Jazykové aspekty typologie afázií

Helena Lehečková

[Články]

(pdf)

Языковые аспекты типологии афазий / Linguistic aspects of the typology of aphasia

1. Afázie je — jak známo — porucha jazykových funkcí způsobená lokálním poraněním mozku. Až donedávna byla afáziologie především předmětem disciplín medicínských, v poslední době se však o ni začaly ve zvýšené míře zajímat i obory lingvistické (Lehečková, 1984a, b). Studium afázií může totiž poskytnout lingvistům cenný materiál pro jejich teoretické úvahy o jazyce a být i prostředkem k ověřování obecných závěrů o fungování jazyka. Ukázat na tuto problematiku je základním úkolem tohoto článku, který navazuje na můj příspěvek v tomto časopise (1984a, tam viz i základní literaturu).

Typologie afázií byla dosud prováděna převážně podle neurologických symptomů a klasifikace lingvistických poruch se omezovala na konstatování, že je narušeno porozumění, řečová produkce, pojmenování, opakování apod. Dosud však nebyla věnována pozornost afáziím z hlediska hierarchické struktury jazyka, ačkoli afatické projevy se mohou podle typu postižení projevovat na různých jazykových rovinách, a to buď na jedné z nich, anebo na všech najednou. V dostupných pramenech je popsáno pouze několik pokusů o aplikaci lingvistických metod při analýze afázií (Lesser, 1978). Dosavadní výsledky se týkají především angličtiny, v poslední době se pracuje na lingvistické analýze řečových poruch v ruštině, francouzštině, němčině a rumunštině (bibliografie viz Lesser, 1978). Domnívám se, že by bylo užitečné věnovat pozornost problematice afázií i v češtině, resp. i v naší jazykovědě.

Podrobná jazyková a lingvistická charakteristika jednotlivých typů afázií by vyžadovala obsáhlý materiál, ten však není pro lingvistu tak snadno dostupný. Tento článek má být pouze úvodem do problematiky, kterou snad bude možno v budoucnu ve spolupráci s neurology, psychology, foniatry a psychiatry dále rozpracovávat. Vycházím zde z dosud publikované nelingvistické literatury a z vlastního rozboru materiálu získaného z rozhovorů lékaře s pacienty trpícími různým typem afázie. Vzhledem k omezenosti tohoto materiálu (měla jsem k dispozici pouze tříhodinovou nahrávku) není možno na jeho základě dělat obecné závěry, je však možno z hlediska jazykového poukázat na některé charakteristické rysy různých typů afázií.

2. Faktory ovlivňující typ afázie

Afázie může mít různý stupeň závažnosti a různé projevy. Na její charakter mají vliv především tyto faktory: (2.1.) lokalizace řečové regulace, (2.2.) věk, (2.3.) inteligence, (2.4.) jazykové schopnosti pacienta před poraněním.

2.1. Lokalizace řečové regulace. Otázky lokalizace řečové regulace byly dosud patrně nejdiskutovanějším problémem v afáziologii. Historicky se tu vyvinuly dva směry, tzv. směr lokalizační, který předpokládá možnost lokalizace jednotlivých jazykových funkcí v různých částech mozkové kůry (zastánci tohoto směru byli např. C. Wernicke a H. Liepmann), a směr antilokalizační, který sice vznikl jako reakce na směr první, ale nakonec s jinou terminologií došel ke stejným závěrům (jeho představiteli byli např. P. Marie, H. Head a K. Goldstein). Postupem doby byl antilokalizační směr odmítnut, ale zároveň byl kritizován i směr striktně lokalizační, podle něhož by např. každá jazyková funkce měla vymezeno zvláštní místo v mozkové kůře. O tom, že řízení základních fyziologických funkcí má v mozku svá místa, však už není pochyby.

