Desátý mezinárodní kongres fonetických věd v Utrechtu

Marie Dohalská, Přemysl Janota, Jaroslava Pačesová, Zdena Palková

[Rozhledy]

(pdf)

Десятый международный конгресс фонетических наук в Утрехте / The Tenth International Congress of Phonetic Sciences held in Utrecht

Ve dnech 1.—6. srpna 1983 se konal v nizozemském Utrechtu jubilejní desátý fonetický kongres, zhruba po padesáti letech opět v téže zemi, kde byla zahájena tradice mezinárodních fonetických kongresů (Amsterdam 1932). Šlo i tentokráte o kongres s vysokým počtem účastníků (650 ze 44 zemí) i přednesených referátů (přes 400); bylo tedy možno získat globální přehled o dění v oblasti fonetických věd a vyslechnout aspoň část referátů v některé z 22 sekcí. V kongresovém sborníku byla otištěna pouze menší část referátů.

Součástí zahájení kongresu byly dva velmi závažné a věcné projevy: přehled historie i některých aspektů současné fonetiky a fonologie E. Fischerové-Jørgensenové (Dánsko), předsedkyně předešlého fonetického kongresu v Kodani. Vytvořila tak vhodný spojující článek mezi minulými kongresy, kongresem bezprostředně předcházejícím a současným. Svůj projev, v němž se dostalo čestné zmínky i fonetice a fonologii naší, zakončila mírovou výzvou. — Tematickým předznamenáním celého kongresu byl úvodní referát G. Fanta (Švédsko) na téma „Fonetika a řečová technologie“. Zvláštní pozornost věnoval otázkám syntézy řeči, zejména potřebnému zvýšení její kvality a přirozenosti (tyto požadavky byly často vznášeny i v dalších referátech a diskusích) a upozornil i na dosud nevyřešené problémy při návrhu „poznavačů“ řeči. Této problematice bylo věnováno i samostatné sympozium o strojovém poznávání řeči, které podalo poněkud roztříštěný, ale mnohostranný přehled o jeho otázkách a obtížích; platí to především o souhrnném závěrečném referátu J. L. Flanagana (USA), který byl zaměřen na otázky řečové technologie v příštích desetiletích. Flanagan podal střízlivou prognózu zpracovávání řečového signálu i syntézy a poznávání řeči, založenou na vlastní práci i na výsledcích ostatních předních pracovišť. Na totéž téma hovořil v závěru kongresu i J. N. Holmes (V. Británie); v zásadě podpořil a doplnil Flanaganovy závěry.

Dílčími problémy řečové technologie se zabývaly i četné příspěvky v sekcích; otázkám akustiky, fyziologie a percepce řeči bylo věnováno přes 40 % celkového počtu referátů v sekcích. Dalšími výraznými oblastmi zájmu byly suprasegmentální prostředky řeči, fonologie a otázky osvojování řeči. Poměrně málo referátů se týkalo fonetické problematiky při výuce cizích jazyků. Alespoň v stručném přehledu se dotkneme uvedených oblastí.

Problematika suprasegmentálních zvukových jevů byla v programu zastoupena bohatě, přece však méně výrazným způsobem, než tomu bylo na kongresu minulém. Nejde přitom zajisté o pokles zájmu o tuto oblast, protože potřeba systematického popisu souvislé řeči zůstává jedním z naléhavých úkolů současné fonetiky. Příčiny lze spatřovat spíše v tom, že požadavek exaktního, experimentem podloženého výzkumu, který se pro tuto oblast výrazně prosadil v Kodani, se v praxi setkává s většími teoretickými i metodickými obtížemi, než je možno vyřešit v krátkém období čtyř let. Tento stav se odrazil jak v nevýrazném vyznění sympozia věnovaného prozodickým otázkám, tak ve zdrženlivé prezentaci výsledků v referátech v sekcích.

Sympozium na téma „Sémantika, syntax a prozódie“ bylo motivováno snahou formulovat vztahy mezi zvukovými a nezvukovými prvky ve výstavbě textu. Rozsah problematiky byl programově omezen určením věty jakožto základní jednotky. Sympozium řídila I. Lehistová (USA), referenty byli E. Gardingová (Švédsko) a Ph. Martin (Kanada) k problematice větné intonace, V. Fromkinová (USA) a A. Cutlerová (V. Británie) k problematice větného přízvuku. Jak referáty, tak následující diskuse znovu ukázaly, že lze již poměrně konkrétně formulovat vztahy [65]mezi větnou melodií a syntaxí; vztahy mezi větným přízvukem a sémantikou či syntaxí lze předpokládat, nikoli však zatím uspokojivě popsat.

