O postavení ruštiny v Bělorusku

Jan Petr

[Rozhledy]

(pdf)

О роли русского языка в Белоруссии / On the position of Russian in Byelorussia

O rusko-jinojazyčném bilingvismu a úloze ruštiny jako jazyka mezinárodové komunikace v Sovětském svazu bylo již vydáno více prací. Z prací věnovaných bělorusko-ruskému bilingvismu uvedeme zde ukázkově jen některé, které vyšly v posledních letech. V aspektu historickém tuto problematiku zkoumal A. I. Žurakovskij (1982), v psycholingvistickém A. Je. Suprun a G. P. Klimenko (1982) a z hlediska funkční analýzy jazyka a řeči A. Je. Michnevič (1982). Obecnější ráz má studie G. P. Ižakeviče (1980) o fungování ruštiny v prostředí blízkých jazyků, zvláště ukrajinštiny a běloruštiny, s cílem ukázat na výsledky tohoto vzájemného působení. P. V. Sadovskij (1982) zkoumal důsledky fonetické interpretace s ohledem na vzájemný vztah systémů ruštiny a běloruštiny, M. G. Bulachov (1972) sledoval případy slovotvorné, hláskoslovné, morfologické a lexikální interference. Jevy bělorusko-ruské paronymie zkoumal P. P. Šuba (1982), o paralexách vyvolávajících interferenci na různých jazykových úrovních psal A. Je. Michnevič (1981), literárně uměleckým bilingvismem v rámci překladů z běloruštiny do ruštiny a naopak se zabývali A. A. Giruckij (1980), A. V. Šidlovskij (1978) a A. M. Tikockij (1981). Kromě toho vyšla řada studií o běloruských překladech děl významných ruských spisovatelů; hodnotí se v nich jejich umělecká a jazyková stránka z hlediska ekvivalentnosti překladu.

V pracích věnovaných sociálním aspektům bilingvismu se mj. poukazuje na to, že ruština posiluje sociálně politickou a ideovou jednotu sovětského národa, stává se nástrojem rozvoje a vzájemného obohacování národních kultur; její znalost zpřístupňuje sovětským národům duchovní bohatství druhých národů Sovětského svazu a světové civilizace. Sovětský národ se pojímá jako nové historické společenství, jako forma sociálně politického sjednocení lidí různých národů Sovětského svazu při plném zachování jejich svébytností, zvláště jazyka a kultury národů a národností tvořících jeho součásti. Sovětský národ se stává zárukou dalšího rozvoje materiálních a duchovních sil každého národa a národnosti, takového rozvoje, který ve svých objektivních důsledcích při stálém posilování mezinárodových svazků nezbytně vede k sbližování národů.

Bělorusko-ruskému bilingvismu a fungování ruštiny v Běloruské SSR je věnována kolektivní monografie Russkij jazyk v Belorussii, vydaná v Minsku 1985 (272 s.). Byla zpracována v Jazykovědném ústavu AV BSSR a vydána za redakce A. Je. Michneviče. Přihlíží se v ní k mnoha stránkám současné jazykové situace v BSSR s použitím četných statistických údajů a výsledků terénního výzkumu.

Práce je rozvržena do devíti kapitol nestejného rozsahu: (1.) Ruský jazyk v národní republice, (2.) Jazyková situace na vesnicích BSSR, (3.) Reálná a potenciální interference v podmínkách bilingvismu blízkých jazyků, (4.) Hláskoslovné zvláštnosti ruské řeči v Bělorusku, (5.) Kultura ruské řeči v podmínkách bilingvismu blízkých jazyků, (6.) Jazykové zvláštnosti rusky psané umělecké literatury Běloruska, (7.) Bělorusko-ruský bilingvismus a onomastika, (8.) Ruská nářečí v Bělorusku, (9.) Z dějin studia rusko-běloruských jazykových vztahů. Výklad je doprovázen četnými bibliografickými odkazy na dosavadní odbornou literaturu předmětu. Uvádějí se [156]také články uveřejněné v běloruských časopisech, protože jsou v zahraničí méně známé a nesnadno dostupné, avšak vzhledem k obsahu zajímavé a pro danou tematiku přínosné.

