Tvoření slov v konfrontačním pohledu rusko-německém

Vlasta Straková

[Kronika]

(pdf)

Словообразование в русско-немецком сопоставлении / Word-formation in a Russian-German confrontative aspect

Význam jazykové konfrontace (konfrontační, kontrastivní lingvistiky) jakožto dílčí jazykovědné disciplíny poskytující soustavný a spolehlivý materiál pro závěry o typologickém charakteru studovaných jazyků se ukazuje stále zřetelněji. Objevují se stále častěji konfrontační studie či monografie sledující konfrontační aspekt jednotlivých jazykových rovin.

K rovinám sledovaným nejvíce a nejsoustavněji patří v současné době oblast slovotvorby. Konfrontační analýza slovotvorné problematiky má již vypracovány určité metodologické základy, a to především na materiále blízce příbuzných jazyků. Zde můžeme uvést jako příklad sborník Sopostavitel’noje izučenije slovoobrazovanija slavjanskich jazykov (Moskva 1987).

Specifické úkoly a specifický charakter má konfrontace těch jazyků, mezi nimiž není bezprostřední genetická souvislost, jako je tomu např. při konfrontaci ruštiny a němčiny. To je předmětem monografie lipské rusistky I. Ohnheiserové Wortbildung im Sprachvergleich — Russisch-Deutsch (Leipzig 1987, 154 s.). I zde ovšem mohou být rámcovým východiskem výsledky teoretického slovotvorného bádání bez ohledu na jazyky právě konfrontované, tj. [79]ruštinu jakožto jazyk slovanský a němčinu — jazyk germánský.

Materiál publikace I. Ohnheiserové je rozdělen do pěti kapitol: (1.) Úkoly a metody jazykové konfrontace (Sprachvergleich) v oblasti slovotvorby; (2.) Stupeň derivability substantivních, adjektivních a slovesných základů v ruštině a němčině se zřetelem k jejich komplexnosti; (3.) Konfrontace vybraných slovotvorných kategorií v ruštině a němčině se zřetelem k jejich funkci; (4.) Podmíněnost a způsoby kompenzačních vztahů; (5.) Slovotvorné vztahy v textu.

Úvodní kapitola o úkolech a metodách jazykového porovnávání v oblasti slovotvorby resumuje tendence bádání v oblasti slovotvorby bez ohledu na analyzovaný jazyk a jejich začlenění do jazykové konfrontace na straně jedné (autoři citovaných prací: Motsch, Fleischer, Dokulil) a konkrétní výsledky konfrontační analýzy jednotlivých jazyků na straně druhé (z prací o slovanských jazycích se uvádějí publikace Ködderitzovy, Sieczkowského, Nikonovovy, Strakové, Revzinové, Moisejevové, Volocké), z jazyků s větší distancí pak práce Manučarjanovy (ruština — arménština), Sobolevové (ruština — angličtina); dalšími citovanými autory jsou A. Schmidt, H. E. Brekle, K. Hansen aj. Z možných konfrontačních jednotek (afixální morfém, slovotvorný typ, slovotvorná kategorie) volí autorka slovotvornou kategorii jakožto rámcovou jednotku, z níž analýza vychází.

Kapitola druhá zkoumá derivační možnosti (stupeň derivability) substantivních, adjektivních a verbálních základů v obou jazycích. Klasifikace se realizuje na základě slovnědruhové charakteristiky derivačních bází. O tom, že základ klasifikace při analýze slovotvorných vztahů v jazycích, jako je ruština a němčina, tvoří rámec slovních druhů, nemůže být nejmenší pochyby. Další stupeň je však již otázkou výběru: autorka — jistě uváženě — zvolila přístup onomaziologický, syntetický. Stejně tak dobře možné je ovšem analyzovat slovotvorný systém ve směru opačném (srov. V. Straková, Morfematická strukturace sémantických obsahů, Praha a Třinec 1985), tj. postupovat od slovnědruhové příslušnosti derivátu a teprve pak sledovat slovnědruhovou příslušnost derivační báze. Mezi prvním a druhým uvedeným postupem (druhý můžeme označit jako sémaziologický) je však organická souvislost, oba se doplňují, rozdíl mezi nimi je pouze v hierarchii kritérií.

Tato část práce je jejím systémovým, materiálovým jádrem. Člení se na dílčí podkapitoly vyúsťující v závěr. Autorka zde konstatuje především rozdíly „kvantitativní“ u jednotlivých jevů.

Vlastní problémové jádro tvoří kapitola třetí, podávající přehled slovotvorných kategorií ruštiny a němčiny ze sémantického a funkčního aspektu. Autorka analyzuje a hodnotí kritéria slovotvorného významu. I zde se postupuje podle slovnědruhové charakteristiky základu: desubstantivní slovotvorné kategorie, desubstantivní adjektiva apod.

Uvnitř každého slovního druhu následuje po rozboru problematiky a obecné charakteristice derivačních možností dané skupiny výčet afixů ruských a paralelních (či typologicky odlišných nebo v derivaci omezených) možností v němčině, názornost výkladu se opírá o systém tabulek a přehledů.

