Na okraj české práce o slovotvorné analýze a syntéze

Miloš Dokulil

[Rozhledy]

(pdf)

Заметки к чешской работе из области словообразовательного анализа и синтеза / Notes on a Czech study in word-formative analysis and synthesis

Publikace výsledků vědeckého zkoumání v oboru tvoření slov nemá u nás na růžích ustláno, i když je to právě česká derivatologie, která v poslední době dosáhla mezinárodního uznání. Připomeňme si jen, že např. Šmilauerovo Novočeské tvoření slov muselo čekat po desítiletí, než se jeho vydání podjalo Státní pedagogické nakladatelství. Akademické Tvoření slov v češtině, jehož první dva díly, moje Teorie odvozování slov (1962) a kolektivní Odvozování substantiv (1967), byly přijaty příznivě odbornou kritikou u nás i v zahraničí, se po vydání 2. dílu z technických důvodů (především pro nedostatek polygrafických kapacit) zastavilo (zbývající dva díly dostaly teprve nyní naději vyjít po více než čtvrtstoleté přerývce). Vyšla u nás sice v tomto mezidobí řada slovotvorných prací časopiseckých a sborníkových (mj. z pera autora této recenze a autorky posuzované práce), ty ovšem nemohou ani ve svém úhrnu nahradit monografii, která by shrnula současný stav našeho poznání slovotvorných procesů v jeho přínosu teoretickém i metodologickém, stejně jako nemohou suplovat zatím nevydané díly úplného popisu českého slovotvorného systému.

Nejinak se to má i s poslední prací V. Strakové Morfematická strukturace sémantických obsahů, v níž autorka shrnula výsledky svého dosavadního promýšlení slovotvorné problematiky v konfrontačním aspektu rusko-českém a svou koncepcí onomaziologické analýzy a syntézy a jejich metodologickým propracováním vytvořila spolehlivou základnu pro úplný popis morfologicky motivované složky slovní zásoby jazyka slovanského typu v její dynamice a pro derivační typologii slovanských (a vůbec blízce příbuzných) jazyků. Pro tuto práci, dokončenou již v r. 1981, která poprvé u nás s úspěchem uplatnila metodu komponentové analýzy na slovotvornou sémantiku, se našlo vydání jako malotirážní tisk pro vnitřní potřebu (v ediční řadě [137]Ústavu pro jazyk český ČSAV Lingustica XIV, Praha a Třinec 1985, 152 s., skutečný rok vyjití však až 1986).

Je toho třeba litovat tím spíše, že práce V. Strakové je — i v zkratkové podobě — dílo závažné, myšlenkově podnětné, znamenající podstatný pokrok jak v teoretickém řešení řady otázek týkajících se samé podstaty tohoto dílčího systému jazyka, tak v metodologickém přístupu k prohloubené analýze i syntéze slovotvorných formací a v neposlední řadě ve využití získaných výsledků k typologické charakteristice jazyka.

V. Straková, jedna z předních představitelek slovanské derivatologie, má za sebou úctyhodné dílo. Svou erudicí především rusistka, ale také bohemistka a sorabistka, má velmi dobré předpoklady k tomu, aby svou studijní problematiku dovedla vidět v širokém záběru konfrontačním. To platí především o jejích pracích slovotvorných, kterých napsala a uveřejnila od počátku 70. let desítky. Za cíl si klade souhrnný popis ruského derivačního systému na pozadí češtiny. Při formulaci svých teoretických východisek a zdokonalování své metodologické výzbroje se dává Straková inspirovat výsledky a podněty prací jiných, českých a slovenských, především ovšem — jak je to dáno jejím hlavním zaměřením — ruských a vůbec sovětských, ale také — a to zvláště výrazně — prací románských, hlavně francouzských, italských a rumunských. Přitom tyto podněty zpracovává v koncepci zcela původní, hledá cílevědomě vlastní cestu, je svá a zůstává svá — i za cenu experimentálního a nedefinitivního charakteru některých svých řešení.

Recenzovaná monografie se člení v šest nestejně rozsáhlých kapitol. Předchází je stručná autorčina Předmluva (s. 1) a stejně stručný Úvod (s. 2).