Autoři právem vycházejí ze zásady, že výzkum fungování ruštiny v Bělorusku (jeho užívání se datuje od 2. pol. 16. stol. a nabylo širšího rozsahu od 18. stol. a zvl. po r. 1831) předpokládá sociálně politické zhodnocení reálně existující situace a to se musí opírat o dialektickou interpretaci současného rozvoje v celém státě. Poukazují na materiální základnu jednoty národů SSSR a tou je současná výstavbu materiálně technické základny komunistické společnosti, vytváření jednotného národohospodářského komplexu státu a uskutečňování vědeckotechnické revoluce v celém státě. Těsná hospodářská spolupráce všech svazových republik a občanů SSSR různých národností v rámci celého státu podmiňuje vznik a vývoj nových etnojazykových procesů, v nichž hraje významnou úlohu ruština jako jazyk mezinárodních styků. Je to její druhá funkce vedle toho, že je nadále vlastním národním jazykem občanů ruské národnosti. Tato dvojí úloha ruštiny je výsledkem složitého historického procesu, který probíhá ve stále nových společenských a komunikačních situacích. Tento proces charakterizují obecné zákonitosti, provází jej rozvoj národních regionů v podmínkách výstavby socialistické společnosti a touto cestou se vytvářejí nové etnojazykové zvláštnosti každého národa a národnosti SSSR.

Proto je třeba zkoumat obecné a zvláštní zákonitosti fungování ruského jazyka v národních regionech, jejich odraz v konkrétních jazykových situacích a význam ruštiny pro rozvoj národních jazyků, v našem případě spisovných a nespisovných útvarů běloruského národního jazyka. Jestliže zde poukazujeme především na jazykovou stránku tohoto rozsáhlého dynamicky se rozvíjejícího procesu (a z něho odvozeného stavu), potom tak děláme s ohledem na náš odborný zájem a Engelsovo pojetí vztahu statického a dynamického přístupu ke zkoumání jevů. Jsme si plně vědomi toho, že tento proces (a stav) také zahrnuje demografické procesy, důsledky migrace obyvatelstva, povahu komunikace v mezinárodových výrobních kolektivech a komplex sociálně kulturních jevů, k nimž patří školní výuka, fungování hromadných sdělovacích prostředků nebo knižní produkce čtená v daném regionu.

Právě v socialistické společnosti rostou potřeby vzájemného sdělování myšlenkových obsahů, zespolečenštění výrobních a mezilidských vztahů se dostává na další, vyšší stupeň svého vývoje, v jeho rámci se zvyšují potřeby a tím také nároky jednotlivce a kolektivu na optimální využitelnost jazyka jako komunikačního prostředku ve výrobní a mimovýrobní sféře. Vědomé využívání vlastností jazyka ve prospěch společenského vývoje ovlivňuje harmonickou strukturu duchovních a materiálních potřeb jednotlivce a kolektivu, podílí se na vytváření osobnosti i vyspělé socialistické společnosti.

Jazykové potřeby mohou být charakterizovány ze dvou hledisek: (1.) kvantitativního (jejich uspokojování se děje jedním, dvěma nebo více jazyky) nebo (2.) kvalitativního (podle stupně ovládání jednoho jazyka nebo více jazyků). Toto kvalitativní hledisko je mnohostranné a zahrnuje jak primární, tak také sekundární funkce jazyka a řeči. Ty jsou různorodé, jako je různorodá konkrétní situace, v níž probíhá komunikace v rodině, ve škole, výrobě, ve státních podnicích atd. Analýza těchto sekundárních funkcí jazyka má velký význam pro určení povahy bilingvismu a jeho dalšího plánovitého prohlubování. K jejich určení je třeba se opírat o typologii řečových situací.

V knize se vyčleňují tři typy jazykových potřeb v závislosti na zájmu jednotlivce a společnosti jako celku o jazyk (resp. jazyky), o jeho (resp. jejich) zvládnutí, praktické užívání a také poznání:

(1.) Styk se společností je nezbytnou složkou činnosti každého jednotlivce, sám o sobě ještě neurčuje svůj obsah. Jazyk je prostředkem tohoto styku, přičemž se [157]k němu může využít jak jazyka malého společenství, s omezeným územním rozložením, tak i jazyka početného národního společenství, s rozsáhlým územím.

(2.) Styk se společností je obsahem zvláštní činnosti jednotlivce (např. spisovatele nebo učitele) a jazyk je v jejím rámci chápán jako prostředek duchovního, ideologického působení na jiné lidi a jako nástroj poznání a zprostředkování myšlenek.

(3.) Jazyk se mění na předmět reorganizační činnosti člověka, určuje obsah a cíle jeho činnosti. Potřeby tohoto typu nazvěme jazykovými, mohou také vycházet z pochopení společenské nutnosti mnohostranné lingvistické činnosti.

