K otázce tzv. vázaného významu (Sémantická reprezentace syntaktických pozic)

Vlasta Straková

[Rozhledy]

(pdf)

К вопросу о т. наз. связанном значении (Семантическая репрезентация синтаксических позиций) / On the so-called bound meaning (Semantic reprezentation of syntactic positions)

Lze zajisté souhlasit s tím, že jazyk je i systém — langue, i činnost — parole, i výsledek — text (Šabršula, 1985) a že každý z těchto aspektů sám o sobě může být předmětem specifické analýzy. Souvislost mezi těmito třemi aspekty je pak velice úzká — na systém ani na činnost nelze usuzovat bez znalosti výsledku — textu, a naopak, vytvoření textu (tj. činnost a výsledek) je nemyslitelné bez znalosti systému.

Je obecně známo, že jazykové prostředky jsou hierarchizovány — je zde vrstva prostředků maximálně abstraktních — gramatických, na straně jedné, a vrstva prostředků konkrétnějších — lexikálních, na straně druhé. Při modelování jazykových vztahů jde v prvé řadě zpravidla o vztahy systémové, abstraktní. Lingvista pak postupuje tak, že pro abstraktní schémata hledá konkrétní realizaci (Straková, 1969, 1970; Daneš - Hlavsa a kol., 1981).

Vzhledem k tomu, že raison d’être jazyka jakožto společenského fenoménu lze vidět v jeho komunikační funkci, dostává se v posledních letech zasloužené pozornosti problematice sémantické, a to v širším komunikativním rámci. Řeší se otázka základní komunikativní jednotky (slovo, syntaxém, dialog, text), sledují se vyšší celky (transfrastika) apod.

Z příspěvků věnovaných komunikativní funkci jazykového znaku má pro naši tematiku význam práce V. I. Komissarova (1984), analyzující akt zapojení nižších jednotek do kontextu. Zapojení jazykových znaků do komunikativního kontextu se podle něho děje dvojí aktualizací: je to aktualizace prvního řádu, jíž se vytváří vztah mezi jednotkami v textu, a aktualizace druhého řádu, která spočívá v tom, že je jazykový obsah zapojován do kontextu situačního. V dané souvislosti nás zajímá otázka první, tj. vytváření vztahu mezi jednotkami v textu. Půjde nám konkrétně o vytváření (či spíše podmíněnost) vztahu mezi slovesem, jakožto sémantickým centrem větné struktury a reprezentanty (především substantivními) jednotlivých syntaktických pozic.

Domníváme se, že pro sémantickou analýzu větných struktur v našem pojetí, tj. stanovení nejvýraznějších typů sémantické reprezentace syntaktických pozic (srov. blíže Straková, 1969), lze vyjít z pojmu vázaný význam (osvětlili jsme jej blíže v příspěvku Frazeologie jako překladatelský problém). Zde naznačíme tuto problematiku pouze v obrysech nutných pro další výklad.

„Vázanost“ významu složek určitého vyššího celku lze vidět především ve funkční nesamostatnosti. Spadá sem především vázanost morfému na funkční rámec slova nebo vázanost složek frazeologismu na globální frazeologický rámec. Otázky frazeologismu podrobně osvětluje V. N. Telijová ve své monografii Svjazannoje značenije (1981). I z jejího materiálu ovšem můžeme vyčíst, že stupeň vázanosti (tj. stupeň omezení kombinability) není ani ve frazeologii stejný: mezi absolutním omezením kombinability adjektiva ve frazeologismu zakadyčnyj drug (v jiné kombinaci se adjektivum nevyskytuje) na pólu jednom a případy s variabilní komponentou na straně druhé (české mít peněz jako želez, babek, šlupek …) je široké pásmo s vázaností částečnou.

