Emocionálnost jako sémanticky modifikující komponent větné struktury

Miroslav Klivar

[Rozhledy]

(pdf)

Эмоциональность как семантический модифицирующий компонент структуры предложения / Emotionality as a semantically modifying component of sentence structure

V dosavadním výzkumu emocionálnosti v jazyce a řeči se dospělo vcelku k jednotnému názoru, že tato vlastnost komunikace se projevuje ve všech rovinách jazyka, tj. v jeho stránce fonologické, morfologické, lexikálně sémantické, gramatické, v syntaxi, šířeji řečeno — ve všech formách „jazykové existence“ (Konrad, 1959). [305]Uvažujeme-li všechny komponenty větné struktury, pohlížíme-li na ni komplexně, vyvstává otázka, jaký význam a jaké místo má emocionálnost v této struktuře. Jedna skupina lingvistů zařazuje emocionálnost jako sémanticky modifikující komponent větné struktury mezi komponenty komunikativní. Např. M. Grepl (1975) rozlišuje vcelku dvě základní kategorie sémantických komponentů větné struktury — kognitivní a komunikativní a emocionálnost zařazuje do druhé skupiny, řadí ji za modalitu intenční, jistotní a za intenzifikaci. Druhá skupina lingvistů je toho názoru, že emocionálnost není hierarchicky na stejné úrovni jako ostatní složky sémantických komponentů věty. Vyslovuje názor, že emocionální složka představuje třetí stupeň ve vztahu ke složkám kognitivním a komunikativním (Zimek, 1980). V této souvislosti se setkáme s názorem, že modálnost je základním, či konstituujícím a neodlučným činitelem každého sdělení, jakožto jeden z momentů v postojích mluvčího ke sdělovanému obsahu (Mrázek, 1960).

Česká lingvistika přispěla k výzkumu vztahu modality a emocionality významnými poznatky (srov. Otázky slovanské syntaxe III, 1973). Zdá se, že nejdůležitější při tom je rozlišování tří základních sfér modality: (1.) modalita postojová nebo záměrová, tj. modalita celé věty, vyjadřující postoj mluvčího, (2.) modalita slovesná (voluntativní, diktální aj.), vyjadřující dispozici původce děje ve smyslu jeho vykonávání, (3.) modalita pravděpodobnostní, označující míru pravděpodobnosti realizovaného děje. Např. u postojové modality (se základními typy — oznámení, otázka, výzva) konstatuje E. Buráňová-Benešová (1980), že každý z uvedených tří typů může být emocionálně modifikován. Z hlediska jazykové komunikace formuluje pak šest větných výpovědních typů, z nichž tři je možno považovat za příznakové díky sémantickému příznaku emocionálnosti:

1. typ — věty enunciativní, 2. typ — věty interogativní, 3. typ — věty apelativní, 4. typ — věty emocionálně enunciativní, 5. typ — věty emocionálně interogativní, 6. typ — věty emocionálně apelativní. Vyjadřovací forma emocionálně příznakových vět je reprezentována především transpozicí nebo popř. speciálním prostředkem. Příkladem vět emocionálně enunciativních jsou věty zvolací, o nichž je známo, že postrádají vlastní formální prostředky a liší se od oznamovacích vět jen intonací. Lze sem zařadit i věty interjekční, pokud mají výpovědní platnost; vyznačují se zvláštními výrazovými prostředky, které mají emocionální povahu. Příkladem emocionálně interogativních vět jsou veškeré otázky s citovým zabarvením charakterizované buď transpozicí (snad též řečnické otázky), nebo signalizované výrazovými prostředky (např. částicí cožpak, jakpak atd.). Skupina emocionálně apelativní obsahuje všechny věty imperativní s emocionálním důrazem (Tak půjdeš už?) a věty deziderativní.

Třetí skupina lingvistů spojuje emocionálnost s expresívností. Příznačná je tu zejména koncepce E. M. Galkinové-Fedorukové (1955), která zdůrazňuje, že pojmenování „expresívnost“ je obsahově širší než „emociálnost“, protože výraz emocí v jazyce je vždy expresívní, avšak expresívnost v jazyce není vždy emocionální. Konkrétní výzkumy pak ukazují tyto rozdíly. Např. emocionálnost a expresívnost jazyka v ruštině a v bulharštině se projevuje v příponách subjektivního hodnocení; v ruštině je takových přípon mnoho, v bulharštině málo. Rozbor přísloví např. ukázal, že v ruských příslovích je příponových útvarů 11× více než v příslovích bulharských (Vasevová-Kadnková, 1980). Co se týče sufixů subjektivního hodnocení samých, pak v ruštině existuje víc „specializovaných“ expresívních sufixů, vyjadřujících převážně kladný (laskavý -oňk, -eňk) nebo převážně záporný (urážlivý, přezíravý, ironický) vztah (-iško, -aška, -oňka), než v bulharštině. V bulharštině neexistují specializované expresívní sufixy vyjadřující pohrdání, ironii, přezírání apod., jako jsou ruské -iška, -iško (gorodiško, glupiška) apod.

