dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Instrumentál v sémantické a syntaktické stavbě věty

Jarmila Panevová

[Kronika]

(pdf)

Творительный падеж в семантической и синтаксической структуре предложения / On instrumental case in the semantic and syntactic structure of sentence

K syntaktickým pracím zabývajícím se vztahem větné stavby významové a gramatické se řadí i monografie O. Uličného Instrumentál v struktuře české věty (Příspěvek k popisu a metodice výkladu pádového systému v češtině), Praha OIS — Pedagogické fakulty UK 1984, 269 s. Byla vydána v r. 1984, navazuje však těsně na autorovy práce starší (z počátku 70. let), které ovšem autor v mnohém ohledu i s přihlédnutím k novému vývoji v lingvistice kriticky reviduje.

Záběr Uličného knihy je širší, než by vyplývalo z názvu; při výkladu svých metodologických principů, na jejichž základě pádovou sémantiku interpretuje, se autor dotýká gramatické sémantiky v češtině obecně. Důsledně uplatňuje konsistentní výklad úlohy pádových tvarů ve formálně větné struktuře (FVS) a sémantické větné struktuře (SVS), vycházející z dekompozice a parafrázování sémantické struktury (obdobně jako u Daneše a jeho spolupracovníků při zpracování komplexních větných vzorců) a z myšlenky uspořádání členů závislých na slovese, inspirované některými principy lokalistického přístupu. To je sice důležité pro metodologickou čistotu autorova přístupu, jeho empirické závěry jsou však místy málo přijatelné. Základy svého metodického přístupu vykládá autor v kap. 4 a 5; předkládá čtenáři, vycházeje přitom z Daneše, Paulinyho, Oravce, Mika, Sgalla a dalších, včetně starších gramatik (Zikmund, Gebauer), modifikované pojetí slovesné intence. Z autorova pojetí vyplývá, že sloveso není centrem věty; interpretovat je lze až v souladu s kombinací pádových tvarů (p-tvarů), které jej doplňují. (Na závadu čtivosti monografie je specifická terminologie, kterou si autor vytváří a která by, domníváme se, byla nahraditelná termíny vžitými; odstranilo by to námitku, že autor předkládá vlastní model neintegrovatelný se současnými popisy založenými na koncepci dvou rovin větné stavby.) Postuluje proto zejm. v části 6.2. intenci slovesného sententému (termín pro slova s vlastnostmi analogickými predikátu, vokativu a citoslovci) jako schopnost vázat na sebe jistý počet sémantémů, autora zajímají v této souvislosti především p-tvary. Na rovině FVS je sententém reprezentován [66]sententem. Úlohu sémantémů plní (na rovině nižší) substantémy (tj. syntaktická substantiva v nejširším smyslu), jejichž pádová struktura (pádový morfém) je pro autora rozhodující a spoluurčuje sententémově-substantémovou intenci.

Autor se místy nevyhnul poněkud apriorní, byť ne ojedinělé, sémantické klasifikaci intenčních participantů, které dělí na faktory (1. a 2. stupně) a nefaktory (patientové a nepatientové), srov. část 5.5.5. Toto dělení je můstkem k vlastnímu jádru práce: k formulování devíti uspořádávacích substantémových principů (USP), kde sémantémy (participanty) kompletující sémanticky intenci sententémů kvantitativně (počet volných míst) a kvalitativně (jejich sémantické ohodnocení) jsou tříděny na postavení počátkové, koncové a středové.

Při výkladu sémantiky bezpředložkového instrurnentálu, který je v centru autorovy pozornosti, Uličný rozborem četných příkladů s instrumentálem sémanticky různého charakteru dokládá, že zaujímá v každém z rozebíraných USP postavení středové nebo počáteční (začátkové). Metodu analýzy podle postavení v triádě začátek — střed — konec přenáší pak autor i na výklad p-tvarů neintenčních (v instrumentálu i v jiných bezpředložkových pádech, pokouší se i o aplikaci této metody na pády předložkové, kde však musí vzít v úvahu i faktory další, z hlediska jeho metodiky periferní). Instrumentál prostředkový, lokální (prostředí), zřetelový, doplňkový (intenční v naší terminologii) má vesměs postavení středové. Instrumentál vyjadřující patiens (v naší terminologii) má postavení zčásti začátkové (Petr plýtvá penězi), zčásti středové (Petr se holedbal svými úspěchy). (Není však jasné, zda bude autor stejně interpretovat příklady Petr plýtvá penězi, které těžce vydělal a Petr plýtvá otcovými penězi, aniž o tom má otec tušení.) Začátkové postavení má instrumentál příčinný a instrumentál původce děje v pasívních větách. V některých případech lze instrumentálový tvar interpretovat začátkově (jinými slovy agentivně) i středově (jinými slovy lokalizačně) — Petr letí letadlem.