[43]Význam práce V. N. Telijové spočívá především v tom, že autorka ukázala na existenci vázaného významu jakožto kategoriální záležitosti, a současně s tím znovu upozornila na vztah analytismu a syntetismu v jazykové struktuře. V souvislosti se zmíněnou prací vzniká celá řada otázek, jejichž řešení by pomohlo pojem vázaného významu šíře osvětlit i precizovat. Např.: Kde lze hledat mezi vázaným a volným významem takovou hranici, která by nám objasnila specifičnost významu vázaného a volného? Nebo snad má vztah těchto dvou kategorií spíše charakter graduální, tj. mezi oběma polárními charakteristikami existuje pásmo jednotek přechodných, tj. takových, které jsou v určitém ohledu (stupni) vázané a v jiném pak volné? Je pojem „vázaného“ významu slučitelný i s většími strukturními celky, než je slovní spojení, nebo je opravdu omezen pouze na syntagmatiku (a morfematiku), jíž je nejčastěji exemplifikován?

V našem příspěvku vycházíme jednak z hypotézy o graduálním charakteru jazykových jevů, jednak z hypotézy o slučitelnosti pojmu „vázaný význam“ s většími strukturními celky, než je pouhé syntagma.

Vázanost znamená vždy omezení kombinatorických možností (sočetajemostnyje svojstva). Analyzujeme-li se zřetelem k otázce „vázanosti“ významu větnou strukturu, a to s verbem finitem (podrobněji Straková, 1969), pak půjde o omezení sémantické kompatibility slovesa a jeho determinantů. Již bez speciální analýzy víme, že některá slovesa přímo vyžadují determinant (determinanty) určitého sémantického typu. Např. sloveso zavítat se kombinuje se subjektem označujícím hodnostáře (politického, kulturního, místního …); event. zde může být subjekt neosobní, jak je tomu v poetickém kontextu „Když zavítá máj, …“ Nebo: sloveso ofotografovat bude mít vždy v objektu substantivum s významem ‚dokument, nákres, návrh‘ ….

Postupujeme-li podle modelů syntaktických konstrukcí s verbem finitem, obsahujících tři základní pozice (subjekt, predikát, determinant - determinanty), tvořící determinační (valenční) strukturu (podrobněji Straková, 1969), a konkretizujeme-li postupně jednotlivé pozice co do sémantické reprezentace, můžeme touto cestou stanovit některé výrazné typy sémantických struktur. Typizace bude při analýze probíhat tak, že sémantika některých pozičních determinantů bude přesně kategoriálně vymezována; v možnosti takového vymezení pak vidíme sémantickou vázanost (přesněji řečeno, specifickou podobu sémantické vázanosti).

I když bylo kritérium sémantické (tj. sémantika substantivního determinantu) v naší hierarchii kritérií zařazeno jako poslední, ukázalo některé rysy sémantické charakteristiky, kterou můžeme dále rozšířit a zpřesnit. To ovšem vyžaduje změnu v hierarchii kritérií. Tato změna je ostatně v každé analýze čas od času nutná jednak proto, že ukáže nové vztahy a nové souvislosti, a jednak i proto, že odhalí nosnost materiálu pro jednotlivé typy analýzy.

Pro naši analýzu větné struktury to tedy znamená, že ze čtyř faktorů, které se uplatňují při její komplexní analýze, tj. (1.) pozice, (2.) forma reprezentantu (věta, infinitiv, substantivum, adjektivum), (3.) morfologické ztvárnění reprezentantu (především pád), (4.) sémantická reprezentace, můžeme vzít kterýkoliv z uvedených aspektů za základní, a učinit jej tak prvořadým klasifikačním kritériem.

 

Sémantické konstanty jako klasifikační kritérium

Sémantickými konstantami (tj. sémanticky vázanými pozicemi) budeme nazývat ty pozice, jejichž sémantická realizace je kategoriálně jednoznačná, tj. vyžaduje substantivum určité sémantiky: substantivum s významem osoby (S_pers), činnosti (S_act), vlastnosti (S_kval), nástroje (S_instr), materiálu (S_mat); těmito indexy signalizujeme (kategoriálně) sémantickou konstantu větné struktury. Determinanty sémanticky „volné“, tj. sémanticky nevyhraněné, libovolné, zůstávají pak v záznamu bez indexu.

[44]Počet sémantických konstant, tj. pozic sémanticky jednoznačných, vyhraněných, bude pak činitelem určujícím stupeň sémantické vázanosti typu: struktury se třemi konstantami lze považovat za sémanticky silněji vázané, tj. sémanticky ostřeji vyhraněné, než je tomu u struktur s dvěma konstantami, s jednou konstantou nebo dokonce s nulovou sémantickou konstantou.

