dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětská práce o nominalizaci v angličtině

Hana Ševčíková, Milena Turbová

[Kronika]

(pdf)

Советская работа о номинализации в английском языке / A Soviet monograph on nominalization in present-day English

Kniha Nominalizacija v sovremennom anglijskom jazyke (Kijev 1982, 176 s.), soubor osmi studií různých sovětských autorů za redakce N. N. Rajevské, je věnována, jak vyplývá z jejího názvu, výzkumu syntaktických nominalizačních procesů na anglickém materiálu a odhalení zákonitostí variability jazyka v rámci gramatického systému.

E. N. Starikovová, autorka úvodního příspěvku (K otázce nominalizace v současné angličtině, s. 11—21), vyzdvihuje značnou pružnost sémantické struktury anglického substantiva, jeho schopnost obsahovat významové prvky charakteristické pro jiné slovní druhy i jeho funkční působnost, která se často rozšiřuje do oblasti jiných slovních druhů, zejména sloves. V systémové opozici anglického slovesa a substantiva jako samostatných slovních druhů naznačuje autorka čtyři nejvýznamnější směry jejich sbližování: (1.) substantiva jako lexikální konstituenty vyjadřují temporálnost, modálnost, aspektuálnost, pasívnost či aktivnost apod.; (2.) substantiva mají v rámci věty tendenci nabývat událostního významu a fungovat tak v úloze vedlejší věty; (3.) metonymicky ztvárňují událost prostřednictvím aktantu a (4.) neosobní tvary slovesné fungují jako substantiva. Autorka podává výčet syntaktických funkcí nominalizovaných struktur a v závěru připomíná meze takto pojaté nominalizace a specifikuje podmínky jejího výskytu.

Ve druhé stati (Jednočlenné jmenné věty v současné angličtině, s. 21—41) rozebírá táž autorka jednočlenné jmenné věty z hlediska gramatiky, sémantiky a komunikativně stylistických aspektů. Zabývá se otázkou, která substantiva plní nejčastěji funkci těchto vět a jaké implicitní syntaktické vztahy v sobě tato substantiva nesou. Anglickými příklady dokládá jednočlenné jmenné věty typu (A) S (No reply), jejichž jádrovým komponentem je substantivum dějové nebo jakostní, dále existenční věty typu (A) S (My handkerchief) a kvalifikační věty typu S of S1 (The beauty of love!), A S (That terrible scene), What S! (What a life!). Krátce probírá též jmenné jednočlenné věty zvolací. Jmenné jednočlenné věty považuje za kondenzovanou formu vyjádření propozice a pro implicitní vnitřní vztahy za různou měrou závislé na kontextu.

N. N. Rajevskaja (Stylistické aspekty nominalizace, s. 42—69) se snaží postihnout systémové vztahy a stylistické souvztažnosti slovesných a jmenných predikátů. Zkoumá stylistické aspekty nominalizace v jejích různých strukturních typech. Je zde patrný expresívně-stylistický potenciál nominalizovaných konstrukcí sloužících jako prostředek vyjádření dynamiky výpovědi, umělecké obraznosti a racionálně hodnotící kvalifikace. Opominuty nejsou ani hojné nominalizované idiomatické konstrukce. Autorka poukazuje na souvislost stylistických aspektů nominalizace s variabilitou jazyka v rámci gramatického systému.

T. L. Vetvinskaja (O stylistice tvoření jmen v současné angličtině, s. 69—85) se věnuje problému antonomazie, která je jevem dostatečně frekventovaným a i charakteristickým pro rovinu jak obecně jazykovou, tak expresívní. Rozlišuje dva druhy antonomazie: vlastní jméno fungující jako jméno obecné a jméno obecné fungující jako jméno vlastní. Autorka zkoumá vývoj antonomazie, svědčící o sémantické pružnosti a variabilnosti nominativních útvarů. Na některých specifických rysech anglického frázového a větného epiteta ilustruje jejich [171]produktivnost jako slovotvorného modelu i jejich silnou příznakovost, výrazné stylistické zabarvení a emocionálně expresívní náboj v textu. Rozbor těchto stránek dynamického rozvoje substantiva ze zorného úhlu stylistiky je doplněn krátkým rozborem genitivního přívlastku a stručnou charakteristikou nominativních vět.

