyk těchto stylistických možností.


[1] Zato u Havlíčka nalézáme ještě pravidelně tvary dokáži, táži se, táží se, pláčí, ba i maží.

[2] Děkuji srdečně kanceláři Slovníka jazyka českého, že mi bylo umožněno užíti jejího bohatého materiálu ze spisovatelů tohoto období; úmyslně nedokládám tyto tvary ze spisovatelů stol. 20., ale každá zkouška nás přesvědčuje o shodě.

[3] V hovorovém jazyce spisovném obyčejně jen u tohoto typu miluji.

[4] Totiž J. Ev. Kosina.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 1, str. 8-13

Předchozí Karel Čapek: Kdybych byl linguistou

Následující František X. Šalda: O básnické autostylisaci, zvláště u Bezruče