Na základě počtu sémantických konstant můžeme obrysově klasifikovat slovesa, přesněji řečeno naznačit několik skupin, které se jeví jako nejvýrazněji sémanticky vyhraněné.

 

0. Struktury s nulovou sémantickou konstantou

Jsou to takové struktury, u nichž jsou obě (ev. všechny) pozice sémanticky volné, tj. mohou být obsazeny substantivem s libovolným sémantickým charakterem. Patří sem slovesa v širokém smyslu identifikační. Identifikace se děje na základě totožnosti (a rozdílu), shody, podobnosti, ať faktické či domnělé, inherentní či adherentní, jazykově stylizované. Implikováno (někdy i vyjádřeno explicitně) je vždy srovnání. Srovnávat lze všechny sémantické kategorie substantiv, substantiva s významem osoby, materiálu, vlastnosti, děje aj.

Schéma: S¹ + V_f + S²(+ S³ + S⁴)

Slovesa: vypadat jako, podobat se někomu (něčemu), připomínat někoho (něco), shodovat se s něčím (někým).

Příklady: Na obzoru stála stáda ovcí, která vypadají jako temný lišejník na svahu kopce. — Slunce se odráželo hned v jednom a hned v druhém vodojemu a zdálo se, že jsou to nejjemnější vodiče světla. — … když jí vysvětlil, že ti „šikmoocí Číňani“ jsou vlastně Japonci, … Pašování alkoholu znamená dva roky vězení.

Tam, kde jde o slovesa tranzitivní, tj. kde je identifikace prezentována nikoliv jako inherentní (proces), nýbrž jako adherentní (logická) operace, poukazuje již toto spojení ke skupině následující, totiž k činnosti prováděné osobou: Tomu už se nedá říkat zemědělství, to je velkovýroba. — Novináři rádi srovnávají kanály s cévami, kterými proudí do stepi život.

Pozice druhého substantiva může být (variabilně) obsazena adjektivem (Francie se nezdála Japoncům příliš přitažlivá) nebo celou větou (… zdálo se, že jsou to …).

 

1. Struktury s jednou sémantickou konstantou

Rozsáhlá oblast činnosti je vázána na činitele osobního. Je to především označování intelektuální a citové sféry aktivity (zajímat se o něco, někoho, představovat si …, myslet na …, mluvit o …, referovat, informovat o …, vzpomínat na …, připomínat si …, zpívat o …, vyprávět o …, milovat osobu, věc, činnost, nenávidět …

Schéma: S¹_pers + V_f + S² …

Tato slovesa lze nazvat v širokém smyslu „tematizační“, sémantickou konstantou je tu člověk v syntaktické funkci subjektu, ostatní pozice jsou sémanticky volné, tj. nevyhraněné. Mohou obsahovat S_pers, stejně tak jako S_act, S_kval, S_mat.

 

2. Struktury s dvěma sémantickými konstantami

Sem řadíme slovesa „komunikativní“ a „intereventivní“. U obou typů jde o totožné (izosémní) konstanty (dvě osoby, dva děje).

a) Slovesa „komunikativní“ jsou např. mluvit, jednat, spolupracovat, dopisovat si, obchodovat s kým, pomáhat si. Tento vztah bývá nejčastěji stylizován jako reciproční — symetrický (spolu, vzájemně). Při nominalizaci se pak vazba může chovat trojím způsobem: (1.) vazba se nemění: korespondence X s Y; (2.) mění se předložka, [45]zůstává pád: korespondence mezi těmito dvěma přáteli; (3.) nastupuje genitiv atributivní: korespondence těchto dvou přátel.

Tento vztah může být ovšem formulován i jako reverzibilní: prodat něco někomu, koupit něco od někoho.