I. A. Molozovenko (O nominativním aspektu infinitivních vět, s. 86—121) zkoumá strukturní a logicko-sémantické typy infinitivních vět, jejich sémantickou variabilnost a stylistickou charakteristiku v závislosti na sémantickém kontextu. Na základě rozdílného formálně gramatického vyjádření subjektu rozlišuje autor dva typy infinitivních vět: jednočlenné a dvojčlenné. Rozbor těchto kondenzovaných predikativních jednotek, které představují nominalizovanou propozici, ukazuje sémantickou korespondenci, a tedy i možnost transformace infinitivních vět a vět s finitním slovesem. Infinitivní věty jsou rozčleněny do deseti funkčně a strukturně rozlišených typů. Hlavní pozornost je soustředěna na detailně členěnou větnou modalitu: objektivní a nepřímou modálnost, modálnost pobídky, přání, podmínky, hypotetickou a subjektivně hodnotící modálnost infinitivní věty.

L. M. Medvedevová (Nominativy pasívního významu v současné angličtině, s. 121—152) zkoumá prostředky nepřímého vyjádření pasíva nominativy, které si při nominalizaci děje uchovávají ve své sémantice rodový význam slovesa. V oblasti odvozených substantiv vyděluje aktantová a situační jména — složky lexikálně-gramatického pole pasíva schopné vystupovat ve větě v různých syntaktických pozicích a zajišťovat tak její kompaktnost. Zkoumá zvláštnosti nominativních funkcí daných jednotek, způsoby explikace pasívního významu i sémantickou korelaci konstrukcí zahrnujících situační jméno s konstrukcemi se slovesem v trpném rodě.

L. G. Verba se ve stati Zájmenné nominativy v syntaktické idiomatice (s. 154—163) zabývá funkčně sémantickými posuny v syntaktických idiomech, kdy jeden z prvků struktury (opěrný či rozvíjející) tvoří ukazovací zájmeno, zájmeno 2. nebo 3. osoby nebo neurčité zájmeno some. Zájmeno mající jakožto slovní druh v běžném užití pouze identifikační funkci tak získává denotát — význam subjektivního kladného či záporného hodnocení a stává se sémantickým korelátem hodnotícího adjektiva. Toto obohacení sémantiky a rozšíření funkčních možností zájmen zvyšuje účinnost projevu, jeho komunikační hodnotu.

Poslední statí knihy je Sémantická náplň modelu S1 — Vcop — Sv (s. 163—175) od T. M. Timošenkové. Přináší rozbor konstrukce, v níž S1 je charakterizováno sématem + osoba, a Sv je substantivum derivované od slovesa a označující osobu. Tento model se v současné angličtině běžně vyskytuje jako projev funkčně sémantického sblížení substantiva a slovesa. Vyznačuje se specifickou sémantickou náplní a specifickými vlastnostmi sémantické variantnosti v souhlase s komunikativně stylistickými úlohami projevu. Timošenková specifikuje typy významu takových vět jako znaků přímého i nepřímého jazykového pojmenování a charakterizuje výchozí slovesa jako obsahující séma subjektivního kvalitativního hodnocení, často s poukazem na míru hodnocení (např. to admire) s tím, že v procesu nominalizace může dojít k zesílení jednoho ze sémat. Některým významovým typům zkoumaného modelu se věnuje detailněji, vymezuje typ sloves, od nichž se predikační substantiva odvozují. Zvláštní význam při tvorbě těchto konstrukcí připisuje modifikátorům jmenného komponentu, pokouší se o jejich sémantickou diferenciaci. Zkoumá možnosti paralelních slovesných a nominálních vět shodné sémantiky, specifikuje oblast významů, pro něž jediným prostředkem vyjádření je nominální konstrukce, a faktory mající zde určitou úlohu (neúplná shoda sémantiky struktury slovesa a odvozeného substantiva, charakter modifikátoru jmenného komponentu apod.). Popisuje též paralelní užití slovesné a nominální konstrukce v jednom syntaktickém celku.

Jako celek tento soubor statí jednak přináší dílčí nové poznatky k teorii nominalizace v angličtině, jednak je, v souladu se svým původním určením, vhodným doplňkem pro praktické uživatele jazyka: překladatele, tlumočníky i studenty vyšších ročníků anglistiky.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 2, s. 170-171

Předchozí Jan Petr: Sociolingvistické problémy jazyků národů SSSR

Následující Jan Petr: Přehledné dějiny jazykovědné lituanistiky