Úvodní dvě kapitoly seznamují čtenáře s některými teoretickými a metodologickými východisky práce. Kap. 1 (s. 3—15) zdůvodňuje hlavní autorčinu tezi, že slovotvorný aspekt pojmenování tvoří důležitou součást slovotvorné charakteristiky jazyka, přičemž pro typologický rozbor slovní zásoby má prvořadý význam především její nejnovější vrstva („neolexikon“, který se stává novou oblastí lexikálního výzkumu — neologie). Pro slovotvornou analýzu, která zkoumá slovotvorné (derivační) vztahy, považuje autorka za důležité modelování derivačních postupů, znázorňující typy derivačních struktur, a to na základě pozičního schématu morfémových tříd, schématu substitučního (zaměnitelnosti morfémů uvnitř tříd) a schématu derivačních bází (postupného navrstvování derivačních morfémů). Dále se zabývá integrací nových lexikálních prvků (zejm. cizojazyčných) do jazykového systému a ukazuje, že vedle převládajících shod nacházíme v jazycích slovanských i řadu rozdílů, individuálních i typových. V této souvislosti upozorňuje autorka na funkční paralelismus mezi útvary derivačními a pádovými tvary a na jeho konkrétní realizace v obou zkoumaných jazycích. Kapitolu uzavírá objasnění dvojího typu konfrontační analýzy derivačního systému, a to od formy k sémantice, tedy od výrazu k obsahu (F → S) a od sémantiky k formě, tedy od obsahu k výrazu (S → F).

2. kap. (s. 16—49) je věnována vztahu mezi sémantikou a typologií. Vychází ze známé skutečnosti, že dynamický charakter jazyka se nejvýrazněji projevuje v jeho lexiku, a to zvláště v jeho sémantice. Na rozdíl od uzavřeného systému gramatického s omezeným repertoárem prostředků je derivační systém otevřený, repertoár jeho prostředků stále roste, dochází k změnám v jejich produktivitě ap. Stálý pohyb mezi pojmenováními jednoslovnými a víceslovnými svědčí i o úzkém sémantickém vztahu mezi jednotkami syntaktickými a lexikálními. Zkoumání problematiky slovotvorné nemůže proto nepřihlížet i k sémantice lexikální a gramatické, již proto, že některé sémantické elementy mohou procházet více úrovněmi. Souvislost mezi jednotlivými sémantickými oblastmi zajišťuje pojem sémantického rysu, tj. nejmenší jednotky významu. Vznik nových sémantických útvarů je dán právě pohybem, výběrem, přeskupením, zdůrazněním nebo přehodnocením sémantických rysů. [138]Sám výběr motivu při pojmenovacím aktu je prakticky neomezený. V jazykové stylizaci sémantických obsahů má závažnou úlohu distribuce jednotlivých složek obsahových na složky výrazové. I tu je ovšem třeba počítat s asymetrií jazykového znaku. Na úrovni slovotvorné nás však zajímají pouze sémantické rysy typové, a to takové, které mají zásadně morfémové vyjádření. Jen na pozadí takového explicitního vyjádření, kdy všechny složky významové se realizují v jeho formě, můžeme hodnotit vyjádření implicitní, kdy některé významové složky explicitně vyjádřeny nejsou (např. proti explic. rus. nastoľnaja lampa je implic. čes. stolní lampa, kde významový rys „na“ není vyjádřen).

Sémantická analýza pojmenovacích jednotek musí ovšem přihlížet i k jejich možnostem syntagmatickým; to je zvlášť výrazné u sloves, jejichž derivační typy obsahují ve své struktuře určité informace o vztahu ke kategorii pádu substantiva, s nímž se mohou spojovat. Charakteristiku „intenzionální“ (vázanou na jednotku) musí tak doplňovat charakteristika „extenzionální“ (překračující rámec jednotky). Způsob slovesné valence může být např. předznamenán strukturou slovesa (určitou jeho kmenotvornou příponou, především pak jeho předponou a zvratnou částicí). Vztah mezi sémantickými rysy a možnostmi jejich výrazového ztvárnění tvoří základ typologické charakteristiky.

