Druhý mezinárodní kongres o bulharistice
Jan Petr
[Rozhledy]
Второй международный конгресс булгаристики / The second international congress on studies in Bulgarian
Ve dnech 23. 5.—3. 6. 1986 se konal v Sofii v pořadí již druhý mezinárodní kongres bulharistů (první se konal v r. 1981). Jeho ústřední téma Bulharsko v minulosti a dnes. Jazyk, dějiny, kultura dávalo možnost mnoha zahraničním zájemcům o bulharistickou problematiku aktivně se ho zúčastnit a přednést na něm ve formě referátu nebo sdělení výsledky svých vědeckých, učitelských a kulturně osvětových zájmů. Kongres umožňoval tyto poznatky prověřit v diskusi s bulharskými a zahraničními partnery a vyslechnout referáty domácích bulharistů o aktuálních otázkách vědeckého (základního a aplikovaného) výzkumu v Bulharsku a o stavu bádání o jednotlivých bulharistických otázkách. Na kongresu byly předneseny četné podnětné referáty o bulh. jazyce, literatuře, národopisu (zvláště ústní lidové slovesnosti), politických, hospodářských a kulturních dějinách, starším i současném umění a o politické, hospodářské, kulturní, školské situaci v dnešní Bulharské lidové republice. Takové široké pojetí kongresové tematiky odpovídá současné šíři zájmu o bulharistickou problematiku doma a v zahraničí, rozsáhlému okruhu pracovního zaměření zahraničních účastníků kongresu, kteří zastupovali bulharistiku ze všech světadílů.
[52]Kongres se konal pod záštitou předsedy státní rady BLR Todora Živkova. Předsedou národního komitétu kongresu byl Angel Balevski (předseda BAN) a předsedou komise pro vědecký program kongresu byl Pantelej Zarev (místopředseda BAN). Již z této skutečnosti vyplývá, jak velký význam připisovalo stranické a státní vedení bulh. státu tomuto světovému fóru vědeckých a kulturních pracovníků na úseku bulharistiky.
Jednání kongresu probíhalo ve dnech 23.—31. 5. na zahajovacím a závěrečném plenárním zasedání a v šesti sekcích dále členěných do podsekcí. Dne 1. a 2. 6. se konaly vlastivědné poznávací exkurze účastníků kongresu po pamětihodnostech BLR. Sekce byly tematicky zaměřeny na (1.) bulh. jazyk, (2.) dějiny, (3.) literaturu, (4.) dějiny bulh. vědy, (5.) kulturu a umění a (6.) současné Bulharsko. V rámci kongresu se také pořádalo pětidenní sympozium o cyrilometodějské problematice, v jehož rámci se konal slavnostní večer věnovaný 1100. výročí příchodu Konstantinových a Metodějových žáků z Velké Moravy do Bulharska (po jejich vyhnání Svatoplukem z jeho říše r. 885), diskuse u kulatého stolu o současném stavu a perspektivách dalšího rozvoje filologicky a kulturně zaměřené bulharistiky ve světě a slavnostní literární večer věnovaný významnému bulh. básníku-revolucionáři Christu Botevovi u příležitosti 110. výročí jeho hrdinné smrti (20. 5. 1876) v boji proti osmanské nadvládě. V rámci kongresu se také uskutečnilo dvoudenní kolokvium nazvané Mladí bulharisté, na němž přednesli své referáty mladí vědečtí pracovníci (ve věkové hranici do 30 let) z BLR a dalších 13 zemí. (ČSSR byla zastoupena jedním referátem z FF UK.) Kolokvium bylo rozděleno do tří tematických sekcí: (1.) bulh. jazykověda, (2.) literatura, folklór a umění a (3.) historie. Tato ojedinělá akce, konaná v rámci světového kongresu (finančně byla umožněna v plném rozsahu jeho organizátory) se stala pozoruhodnou přehlídkou vědecké zralosti a vyspělosti mladé generace bulharistů z mnoha evropských zemí, Číny, Mexika a Indie.