Primární otázkou řečové regulace je lateralizace funkcí v mozku. Původně se vycházelo z křížového principu, podle něhož praváci mají řečovou regulaci (podle zastaralé terminologie „řečové centrum“) uloženo v levé mozkové hemisféře, zatímco [120]leváci v hemisféře pravé. Na základě rozsáhlého materiálu se však ukázalo, že levá hemisféra je dominantní pro jazykové funkce nejen u 98 % praváků, ale i u 60 % leváků. U většiny lidí jsou tedy v levé hemisféře uloženy funkce jazykové, zatímco v hemisféře pravé jsou to funkce vizuálně prostorové (např. paměť na tváře). Leváci mají tedy větší naději zotavit se z afázie, protože řečová lateralizace je u nich méně výrazná než u praváků.

Rozdíly mezi hemisférami jsou nejen funkční, ale i anatomické. Už u 29týdenního zárodku dítěte je možno pozorovat, že levá hemisféra je větší než pravá. Geschwind (1974) uvádí, že u 100 lidských mozků byly zjištěny anatomické asymetrie mezi povrchem pravých a levých temporálních laloků (planum temporale, tj. oblast, která tvoří část temporální řečové kůry, byla v 65 % větší v hemisféře levé a jen v 11 % v hemisféře pravé). To znamená, že lokalizace řeči je geneticky determinována a že řečová centra jsou připravena k tomu, aby se jich po narození užívalo. Pokud užívána nejsou, atrofují. Ukázal to např. poslední případ tzv. vlčího dítěte, Genie, která až do svých 13 let nepřišla do styku s žádnými jazykovými podněty. Když se pak s velkými obtížemi začala jazyku učit, používala k tomu hemisféry pravé, ač byla pravoruká.

V levé hemisféře jsou u většiny lidí uloženy dvě hlavní oblasti řečové regulace: „Brocovo centrum”, které leží před kortikální oblastí, v níž je umístěna motorická reprezentace pro tvář, jazyk, rty, patro a hlasivky, tedy orgány, které se podílejí na artikulaci, a „Wernickeovo centrum”, které se nachází vedle kortikální reprezentace slyšení a účastní se na dekódování slyšené řeči.

Poranění „Brocova centra“ a „Wernickeova centra“ způsobují různé typy afázií. K řečovým poruchám však může dojít i při nedotčenosti těchto oblastí, pokud jsou izolovány od ostatních částí mozku. To vede např. k destrukci spontánní řeči, i když schopnost opakovat a učit se novým slovům nebo písním zůstává zachována. Při přerušení spojení mezi levou a pravou hemisférou dochází k narušení spojů mezi jazykovými funkcemi a motorikou levé ruky. Pacient např. nedovede pojmenovat předmět, který drží při zavázaných očích v levé ruce, i když jinak příslušné pojmenování dobře zná (Lesser, 1978).

Charakteristické poruchy řeči způsobuje také poranění pravé hemisféry. Při lézích v oblasti symetrické Brocovu centru pacient plynně mluví a správně artikuluje, není však schopen dodat svému projevu přiměřený emocionální výraz intonací a mimikou. Při poškození v oblasti symetrické centru Wernickeovu nemocní rozumějí mluvenému slovu, nejsou však schopni rozlišit emocionální smysl intonace a mimiky obličeje (Servít, 1982).

2.2. Věk. Je třeba podtrhnout fakt, že afázie postihuje pacienty dospělé a jen velmi zřídka děti. Už omezené léze v levé hemisféře u dospělých mohou způsobit trvalé vážné následky, zatímco totální destrukce levé hemisféry v raném dětství osvojení jazyka většinou nebrání. Původně se věřilo, že děti se zotavují z afázie tak dobře proto, že se znovu naučí jazyku hemisférou pravou. Řada případů však ukázala, že to není uspokojivé vysvětlení, protože dítě se může úplně zotavit z afázie už za 2—3 měsíce, což je příliš krátká doba pro osvojení, resp. znovuosvojení jazyka. Pravděpodobnější je, že učení jazyku v raném dětství probíhá stejně v obou mozkových polokoulích. Od 4—5 let se však levá hemisféra stává dominantní jak pro percepci řeči, tak i pro její produkci. Při destrukci levé hemisféry v dětství může její funkci převzít hemisféra pravá. U dospělých se tato schopnost vyskytuje jen zřídka a pouze u leváků. Ve většině případů jsou jazykové schopnosti, kdysi uložené do hemisféry pravé, už nedostupné.