K nejdůležitějším jazykovým potřebám člověka počítáme poté, co si osvojil jazyk jako nezbytnou podmínku svého bytí ve společnosti, potřebu zvládnout etnický jazyk prostředí, v němž žije, dále potřebu vzdělávat se na základě etnojazyka, ovládnout cizí jazyky, především jazyk mezinárodového styku a na dalším stupni využívat umělých sémiotických systémů. Z tohoto hlediska užívání a rozšíření jazyka mezinárodového styku je filozoficky a historicky zákonité. Je to jedna z vývojových etap rostoucích potřeb socialistického člověka, která je podle našeho přesvědčení podřízena fungování obecného zákona stále rostoucích potřeb jednotlivce a společnosti. Bilingvismus z tohoto hlediska je zvláštním případem uspokojování konkrétních potřeb člověka a určitých společenských útvarů (sociumů).

V knize se podrobně popisuje (s využitím statistických údajů) demografická a jazyková situace v BSSR. Podle statistiky z r. 1979 žije v BSSR 9 560 500 obyvatel, z toho je 7 567 955 Bělorusů, kromě toho mimo území BSSR žije v SSSR ještě 1 895 000 občanů této národnosti. V SSSR žije tedy celkem 9 462 715 Bělorusů. Z nich 7 016 727 považuje za svou mateřštinu běloruštinu a 1 003 450 občanů označilo běloruštinu jako svůj druhý jazyk, kterým plynně mluví. 2 400 013 Bělorusů označilo za svůj mateřský jazyk ruštinu a 7 796 325 občanů běloruské národnosti plynně ovládá ruštinu. V knize se dále uvádějí statistické údaje o národnostním složení rodin, o rozvoji vzdělání v BSSR (v r. 1976—77 bylo v BSSR 31 vysokých škol), o zaměstnání a číselném poměru městského a vesnického obyvatelstva.

Podle úřední statistiky z r. 1979 z celkového počtu obyvatel BSSR je 7 567 955 Bělorusů (79,4 %), 1 134 117 Rusů (11,5 %), 403 169 Poláků (4,2 %), 230 985 Ukrajinců (3 %), 135 450 Židů a 60 840 příslušníků druhých národností. K nim patří Tataři, Litevci, Moldavané, Arméni, Ázerbájdžánci, Lotyši, Cikáni, Uzbekové, Gruzínci, Kazaši, Estonci, Kirgizové, Tádžikové, Turkmenci aj. Podle statistiky každý pátý obyvatel BSSR (20,6 %) není běloruské národnosti. Občané ruské národnosti ponejvíce žijí v oblastech sousedících s RSFSR, ve vitebské, mogilevské a gomelské oblasti, občané polské národnosti v oblasti grodenské a také v brestské, minské a vitebské, Ukrajinci v oblasti gomelské a brestské a Litevci převážně v oblasti grodenské a vitebské.

Na tyto údaje navazuje kapitola přinášející rozbor jazykových poměrů v několika běloruských vesnicích, které se odlišují svým národnostním složením a mírou rozšíření kolektivního bilingvismu. Tento rozbor je zpracován na základě sociálních a jazykových údajů získaných v daných lokalitách. V knize se uvádí popis jazykových (a tím také národnostních) poměrů v jedné vesnici z vitebské (Turospol’e), mogilevské (Ovsjanka), gomelské (Peredelka), minské (Ruchovo), brestské (Berežnoje) a grodenské oblasti BSSR (Benjakoni). O poslední zmíněné vesnici pro zajímavost uvádím, že v ní pobýval r. 1822 básník Adam Mickiewicz a v r. 1823 jeho přítel Antoni Edward Odyniec (srov. jeho Listy z podróży) a že je zde pohřbena Mickiewiczova přítelkyně z mladých let Maryla Wereszczakówna, která se v r. 1821 provdala za zámožného statkáře W. Puttkamera.

V knize se podrobně popisují projevy bělorusko-ruské jazykové interference s poukazem na to, že je třeba zvyšovat jazykovou kulturu ruštiny a běloruštiny, což by mělo vést k minimalizaci rozsahu interferenčních jevů, které se projevují ve všech [158]jazykových rovinách. Je třeba vypracovat takový popis norem obou jazyků, které by v maximální míře zahrnovaly jejich specifickou dynamiku a poukazovaly na negativní důsledky jejich konvergence. Vždyť reálná nebo potenciální interference v podmínkách vzájemného ovlivňování velmi blízkých jazyků narušuje normy druhého jazyka. Takový popis musí také obsahovat návod, podle něhož má bilingvista užívat v konkrétních podmínkách jedné nebo druhé jazykové formy (tj. jazyka) a zahrnovat typologii rozdílů blízkých jazyků, což by mělo teoretický a praktický význam.