Sekce „Jazyk“ probíhala v čtyřech podsekcích: (1.) dějiny bulh. jazyka, (2.) současný bulh. jazyk, (3.) srovnávací a porovnávací jazykověda a (4.) dialektologie a onomastika. Referáty v ní přednesené se zaměřily na popis jednotlivých mluvnických kategorií, na analýzu slovní zásoby určitého obsahového okruhu nebo jednotlivých autorů (popř. literárního textu), na uplatnění střední bulharštiny v Moldávii v 14.—17. stol., na vliv bulharštiny na druhé jazyky (např. bulh. bogomilů na franštinu a angličtinu), na postavení a vývoj balkanismů v bulh. jazyce, na studium jazyka starých bulh. památek, na zvláštnosti jazyka damaskinů, na jazyk některých bulh. spisovatelů, na koncepční pojetí periodizace a charakteristiku jednotlivých období dějin bulh. jazyka, na popis méně známých nebo dosud neznámých bulh. mluvnic vydaných v 19. stol. v zahraničí a na společenské fungování bulh. jazyka mimo území Bulharska. Tradičně se věnovala pozornost jazyku národního obrození. Někteří referenti vystoupili s novým pojetím vybraných slovnědruhových kategorií, sémantických funkcí složitého bulh. časového systému, kategorie určitosti nebo kategorie tzv. nepřímé výpovědi. Část referátů zahraničních účastníků kongresu byla pojata kontrastivně, jako funkční srovnávání bulh. jazykových jevů a jim odpovídajících jevů v řečtině, francouzštině, angličtině, němčině, dánštině, maďarštině, polštině, slovenštině, čínštině, svahilštině a hauštině, arabštině apod.
V dialektologické a onomastické sekci se referenti soustředili na aktuální problematiku klasifikace bulh. nářečí v minulosti a současnosti, na popis jednotlivých nářečí (a nářečních jevů) užívaných v rámci BLR i mimo její státní hranice, na ty otázky historické dialektologie, které mají pro dějiny bulh. jazyka mimořádný význam nejen čistě jazykovědný, na jednotlivosti v bulh. toponymii a antroponymii a na původ některých vlastních jmen. Sledoval se také vývoj některých sémantických okruhů doložených v místních jménech a jejich motivace při pojmenovacím aktu, vznik a rozvoj bulh. antroponymického systému a posléze výskyt bulh. a slovanských [53]místních jmen v jinojazyčném (neslovanském) jazykovém prostředí. Značná pozornost se v referátech také věnovala aktuálním otázkám jazykové kultury v BLR, publicistickému stylu analyzovanému z kvantitativního hlediska, automatickému zpracování slovní zásoby, sémantickým změnám a pohybu v slovní zásobě a slovotvorným procesům doloženým v rozvoji bulharského národního jazyka v období národního obrození (kdy se utvářel jednotný celonárodní bulh. jazyk) a uplatňujícím se v současnosti při rozvíjení slovní zásoby (zvláště terminologické vrstvy). Z dějin bulharistiky byl v sekci přednesen referát o přínosu Slovince J. Kopitara pro poznávání novobulh. jazyka ve 20. a 30. letech 19. stol. a o studiu P. J. Šafaříka nové bulharštiny ve 30. a 40. letech 19. stol., především na základě jeho spisu Slovanský národopis (1842,1 1842,2 18493), avšak také s ohledem na některé jeho dřívější práce, např. Serbische Lesekörner z r. 1833. Referát byl aktuální proto, že v r. 1986 uplynulo 125 let od Šafaříkovy smrti.