Na druhé straně dítě, které se zotavilo z afázie a mluví normálně, mívá často potíže s gramatickými jevy (potíže činí např. tvoření plurálu substantiv). Bylo zjištěno, že čím dříve dojde k poškození mozku, tím pravděpodobnější je, že se v pozdějším věku vyskytnou i poruchy v nejazykových sférách (např. poruchy psychické).

[121]2.3. Inteligence. Otázka úrovně inteligence u afatiků je velmi problematická. Pokud je totiž vážně narušena komunikace s okolím a nevytvoří se ani žádný sekundární dorozumívací systém, je těžko určit myšlenkovou úroveň pacienta. Někteří autoři jsou toho názoru, že afázie je nutně spojena s poruchou inteligence, protože pacient ztrácí schopnost abstraktně myslet a soustřeďuje se pouze na vyjadřování hic et nunc. Jiní badatelé tvrdí, že afázie je pouze poruchou jazykové performance, zatímco kompetence zůstává nedotčena.

2.4. Jazykové schopnosti pacienta před poraněním. Při reedukaci řeči v afázii má význam i jazyková zběhlost pacienta, jeho předchozí úroveň vyjadřování. Teoreticky zajímavým problémem je poškození jazyka u bilingvistů, ev. vícejazyčných pacientů. Je otázka, do jaké míry jsou narušeny jednotlivé jazyky, které pacient ovládá, zda se analogické chyby vyskytují ve všech těchto jazycích, zda se cizí jazyk může stát dominantním apod. Podobná šetření však nejsou dosud v literatuře dostatečně popsána. Při reedukaci řeči se vychází z mateřštiny a předpokládá se, že zkoumáním narušení cizích jazyků, které pacient znal, by se jeho stav ještě zkomplikoval.

3. Typologie afáz

Afázie jsou rozdělovány podle typu poruch jazykových funkcí ve vztahu k lokalizaci poranění mozku. U různých autorů se setkáváme s různou terminologií a různě podrobným dělením, ale v hlavních rysech se tyto typologie shodují.

3.1. Senzorická afázie. První typ, nazývaný senzorickou, impresívní nebo Wernickeovou afázií, znemožňuje dokódovat význam slyšené řeči. Pacient buď vůbec nerozumí jednotlivým slovům, nebo se nedokáže orientovat ve výpovědi. První případ je způsoben buď tím, že je porušena schopnost analyzovat fonologickou stavbu slov, anebo tím, že slova ztrácejí pro pacienta svůj význam. Ve druhém případě pacienti nejsou schopni, podle závažnosti svého postižení, splnit všechny podmínky, které podle Luriji (1973) vyžaduje porozumění souvislé řeči: a) uchování všech elementů výpovědi v paměti, b) syntézu těchto elementů a vytvoření logického schématu (jde o gramatické vztahy vyjádřené např. předložkami, pádovými koncovkami, pořádkem slov apod.), c) aktivní analýzu nejpodstatnějších složek výpovědi (např. orientace ve složitých souvětích).

3.2. Motorická afázie. Tento typ afázie, zvaný též expresívní nebo Brocovou, je charakterizován různým druhem porušení řečové produkce: a) poruchami při opakování slov a vět, které mohou být způsobeny lézemi v oblasti auditorního centra (při opakování jsou substituovány podobné fonémy), dále poruchami artikulačních center a nedostatečnou schopností abstrahovat od zavedených stereotypů (při opakování jsou původní nesmyslné slabiky nahrazovány smysluplnými, negramatické věty gramatickými); b) poruchami souvislé řeči, kdy pacient nemluví spontánně, při odpovědích opakuje slova z otázky, nedokáže sestavit smysluplnou větu, porušuje lineární stavbu výpovědi apod.