Existují shody i rozdíly mezi ruštinou a běloruštinou, více je však shod než rozdílů hláskoslovných, mluvnických a slovníkových. Blízká příbuznost obou východoslovanských jazyků umožňuje snadné vzájemné porozumění Bělorusa a Rusa, avšak tento fakt současně klade vetší nároky na pěstování kultury obou jazyků v bilingvním prostředí (podle statistiky 82 % všech obyvatel BSSR plynně užívá ruštinu, srov. výše). Ruštiny se začalo ve větším měřítku v Bělorusku užívat, jak již bylo zmíněno, od konce 18. stol., kdy bylo Bělorusko (do té doby po několik století součást polského státu) sjednoceno s carským Ruskem v důsledku známých historických událostí. V 19. stol. se zde šířilo vlivem carské národnostní politiky ruské školství. Po VŘSR se v Bělorusku začalo svobodně užívat obou jazyků, běloruština se začala rozvíjet nebývalým způsobem (vznikly vědecké instituce, které byly zaměřeny na její kultivování), oba jazyky plnily určité sociální funkce při zachování — v souladu s Leninovými zásadami řešení národnostní otázky v sovětském státě — jejich vzájemné rovnoprávnosti a sovětskými politickými a státními orgány zaručeného rozvoje běloruštiny ve všech oblastech národního života.

Nebylo by účelné podrobněji zde uvádět shody a rozdíly mezi ruštinou a běloruštinou, ani závěry autorů, v nichž poukazují na empiricky zjištěné důsledky vzájemné interference v slovní zásobě, tvoření slov, morfologii a ve zvukovém plánu včetně prozodických poměrů (vliv běloruské akcentuace se projevuje dosti znatelně v ruštině užívané Bělorusy). Tyto otázky jsou podrobně rozpracovány v knize a dokumentují se na bohatém jazykovém materiále. Přitom předmětem výzkumu autorů knihy je ruština ovlivněná ve své mluvené a psané podobě běloruštinou. Z popisu jevů je však patrné, jak na druhé straně ruština ovlivňuje běloruštinu, zvláště její spisovnou podobu, jak přispívá k jejímu rozvoji a posilování jejích sdělovacích schopností. Bez vlivu ruštiny by se běloruština stěží mohla všestranně rozvíjet jako vyspělý spisovný jazyk v období bouřlivého rozvoje socialistické vědeckotechnické revoluce.

Jazyková kultura je sociolingvistickou kategorií. Má být teoreticky rozpracována a prakticky pěstována především z hlediska uspokojování jazykových potřeb společnosti a jednotlivce. A ty nejsou totožné v jednojazyčném prostředí. Jejich zvláštnosti spočívají v rozdílnosti kultury ruského jazyka a kultury ruské řeči, jestliže aktuální společenské a jazykové potřeby vycházejí z požadavku, aby se dosáhlo vysoké úrovně v ovládání jazyka mezinárodového styku jako nástroje všestranného společenského pokroku. Kulturu jazyka v tomto případě chápeme jako stupeň vyspělosti národního jazyka, jeho stylistické diferencovanosti a žánrové mnohotvárnosti textů v něm vytvořených, jeho potenciálních možností kreačních a posléze jako jeho sociální význam a společenskou prestiž. Pod kulturou řeči rozumíme míru ovládání tohoto jazyka jak jednotlivci, tak také kolektivem a dále praktické lingvodidaktické postupy ve školní jazykové výchově. Je to mnohostranná problematika, která jako součást šíře pojaté kultury styku ve společnosti vůbec zahrnuje jak jazykové možnosti, tak i potřeby daného sociumu. Kalilogická problematika kultury ruské řeči v podmínkách bilingvismu má vztah nejen k mluvené, ale také k psané ruské řeči Bělorusů v celé mnohotvárnosti jejích žánrů (soukromá i úřední korespondence, noviny a časopisy, reklama atd.).

