K etnogenezi Litevců

Jan Petr

[Rozhledy]

(pdf)

К этногенезу литовцев / On the ethnogenesis of Lithuanians

Na základě usnesení prezídia AV LitSSR ze dne 1. 7. 1977 byla ustavena pracovní skupina z představitelů několika společenskovědních oborů, která má za úkol soustavně zkoumat problematiku etnogeneze Litevců a zprostředkovaně všech ostatních baltských etnik. Vedením tohoto tvůrčího kolektivu byla pověřena členka korespondentka AV LitSSR archeoložka R. Volkaitė-Kulikauskienė. Této tematice, která v posledních desetiletích nabývá stále většího společenského významu, jsou věnovány konference a sympozia; referáty na nich přednesené se pak vydávají v upravené podobě tiskem jako samostatné publikace v litevském nebo ruském jazyce. O některých z nich jsem již referoval v českém odborném tisku (1981, 1987) především proto, že otázky spojené s etnogenezí Baltů a zvláště Litevců mají mimořádnou důležitost pro slavisty, kteří se zamýšlejí nad procesem utváření slovanského etnika a společného (pra)slovanského jazyka, východiska pro vznik jednotlivých slovanských jazyků. Baltistika v tomto studiu nabývá stále většího významu, zvláště tehdy, jestliže se ztotožňuje s názorem, že právě raná praslovanština se jako [53]poslední vykrystalizovala v rámci baltoslovanského areálu z indoevropské jazykové větve.

Přitom, a to je třeba podotknout, vyčlenění rané praslovanštiny se uskutečnilo ve stejné době jako pruské, litevské a lotyšské (materiální a duchovní) kulturní a jazykové etnikum, takže v tomto procesu neměla raná praslovanština svůj protějšek v hypotetické prabaltštině (jak by to naznačovala klasická ide. rodokmenová teorie), ale v jednotlivých vyčleněných baltských etnikách. Z dosavadních prací sovětských baltistů (především V. Mažiulise, Z. Zinkevičiuse a V. Toporova) také víme, že rané praslovanštině nejblíže stála stará (pra)pruština, s ní také má některé společné, velmi starobylé jazykové rysy, nezastoupené v druhých baltských jazycích. Významný podíl k osvětlení etnogeneze litevského etnika má výklad archeologických nálezů v různých studiích.

Kolektiv lituanistů pod vedením R. Volkaitė-Kulikauskienė přistoupil k shrnutí dosavadních poznatků o etnogenezi Litevců a ve snaze seznámit s nimi širší veřejnost zpracoval litevsky psanou monografii Lietuvių etnogenezė (Mokslas, Vilnius 1987, 255 s.). Obsahově navazuje na předchozí publikaci Problemy etnogeneza i etničeskoj istorii baltov (Vilnius 1985), která v ruském jazyce přinesla referáty z druhé baltistické konference konané ve Vilniusu r. 1981. Na zpracování kolektivní monografie, o níž zde referujeme, se podíleli vedle jazykovědců také historici, archeologové, antropologové, národopisci a historici kultury. Autory jednotlivých statí jsou G. Česnys, E. Gudavičius, J. Jurginis, V. Mažiulis, R. Rimantienė, A. Tautavičius, A. Vanagas, R. Volkaitė-Kulikauskienė a Z. Zinkevičius. Názvy jednotlivých kapitol publikace jsou v českém překladu tyto: (1.) Přehled výkladů a bádání o původu Litevců, (2.) Utváření Baltů, (3.) Západní, východní a dněperští Baltové, (4.) Baltské kmeny v 1.—4. století, (5.) Baltské kmeny v 5.—8. století, (6.) Litevci v 9.—12. století a (7.) Litevci v 13.—14. století.

S ohledem na zaměření monografie se autoři snažili uvádět (pro zachování plynulosti výkladu) odborné veřejnosti také již známé poznatky a nejenom výsledky novějších výzkumů. Takto zpracované syntézy tematiky jsou však přínosné a mohou se s užitkem využívat i ve vysokoškolské výuce. To se vztahuje hned na 1. kapitolu, která přináší přehled dosavadního bádání o etnogenezi Litevců. Je však koncipována šíře, než napovídá její název, protože zahrnuje také některé baltistické výklady a neomezuje se jen na tematiku litevskou. Zájem o původ Litevců má své počátky již v 15. a 16. stol. To souvisí s objevením Litevců jako předmětu zájmu tehdejší humanistické vědy v Evropě, kdy se stalo módním hledání původu jednotlivých evropských národů. Byly to pokusy poplatné tehdejší snaze buď hledat původ tehdejších národností v antickém světě (zvláště u Římanů), nebo vyvozovat jejich jazyk ze starozákonní hebrejštiny jako domnělé matky všech jazyků světa. V pozdějších staletích se hledal vztah archaické litevštiny, archaické z hlediska vztahu jejího hláskosloví a tvarosloví, k předpokládanému stavu ide. jazykového základu, popř. sánskrtu poté, co byl objeven pro srovnávací ide. studie. Jsou známy také pokusy odvozovat původ Litevců od starobylých osadníků Balkánského poloostrova, Thráků, Dáků nebo Frígů (takto např. J. Basanavičius). Víme, jak tuto domněnku kategoricky odmítl litevský lingvista K. Būga. V knize se uvádějí jména dalších vědců, kteří se k otázce etnogeneze Litevců vyslovili, a to až do současnosti. Tento přehled svědčí i o tom, jak velký ohlas vyvolala tato problematika ve vědeckém světě.