Nejpočetněji byla na kongresu zastoupena sekce „Dějiny“, v níž byl přednesen 341 referát (v sekci „Jazyk“ 220 referátů). Členila se na šest podsekcí, jejichž tematika zahrnovala celé dějiny bulh. národa a bulh. etnografii: (1.) bulh. země v dávnověku do vzniku bulh. státu, (2.) Bulharsko ve středověku, (3.) Bulharsko v 15.—19. stol., (4.) Bulharsko po osvobození r. 1878, (5.) Bulharsko v období socialismu a (6.) etnografie. Kromě vlastní historické a archeologické tematiky v podsekcích byly předneseny také některé referáty, které měly vztah k jazykovědnému výzkumu. Ukázkově zde připomeneme referáty o tráckém osídlení dnešního Bulharska, o nejstarší kolonizaci Balkánu slovanským obyvatelstvem, o nejstarších oficiálních dokumentech, o Bulharech v Panonii v 6.—7. stol., o Slovanech a Altajcích, o slovanských kmenech sídlících mezi Byzancí a Bulharskem v 7.—9. stol., o historické a sociální topografii Plisky v 8.—9. stol., o právním textu Zakon sudnyj ljudem jako o starobulharské památce (v české slavistice se prokazatelně uvádí, že Zakon vznikl na Velké Moravě na přání knížete Rostislava), o Teofilaktově listu bulh. caru Petrovi o bogomilském hnutí v Bulharsku, o jihozápadních bulh. oblastech, o prvních názvech Bulharska na mapách ze 14. a 15. stol., o postavení bulh. obyvatelstva v období staleté osmanské nadvlády na bulh. území (1382, 1396—1878) atd.
Sekce „Literatura“ zahrnovala tematiku vývoje bulh. písemnictví od nejstarší doby až do současnosti. Byla rozdělena do pěti tematických podsekcí: (1.) stará bulh. literatura, (2.) bulh. literatura v období národně osvobozeneckého boje, (3.) bulh. literatura po osvobození, (4.) současná bulh. literatura a (5.) překlady a recepce bulh. literatury v zahraničí a cizí literatury v Bulharsku. Pro jazykovědu byly zvláště přínosné referáty věnované staršímu a střednímu období bulh. písemnictví. Ukázkově zde upozorňuji na referáty o hagiografii, homiletice Jana Exarcha, o bulh. redakci středověké Alexandreidy, o jazyce Grigorije Camblaka, o významu Vladislava Gramatika pro rozvoj bulh. kultury v 15. stol., o literárním dědictví Jana Exarcha v Moskevské Rusi v 16.—17. stol., o apokryfní literatuře v středobulh. období, o starobulh. památkách mezi slovanskými rukopisy na území Rumunska, o významu díla Radula Gramatika pro bulh. a rumunskou kulturu v 2. pol. 16. stol. atd. V překladatelské podsekci, která byla velmi informativní pro zahraniční bulharisty, byly mj. předneseny referáty o bulh. poezii v českých překladech a o současné recepci bulh. literatury na Slovensku.
Sekce „Dějiny vědy“ byla rozdělena do dvou podsekcí: (1.) rozvoj společenské mysli v Bulharsku a (2.) rozvoj vědy a vzdělání v Bulharsku. Jednání v nich se zaměřila na přínos J. Dimitrova k leninské teorii socialistické revoluce, na význam jednotlivců v rozvoji bulh. vědeckého života, na dějiny bulh. kultury, bulh. filozofie, psychologie, sociologie a dalších vědních oborů, na rozvoj současného školství (především vysokého) v BLR, na sledování pokroku ve vývoji pedagogických věd a na vymezení přínosu bulh. vědy k rozvoji vědy světové. Pro jazykovědu byly [54]zvláště přínosné referáty o dějinách stylistických studií v Bulharsku, o dějinách výuky bulh. jazyka a o tradici a novátorství v bulh. jazykovědě. Odezněl zde také referát o vztahu české a bulh. slavistiky v období do osvobození Bulharska.
Sekce „Kultura a umění“ zahrnovala tematiku folkloristickou, otázky bulh. architektury, výtvarného umění, divadelnictví, filmařství a hudby.
Sekce „Současné Bulharsko“ zasedala ve čtyřech sekcích tematicky zaměřených na rozvoj bulh. hospodářství, rozvoj sociální třídní struktury a sociální změny, sociální vztahy v 19. a 20. stol., otázky státu a práva (zvláště na nový zákoník práce) a na mezinárodní vztahy a bulh. politiku na Balkáně a ve světě.
