Nová slavistická řada tartuské univerzity

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

Новая серия по славистике Тартуского университета / A new series of Slavonic studies published by the university of Tartu

V rámci edice vědeckých prací estonské státní univerzity v Tartu začala vycházet nová série sborníkového charakteru Slavica Tartuensia I (Tartu 1985, 144 s.). Odpovědným redaktorem je A. D. Duličenko, členy redakční rady jsou kromě něho V. M. Mokijenko, S. V. Smirnov, A. Je. Suprun, N. I. Tolstoj a M. A. Šeljakin. Její první svazek je věnován studiu dějin slovanské jazykovědy a byl vydán u příležitosti 150. výročí založení slavistiky na ruských univerzitách. V r. 1835 vyšel univerzitní zákon, podle něhož se zřídily na čtyřech ruských vysokých školách, v Petrohradě, Moskvě, Charkově a Kazani, katedry „dějin a literatury slovanských nářečí“. Pro ně byli určeni slavisté P. I. Prejs, O. M. Bodjanskij, I. I. Sreznevskij a V. I. Grigorovič, kteří na státní stipendium podnikli několikaletou studijní cestu do slovanských zemí. Od toho času až do současnosti zaznamenala slavistika velký rozkvět a rozšířila se na mnoha dalších univerzitách. Svědčí o tom mj. statistika uveřejněná v publikaci (na s. 11). Podle ní se např. učila bohemistika v r. 1971 na 16 univerzitách SSSR, v r. 1978 na 31 a v r. 1983 již na 40 a slovakistika v r. 1978 na 4 sovětských univerzitách a v r. 1983 na 6. Obdobné statistické údaje se uvádějí o jiných slavistických oborech.

Na tartuské univerzitě se datují počátky zájmu o ruský jazyk a literaturu od r. 1803, většího rozkvětu slavistické studie dosáhly až v 2. polovině 19. stol. V r. 1865 byla zde zřízena katedra ruského jazyka a slovanské jazykovědy, která se stala vědeckým a organizačním střediskem tohoto oboru. Tehdy zde začal přednášet slavistiku (včetně staroslověnštiny a slovanských a ruských staro[173]žitností) A. A. Kotljarevskij. V letech 1879—1883 reprezentoval na univerzitě tento obor A. A. Sokolov, který kromě tradičních přednášek konal čtení o srbském a českém jazyce, kromě toho se věnoval studiu písemnictví slovenského a slovinského. Velkého odborného rozkvětu dosáhla estonská slavistika v letech 1883—1893, kdy působil na katedře „srovnávací mluvnice slovanských nářečí“ (byla založena r. 1880) J. Baudouin de Courtenay, který sem přesídlil z Kazaně. Svou přednáškovou činnost rozšířil i na ide. jazyky, baltistiku a slovanskou dialektologii. Ve své přednáškové a vědecké činnosti uplatňoval funkčně psychologický pohled na jazyk a dosáhl přitom mezinárodního věhlasu. Po něm na katedře přednášel A. S. Budilovič, N. K. Grunskij a G. A. Il'jinskij. V období buržoazního Estonska po 1. světové válce se pokračovalo v Tartu (Dorpatu) v slavistické přednáškové a vědecké činnosti. Mezi profesory zde vynikli svou odbornou úrovní L. Mazing, M. Vasmer (1918—1921), A. Stender-Petersen (od r. 1927) a po něm P. Arumaa. Po osvobození Estonska, kdy vstoupilo do svazku republik SSSR, získala tartuská slavistika nové podněty a společenské úkoly, začlenila se do širokého kontextu slavistických studií v celém Sovětském svazu. V pedagogické činnosti se rozvíjí vedle ruské filologie a staroslověnského jazyka také srovnávací mluvnice slovanských jazyků, dějiny slovanských spisovných jazyků a dějiny slovanské jazykovědy.

Do I. svazku Slavic přispěli svými statěmi P. A. Dmitrijev a G. I. Safronov o organizaci studia západních a jižních slovanských jazyků na sovětských vysokých školách, N. B. Mečkovská o povaze jazyka ve východoslovanských mluvnicích z 16.—17. stol., G. K. Venediktov o počátcích studia novobulharského písemnictví v Rusku, Ju. I. Mineralov o Potebňově pojetí vnitřní formy jako projevu stylu, A. V. Kaupužová o studiu slovinských rezjanských dialektů u J. Baudouina de Courtenay (1873), S. V. Smirnov o lingvistických pracích A. S. Budiloviče, L. P. Laptevová o pobytu L. V. Ščerby u Lužických Srbů (v souvislosti s jeho studiem mužakovského nářečí),V. M. Mokijenko o Ščerbově a Larinově pojetí budoucích perspektiv filologie, M. M. Kril', V. A. Motornyj a K. K. Trofimovič o obsahu korespondence lužiskosrbského buditele a rusofila J. A. Smolera s Ja. F. Holovackým a A. D. Duličenko o studiu ukrajinského jazyka rusínských emigrantů z 40. let 18. stol., pocházejících z oblasti dnešního Prešovska a usedlých ve Sremsku a Slavonii (SFRJ).

Práce v sborníku jsou zaměřeny především na dějiny slavistiky, jednotlivé stati mají ráz více popisný než historický. Autoři některých statí se opět vracejí k otázkám díla J. Baudouina de Courtenay, A. S. Budiloviče, L. V. Ščerby nebo A. A. Potebni, která již přinesla tolik podnětů pro současné jazykovědce. Svou tematikou nejsou stati vázány jen na tartuskou univerzitu, ale na celou slavistiku rozvíjenou v minulosti a přítomnosti na ruských a sovětských vysokých školách. Přinášejí nové a pro obor cenné poznatky, k nimž budeme plným právem přihlížet ve svých pracích. Nabízí se zde otázka, zda by nebylo vhodné v budoucnosti také podrobně zpracovat a v některém z příštích svazků Slavic uveřejnit podrobné dějiny slovanské filologie na estonské tartuské univerzitě a poté v celém Estonsku (včetně úsilí o zpřístupnění slovanské literatury v překladech estonské kulturní veřejnosti). Obdobné syntetické práce o slovanské filologii na jednotlivých univerzitách v Evropě v minulosti a přítomnosti patří k aktuálním problémům oboru. Některé takto zaměřené studie vyšly např. v řadě Prací z dějin slavistiky (vydává katedra slavistiky filozofické fakulty UK v Praze), která je českým protějškem k nové estonské sérii Slavica Tartuensia.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 2, s. 172-173

Předchozí Jiří Kraus: Kniha o jazykové situaci v Litvě

Následující Jan Petr: O Karadžićově spisovném jazyce Srbů a Charvátů