3.3. Amnestická afázie. Jde o zvláštní typ afázie, která se vyznačuje poruchami pouze při pojmenování předmětů; to může být způsobeno nedostatečnou vizuální percepcí, porušením schopnosti získávat informace ze subjektivního slovníku (pacient si slovo vybaví, když se mu napoví první slabika) nebo imobilností nervového systému (pacient nemůže přejít od jednoho pojmenování k druhému, ustrne na stereotypu).

Syndromy uvedené v 3.1., 3.2. a 3.3. a jejich kombinace tvoří základ pro detailnější klasifikaci afázií. U jednotlivých pacientů se může vyskytovat buď pouze jeden příznak, nebo jejich kombinace. V krajním případě může jít o totální afázii, která znamená celkový rozpad jazykového systému. V takovém případě pacient buď [122]nemluví vůbec, nebo užívá tzv. afatického žargonu, který je nesrozumitelný nejen posluchačům, ale většinou i mluvčímu samému.

4. Reprezentace afázií na jazykových rovinách

4.1. Lexikální sémantika. Už začátkem tohoto století si řada nelingvistů (např. pražský psychiatr A. Pick, 1913) povšimla toho, že patologický proces nepostihuje všechny jazykové roviny (v jeho terminologii „složky řeči“) rovnoměrně, ale že funkce nejvíce automatizované jsou poškozeny méně než funkce podrobené vůli. Proto u většiny afatiků jsou lépe zachovány gramatické jevy a jejich funkce než vybavování slov. Neschopnost vyhledat správné pojmenování je typická především pro amnestickou afázii, ale projevuje se i u afázie motorické a senzorické.

Geschwind (1974, s. 431) vysvětluje fyziologický základ pojmenování viděného objektu tak, že zrakový podnět se zpracovává nejprve v kůře zrakového analyzátoru a pak se pomocí spojovacích oblastí mozkové kůry, zejména gyrus angularis v temenním laloku, převádí do Wernickeovy oblasti v horním závitu spánkového laloku. Zde se tomuto podnětu přiřadí příslušné pojmenování a jeho zvuková podoba se zprostředkuje dalším převodem podnětů do Brocovy oblasti v motorické kůře, odkud vychází konečný povel k řečovým svalům.

Amnestická afázie je způsobena lézí v gyrus angularis. To znamená, že pojmenovací proces je přerušen a nemůže se úspěšně realizovat. V amnestické afázii se neredukuje subjektivní slovník, ale je narušena schopnost získávat z něj informace.

(1)	Lékař: Co je tohle?
	Pacient: To je s — — —. Můžu?
	L.: Ano, vezměte si to do ruky a zkuste, co se s tím dělá.
	P.: To je na - - -
	L.: Správně ukazujete. Je to na psaní. Jak se to jmenuje?
	P.: - - -
	L.:Tuž- - -
	P.: Tužka.

Amnestickým afatikům stačí napovědět první hlásku nebo slabiku hledaného slova a ti si je vybaví. Po čase si začnou vybavovat jak slova, která se objevovala ve cvičeních, tak i ta, která si drilem neosvojili. Přitom je zajímavé, že izolovaná pojmenování předmětů působí pacientům větší potíže než užití jmen v kontextu.

Při motorické afázii se pojmenování pacientovi vybaví, ale nevytvoří se příslušný povel řečovým svalům a k pojmenování buď nedojde, nebo ve zkomolené podobě. Motoričtí afatici mají určité slovo na mysli, ale nedokážou je správně vyslovit. Aby jim bylo porozuměno, dokážou výraz parafrázovat.