Schéma: S¹_pers + V_f + S²_pers

Příklady: Otec se ptal syna na učitelku (S³_pers). Lékař mluví s laborantkou o postupu analýzy (S³_act). Instruktor seznamuje studenty s počítačem (S³_instr).

b) Slovesa „intereventivní“ (rus. meždusobytijnyje predikaty) mají schéma:

S¹_act + V_f + S²_act

Tato slovesa slouží spojení dvou dějů, a to tak, že se vliv jednoho děje na druhý může uskutečňovat ve smyslu jak pozitivním (přispět k činnosti, napomáhat činnosti), tak i negativním (zabránit činnosti): Zřízením fondu se zabránilo zbankrotování mnoha podniků, podpořila se modernizace zbylých loděnic a napomohlo se i k přechodu do jiných výrobních odvětví. — Japonsko chce realizaci svých plánů podepřít dovozem zahraničních investorů. — Vytvoření optimalizačních modelů má sloužit k vypracování dlouhodobých plánů rozvoje. — Modelování neumožní předvídat všechny specifické rysy budoucího rozvoje vodního hospodářství. — V pozici druhého substantiva může být infinitiv: Jeho úniky ze školy mu (= Einsteinovi) umožnily tím pečlivěji studovat Maxwellovu elektromagnetickou teorii.

Sem zařazujeme i rus. příklad Jego reč’ potrjasla slušatelej svojej ubeditel’nost’ju, jemuž věnujeme pozornost níže.

 

3. Struktury se třemi sémantickými konstantami

Tato slovesa jsme označili jako „slovesa vnějšího impulsu“ (Straková, 1969), direktivní. Jsou to struktury odrážející jazykovými prostředky oddělení činnosti od jejího iniciátora, typické pro současnou společnost. Tato struktura má, především v žurnalistice, vysokou frekvenci.

Schéma: S¹_pers + V_f + S²_pers + S³_act

Patří sem slovesa jako: pověřit podřízeného sestavením soupisu, přikázat komu odevzdat výkaz, poručit dětem přijít včas domů, poradit někomu, jak věc zařídit, zainteresovat žáky na mimoškolní činnosti; v pozici substantiva dějového je možná variabilita: přinutit pracovníky k zamyšlení//zamyslit se//aby se zamyslili nad smyslem své práce.

Tento typ komunikace (na rozdíl od komunikace reciproční, symetrické) lze nazvat persvazívním, asymetrickým.

Vliv (osoby, instituce) se může opět uskutečňovat ve smyslu jak pozitivním (přimět někoho k něčemu, orientovat někoho na něco), tak negativním (zabránit někomu v něčem, varovat někoho před něčím, vyhrožovat někomu něčím).

 

4. Substituce pozičních determinantů

Sémanticko-syntaktické vztahy uvnitř věty jsou mnohdy znezřetelňovány substitucí. Příčinu lze vidět v tom, že jednotlivé syntaktické pozice nejsou z hlediska komunikačního stejně závažné. Proto dochází v souladu s potřebami kontextu ke zdůraznění některých skutečností tím, že se reprezentant z pozic méně závažných posune do pozic komunikačně závažnějších.

K substituci dochází nejčastěji v souvislosti s obsazováním pozice subjektu. Osobní subjekt děje může být substituován útvary, které byly původně jeho determinanty (nejčastěji místními); dostáváme tak řady: náš zpravodaj hlásí … (S_pers), Praha hlásí, ČSSR hlásí, oznamuje, že …

[46]K substituci dochází i u sloves označujících technickou (výrobní) činnost: dělník vyrobí denně …, stroj vyrobí denně …, dílna vyrobí denně …, Praha vyrobí denně …, Československo vyrobí denně … Substituty jsou, jak ukazují příklady, nejčastěji jména institucí, organizačních celků apod.

Substituce může mít charakter cyklický: nejčastěji k ní dochází tam, kde se vyskytuje substantivum s významem kvality (S_kval).

Srovnejme věty:

1. On potrjas slušatelej svojej reč’ju.

2. Jego řeč’ potrjasla slušatelej.

3. Jego reč’ potrjasla slušatelej svojej ubeditel’nost’ju.

4. Ubeditel’nost’ jego reči potrjasla slušatelej.

 

Závěr: Řešení otázky sémantické reprezentace syntaktických pozic spadá do širšího problémového rámce, jímž je sémantická klasifikace sloves. Je jisté, že slovesa lze klasifikovat různým způsobem, podle toho, k čemu klasifikace směřuje, jaké parametry bere v úvahu, v jaké míře je detailní apod.