Na prvním místě se zde uvádějí indoeuropeisté jazykovědci, kteří také vymezili místo litevského jazyka (a baltské jazykové skupiny) v rámci ide. jazykové větve a jeho skutečný význam pro poznání postupného divergentního procesu, který se (ovšem nepřímočaře) různě uplatnil při formování jednotlivých etnik, na cestě od jejich předpokládaného společného praide. východiska až do zakončení tohoto procesu, na jehož konci stála samostatná etnika nebo etnické skupiny.

[54]Pravlast Indoevropanů autoři monografie kladou do oblasti středního a dolního Dunaje a na severní pobřeží Černého moře. Vedle toho uvádějí hypotézu T. V. Gamkrelidzeho a V. V. Ivanova, podle níž se pravlast Indoevropanů rozkládá na území východního Turecka, jižního Kavkazu a severního Íránu. K její průkaznosti se však blíže nevyjádřili. Z této ide. pravlasti měli Indoevropané okolo 5.—4. tisíciletí p. n. l. osídlit území Evropy. Uznáváme sice oprávněnost názoru archeologů, že Indoevropané byli tvůrci kultury keramiky šňůrové, avšak nemáme jistotu v tom, z kterého výchozího území se rozšířila a kde také vznikla. A je třeba dodat, že tato kultura je vlastní jen předkům Baltů, Slovanů a Germánů, nikoli všem Indoevropanům. A přesto se mluví o obecně evropském horizontu kultury šňůrové keramiky. Ale to je spíše abstrakce než realita, totéž se dá říci také o antropologické pospolitosti Indoevropanů.

Lingvisté vymezili areál výskytu baltských místních jmen (toponym), který se rozprostírá na území vymezeném na západě řekou Vislou, na východě podmoskevskou oblastí, na severu Pskovem a na jihu řekou Bugem. Podařilo se přitom určit vztah tohoto území, v dávnověku osídleného baltskými kmeny, k areálu tzv. staré ide. hydronymie (srov. mapku A. Vanagase na s. 50). Archeologům se podařilo na základě vykopávek přesvědčivě zdokumentovat zjištění, že utváření Baltů jako svébytného ide. etnika byl dlouhodobý proces a že to je výsledek postupného ovlivňování a poté smíšení ide. nositelů šňůrové keramiky a etnického substrátu reprezentovaného místním raně neolitickým obyvatelstvem, nositelem kultury na severu němenské a na jihu narevské (srov. k tomu Petr, 1987, s. 164). Jiný etnický proces měl podle archeologů probíhat na území Litvy a tzv. Malé (pruské) Litvy, kde se za odlišných podmínek vytvořila místní přímořská kultura. V práci se podrobně analyzují tři významné obměny kultury šňůrové keramiky, vzniklé na území dnešní Litevské SSR v době od poslední čtvrtiny 3. tisíciletí. Věnuje se zde pozornost také antropologickému hledisku při utváření baltského etnika, mj. předide. antropologickým typům, jejichž pozůstatky shledávají antropologové mezi částmi litevského obyvatelstva.

Prabaltština se měla zformovat kolem 20. stol p. n. l. Tehdy se dělila na centrální a periferní; hranice užívání její periferní části se na západě vymezují Baltským mořem, na jihu měli její nositelé sousedit s Protoslovany a na jihovýchodě s Íránci. Rozpad prabaltštiny se datuje přibližně na 5. stol. p. n. l. Tehdy se také od centrálního prabaltského útvaru oddělil prazápadobaltský jazyk, který položil později základ pruskému a jatvingskému jazyku. Vyčlenil se přitom také baltský prakurský jazyk. V nejstarší době měl se slovan. jazyky bezprostřední styk starý pruský jazyk. Archeologové připisují pruským, jatvingským i kurským kmenům kulturu mohylovitě nakupených hrobů s kamenným kruhem (kurhánů); pro ni je příznačná tato zvláštní kamenná konstrukce. Východní Baltové vytvořili vyspělou kulturu čárkované keramiky (v době od konce 2. tisíciletí p. n. l. až do 5. stol n. l.), na jejímž základě se zformovali předkové dnešních Litevců a Lotyšů. Lišili se od dněperské skupiny Baltů, kteří byli Slovany asimilováni v 6.—7. stol. n. l. Jednou z kultur, kterou tito Baltové v Podněpří vytvořili, je kultura dněpro-dvinská (pochází z 8., event. 7. stol. p. n. l.), rozšířená v povodí střední a horní Dviny, horního Dněpru, severní části Běloruska a přilehlých územích RSFSR. Ta byla asimilována Slovany koncem 1. tisíciletí n. l. V práci se uvádějí další kultury (hornookská nebo juchnovská), které se podílely na etnogenezi Litevců.