(2)	P.:	Oni pře-k-sl-jou.
	L.:	Oni překvapujou?
	P.:	Ne.
	L.:	Překreslujou?
	P.:	Ne. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět a teď jde třeba osm, devět, deset.
	L.:	Aha, přeskakujou.

V amnestické i motorické afázii mají pacienti tendenci užívat frekventovanějších slov častěji než normální mluvčí. Týká se to především tzv. slov vycpávkových a jistých frází, např. víte, tak, rozumíte, apod.

Dalším častým příznakem projevu afatiků je perseverace, tzn. neschopnost přecházet od jednoho pojmenování ke druhému.

(3)	L.:	Počítejte od dvaceti do třiceti.
	[123]P.:	Dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet čtyři, dvacet čtyři, dvacet pět, dvacet pět, už nevím.

Charakteristickým rysem projevů afatiků amnestických i motorických je sémanticky prázdný jazyk s nadbytečnou deixí. Výpovědi jsou přeplněny zájmennými výrazy, které nemají koreláty.

(4)

P.:

To bylo něco tak strašnýho a jenže on mi to všechno. Rozumíte mi? A všechny ty věci normálně už ode mě nezůstaly, protože já jsem pak zatím byla. A jak se mi to - - -. Ale já vím určitě, že je to tak. Já jsem totiž myslela, že dostanu tři, ale pane doktore, tam jsou tak malý ty.

Při senzorické afázii se slovo může dostat do sluchového korového analyzátoru, ale nevyvolá žádnou reakci ve Wernickeově oblasti. Proto nedojde k asociacím v ostatních částech mozku a slovu není porozuměno, ani se nemůže opakovat.

4.2. Morfologie a syntax. Ztráta řeči vzniká podle obecně uznávané hypotézy (Jakobson, 1971) v opačném pořadí, než v jakém se dítě učí mluvit. Dítě se nejdříve naučí používat jednoslovné výpovědi, pak spojuje jednotlivá slova do syntagmat a nakonec tvoří věty. U afatiků se naopak nejprve narušuje hypersyntax, pak syntax, dále struktura slova a nakonec slabiky. Např. anglický morfém [s] se nejprve ztratí z koncovky 3. os. sg. ind. préz. akt. (John dreams), potom z koncovky posesívního genitivu (John's dreams) a nakonec plurálu substantiv (John has dreams).

Řeč afatiků vždy obsahuje agramatismy, které podle lokalizace poranění můžeme rozdělit zhruba do dvou skupin: (1.) poruchy paradigmatické (tzn. zmatek v deklinaci a konjugaci, zaměňování prefixů a sufixů), k nimž dochází při porušení zadních částí řečových oblastí (spánkového laloku); (2.) poruchy syntagmatické (tzn. rozpad povrchových syntaktických struktur, který vede k tzv. telegrafickému stylu), které způsobuje poranění předních částí řečových oblastí (čelního laloku).

V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že analýza a typologizace afatických projevů nejsou snadné a jednoznačné, protože to, co pacient říká, nemusí být v souhlase s tím, co má na mysli. Hledání správné interpretace je mnohdy velmi obtížné. Např. výpověď Martin píše Tomáš může znamenat: a) ‚Martin píše Tomášovi‘, b) ‚Martinovi píše Tomáš‘, c) ‚Martin a Tomáš si píšou‘, d) ‚Martin píše o Tomášovi‘ atd.

H. Goodglass (1968) uvádí některé obvyklé gramatické chyby u anglicky mluvících afatiků (bez specifikace typu afázie, jde patrně o agramatismy společné všem typům): a) vynechávání nebo zaměňování členů, prepozic a osobních zájmen, b) užívání slovesného kmene nebo infinitivu místo určitého tvaru slovesa, c) ztráta souřadných a podřadných syntaktických konstrukcí, d) nesprávné užívání gramatických slov a koncovek, e) užívání neúplných vět.