V češtině se zabýval expresívností slova J. Zima (1961); rozlišuje trojí typ expre[306]sivity: (1.) inherentní — typ slov, u nichž poznáváme jejich expresívní charakter bez kontextu, kdy expresivita je neoddělitelně svázána s jejich významem (např. tlusťoch), (2.) adherentní, kdy základní věcný význam slova se mění, a která je patrná až z kontextu, (3.) kontextovou, která není spojena s významovou změnou slova, ale je působena interferencí dvou různých stylistických vrstev. J. Zima dochází k závěru, že v současné češtině došlo k rozšíření pojmu expresivity. Expresívní výraz je projevem osobního zaujetí mluvčího ke skutečnosti, kterou vyjadřuje. Základním jazykovým rysem inherentní expresívnosti je nápadnost v jazykovém systému — formálním i významovém, u adherentní expresívnosti pak pouze ve významu slova. Psychickým základem je tu — podle J. Zimy — emocionálnost i volní úsilí.

Vyvstává otázka, v jakém smyslu je nebo není emocionalita a exprese věcí sémantiky. Např. Zimek (1980) upozornil, že řadíme-li emocionální složku mezi sémantické komponenty, musíme mít na zřeteli, že tu jde o jiný druh sémantiky než u prvků kognitivních a primárně aktualizačních syntaktických. Emocionální výpovědi nemají v sobě nové prvky obsahové — ve smyslu věcného obsahu, nýbrž přinášejí k němu jen akcesorní informaci o citovém vztahu mluvčího. Podle našeho názoru můžeme mluvit o emocionalitě jako o doprovodné složce jazykového sdělení, podobně jako když mluvčí bývá vyjádřen gramatickou osobou. Jako v tomto případě nelze ani v případě emocionality doprovodnou složku oddělovat od vlastního sdělení jako něco odlišného, vnějšího atp. Jestliže rozeznáváme podle Horálka (1967) základní funkci jazyka — komunikativní (vyjadřovací) a složky zobrazovací v jazykovém vyjadřování, můžeme podle našeho názoru konstatovat, že emocionalita je doprovodnou složkou komunikativní (vyjadřovací) funkce jazyka a všech složek jazykového projevu. Specifika emocionality v této souvislosti tkví podle současných poznatků psychologie (Linhart, 1981) v prožívání provázeném silnou specifickou psychofyziologickou reaktivitou celého organismu a aktivizací psychické činnosti směrem k interakci s prostředím, na základě emocionálního odrazu skutečnosti; má vždy výrazný situační charakter, jasně odlišitelný od počátku až do konce trvání (radost, hněv, strach, stud apod. se vždy váže k něčemu); je v nich obsažena dynamika organizace a dezorganizace psychiky. K tomu patří polarita příjemnosti a nepříjemnosti (libosti a nelibosti), představující prožitkovou stránku vztahu k předmětům a jevům skutečnosti, polarita příklonu a odklonu, úroveň aktivace, emocionální ladění (nálada) aj. A mohli bychom pokračovat v naznačené myšlence R. Zimka (1980), který míní jiný druh sémantiky v případě emocionality jako komponentu sémantického: můžeme konstatovat, že emocionalita věty je sémanticky modifikující komponent větné struktury ve smyslu specifického prožívání komunikativní (vyjadřovací) funkce jazyka (psychofyziologická reaktivita celého organismu, aktivizace psychické činnosti, situační charakter atd.).