Je vhodné tu ještě dodat, že baltské kmeny obývaly až do poloviny 1. tisíciletí n. l. téměř celé území dnešního Běloruska. Asimilace těchto kmenů začala probíhat poté, co (východo)slovanská kolonizace dosáhla horního Podněpří, Dviny a Němenu. Odborníci se domnívají (Petr, 1987, s. 166), že se mezi Balty a východními Slovany vytvořilo v raném středověku přechodné území bez pevných etnických hranic. K jejich intenzívním stykům došlo až v 9.—10. století.

[55]V souvislosti s rostoucí produktivitou práce a obchodními styky (s vývozem jantaru do blízkých a vzdálených krajů) dochází v 1.—4. stol. n. l. k početnému rozrůstání a zeměpisnému rozšiřování baltských kmenů. V r. 98 psal o Baltech Tacitus (Aestii byli pruské kmeny). V období 5.—8. stol., ve ‚střední době železné‘, znalost Baltů v tehdejší vzdělané Evropě vzrůstá. Uvádějí se stále častěji v starých kronikách a cestopisech. Tehdy se v nich rozpadá prvobytná společnost a vytvářejí se územní občiny. Vznikají také nové kultury. Vyčleňuje se centrální Žemaitie mezi řekami Jūra a Dubysa, Žiemgalové v oblasti Lielupė-Mūša, na východ od nich sídlily kmeny Sélů a Latgalů. Ty se významnou měrou podílely na formování jednotné lotyšské národnosti (její vznik se klade do 14.—15. stol.). U Rižské zátoky žili Livové, pobaltské etnikum finského původu. Livové společně s Kury přišli do jihovýchodní části dnešního Lotyšska, kde již v té době žili Žiemgalové a Latgalové. Zde se Livové a Kurové postupně asimilovali a etnicky tak přispěli k utváření lotyšské národnosti. V centrální Litvě, v povodí řeky Nevežys žili buď Aukštaiti (popř. západní Aukštaiti), nebo lituanizovaní Pražemaiti. Ve východní části Litvy, kde se rozšířila od konce 4. stol. a začátku 5. stol. až do 13. stol. kultura východolitevských kurhánů, sídlily kmeny litevské. V jihozápadní Litvě mezi Němenem a Velkými mazurskými jezery žili Jatvingové. Na území tzv. Malé (pruské) Litvy (Mažaja (Prūsu) Lietuva) v okolí Sambského poloostrova žili Sambové, Natangové a Galindové.

Asi v 6. stol. došlo k pronikání slovanského obyvatelstva na litevská území a k částečné asimilaci některých jeho částí. Na dnešním území Litvy archeologové zjistili, že v tomto časovém období docházelo k určitým přeskupením baltských kmenů, že probíhaly přesuny místního obyvatelstva směrem na západ a sever a že v důsledku společenskovýrobních procesů nastoupila počáteční fáze utváření starolitevské národnosti. Kulturu čárkované keramiky zaměnila v 2. pol. 1. tisíciletí kultura kurhánů, která patřila litevským kmenům. V 5.—8. stol. se tyto kmeny začaly posouvat směrem na západ na území původně osídlené Pražemaity. Dnešní žemaitský dialekt vznikl působením nelitevského jazyka (především kurského) na východolitevský. Jak již bylo zdůrazněno, název žemaitský dialekt má své oprávnění až po zániku starého administrativního uspořádání Velkoknížectví litevského. Je to dialekt severozápadní části knížectví žemaitského. Do té doby termín žemaičiai byl zeměpisný administrativní název obyvatelstva Žmudi.

V r. 1009 je v Quedlinburgských análech poprvé doložen název Litva (v gen. sg. Lituae). Od r. 1040 se často opakuje v ruských historických dokumentech (srov. Zinkevičius, 1987, s. 7). V 13.—14. stol. se rozvíjí litevský stát s feudální společností. V té době byl již ukončen proces utváření litevské národnosti, což se projevuje také v unifikaci materiální kultury zjištěné archeology na litevském území (zvláště v souvislosti se způsobem pohřbívání).