Jednu z možností klasifikace jsme již naznačili (Straková, 1978). Klasifikace bere v úvahu čtyři kritéria: počet determinačních pozic, výrazovou strukturu slovesa — sufix, vnitrodruhovou derivační perspektivu — prefixaci, mezidruhovou derivační perspektivu — možnost derivace substativ s významem činitele, místa, instrumentu a materiálu.

Lze říci, že většina skupin, jejichž kategoriální charakter je mimo jakoukoliv pochybnost, jako slovesa zvukových projevů, pohybu, změny kvality aj., pro analýzu, kterou provádíme v tomto příspěvku, relevantní nejsou (nejsou vyhraněna co do typu subjektové determinace). Z tradičně analyzovaných kategorií mají k naší problematice nejblíže verba dicendi a sentiendi (vázanost na subjekt S_pers).

Z analyzovaného materiálu (denní tisk, časopisy s obecně informativním zaměřením i odborné) nám zřetelně vystupují tyto sémantické skupiny: (1.) slovesa identifikační (s libovolnou sémantikou obou substantivních determinantů — S¹, S²), (2.) slovesa tematizační (S¹_pers), (3.) slovesa intereventivní (S¹_act, S²_act), slovesa komunikační (S¹_pers, S²_pers), (4.) slovesa direktivní (S¹_pers, S²_pers, S³_act). Jen na okraj uveďme, že slovesa direktivní mají nejširší sémantické spektrum: jsou zde dva činitelé, dva děje, impuls a rezultát.

Naše analýza podle našeho názoru prokázala, že pojem vázaného významu, zkoumaný dosud převážně u jednotek nižších — morfematických, syntagmatických, lze rozšířit i na analýzu vyšších celků, tj. větných struktur; stanovení sémantických konstant pozičního modelu, tj. pozic sémanticky vyhraněných, a klasifikace sloves podle počtu těchto konstant nám dovolily seskupit struktury podle stupně vázanosti významu (od 0 do 3). Tato možnost, jak se domníváme, současně demonstruje graduální charakter vázaného významu.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: Obrazovanije predloženij iz propozicij. Praha 1978.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

GOLD, D. L.: Lexicographical metalanguage. Babel, 29, 1983, č. 3, s. 134—151.

KOMISSAROV, V. N.: Kommunikativnaja funkcija jazykovogo znaka. In: Sb. Vsesojuznaja naučnaja konferencija „Kommunikativnyje jedinicy jazyka“. Moskva 1984, s. 62—64.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

PAVILIONIS, R. I.: Problema smysla. Sovremennyj logiko-filosofskij analiz jazyka. Moskva 1983.

PSICHOLINGVISTIČESKIJE PROBLEMY SEMANTIKI. Moskva 1983.

[47]STRAKOVÁ, V.: Syntaktické konstrukce s verbem finitem a jejich vnitřní dynamika. Praha 1969, 1970. Interní tisk KCJ ČSAV.

STRAKOVÁ, V.: Slovotvorná relevance syntaktických a sémantických rysů. ČsRus, 23, 1978, s. 77—85.

STRAKOVÁ, V.: Pádové kontrasty (Rusko-česká konfrontace). SlavSlov, 16, 1981, s. 43—56.

STRAKOVÁ, V.: Frazeologie jako překladatelský problém (odevzdáno pro SlavSlov).

STRAKOVÁ, V.: Text als Ausgangspunkt sowie auch Ziel (odevzdáno pro Babel).

ŠABRŠULA, J.: Substitution, représentation, diaphore. AUC. Philol. Praha 1985.

TELIJA, V. N.: Tipy jazykovych značenij. Moskva 1981.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska. Linguistica IV. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

VARŠAVSKAJA, A. I.: Smyslovyje otnošenija v strukture jazyka. Leningrad 1984.

ZIMEK, R.: Sémantická výstavba věty. Praha 1980.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 1, s. 42-47

Předchozí Alena Macurová: Poznámky ke stylizaci komunikace ve vědeckofantastické próze

Následující Jan Petr: Nad antologií z díla Wilhelma Humboldta