Dalším aspektem emocionálnosti vzhledem k sémantice věty je fakt, že emocionálností se sémantika zabývá tehdy, když zkoumá psychické příčiny významových změn, tj. vztahy mezi pojmenováním a pojmem, zejména posuny těchto vztahů. Někdy se psychické příčiny významových změn zařazují do tzv. sémantitiky genetické (Jílek, 1956). Pokud jde o expresívnost, lze, podle mého názoru, rozlišit v jazykovém projevu expresívnost bezděčnou a záměrnou. Při běžném vyjadřování na expresívní složku našeho projevu obvykle nemyslíme, používáme ji do značné míry mechanicky. Jůzl (1980) ukázal, že moment volby (preference) je v tomto případě takřka nulový. Takové situace bychom mohli nazvat expresívností bezděčnou. Když však na využití expresivity jazyka záleží, usilujeme o působivost projevu, tj. jde o problematiku pragmatického užívání jazyka. Propojení mezi pohledem pragmatickým a jazykovým tkví v tom, že pragmaticky hodnotíme a volíme prostředky (lingvistické a paralingvistické) v rovině výrazu, čímž dosahujeme působivé informace, působivého hodnocení. Působivost jazyka zdůraznil Klaus (1975) a zařazuje [307]ji do pragmatiky. Vycházíme z tohoto pojetí a přiřazujeme tedy expresívnost do okruhu pragmatiky. Z toho vyplývá, že expresívnost je v souvislosti s emocionálností sémantickým komponentem jen zčásti, neboť v podstatě náleží do pragmatiky.

Ve většině výzkumů emocionálnosti v různých rovinách jazyka a řeči ve slovanské lingvistice se však — podle mého názoru — doposud málo uplatňují poznatky psycholingvistiky a sociolingvistiky. Rozšířeným nedostatkem bývá nediferencované pojetí „emocí“ a „citů“. V soudobé marxistické psychologii a psycholingvistice se tyto kategorie již dlouho rozlišují, protože představují zcela specifické prožitky skutečnosti (Leonťjev, 1967). Z tohoto hlediska můžeme dnes konstatovat, že nelze uvažovat pouze o „emocionálnosti“ v jazyce a řeči, nýbrž že musíme pracovat s oběma kategoriemi: s emocemi, jež jsou spojeny s uspokojováním základních potřeb organismu a s procesem vyrovnávání s jeho životním prostředím v souvislosti s bezprostředními vnitřními stavy organismu či aktualizovaných vnitřních stimulů, i s city, které jsou složitějšími emocionálními procesy vznikajícími pouze u člověka jakožto společenské bytosti. Objevuje se tu i nová kvalita, tzv. sebecitu, který má z jazykového hlediska velký význam, protože se projevuje v jazyce a řeči — jako pohled na vnitřní svět, na sebe sama, na své vlastní činy, v pohledu zkoumajícím vnitřní svět člověka jako objektu, a to v procesu prožívání jazyka a řečových procesů. Zatímco emoce budeme tedy chápat jako procesy jazykového a řečového prožívání vztahů subjektu k objektu (odrážející spíše „biologickou“ kvalitu podnětů z vnitřního a vnějšího organismu) a jejich význam pro život a sdělování, city mají společenskoregulativní charakter, společenskoadaptivní význam vyššího stupně (Linhart, 1981). Zejména vyšší city — mravní, intelektuální, estetické aj. — mají pak značný význam nejen ve společenských funkcích jazyka a řeči, uplatňují se i ve funkčních stylech jazyka. Emocionální a citová stránka je spojena v tzv. citových větách, které mají zvláštní syntaktickou strukturu se značnou idiomatičností (věty zvolací, citoslovečné apod.), dále ve výpovědích citově zabarvených. V citových větách můžeme počítat i s výkřiky, které mají blízko právě k emocím. Chceme však zdůraznit, že hlavní stránkou prožívání v jazykové komunikaci je cit, protože jde především o procesy společenskoregulativní povahy. V jazykové praxi se citová stránka projevuje výrazně např. v typologii jazyka: v češtině poukázal již V. Mathesius (1966) na citovou hodnotu v rovině aktuálního členění, čímž se čeština liší např. od angličtiny.

Někdy se chápe citová složka jako aspekt aktualizace sdělení, jako dílčí složka aktualizační a argumentuje se tím, že patří do sféry „neracionální“. To je zajisté nedialektické, protože již S. L. Rubinštejn (1964) zdůrazňoval, že lidské city jsou jednotou emocionálního a intelektuálního, jsou koneckonců komponenty konkrétního života a činnosti jednotlivce, které v jednotě a vzájemném prolínání obsahují všechny stránky psychiky (podtrhl M. K.). Podobně se nám zdá jednostranné oddělovat citovou stránku jazyka od komponentů kognitivních (srov. Grepl, 1975); z hlediska psycholingvistického není citová stránka jazyka izolována a je známo, že existuje také tzv. citový podtext. Citová reakce může syntetizovat, podporovat, posilovat jazykový proces nebo také jej dezorganizovat, např. v silných citových reakcích, jako jsou afekty.