V materiálu, který jsem analyzovala, se amnestická afázie vyznačovala celkem správnou morfologií slov, ale nejistotou při užívání rodu u substantiv.

(5)	P.: Moje dcerka je lékařka, ne, lékař taky.
(6)	P.: No ten chlapec mě tam velmi, to byla dívka - - -
(7)	P. oslovuje lékaře někdy „pane doktore”, jindy „paní doktorko”.

Slovesa se vyskytovala ve správných určitých tvarech, často však byla narušena jejich valence.

(8)	L.:	Kdy jste si všimla, že máte potíže s řečí?
	P.:	Prosím vás, to se mi stalo až ten večer a to jsem potřebovala a byla jsem sama, protože Jindra bydlel dřív a já jsem tam bydlela ....
(9)	P.:	A všechny ty věci normálně už ode nezůstaly, protože já jsem pak zatím byla.

[124]Pacienti s amnestickou afázií používají i složitějších syntaktických útvarů, dlouhých souvětí, která jsou gramaticky správně tvořena, i když jejich obsah není srozumitelný.

(10)

P.:

Moje dcerka, ta je velmi pilná, ale já jsem tam měla ten osm měsíců a já jsem tam byla tak zapomětlivá, že jsem zapomněla, že tam nemám.

Neúplné věty jsou v projevech afatiků velmi časté.

U motorické afázie je sledování morfologických a syntaktických charakteristik obtížnější, protože vyjadřování pacientů je velmi omezené a často nesrozumitelné pro artikulační potíže. V mnoha případech je patrno, jak pacient hledá správný gramatický tvar a je nespokojen, když se mu ho nepodaří nalézt.

(11)	P.:	Sestra taky u mě byla doma na návštěvě, ale říkala jsem ji - - - jí, že musíš - - - že musím já jít pryč.
(12)	P.:	To je pro mý muže - - - ne, pro můj muž - - - takový trošku takový moje zaměstnání.

Výrazným rysem, který se projevil ve většině promluv, bylo vynechávání obligatorních slovesných argumentů.

(13)	L.:	Teď už se s vámi dá hovořit mnohem lépe.
	P.:	Víte, já chytám. Rozumím.
	L.:	Chytáte co?
	P.:	- - -
	L.:	Chytáte se slov, která znáte?
	P.:	Jo, ale nejsem schopen.

U závažnějších forem motorické afázie se pacient spokojuje s řazením základních tvarů slov za sebou, používá tzv. telegrafický styl.

(14)	L.:	Co jste dělal včera?
	P.:	Ráno jsem vstal, snídaně, chleba, máslo, jovo, bílý káva.

Vzhledem k omezenému vyjadřování tohoto typu pacientů se složitější syntaktické konstrukce v jejich promluvách nevyskytly. Většina vět byla neúplných, mnohdy byly prokládány obraty jako víte, jak bych vám to řek', tak.

4.3. Fonetika a fonologie. Zvuková stránka řeči je při výzkumu afázií zatím nejprozkoumanější. Vzhledem k vyjadřovacím problémům pacientů je pro ni totiž nejvíce materiálu, zatímco doklady o jevech vyšších jazykových rovin se získávají podstatně obtížněji.

U pacientů se mohou vyskytnout tři druhy poruch ve zvukové stránce řeči:

(1.) Fonologický systém je normální, ale jeho fonetická realizace je vadná. Artikulační problémy jsou způsobeny nedostatky v komplikované neuromuskulární organizaci (při řeči je třeba koordinovat velké množství svalů).

(2.) Fonologický systém je narušen a jeho poruchy jsou považovány za důsledky chyb v povelech řečovým svalům odpovídajících hledané zvukové podobě (např. nervové spoje, které se účastní realizace znělosti, patří mezi nejdelší a „nejpomalejší“, takže informace jimi přenášené musí být vyslány dříve než informace přenášené jinými spoji).

