K problematice dialogické komunikace

Olga Müllerová

[Kronika]

(pdf)

К проблематике диалогической коммуникации / The problem of dialogical communication

Sborník Dialog. An interdisciplinary approach (ed. M. Dascal. John Benjamins Publishing Company. Amsterodam - Philadelphia 1985, 473 s.) představuje 29 statí, které se zabývají některými z mnoha stránek dialogické komunikace. Vedle tematické různosti, jíž „střechový“ název dialog vyhovuje, uplatňují jednotliví autoři i různé způsoby zpracování témat, od filozofických úvah až po zprávy o konkrétních experimentálních výzkumech.

Sborník je rozčleněn do osmi oddílů: (1.) Foundations, (2.) The genesis of dialogue, (3.) [70]The mechanisms of dialogue, (4.) Speech acts revisited, (5.) Dialogue and the structure of language, (6.) Dialogue, intersubjektivity, and the mind, (7.) Kinds of dialogue, (8.) Rupture in dialogue; některé příspěvky však přesahují rámec oddílu, kam byly zařazeny. V této zprávě se soustředíme na nejpodstatnější otázky týkající se dialogické komunikace.

První z nich je možnost vést (uskutečnit) dialog. Výčet podmínek k tomu nutných uvádí G. Lakoff (Metaphor, folk theories, and the possibilities of dialogue, s. 57—73): účastníci musí být stejně kompetentní mluvčí téhož jazyka, vzhledem k předmětu dialogu a ke kontextu musí mít totéž kulturní povědomí, tytéž znalosti světa, relevantní pro konkrétní dialog, totéž povědomí o kontextu výpovědí, musí stejně chápat předmět rozhovoru a musí mít shodné konceptuální systémy. V souvislosti s tím podává výklad o metaforických a nemetaforických pojmech. Nemetaforické pojmy se „vynořují“ přímo z naší zkušenosti a jsou definovány svými vlastními termíny — jde o pojmy týkající se např. prostorové orientace, fyzikálních jevů, konkrétních činností atp.; metaforické pojmy jsou vyjadřovány termíny jiných pojmů. I když žádní dva jedinci nemají týž konceptuální systém ve všech detailech, rozdíly se, zejména v běžných situacích, neprojevují.

Na úlohu konvencí při uskutečňování dialogu poukázal D. Davidson (Communication and convention, s. 11—27). Problém při dialogické komunikaci vidí v tom, že posluchač nemusí chápat větu vyslovenou mluvčím tak, jak ji mluvčí zamýšlel. Aby komunikace byla úspěšná, musí se mluvčí snažit, aby posluchač interpretoval jeho slova tak, jak je mluvčí zamýšlí, a musí věřit, že interpretace posluchače bude v souladu s jeho záměrem. Praktickou oporou při interpretaci smyslu dialogu jsou jeho účastníkům znalosti komunikačních a jazykových konvencí.

K úvahám o možnosti vést dialog se pojí úvahy o možnosti a předpokladech vytvořit teorii vedení dialogu, která by byla univerzálně použitelná, musí dovolit libovolně velký počet účastníků, musí připustit mnoho způsobů výměny mluvčích, nesmí klást přílišná omezení na užívání jazyka, musí dovolit velikou obsahovou variabilitu, srov. o tom v příspěvku D. Harraha (Logic for rational dialogue, s. 125 až 135). Vytvořením pravidel pro vedení diskuse za přispění teorie argumentace se ve svém příspěvku zabývá E. Barth (Toward a praxis-oriented theory of argumentation, s. 73—89).

Předmětem některých příspěvků je vymezení dialogu a vztah mezi monologem a dialogem. Dialog jako textovou jednotku a jednotu, nepřerušenou z hlediska koheze, ačkoli jeho kompozice vyžaduje spolupráci více mluvčích, vymezili J. W. Geraldi, E. R. Guimaraes a R. Ilari (Argumentative operators and dialogue, s. 147—165); koheze dialogu je specifická, různé mentální reprezentace „světa“, s nimiž mluvčí vstupují do procesu produkce textu, se v průběhu komunikace mohou ještě proměňovat. Pojetí vztahu dialogu a monologu, prezentované v této stati, je nám blízké. Jestliže se užívání jazyka chápe jako lidská interakce, není mezi monologem a dialogem rozdíl. Jde v obou případech o formy interakce, rozdíly jsou v konstrukci textu: produkt jazykové interakce má formu blízkou monologu nebo dialogu (srov. už u M. Morávka - O. Müllerové, Dyadická komunikace (Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu). SaS, 37, 1976, s. 195—201). V dialogu i monologu se uplatňují tytéž mechanismy vyplývající z toho, že obě tyto formy jsou založeny na interakční a kooperační povaze jazyka.