Litevská národnost měla povahu regionální, byla vytvořena ze dvou areálových národností, Aukštaitů a Žemaitů. Ostatní etnické skupiny byly málo početné a začlenily se jako dodatek do formující se litevské národnosti. Měly však vliv na utváření litevských dialektů a některých jejich rozdílů. Unifikace jednoho a jednotného litevského jazyka v rámci litevského státu jako nezbytný důsledek společenských poměrů je patrná z toponymického materiálu. Právě ten posloužil k určení rozsahu jazykových jevů, které pocházejí v litevském jazyce ze zaniklých nářečí jatvingských na jihu, kurských na západě, žiemgalských na středním severu a sélských na severovýchodě. Jde o jevy hláskoslovné, slovotvorné a lexikální. Podle některých baltistů (K. Būgy, J. Endzelinse, V. Mažiulise aj.) sélský dialekt se podílel na utváření národního jazyka nejen lotyšského, ale také litevského.

Ze severní části centrálního baltského areálu pronikají vlny inovací, což způsobilo vznik určitých rozdílů v pomezních dialektech. Kurský substrát měl vliv také na [56]utváření žemaitského dialektu (kurský jazyk zanikl v 16. stol.), na litevský jazyk z jihu působil jazyk západních Baltů, Prusů a Jatvingů a to mělo podle názoru některých baltistů ovlivnit zachování archaického rázu jihozáp. litevských dialektů. Postupně zanikají etnika a jazyky Kurů, Žiemgalů (ti do konce 15. stol. přešli na litevský jazyk), Sélů (již ve 14. stol. užívali litevštinu) a Latgalů. Prusové, přímí sousedé Litevců, se v době válek s řádem německých rytířů částečně začlenili mezi litevské obyvatelstvo a po vzájemném smíšení obou etnik vznikl místní jazykový útvar, který se stal počátkem archaického litevského dialektu a později základem současného spisovného jazyka litevského.

V našem referátu jsme se zaměřili na uvedení hlavních poznatků obsažených v recenzované kolektivní monografii. Neuváděli jsme přitom jména autorů jednotlivých dílčích statí, aby se tím nenarušila plynulost výkladu. Předností monografie je to, že se v ní podařilo redakčně sjednotit text více autorů a z jejich příspěvků vytvořit jeden souvislý celek, který poskytuje bez nepotřebných polemik syntézu dosavadních poznatků a zároveň poukazuje na problémy dosud neprozkoumané nebo jen hypoteticky uváděné. Za každou kapitolou je připojena literatura předmětu, což umožňuje další studium problematiky. Z těchto důvodů a také vzhledem k významu pro další výzkumy považujeme publikaci za přínosnou a společensky závažnou.

 

LITERATURA

 

ATGAZIS, M.: Voprosy etničeskoj istorii zemgalov. In: Iz drevnejšej istorii baltskich narodov (po dannym archeologii i antropologii). Riga 1980, s. 89—101.

ENDZELIN, J.: Über die Nationalität und Sprache der Kuren. Finisch-ugrische Forschungen, 12, Leipzig 1912, s. 59—72.

IŠ LIETUVIU ETNOGENEZĖS. Vilnius 1981.

MAŽIULIS, V.: Selonica. Baltistica, 17/1, 1981, s. 7—12.

NEPOKUPNYJ, A. P.: Balto-severnoslavjanskije jazykovyje svjazi. Kijev 1976.

PETR, J.: Iš lietuvių etnogenezės. Vilnius 1981; rec. Slavia, 50, 1981, s. 211—215.

PETR, J.: K etnogenezi Baltů. SaS, 48, 1987, s. 163—168.

PROBLEMY ETNOGENEZA I ETNIČESKOJ ISTORII BALTOV. Sbornik statej. Vil’njus 1985.

TOPOROV, V. N.: „Baltica“ Podmoskov’ja. In: Balto-slavjanskij sbornik. Moskva 1972, s. 217—280.

VANAGAS, A.: K voprosu o dialektnoj differenciacii baltov, obitajuščich na territorii Litvy. In: Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija, T. 1/26, Vilnius 1968, s. 143—155.

ZINKEVIČIUS, Z.: Žemaičių tarmės kilmės klausimu. In: Iš lietuvių … 1981, s. 12—18.

ZINKEVIČIUS, Z.: Lietuvių kalbos istorija. I. Lietuvių kalbos kilmė. Vilnius 1984. II. Iki pirmųjų raštų. Vilnius 1987.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 1, s. 52-56

Předchozí Jan Petr: K novému vydání bulharské mluvnice Ivana Momčilova

Následující Eva Macháčková: O názorech na dichotomii langue a parole (2. část) (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)