V rámci diskuse u kulatého stolu se dostalo účastníkům kongresu podrobných informací o rozvoji bulharistiky v jednotlivých zemích, o metodice vyučování bulh. jazyka v zahraničí a lingvistických a didaktických aspektech výuky cizinců bulh. jazyku. Referáty byly zaměřeny na tradici oboru v jednotlivých zemích, na jeho současný stav a na perspektivy jeho dalšího rozvoje. Tematika se týkala nejen výuky a studia současného bulh. jazyka, ale také staroslověnštiny (starobulharštiny) na zahraničních univerzitách a v akademických ústavech.
Úvodní přednášky byly věnovány přínosu L. Živkovové k rozvoji bulharistiky a významné činnosti Bulharistického střediska BAN (Centăr za bălgaristika BAN) v období mezi prvním a současným druhým kongresem bulharistů (1981—1986). Dále následovaly referáty o bulharistice v SSSR, Polsku, Rumunsku, Maďarsku, Švýcarsku, Rakousku, Anglii, Řecku, Španělsku, Švédsku, Holandsku, Číně, USA, Latinské Americe, Indii a v Japonsku. Je třeba litovat, že v rámci diskuse u kulatého stolu nebyl přednesen referát o dějinách a současném stavu české a slovenské bulharistiky. Proto zde uvádíme, že tento obor se pěstuje již 200 let a 137 let se v slavisticky zaměřených přednáškách na pražské univerzitě (od doby profesorského působení F. L. Čelakovského z let 1849—52) pojednává o novobulh. jazyce (srov. v r. 1981 vydaný sborník Dějiny bulharistiky na univerzitě Karlově v Praze jako 8. sv. série Práce z dějin slavistiky). Na tuto dlouholetou tradici české bulharistiky se v poslední době poukázalo např. v Rabotničesko delo 24. 5. 1986 (s. 6) nebo v Narodna mladež 23. 5. 1986 (s. 4). Na tak dlouhou a široce pojatou bulharistickou filologickou tradici může poukázat kromě Bulharska a ČSSR jen Maďarsko. Od r. 1773 se totiž po několik let vyučovala v řecko-katolickém semináři v Egeru církevní slovanština ruské redakce. Vlastní rozvoj paleoslovenistiky na univerzitě v Budapešti je mladšího data, staroslověnština se zde na vědeckém slavistickém základě začala přednášet až od r. 1875, a to v souvislosti s rozvojem indoeuropeistiky a slovanské jazykovědy.
Na pořad jednání vzorně koncipovaného sympozia o cyrilometodějské tematice se dostala analýza slovní zásoby staroslověnštiny, otázka nářečního základu jazyka děl Konstantina a Metoděje (ve vztahu k balkanismům v staré bulharštině), překladatelská technika autorů stsl. památek a překladatelské tradice cyrilometodějské školy a jazyk některých stsl. rukopisů. Opětně se zkoumaly otázky vymezení jednotlivých redakcí církevní slovanštiny a další rozvoj jazyka a písemnictví v středobulharském zlatém období simeonovském. Na sympoziu byl předložen promyšlený návrh na vydání děl Konstantina a Metoděje a zkoumaly se možnosti, jak sestavit korpus pramenů k jejich životu a dílu. V této souvislosti také zazněl referát o athonské tradici v rozšíření cyrilometodějských pramenů. Čeští účastníci sympozia přednesli referáty o vztahu Bulharska a Velké Moravy v 9. stol. a o politické stránce působení Konstantina a Metoděje ve Velkomoravské říši.