(3.) Jak fonologický systém, tak i jeho fonetická realizace jsou abnormální. Pacient si buď vytvořil svůj vlastní fonologický systém, nebo používá fonémy zcela nahodile.

Všechny tyto poruchy se projevují u afázie motorické. Pacienti se senzorickou afázií potíže s artikulací nemívají, ani u amnestické afázie k narušení zvukové stránky řeči nedochází. Při všech druzích afázií jsou však nápadné změny v intonaci, která buď neodpovídá intonaci obvyklé v daném jazyku, anebo je neadekvátní obsahu výpovědi.

[125]5. Přínos afáziologie pro lingvistiku

Vzhledem k pracnosti a složitosti získávání materiálu týkajícího se jazyka afatiků, který je pro lingvistu těžko dostupný a je omezen už svým charakterem (vyjadřovací schopnosti afatiků jsou redukovány, porucha řeči bývá provázena ochrnutím pravé poloviny těla nebo postižením hlasu, sluchu aj., afázie se málokdy vyskytují v „čisté“ podobě, bývají diagnostikovány jako smíšené apod.), není zatím možno podat systematický jazykový a lingvistický popis jednotlivých typů afázií. Na základě dostupné literatury se zdá, že takový popis nebyl zatím pořízen ani v nejlépe vybavených neurolingvistických centrech.

Tento příspěvek se snaží ukázat pouze některé charakteristické rysy afázií z jazykového a lingvistického hlediska, které tu až dosud nebylo uplatňováno. Získané poznatky se vesměs zakládají na jednotlivých případech a nemohou zatím být zobecňovány. Řada uvedených charakteristik (nadbytečná deixe, poruchy valence, užívání „vycpávek“, zvláštní intonace apod.) se může vyskytnout i v řeči neafatických mluvčích; u afatiků však jejich výskyt nápadně převyšuje užití jejich správných protějšků.

Porovnávání projevů „normálních“ s patologickými nám dává možnost ověřit si některé lingvistické teorie na fyziologickém základě. Afáziologie může obohatit jazykovědu o některé poznatky, které podpoří lingvistické pojmy neurologickými koreláty. Je to např. zjištění, že paradigmatické a syntagmatické vztahy v jazyce jsou založeny na různých mozkových mechanismech a mohou být relativně nezávislé.

Na druhé straně lingvisté vnášejí do studia afázií otázky, které jsou důležité nejen pro řešení problému fungování jazyka, ale přispívají i k diagnostice a terapii afatických onemocnění. Jednou z takových otázek je např. to, zda je možné nalézt v neurologické organizaci jazyka specializované reprezentace jednotlivých kategorií, ev. sémantických polí, které mohou být samostatně poškozeny. Z tohoto hlediska byla v afáziologii některým sémantickým polím věnována větší pozornost, např. názvům částí těla, jménům písmen, základním číslovkám, pojmenování geometrických tvarů, příbuzenských vztahů aj. R. Lesser (1978) např. uvádí, že pro pojmenování barev je kritický mediální povrch okcipitálního laloku levé hemisféry.

Afáziologie by mohla dále významně přispět i do diskusí o vrozenosti a univerzálnosti jazykových struktur. Podle rozšířené standardní teorie (Chomsky, 1982) jsou všem lidem vrozené obecné struktury jazyka, do nichž se pouze dosazuje tenkterý jazyk. Takové vrozené jazykové struktury by musely mít příslušné neurologické koreláty společné všem lidem. Znamenalo by to, že při stejném poranění mozku by mluvčí všech jazyků museli vykazovat stejné jazykové poruchy. Je samozřejmé, že výzkum této otázky by vyžadoval rozsáhlý materiál z různých jazyků, což není snadno dosažitelné. Výsledky takového výzkumu by však byly silným argumentem pro potvrzení nebo vyvrácení uvedené teorie.