Autorovy výsledky podložené detailní analýzou jsou intuitivně přijatelné; převaha instrumentálové sémantiky jako ‚prostředí, prostředku, středovosti, popř. inicializace něčeho‘ při jiné perspektivě, intuitivně vyhovuje. Metoda kompoziční analýzy však prokazuje jistou míru subjektivnosti (srov. analýzu X četl v novinách (y), že došlo k nehodě, s. 91—92: ‚informace o nehodě přešla z „vlastnictví“ novin (y) do vlastnictví X‘ a ‚stav, kdy X nevěděl o nehodě se mění ve stav, kdy X o nehodě ví, přičemž informace o ní se nachází v novinách‘).

Předností autorovy metody je, že si dovede vedle sebe postavit konstrukce jako Matka uvazuje dítěti šátek na hlavu a Matka obvazuje dítěti hlavu šátkem a na základě své metody vysvětlit rozdíly mezi nimi (s. 102—103).

Zvláštní pozornost věnuje autor instrumentálu predikátovému a jeho konkurenci s nominativem.

Závěry o charakteristice sémantického invariantu pádů bezpředložkových a předložkových vzhledem k univerzálnímu relačnímu principu (USP) začátek — střed — konec jsou obsaženy v kap. 12 (zejm. s. 208).

Uličného monografie jako celek představuje originální přínos k problematice významu pádů i k popisu vztahu dvou rovin větné stavby. Autor osvědčil velmi dobrou orientaci v literatuře současné, ale i starší bohemistické a slovakistické i slavistické literatuře (včetně slavistiky západní); dovede se s ní vyrovnat, kriticky ji zhodnotit, ale také z ní těžit; se souborem těchto postojů k literatuře se dnes v nových pracích setkáváme zřídka. S některými jeho východisky se však nemůžeme zcela ztotožnit. V kap. 3 autor odmítá Kuryłowiczovo rozlišení pádů syntaktických a sémantických; domníváme se však, že v jeho práci má tato teorie svůj odraz (při posuzování kompletace sententémové intence i pro odlišení gen. a akuz., kde je třeba přihlédnout k FVS). Autor podal nejdůkladnější analýzu sémantiky instrumentálu v současné české lingvistice na pozadí významů ostatních pádů. Svou metodu podřídil snaze uplatněním univerzálního principu založeného na relační povaze p-tvarů dospět k stanovení pádového invariantu. Autor patrně cítí, že dekompozice, jíž se demonstruje středovost instrumentálového p-tvaru, je někdy násilná, připouští proto i dvojí chápání a snaží se zbytečně nerozšiřovat repertoár primitivních sémantických pojmů, s nimiž pracuje (kauzace, kauzátor, agens, konfaktor, rezultát, vlastnost, nositel atd.).

Uplatnění jeho metodologie je důkladné a soustavné. Její systémovost vidíme v tom, že vedle poněkud subjektivní dekompoziční [67]analýzy na rovině SVS (sahající podle našeho názoru často až hluboko do ontologického obsahu) uplatňuje při analýze distribuční metodu, tj. analýzu na rovině FVS, a dále popisuje u jednotlivých p-tvarů vztah mezi oběma rovinami. Těmito prostředky vyděluje akuzativ (jako pád neadnominální) a vokativ (jako tvar schopný být samostatným sententémem). Ostatní pády se liší mezi sebou různým chováním z hlediska USP.

Zůstává nesporné, že s Uličného monografií (která je kromě Hausenblasovy vývojové monografie o genitivu jedinou naší knižní publikací věnovanou struktuře významů jednoho z pádů) se musí vyrovnat každý, kdo bude zkoumat pádovou sémantiku, a zejména pak úlohu instrumentálu jako prostředku stavby věty na rovině syntaktické i významové.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 1, s. 65-67

Předchozí Jan Petr: Nad bulharistickým dílem V. Georgieva

Následující Jana Hoffmannová: Lingvistická pragmatika a jazyková politika v práci J. Meye