Požadavek jít při zkoumání koheze v dialogu zpátky k obecné teorii interpersonální interakce staví H. Parret (Contexts as constraints on understanding in dialogue, s. 165 až 181). Podle něho je zřejmé, že dialog nelze chápat jen jako sérii paralelních řečových aktů dvou mluvčích. Komunikanti rozumějí jednotlivým sekvencím v dialogu, jenom když interpretují jejich kontexty; interpretace kontextů je tudíž důležitou součástí strategie porozumění v dialogu. O něm píše Parret v souvislosti s úvahami o praktické inferenci, tzn. vnější kontext se chápe jako základna, z níž mohou být vyvozovány významy (kromě praktické inference uvádí ještě inferenci významu a inferenci týkající se předpokladů, názorů atp. účastníků dialogu). O nutnosti brát v úvahu při interpretaci dialogu neverbální činnosti pojednává příspěvek M. Nowakowské (On a formal structure of dialogue, s. 135—147).

Vzhledem k tomu, že v dialogu partneři komunikace ve vzájemné interakci ve sledu [71]jednotlivých replik uskutečňují různé elementární komunikační záměry, nabízí se pochopitelně pro postižení záměrové struktury dialogu teorie řečových aktů. Uvažuje se o tom, zda je vhodné považovat řečový akt za jednotku analýzy dialogu (skeptický názor nacházíme ve stati G. Meggleho To hell with speech act theory, s. 205—213).

G. de Almeida uvádí ve své stati (Pragmatic universals and communicative action, s. 213—233) dvě roviny analýzy založené na akceptování řečových aktů v dialogu: a) mikroanalýzu, tj. dekompozici dialogu (diskursu) do elementárních jednotek, výpovědí s ilokučními silami, na níž lze identifikovat pragmatické univerzálie (osobní zájmena, oslovení, deiktické výrazy, performativní slovesa, intenční slovesa), které vytvářejí základní struktury komunikace (ve smyslu identifikace účastníků, jejich vztahu, okolností atp.); b) makroanalýzu, tj. rekompozici dialogu (diskursu) do globální jednotky. Význam každé výpovědi lze vidět jako příspěvek ke globálnímu významu dialogu. Dialog se jeví jako spojení výpovědí, které slouží k vyjádření ilokučních aktů a které jsou spjaty tím, že přispívají k realizaci společného cíle (ten si lze představovat jako záměry účastníků dialogu). Globální jednota dialogu může být popsána jako „macro — speech — act“ (s. 221), který kompletuje dílčí akty a formuje je. Souhlasíme s autorovým omezením, že pragmatická analýza dialogu (diskursu) nemůže být adekvátně provedena pouhou jednoduchou aplikací naší intuitivní schopnosti sumarizovat úryvky dialogu, ani pouhým segmentováním a klasifikováním řečových aktů. Je třeba hledat spojení kognitivního obsahu dialogu s komunikačním vztahem, který se vytvořil mezi účastníky dialogu, a je nutné brát ještě v úvahu konkrétní podmínky produkce dialogu (návrh na analýzu a syntézu tohoto druhu autor však nepodává).

Teorie řečových aktů a rozhovorových maxim je využita i v kolektivním příspěvku (L. E. Behares, L. J. Cordery, B. Gabbiani, C. Lago, Question — answering and operations implied in informative interaction between the ages of 3.0 and 4.4 years, s. 101—115), který podává výsledky výzkumu různých druhů otázek a odpovědí u španělsky mluvících dětí; výzkumu dětské komunikace jsou věnovány ještě dva další příspěvky (M. Fausta de Castro Campos, On conditionals as dialogue constructs, s. 101—115; E. M. Maia, Dialogue sustention strategies and the adult view of phonological development, s. 115—125).