Prozodické problematice bylo věnováno pět sekcí; jejich tematika ukazuje základní směry současného výzkumu. V sekcích s tematickou náplní „Percepce slova“ a „Časová organizace řeči“ byla pozornost soustředěna především na vlastnosti slova jakožto zvukové jednotky a na jeho vyčlenění v souvislé řeči na základě jeho vlastností nebo příznaků obsažených v okolním kontextu. Další sekce obsahovala příspěvky ponejvíce zaměřené k fonologii slovního přízvuku. Příspěvky v sekci s tematikou „komunikativní funkce prozódie“ navazovaly na problematiku sympozia svým zájmem o vztah mezi zvukovými složkami textu a často při tom směřovaly přes hranici věty, např. referát G. Bruce (Švédsko) nebo K. Vendeho (SSSR). Na intonologickou problematiku sympozia pak nejtěsněji navazovaly příspěvky v sekci věnované tematice „Tónový průběh a intonace“; většinou se tu řešily otázky formalizovaného popisu větné intonace v jednotlivých jazycích.

Otázky fonologické byly na kongresu prezentovány jednak formou sympozia, jednak referáty v sekcích. Tři sekce měly slovo fonologie přímo ve svém názvu, na fonologickou problematiku však byly zaměřeny i některé referáty v sekcích dalších, např. v sekci sociofonetické nebo v sekci zaměřené na osvojování řeči.

Z mnoha referátů bylo zřejmé, že v současné době již zcela pominulo napětí mezi fonetikou a fonologií a že také zmizela představa o těchto disciplínách jako o dvou oddělených, vzájemně nezávislých oborech. Podstatné přitom je, že se tento pozitivní vývoj projevuje nejen v teoretickém postoji jednotlivých badatelů, nýbrž i v jejich přístupu k řešené problematice. Jestliže na kodaňském kongresu zazněly úvahy o nutnosti využívat v rovině fonologického popisu nových zjištění experimentální fonetiky, v referátech kongresu v Utrechtu byl takový postup samozřejmostí.

Společným jmenovatelem referátů i diskuse fonologického sympozia byl zájem o vyhledávání zvukových kvalit vhodných k tomu, aby jich bylo užito jako distinktivních charakteristik při výkladu různých zvukových jevů na fonologické rovině jejich popisu. Diskusi řídil J. J. Ohala (USA), referenty tu byli E. Fischerová-Jørgensenová (Dánsko), L. Goldstein (USA) a K. J. Kohler (NSR). K téže problematice se vázaly i četné referáty ostatních sekcí, zejména v sekci nazvané „Fonetika a fonologie“, např. referát A. Butchera (V. Británie), který se zabýval fonetikou a fonologií souhláskových shluků, ale také referát A. Libermana (USA) „O užití komplementární distribuce“, v němž se konstatovalo, že pouze formální kritéria při fonologickém popisu nestačí. — Těžištěm jednání v sekci s tematikou „Percepce fonémů“ byla především závažnost jednotlivých artikulačních či akustických kvalit pro identifikaci segmentálních zvukových prvků, přičemž zájem o charakteristiky artikulační poněkud převažoval. Příspěvky v této sekci spojovaly problematiku fonologickou s problematikou lidského i automatického rozpoznávání řeči, srov. např. referáty A. S. Abramsona a L. Liskera (USA), M. E. H. Schoutena a L. C. W. Polse (Nizozemí) aj.