Dále jde o složité rozdíly mezi city bezděčnými nebo neuvědomělými v jazykovém projevu, kdy cit ve svém vnitřním obsahu není konfrontován (nebo je neadekvátně konfrontován) s objektivním světem. Musíme vzít v úvahu i citové zvláštnosti osobnosti v jazykovém projevu, mezi něž patří citová vzrušivost (silná, slabá aj.), dále citová stálost, síla, intenzita citu, hloubka citu apod.

Podle našeho názoru je z hlediska psycholingvistického důležité pojetí citovosti jako sémantického či aktualizačního komponentu v jednotě verbální a neverbální komunikace. M. Argyl (1972) rozlišuje např. tyto hlavní neverbální signály užívané [308]člověkem: tělesný kontakt, blízkost (proximity), orientace (úhel, v němž lidé stojí či sedí vzhledem k sobě navzájem), vzezření (appearance), pozice (posture), kývnutí hlavy (headnods), výraz tváře (facial expression), gesta (gestures), pohledy (looking) a neverbální aspekty řeči. K. Danziger (1976) rozlišuje neverbální kanály, jako je regulace interpersonální vzdálenosti, směr pohledu (gaze direction), pozice (gesture), pohyby a gesta, parajazyk. M. Argyl (1972) soudí, že se neverbální komunikace uplatňuje v řízení vývoje situace, dodejme, že také v tzv. jazykové situaci, kdy jde o sdělování postojů, informování o emocionálním stavu mluvčích; podporuje verbální komunikaci (informování, jak je slovní projev druhého přijímán, dokreslování významu slovního sdělení aj.). Neverbální komunikace může nahrazovat i komunikaci verbální.

Specifičnost neverbální komunikace je důležitá pro verbální sdělení zejména v tom, že osvětluje percepci neverbálních projevů v poznání osobnosti nositele sdělení, mluvčího v jazykové komunikaci, jeho emocionálního a citového stavu. To má svůj význam i v modálnosti, ve vztahu mluvčího k obsahu sdělení. Uvažme z hlediska jazykového, že v komunikaci může i nepatrná změna v neverbální oblasti rozhodovat o tom, jaké významy přikládá mluvčí verbální výpovědi nebo může osvětlit psychické příčiny posunu významů atd.

Důležitým aspektem citovosti jako sémantického komponentu větné struktury je dvojznačnost významu, kterou citovost zpravidla ovlivňuje. Vycházíme-li z Gardinerova (1951) pojetí dvojznačnosti významu, považujeme za význam věty to, co mluvčí zamýšlí, aby z ní vyrozuměl posluchač. Rozlišení věcného významu od záměru mluvčího má své opodstatnění i z hlediska vnitřní řeči (např. Sokolov, 1968). Posluchač nemusí při uslyšení pochopit význam věty ani to, co je v úmyslu mluvčího při jejím užití. Jestliže Gardiner (1951) bere v úvahu „pozorný a chápající“ postoj posluchače jako korelát záměru mluvčího a považuje jej za elementární korelát řeči, pak je citovost důležitým prostředkem vztahu posluchače k mluvčímu a naopak, a to v různé polarizaci — pozitivní i negativní, bezděčné i záměrné. Význam, který mluvčí přikládá výpovědi, je určitým východiskem pro analýzu výpovědi a zpětná reakce původce posuzovaného aktu komunikace na reakci příjemce jím vyvolanou je určitou verifikací. — Můžeme tedy učinit závěr, že se citovost — řečeno v terminologii psycholingvistiky a sémiologie — uplatňuje jak v jazykové rovině vlastního jazykového sdělování, v sdělovací funkci intonace, v přízvuku, výšce hlasu, tak ve sdělovací funkci gest, pozice, mimiky aj. Citovost se totiž realizuje nejen v prostředcích jazykových a řečových, ale i v prostředcích jiných sémiotických soustav (gesta, ostenze apod.), paralingvistických a kinetických.