V závěrečném shrnutí činnosti sekce o jazyce a cyrilometodějského sympozia se mj. poukázalo na to, že zde zaznělo několik polemických hlasů o tom, jak je vhodné nazývat nejstarší literární jazyk Slovanů, jazyk, jímž napsali svá původní a přeložená díla Konstantin a Metoděj, zda to má být jazyk starobulharský, staroslověnský, starocírkevněslovanský apod. Tato významná otázka se také bezprostředně dotýká [55]čs. slovanské jazykovědy a její tradice, a proto je třeba se zde k ní vyjádřit. Je nesporné, že existuje jazyková vývojová spojitost mezi staroslověnštinou, střední a novou bulharštinou (na to ostatně poukázal již P. J. Šafařík) a že cyrilometodějská velkomoravská staroslověnština má bulharský nářeční základ. V závěru kongresu byl vysloven názor, že pojmenování tohoto jazyka se má vyvozovat nikoli z jeho společenské funkce (tj. staroslověnština), ale z jeho etnického původu a příslušnosti (tj. starobulharština), že to byl jazyk “bulharský, a že v 10. století se dokončil postupný proces formování a konsolidování bulharské národnosti“ (Bjuletin, 8, s. 9).
K tomu za sebe dodávám, že cyrilometodějský literární jazyk vznikl na základě jednotného kulturního jazyka byzantských Slovanů (byzantské slovanské koiné), který měl v době, kdy Konstantin a Metoděj vytvářeli vědomou kodifikační činností literární jazyk (podle jejich záměrů společný pro všechny Slovany), nadnářeční platnost. Na této skutečnosti nic nemění ani možnost, že by počátky Konstantinovy překladatelské činnosti do slovanského jazyka sahaly do předvelkomoravské doby a že byly určeny byzantským Slovanům. Víme však jistě podle svědectví legendy, že Konstantin začal ještě v Byzanci překládat Nový zákon poté, co se dověděl, že má odejít společně se svým bratrem Metodějem v byzantské politické misi působit do Rostislavovy říše. Tato byzantská slovanská koiné se vyvozovala z jihovýchodního nářečí staré bulharštiny. Byl to slovanský kulturní dialekt užívaný v 9. stol. v té části Byzance, odkud Konstantin a Metoděj pocházeli a kde se mu v podmínkách byzantského řecko-slovanského bilingvismu jako vzdělaní Řekové nejspíše již v mládí dokonale naučili. Konstantin a Metoděj nikdy nebyli v Bulharském státě (carství), mezi nímž a Byzancí vládly za jejich života napjaté politické vztahy a hranice obou státních útvarů byla téměř nepřekročitelná. Proto nemohli vycházet při utváření svého literárního jazyka (staroslověnštiny) ze staré bulharštiny v Bulharsku, ale z její byzantské podoby. Pro tehdejší dobu, tj. pro 9. stol., se dá s jistotou předpokládat, že mezi oběma lokálními jazykovými útvary byly minimální hláskové a mluvnické rozdíly; mohly se projevovat v byzantském slovanském jazyce snad jen v skladbě a slovní zásobě, ovlivněné mluvenou řečtinou.
Tento mluvený kulturní jazyk musel však být teprve vědomou jazykovědnou činností Konstantina a Metoděje kodifikován, dotvořen a uzpůsoben pro plnění funkce vyspělého literárního jazyka, aby se mohl stát jazykovým nástrojem rozsáhlého písemnictví a velké vzdělanosti vzniklé a rozvinuté na Velké Moravě. Ten již nebyl totožný s jeho výchozí nekodifikovanou nářeční podobou; z ní však zachoval hláskový a mluvnický systém a základní slovní zásobu, kterou však bohatě rozvinul především o filozofickou, administrativní, právní, kulturní, osvětovou a náboženskou terminologii. Rozvinul také své syntaktické prostředky podle modelu vyspělé spisovné řečtiny. Podle slov obsažených v tzv. Panonských legendách o životě a díle Konstantina a Metoděje byl tento kodifikovaný literární jazyk určen nejen velkomoravskému obyvatelstvu Rostislavovy říše, ale všem Slovanům. Na toto celoslovanské poslání cyrilometodějského literárního jazyka a velkomoravské cyrilometodějské vzdělanosti se dnes plným právem odvoláváme při hodnocení nejstaršího období dějin českého a slovenského národa.