Na syntaktické aspekty dialogu se zaměřila ve své stati (Sentences in conversational turns: A case of syntactic „double bind“, s. 233—247) D. Francková. Vychází z poznání, že text produkovaný v psané podobě jako objekt jazykového popisu je zcela jiným objektem než text produkovaný v podobě mluvené. V tomto případě jde o základní formu existence jazyka (o spontánní, improvizovanou, interakční produkci řeči v sociálním uspořádání). Zabývá se problémem, jaké segmenty (jednotky) v mluveném textu lze považovat za větu (nejenom pro lingvisty, ale i pro komunikanty samy je problematické, zda věta je relevantní jednotkou v organizaci dialogu). Věty v mluveném textu (pokud je lze identifikovat) nejsou jen významovými jednotkami, ale operují také na rovině organizace mluvení samého. Při interpretaci textu tohoto druhu by se měla brát v úvahu dimenze času. Její pomocí lze vysvětlovat formulační i percepční strategie komunikace. V rámci této teoretické úvahy se autorka příspěvku zabývá jedním z charakteristických syntaktických jevů spontánního mluveného textu, tzv. dvojitě vázanými větnými strukturami (Das war also im Jahre 1907 bin ich geboren). Interpretuje je jako jednu větu, kterou zároveň odpovídá na dvě otázky. Tyto konstrukce názorně ukazují způsob produkce spontánního mluveného textu (na jejich začátku nemá mluvčí komplexní představu o jejich definitivní podobě) a právě na úlohu časové dimenze.

Ze čtyř příspěvků věnovaných některým druhům dialogů se dva týkají vědeckých diskusí: o všestranné výstavbě vědecké polemiky pojednává F. Gil (Science and controversy, s. 353—367), o specifice studia pragmatických složek jazyka vědeckých diskusí, v němž se mohou mísit formální jazyky s jazykem přirozeným, viz ve stati G. G. Grangera (Discussing or convincing: An approach towards a pragmatical study of the languages of science, s. 339—353). Speciálním ritualizovaným diskursem typickým pro izraelské společenství se zabývá T. Katriel („Griping“ as a verbal ritual in some Israeli discourse, s. 367—383). Zajímavá je stať K. Ehlicha o školním dialogu [72](School discourse as dialogue?, s. 383—415), zejména charakteristiky otázek, kladených v jeho průběhu (učitel se ve škole žáků neptá na informace, které sám neví, v běžné komunikaci je tomu právě naopak). Didaktickou otázku charakterizuje jako prostředek stimulování různých mentálních operací u žáků.

Druhy nedorozumění popisuje ve svém článku (The relevance of misunderstanding, s. 441 až 461) M. Dascal. Nedorozumění vymezuje jako porušení některé z vrstev, které vytvářejí společně smysl promluvy (nejvnitřnější vrstvy smyslu se vztahují k propozičnímu obsahu, nejvnějšnější např. k náznakovosti v rozhovoru, k vyvozování atp.). Jestliže interpretujeme to, co někdo řekl, musíme pro sebe odpovědět na čtyři otázky: (1.) Co řekl?, (2.) O čem mluvil?, (3.) Proč to řekl?, (4.) Proč to řekl právě tímto způsobem? Tyto otázky identifikují některé z vrstev smyslu, z nich pak mohou vycházet nedorozumění různého druhu. Nedorozumění mohou být zjevná (v komunikaci se partneři většinou snaží je odstraňovat) nebo skrytá (jde spíše o různé stupně neplného porozumění, někdy nesouladu či nespokojenosti).

Přehlédneme-li celý sborník jako jednu z řady publikací zabývajících se mluvenou komunikací, můžeme konstatovat, že některé příspěvky přinášejí zajímavé náměty pro způsob dalšího zkoumání povahy tohoto základního způsobu mezilidského dorozumění. Některé ze získaných poznatků mohou být dokonce velmi podstatné pro současnou komunikaci, např. pro řešení situací, kdy je obtížné dojít ke společnému řešení, protože komunikující strany si plně nerozumějí (srov. zejména příspěvky týkající se možností dialog uskutečnit nebo jej porušovat atp.).

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 1, s. 69-72

Předchozí Jan Petr: Fototypické vydání německo-litevského slovníku ze 17. století

Následující Jan Petr: O bulharistických studiích A. M. Seliščeva