Pedolingvistické problematice byla věnována sekce s názvem „Osvojování řeči“. Přes to, že patologii řeči a sluchu byly věnovány další dvě sekce, pronikla tato tematika výrazně i do sekce pedolingvistické. Otázkami formy a obsahu slova a vztahu mezi lingvistickou a metalingvistickou kompetencí u dětí zdravých a postižených se zabýval kolektivní referát švédských lingvistek E. Magnussonové, K. Nauclérové a E. Söderpalmové. U obou skupin dětí shodně zjišťují primárnost obsahu před formou v souvislosti se vznikem a vývojem komunikační kompetence v raných vývojových stadiích, akcelerační vliv znalosti čtení a psaní na osvojování jazykových a metajazykových schopností pak ve stadiích vyspělejších. — Referát dalšího švédského lingvisty W. Nettelbladta vysvětluje retardaci v osvojování fonologického systému u postižených dětí na podkladě zhoršené schopnosti plynule zvládat hierar[66]chii jazykových struktur. — Jazykový systém dyslálických dětí zkoumá M. M. Vidalová (Francie). Originalita při tvoření tvarů slov prokazuje, že nejen zdravé, ale i postižené dítě si osvojuje jazyk kreativním způsobem na základě vlastního jazykového systému, jejž mění a zdokonaluje analogicky s vývojem komunikační kompetence. Členění slov v souvislosti s postavením přízvuku na jejich hlavní a podřadné části, které předchází dělení slov na slabiky, je téma, jež přihlásila (ale pro nepřítomnost nepřednesla) N. I. Lepskaja (SSSR). — Zajímavé výsledky bádání v oblasti deformace akustických vlastností řeči, zejména intonace, u nedoslýchavých dětí prezentoval referát S. Eguchiho a M. Suta (Japonsko).

Další početnou skupinu tvořily referáty pojednávající o fonologickém vývoji, popř. o osvojování prozodických vlastností u normálních dětí. Referát C. A. Bickleyové (USA) je ukázkou aplikace experimentálního výzkumu akustické podstaty samohlásek a jejich formantů na vývojový sled v osvojování jednotlivých vokálů. — Akustické podstatě frikativ bylo věnováno vystoupení S. Vellemanové (USA). Na podkladě spektrografické analýzy konfrontuje tvoření frikativ v řeči dětské a v řeči dospělých, a to se zvláštním zřetelem na specifiku dětských sykavek. — Neméně zajímavým příspěvkem k poznání distinktivních rysů likvid byl referát C. Bestové (USA) a M. Studdert-Kennedyho (USA). Konstatování, že anglicky mluvící děti zvládají zvukový rozdíl mezi likvidami bez větších potíží, zatímco děti, jejichž mateřským jazykem je japonština, tento rozdíl ignorují, je pouze dalším potvrzením teze, že relevantnost, resp. irelevantnost jistých distinkcí je dána jazykovým systémem mateřského jazyka. — Existence mlasků v konsonantickém systému jazyka zulu a jejich osvojování u dětí, pro něž je tento jazyk mateřštinou, tvořilo jádro vystoupení R. K. Herberta (USA). — Osvojováním prozodických vlastností u švédských dětí se zabýval referát B. Prohovnika (Švédsko), vliv intonace a mluvního tempa na srozumitelnost řeči zkoumal ve svém referátě N. Bacri (Francie). Ve schopnosti identifikovat slovní hranice vidí jeden ze zásadních principů ve vývoji percepce řeči. — Vývojem percepce při využití stimulů syntetické řeči se pak zabýval referát V. Hazana a A. J. Fourcina z londýnského centra experimentální fonetiky.

Příspěvkem k teorii osvojování jazyka byla vystoupení N. Watersonové (V. Británie) a J. Pačesové (ČSSR). Jejich referáty byly praktickou ukázkou toho, jak výsledků výzkumu fonologického vývoje lze využít k obecně teoretickým závěrům v oblasti percepce a produkce řeči.

Problematice prelingvistického údobí projevu byly věnovány referáty B. de Boyssonové a G. Konopczynské (Francie) a dále J. M. van der Steltové a F. J. Koopmansové (Nizozemí). Pozitivním přínosem na tomto poli je zejména skutečnost, že se prelingvistické projevy studují v termínech lingvistických kategorií, zkoumají se vztahy mezi protojazykem a jazykem v návaznosti na specifika toho kterého jazykového systému, vztahy mezi lingvistickým a motorickým vývojem dítěte ap.

Celkově je možno konstatovat, že studiu dětského jazyka je věnována velká pozornost v celosvětovém měřítku. Z přednesených referátů vyplynulo, že při tomto výzkumu je již běžný interdisciplinární přístup a týmová spolupráce. Nesporným přínosem jsou i konfrontační studie mluvního vývoje dětí osvojujících si různé jazyky, stejně jako konfrontace normálního mluvního vývoje s vývojem retardovaným z jakýchkoli důvodů. Bohužel i nadále trvá naprostá převaha studií amerických a kanadských center věnovaných anglicky mluvícím dětem. Bylo by žádoucí, aby na příštím kongresu byly prezentovány i nesporně významné výsledky výzkumu u slovanských dětí a byla tak aspoň částečně vyplněna mezera, kterou zejména evropští pedolingvisté pociťují již po řadu let.