V Panonských legendách se tento jazyk nazývá pouze slovanským; to ostatně vyplývá z celkové politické a kulturní koncepce činnosti byzantské mise na Velké Moravě. Odtud se vyvozuje v české kulturní a vědecké tradici rozšířený název staroslověnština a jazyk staroslověnský, přičemž se současně poukazuje na to, že má bulharský nářeční základ. S jeho pojmenováním stará bulharština se v čs. jazykovědě nepolemizuje, ale pouze se obhajuje a zdůvodňuje oprávněnost tradičního názvu ustáleného a užívaného v české (a slovenské) jazykovědě a paleoslovenistice již od 19. stol. našimi nejvýznamnějšími slavisty, J. Gebauerem, J. Polívkou, F. Pastrnkem a dalšími. V české jazykovědě se také užívalo názvu stará bulharština v 19. století, avšak jen do doby, kdy bylo třeba zdůrazňovat v protikladu ke Kopitarově [56]a Miklošičově panonské teorii bulharský základ staroslověnštiny. Poté se od tohoto názvu definitivně upustilo. Stalo se tak přičiněním J. Gebauera a J. Polívky.
Československo bylo zastoupeno na kongresu více než čtyřiceti účastníky. Většina z nich se jednání aktivně zúčastnila a přednesla původní referáty, vystoupila v diskusích a při jiných příležitostech. Jejich referáty prokázaly vysokou ideovou a odbornou úroveň současné čs. bulharistiky a slavistiky a také to, že obstojí ve srovnání s úrovní bulharistických studií v jiných zemích. Tuto její současnou úroveň a tematickou šíři chceme také v budoucnosti udržet a dále ji rozvíjet, přispívat i touto formou k prohlubování svazků a spolupráce ČSSR a BLR.
Čs. bulharistice se dostalo ze strany bulharské velkého projevu uznání tím, že dva čeští slavisté, účastníci kongresu, byli jmenováni mezi 26 vědci z 15. zemí čestnými členy Sdružení filologů-bulharistů v Sofii. Předseda Sdružení akad. P. Zarev při slavnostním předávání diplomů mj. uvedl, že důvodem této pocty je stále rostoucí význam bulharistiky jako důležité součásti slavistiky ve světovém měřítku. Dále poukázal na to, že dnes téměř není na světě země, v níž by se neprojevoval zájem o klasický jazyk celého Slovanstva, o staroslověnštinu (starobulharštinu) a o současný bulh. jazyk, literaturu a kulturu.
Kongres, uspořádaný s nevšední pečlivostí a organizační dokonalostí, se těšil zájmu celé bulharské veřejnosti. O jeho průběhu pohotově a spolehlivě informoval každodenně vydávaný bulletin (celkem vyšlo osm čísel, každé v rozsahu okolo 22 stran) péčí tiskového střediska sjezdu. Průběžně o něm také informoval bulh. denní tisk. Význam, který kongresu přikládalo politické a státní vedení BLR, byl zvýrazněn tím, že záštitu nad ním převzal T. Živkov. V projevu na přijetí účastníků kongresu pořádaném u příležitosti jeho zakončení T. Živkov mj. uvedl, že vysoce oceňuje vědecké výsledky, jichž bylo dosaženo v průběhu kongresových jednání. Vyslovil přesvědčení, že přednesené referáty a tvůrčí diskuse budou významným přínosem k dalšímu zkoumání minulosti a současnosti Bulharska. Na adresu zahraničních bulharistů řekl, že svými výzkumy pomáhají objektivně a mnohostranně vidět účast bulh. lidu v rozvoji civilizace a kultury celého lidstva a jeho podíl při utváření světa. V jejich vysoce záslužné, odpovědné a humánní vědecké práci spatřuje významný příspěvek k lepšímu porozumění mezi národy a tím k upevnění míru na světě.
Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 1, s. 51-56
Předchozí Alois Jedlička, Zdeňka Trösterová: Stylistická problematika v běloruském sborníku
Následující Jasňa Šlédrová, Otakar Šoltys: Nad knihou o výzkumu dovednosti číst
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1