V práci se dále podrobně rozebírají důsledky vlivu běloruštiny na jazyk ruských novin vydávaných v BSSR. Tento vliv zahrnuje především lexikální jevy a stylistic[159]ké ohyby, které narušují plnou srozumitelnost ruského textu mimo běloruskou jazykovou oblast a především spisovnou normu ruského jazyka. Zvláštní problematiku představuje jazyk literárních děl rusky píšících běloruských spisovatelů. Zde však nelze v mnoha případech hodnotit užití bělorusismů jako tzv. jazykové chyby. Mohou mít totiž poetickou funkci, být stylistickým prostředkem (např. při tvoření kalambúru) nebo výrazem navození lokálního koloritu (ve vztahu k tematice nebo žánru literárního díla). Obdobně a snad v ještě větší míře je tomu v překladové literatuře z běloruštiny do ruštiny. V ní také vystupuje jako zvláštní problém transpozice vlastních jmen běloruského původu do ruštiny, která nemusí být totožná s tím, jak se transpozice běloruských vlastních jmen řeší v úřední praxi a ve vědeckotechnické literatuře. V knize se vyslovuje požadavek, aby jazykovědci postupně zpracovali zásady, jak převádět běloruská antroponyma do ruského jazyka a naopak. Měl by být vydán úplný bělorusko-ruský slovník toponym BSSR a zpracován soubor vlastních jmen užívaných v rámci administrativního a územního rozdělení BSSR.

Zajímavá je závěrečná kapitola o dějinách studia rusko-běloruských jazykových vztahů. V ní se shrnují výsledky dosavadních studií o jazykové situaci v BSSR (uvádí se např., že tyto výzkumy začaly od zkoumání jazykové situace v grodenské oblasti), o jazykové výstavbě (s ohledem na kodifikaci spisovné běloruštiny), o vzájemném vztahu obou jazyků v dějinách a v současnosti, uvádějí se významnější konfrontační studie historickosrovnávací, synchronní a typologické (se záměrem zachytit izomorfismus a alomorfismus obou jazyků), uvádějí se některé novější práce o rusko-běloruském bilingvismu a o důsledcích interference obou příbuzných jazyků. Na některé zde citované práce se poukazuje v úvodu našeho referátu.

Práce o fungování ruštiny v Bělorusku nepochybně obohatila literaturu předmětu. Opírá se o konkrétní jazykový materiál statisticky podložený, je psána se snahou přispět k zvýšení jazykové kultury ruštiny v BSSR. Poskytuje možnosti zevšeobecnit některé poznatky v ní uváděné a prohloubit sociolingvistické závěry o bilingvismu v podmínkách dlouhodobého styku dvou geneticky blízkých jazyků. Práce je pro nás přínosná a vskutku zajímavá také z hlediska podávaného popisu jazykové situace na území BSSR, na němž žijí kromě Bělorusů a Rusů příslušníci dalších národností. Uvádí se popis jazykových poměrů v několika vybraných běloruských vesnicích, méně informací (nebo žádné) se přináší o jazykových poměrech v průmyslových závodech a aglomeracích, o tom, jak probíhá jazyková komunikace ve výrobní praxi. Na tyto a další otázky přinesou odpověď další studie jazykovědců, kteří se mohou již opírat o vlastní sociolingvistickou literaturu a o výsledky, jichž dosáhli sovětští sociolingvisté při studiu obdobné problematiky v jiných oblastech Sovětského svazu.

 

LITERATURA

 

BELODED, I. K. - IŽAKEVIČ, G. P. - ČERTORIŽSKAJA, K. K.: Russkij jazyk kak istočnik obogaščenija jazykov narodov SSSR. Kijev 1978.

ČISLENNOSŤ I SOSTAV NASELENIJA SSSR. Po dannym Vsesojuznoj perepisi naselenija 1979 goda. Moskva 1984.

FUNKCIONIROVANIJE RUSSKOGO JAZYKA V BLIZKORODSTVENNOM JAZYKOVOM OKRUŽENII. Kijev 1981.

HURSKI, M. I.: Paraunal’naja hramatyka ruskaj i beloruskaj mou. Minsk 1972.

NACIONAL’NYJ JAZYK I NACIONAL’NAJA KUL’TURA. Moskva 1978.

PROBLEMY DVUJAZYČIJA I MNOGOJAZYČIJA. Moskva 1972.

PYTANNI BILINHVIZMU I UZAJEMADZEJANNJA MOU. Minsk 1982.

SUPRUN, A. Je.: Lingvističeskije osnovy izučenija grammatiki russkogo jazyka v belorusskoj škole. Minsk 1974.

ŠIDLOVSKIJ, A. V.: Lingvističeskije problemy perevoda na belorusskij jazyk. Minsk 1978.

[160]VOPROSY PREPODAVANIJA RUSSKOGO JAZYKA V ŠKOLE S BELORUSSKIM JAZYKOM OBUČENIJA. Minsk 1975.

ŽURAUSKI, A. I. - KRYVICKI, A. A.: Belaruskaje movaznaustva u Akademii nauk BSSR. Minsk 1979.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 2, s. 155-160

Předchozí Petr Zima: K třídění jazyků Afriky

Následující Milena Rulfová: Sovětské sborníky o pragmatice a psycholingvistice