Citovost je rovněž součástí anticipace postojů ke sdělení u posluchače — z hlediska mluvčího. Anticipace se rozšiřuje — z hlediska mluvčího — na anticipaci postoje partnera k sdělované věci, k mluvčímu a konečně na anticipaci působení mluvčího na posluchače a partnera sdělení. V těchto podmínkách existuje mezi psychologickým mechanismem mluvčího a posluchače významná asymetričnost, která dovoluje rozlišovat různé role mluvčího a posluchače. Omezíme-li se na výchozí aktivitu mluvčího, nemáme dostatečný základ pro vydělení významové jednotky, protože uvažování mluvčího je ovlivňováno řadou determinant, které jsou posluchači skryty (Janoušek, 1968). Omezíme-li se jen na hledisko příjemce, narážíme na řadu rozporů: můžeme být v situaci, kdy příjemce ještě nepřistoupil k verbální aktivitě (to předpokládá nespolehlivé vciťování), nebo vyjdeme z jeho verbální aktivity, která je výchozí aktivitou mluvčího. Proto klasifikace významových jednotek z hlediska příjemce je sporná, ev. diskusní. Teprve výměna rolí umožní mnohem přesněji vydělovat původní významovou jednotku sdělení (původní mluvčí se po období, kdy byl posluchačem, znovu stává mluvčím). V této fázi již může mluvčí provést korekci své původní anticipační představy o posluchači. Nová akti[309]vita mluvčího představuje novou významovou jednotku. To vede k objektivizaci citovosti i expresívnosti, neboť vztah mluvčího ke sdělení není jednorázový a přímočarý.

Závěrem můžeme shrnout, že cit jako sémanticky modifikující komponent větné struktury je doprovodnou složkou jazykového sdělení a základní specifika spočívá v prožívání provázeném silnou psychofyziologickou reaktivitou celého organismu, s výrazným situačním charakterem. Citová složka jazykového vyjadřování je složitě diferencována v polaritě příjemnosti a nepříjemnosti, v sebecitu, v citovém podtextu, v citové vzrušivosti atp. Citovost jako sémantický komponent věty patří zčásti do sémantiky, zčásti do pragmatiky, která se zabývá působivostí a výrazivostí jazyka. Další aspekty této citovosti spatřujeme v jednotě verbální a neverbální komunikace.

 

LITERATURA

 

ARGYL, M.: Non-verbal communication in human social interaction. In: Non-verbal communication. Ed. R. A. Hinde. Cambridge 1972.

BURÁŇOVÁ-BENEŠOVÁ, E.: Vzťah postojové modality a emocionality. In: Otázky slovanské syntaxe IV 2. Brno 1980, s. 105—108.

DANZIGER, K.: Interpersonal communication. Oxford 1976.

GALKINA-FEDORUKOVA, E. M.: Ekspresivno-emocional’nyje elementy v značenii slova. Vestnik MGU. Serija istoriko-filol., 1955, č. 1, s. 34—40.

GARDINER, A.: The theory of speach and language. 2 ed. Oxford 1951.

GREPL, M.: Die semantisch modifizierenden Komponenten der Satzstrukturen. Zeitschrift für Slawistik, 20, 1975, s. 631—647.

HORÁLEK, K.: Filozofie jazyka. Praha 1967.

JANOUŠEK, J.: Sociální komunikace. Praha 1968.

JÍLEK, F.: Česká sémantika. Praha 1956.

JŮZL, M.: Pragmatika jako součást sémiotiky a axiologie. AUC. Philosophica et historica 2, Studia Aesthetica III. Praha 1980, s. 65—87.

KLAUS, G.: Síla slova. Praha 1975.

KONRAD, N. I.: O jazykovom suščestvovanii. In: Japonskij lingvističeskij sbornik. Moskva 1959, s. 5—6.

LEONŤJEV, A. A.: Psicholingvistika. Leningrad 1967.

LINHART, J. a kol.: Základy obecné psychologie. Praha 1981.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. Praha 1966.

MRÁZEK, R.: Emocionálnost sdělení. In: Rusko-české studie. Praha 1960.

OTÁZKY SLOVANSKÉ SYNTAXE III. Brno 1973.

RUBINŠTEJN, S. L.: Základy obecné psychologie. Praha 1964.

SOKOLOV, A. N.: Vnutrennjaja reč’ i myšlenije. Moskva 1968.

VASEVA-KADNKOVA, I.: Nekotoryje nabljudenija nad emocionalnost’ju vyskazyvanija v bolgarskom i russkom jazykach. In: Otázky slovanské syntaxe IV 2. Brno 1980, s. 136—141.

ZIMA, J.: Expresivita slova v současné češtině. Praha 1961.

ZIMEK, R.: Odraz emocionálnosti v sémantické a gramatické výstavbě výpovědi. In: Otázky slovanské syntaxe IV 2. Brno 1980, s. 99—103.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 4, s. 304-309

Předchozí Iva Nebeská: K problematice subjektivního slovníku

Následující Igor Němec: Monografie o lexikálním významu a jeho analýze