Na základě dostatečně rozsáhlého materiálu z řeči afatiků by se dala sestavit hierarchie obtížnosti jazykových struktur pro afatiky, což by bylo zajímavé jak z hlediska popisu jednotlivých jazyků, tak i jejich srovnání.

Při výkladu afázií narazíme i na teoretické lingvistické otázky, které není možno řešit experimentálně. Tak je to např. dichotomie jazykové kompetence a performance v afatických poruchách. Je afatická porucha pouze narušením jazykové performance, zatímco kompetence zůstává nedotčena, nebo jsou zasaženy obě tyto složky? Budeme-li tvrdit, že u motorické afázie je porušena pouze performance, co je porušeno u afázie senzorické? Je to performance pro porozumění? Budeme-li naopak toho názoru, že je narušena i kompetence, jak vysvětlíme, že při motorické a amnestické afázii je zachováno porozumění jazyku, u senzorické afázie se navíc setkáme s plynnou řečí?

[126]Odpověď na otázky tyto, ale i další by bylo možno opřít o neurolingvistické materiály. Domnívám se, že nejen lingvistika může být užitečná pro afáziologii klasifikací poruch a pomocí při reedukaci řeči, ale i medicína může přispět k řešení některých základních otázek lingvistiky.

 

LITERATURA

 

GESCHWIND, N.: Selected papers on language and the brain. Dordrecht 1974.

GOODGLASS, H.: Studies in the grammar of aphasics. In: Developments in applied psycholinguistics. Ed. S. Rosenberg - J. Koplin. New York 1968.

CHOMSKY, N.: Lectures on governement and binding. Dordrecht 1982.

JAKOBSON, R.: Studies on child language and aphasia. The Hague 1971.

LEHEČKOVÁ, H.: Neurolingvistika: předmět, metody a historie. SaS, 45, 1984a, s. 154—157.

LEHEČKOVÁ, H.: Využití lingvistiky při rehabilitaci afázií. Čs. otolaryngologie, 1984b (v tisku).

LESSER, R.: Linguistic investigations of aphasia. London 1978.

LURIJA, A. R.: The working brain. London 1973.

PICK, A.: Die agrammatischen Sprachstörungen. Berlin 1913.

SERVÍT, Z.: Lateralizace funkcí v mozku — fyziologické a patogenetické aspekty. Čs. fyziologie, 32, 1983, s. 401—417.

 

R É S U M É

Linguistic aspects of the typology of aphasia

Aphasia has been investigated by medical disciplines for more than 100 years but only recently it has started to be also a subject of linguistic research (cf. Lehečková, 1984a). However, very little attention has been paid to the representation of aphasia on different linguistic levels. The present article based on nonlinguistic publications and my own analysis of 3 hours’ recordings of aphasics' speech is meant to be an introduction to this matter. A more detailed and complete characteristics of different types of aphasia will be a subject of my further research.

The following factors influencing the type of aphasia are discussed: localization of speech areas, age, intelligence and linguistic abilities before the accident.

Three main types of aphasia are characterized (sensoric, motoric and amnestic) and described from the point of view of their representation on linguistic levels: lexical semantic, morphologic and syntactic, phonologic and phonetic. Typical features of the speech of Czech aphasics are introduced and illustrated by examples.

Aphasiology gives linguistics possibilities to verify some of its theories on the physiological basis. The results of the study of aphasia can support linguistic concepts by neurological correlates (e. g. paradigmatic and syntagmatic relations), show new aspects of some theoretic linguistic questions (e. g. the dichotomy of competence and performance) and contribute to the discussion on the innatedness and universality of linguistic structures (i. e. Chomsky’s EST). On the other hand linguistics can help medicine in diagnostics of aphasias and in speech therapy. Thus the cooperation of medicine and linguistics seems to be useful for both parts.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 2, s. 119-126

Předchozí Marie Těšitelová: K využití statistických metod v kombinaci s retrográdním uspořádáním jazykových jednotek

Následující Otakar Šoltys: Nad další antologií z počátků pražské školy