Zvlášť zajímavá je kapitola čtvrtá, pojednávající o podmínkách, za nichž dochází k tzv. „kompenzacím“, a o jejich způsobech. Autorka právem vychází z toho, že v mezijazykovém pohledu lze v inventáři jak afixů, tak i slovotvorných kategorií konstatovat v jednom z jazyků „mezeru“ (zde by bylo dobré říci, že je to dáno asymetrickým charakterem mezijazykových vztahů, který se již dostatečně prokázal jako určující). Sledujeme-li tedy jako centrální problém deriváty, vzniká často situace, že derivátu na straně jedné odpovídá složitější (i víceslovný) pojmenovací útvar na straně druhé. Tyto případy označuje autorka jako „mezijazykové kompenzace“ (zwischensprachliche Kompensationen). Právem zdůrazňuje, že o kompenzacích lze mluvit pouze tehdy, mají-li systémový charakter a vyskytují se s jistou pravidelností. Kompenzací se tedy rozumějí všechny případy formálně neparalelní ekvivalence.

Šíře uplatnění (nebo snad potřeb) kompenzací závisí na charakteru onomaziologické kategorie, na stupni její konkretizace a na tom, které onomaziologické kategorie jsou k dispozici. Nejvýraznější jsou podle autorky kompenzace v rámci kategorie substance, jež se vyznačuje velkou vnitřní diferencovaností.

Autorka rozlišuje kompenzace několika typů- [80](1.) kompenzace uvnitř slovotvorby a) odlišnosti jsou dány odlišností derivační historie (srov. r. oposredstvovannaja motivacija): beglücken (V < S) — osčastlivit’ (V < A < S); Kläger (S < V) — žalobščik (S < S < V); b) kompenzace mezi slovotvornými způsoby uvnitř slovotvorné kategorie: umnejšij (sufixace) — superklug (prefixace); antigosudarstvennyj (prefixace) — staatsfeindlich (kompozice); snežistyj (sufixace) — schneereich, -haltig, -voll, -förmig — druhou komponentou je zde sufixoid; teljatnik (sufixace) — Kälbezüchter (kompozice);

(2.) kompenzace mezi slovotvornými postupy, sémantickou derivací a konverzí;

(3.) kompenzace mezi deriváty a kompozity (ev. analytickými výrazy), např. fönen (derivát) — sušit’ volosy fenom (analytický výraz — komplexní pojmenování).

Zajímavé jsou poznámky o modifikační funkci gramatických kategorií, např. čísla: Lauferei — begotnja (paralelní ekvivalenty), kdežto: Gefrage/Fragerei — (beskonečnyje) rasprosy (jedn. č. : množ. č.).

V podkapitole o vnitrojazykové kompenzaci a variaci se znovu upozorňuje na prázdná místa, zvláště pak na „slovotvornou defektivnost“, tj. na prázdná místa ve slovotvorném paradigmatu: staryj — staret’ — stanovit’sja starym; požiloj — Ø — stanovit’sja požilym.

Variace je několikerého typu: (1.) slovotvorná synonyma: turbinist — turbinščik; (2.) derivace, kompozice: plečistyj — širokoplečij; (3.) univerbizace: večernjaja gazeta — večerka.

V kompenzacích nachází autorka výraz pro rozdíl mezi systémovými možnostmi jazyka na straně jedné a jejich realizací na straně druhé. Srovnávání slovotvorných systémů doporučuje pak konkretizovat podmínkami pro užívání slov.

Pátá kapitola pojednává o slovotvorných vztazích v textu. Vychází z toho, že slovotvorné konstrukce je možno chápat jako specifické útvary, které slouží vytváření textové koherence, k formálně zkrácenému opakování, předjímání komplexních struktur s touto funkcí; užívá se jich zvláště v publicistice, kde představují typické výrazové prostředky. Dále se rozebírá podíl slovotvorby na utváření sémantických vztahů v textu. Postupuje se podle těchto bodů:

a) Vztahy sémantické identity (referenční identity), které jsou charakteristické pro deriváty transpoziční, tj. podstatná jména slovesná a adjektiva: On prygnul — Jego pryžok velikolepen. Ljudi poljubili drug druga … Sled ich vzaimnoj ljubvi ostalsja v jego lirike.

Za zvláštní případ těchto vztahů považuje autorka „sémanticko-expresívní kongruenci“, a to při užívání substantivních a adjektivních sufixů, např. … delikatno osvedomilsja staričok. Glazki u nego byli kruglyje, na krugloj golovke, obtjanutoj želtoj blestjaščej kožej, legon’ko kačalis’ seden’kije pušinki volos.

b) Vyjádření kontrastu, jemuž slouží v ruštině převážně modifikační sufixy, např. Vse bylo istoptano sledami čužich nog, nožišč, i nožonok, v němčině jsou často antonyma kompozičního typu: Häuschen - Riesenhaus.

Autorka právem zdůrazňuje, že se publicistické a vědecké texty vyznačují vysokým podílem sémantických formálně vyjádřených vztahů koherence. Izolexémní (stammgleiche) výrazy tak tvoří v textu tematizující řetězce, umožňující (především optickou) orientaci čtenáře v textu.

Dodejme, že koherence odborných textů je motivována zejména třemi charakteristickými rysy: (1.) explicitností (proti implicitnosti, náznakovosti, která se může stát stylovým prostředkem v beletrii), (2.) snahou o postižení invariantu (jevu, charakteru, situace) proti záměrné variabilitě uměleckého obrazu, (3.) možností argumentace.

Závěrem lze jednoznačně říci, že recenzovaná práce jak kladením otázek, tak i způsobem jejich řešení a v neposlední řadě pak jejich doložením materiálovým znamená přínos nejen pro analýzu sledovaných jazyků, ale i pro metodu konfrontační analýzy.

Její dosah je však i praktický: poskytne spolehlivou osnovu i solidní materiálový základ pro výuku ruštiny jako cizího jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 1, s. 78-80

Předchozí Jaroslav Hubáček: IV. plzeňská konference o slangu a argotu

Následující Igor Němec: Principy jazykového vývoje a historie češtiny