Hodnotíme-li tematické zaměření jednotlivých příspěvků, které mají jako výchozí [67]jazyk francouzštinu, těžko bychom zde hledali nějaký jednotný nebo koordinovaný badatelský záměr. Nenajdeme zde jiného společného jmenovatele než právě výzkum francouzštiny či výzkum na základě francouzštiny.

Jedním z nejzajímavějších příspěvků týkajících se problematiky rozpoznávání hranic slov a rytmických celků ve francouzštině a angličtině byl referát J. Vaissierové (Francie), která své konfrontační výzkumy provádí současně ve Francii a v Bellových laboratořích v USA, a to s pomocí nejmodernějších technických prostředků. Vaissierová se zabývá již delší dobu obtížemi při určování hranic slov ve francouzštině pro strojové rozpoznávání řeči a velmi podrobně studuje zejména úlohu prozodických parametrů, Fo a délky slova. Ukazuje, že určení hranice slov ve francouzštině je zvláště obtížné v těch případech, kdy jde o slova jednoslabičná i dvouslabičná (ve francouzštině velmi častá), protože pro tento jazyk je typické spojování slov do větších rytmických celků, které vlastně slouží za základ sémantického hodnocení.

Problémy rozpoznatelnosti řeči se zabýval i referát B. Floconové a B. Lockwooda (Francie), kteří pracují s velmi omezeným souborem 35 izolovaných slov. — O větné identifikaci přirozeného i syntetického signálu a úloze Fo pro tuto identifikaci informovali ve velmi fundovaném příspěvku C. Sorinová a J. le Bras (Francie), kteří pojímají tuto problematiku i z hlediska identifikovatelnosti daných zvukových celků v hluku.

Jenom stručnou zmínkou se dotkneme celé skupiny referátů, které vedou k hlubšímu poznání některých jevů současné francouzštiny, jako je vázání, prozodická struktura francouzštiny, francouzský vedlejší přízvuk, problematika předního a zadního r a opozice předního a zadního a ve spektrografickém zobrazení. Některé referáty se týkaly také regionálních problémů francouzské výslovnosti i artikulace samohlásek ve zpívané francouzštině. Metodicky velmi podnětný byl příspěvek M. Adriaena (Kanada), který systematicky propracovává nácvik intonace a rytmu francouzské promluvy podle Martinova fonosyntaktického intonačního modelu.

Během kongresu bylo uspořádáno i volně připojené sympozium o otázkách identifikace mluvčích podle hlasu. Předseda sympozia H. Hollien (USA) podal přehled současného stavu řešení problému na amerických pracovištích a upozornil zejména na rozdílnost v pojetí identifikace a verifikace. Z dalších příspěvků i z diskuse vyplynulo, že v oblasti identifikace mluvčích nedošlo v poslední době k výraznému pokroku.

V závěru kongresu byl zhodnocen i jeho průběh. S. G. Nooteboom (Nizozemí) a V. A. Fromkinová (USA) tu shodně konstatovali, že předseda kongresu A. Cohen se svými spolupracovníky zajistil po organizační stránce průběh kongresu dokonale, ocenili vysokou odbornou úroveň většiny vystoupení, upozornili však i na poněkud příliš dlouhé trvání sympozií a příliš vysoký počet sekcí. V. A. Fromkinová doporučila, aby se na příštím kongresu věnovalo více pozornosti problematice dětské řeči a psycholingvistice.

V době kongresu se konalo plenární zasedání Mezinárodní společnosti fonetických věd (ISPhS), na němž byla přednesena zpráva o činnosti a výhledových plánech této světové fonetické organizace při UNESCO. Byl zvolen nový výbor v čele s W. A. Sakowem (z Japonska); jedním z místopředsedů společnosti byl zvolen P. Janota, který se stal také členem stálého přípravného výboru fonetických kongresů. Podle předběžného návrhu se příští kongres fonetických věd má konat v Tallinu.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 1, s. 64-67

Předchozí Jiřina Hůrková, Růžena Buchtelová: Nový slovník německé výslovnosti

Následující Otakar Šoltys: Za profesorem Ivanem Poldaufem