Jak může být analýza na základě těchto principů dále konkretizována, ukazuje autorka na klasifikaci nejdůležitějšího slovního druhu — slovesa. Jejím východiskem je determinační struktura sloves (počet a povaha jejich valenčních pozic), neboť z ní lze usuzovat na počet a povahu derivátů. Autorka přesvědčivě ukazuje, že existuje systémový vztah mezi determinační strukturou výchozího slovesa a sémaziologickou kategorií, kterou sloveso realizuje ve svých derivátech. Na sémantiku slovesa může ovšem poukazovat i sama strukturní charakteristika slovesa — a konečně i jeho slovotvorná perspektiva, jak vnitrodruhová, tak mezidruhová. Na základě těchto hledisek stanoví autorka 9 slovotvorně-sémantických tříd ruského slovesa (1. nejjednodušší: inherentní změna kvality — grubeť, tichnuť, 9. nejsložitější: výrobní a technologické postupy — prjasť, lakirovať). Podrobnou charakteristiku těchto tříd shrnuje autorka v přehlednou a instruktivní tabulku.

Kap. 3 (s. 50—61) je věnována analytické onomaziologii. Jde v ní o to, stanovit principy, východiska a postup analýzy sémantické struktury derivátů. Cílem sémantické analýzy je podle autorky odhalení konstitutivních jednotek smyslu, od nejjednodušších invariantů — sémantických rysů až k jednotkám nejsložitějším. Vzhledem k tomu, že jí jde o postižení smyslu (bilaterálních) slovotvorných útvarů, zajímají autorku takové rysy, které mají svůj korelát ve struktuře výrazu (nazývané případně morfosémy) a které ve svém souhrnu vytvářejí slovotvorný význam těchto struktur. Analytická onomaziologie dospívá tak k stanovení morfosémantických rysů a jejich klasifikaci: Vedle (1.) rysů modifikačních, jakými jsou kvantitativnost /symbol KVANT/ a emotivnost /EMOT/, rozlišuje (2.) rysy identifikační, k nimž patří především komparativnost /KOMP/, explicitní a implicitní, dále (3.) rysy slovnědruhové, konstituující určitý slovní druh, jako agentivnost /AG/, konkretivnost /KONKR/, kvalitativnost /KVAL/, a (4.) rysy gramatickokategoriální, opřené o gramatické kategorie: u substantiva personičnost /PERS/, feminativnost /FEM/, singulativnost /SG/, plurativnost /PL/; u slovesa: agentivnost /AG/ a modalitnost /MOD/, posibilitní /POS/ a necesitní /NECES/; z rysů syntagmatických nejdůležitější je tranzitivnost /TRANZ/; (5.) rysy pragmatické: finalitnost /FIN/ a rezultativnost /REZ/ s bohatým vnitřním členěním (autorka rozlišuje 25 těchto rysů), svým charakterem jsou to už rysy lexikální, tvořící přechod k (6.) rysům lexikálně konkretizačním, jako např. instrumentálnost /INSTR/, materiálnost /MAT/, reifikace /REI/, kontenzívnost /KONTENZ/, temporalitnost /TEMP/ a lokalitnost /LOK/, u slovesa dále podrobně specifikovaná. Tyto (morfo)sémantické rysy tvoří [139]škálu od nejobecnějších ke zcela konkrétním. Některé z těchto rysů jsou relevantní i svou nepřítomností (např. ØAG, ØTRANZ).

Analytická onomaziologie tvoří v autorčině koncepci jen předstupeň, předpoklad vlastní, tj. syntetické onomaziologie, která je předmětem 4. kap. (s. 62—72). Vlastním smyslem sémantického popisu (analyticko-syntetického) je vytvoření interpretačního modelu, který by dovolil soustavně a v systémových souvislostech popsat motivovanou část slovní zásoby současné ruštiny na základě jednotných kritérií a se zřetelem k rozložení a uspořádání sémantických rysů. Tento model je v autorčině koncepci pojat jako souhrn strukturních schémat jednotlivých derivačních komplexů v podobě grafů zachycujících příslušné sémantické rysy v pořadí od nejobecnějších (gramatických) až k nejkonkrétnějším (lexikálním).

Strukturní rámec popisu je tvořen „(morfo)sémantickou sítí“, tj. sítí utvořenou parametry tří základních slovních druhů (substantiva, verba a adjektiva). To konkrétně znamená, že každý derivát je určen slovnědruhovou příslušností výchozího a výsledného lexému. Síť tak dovoluje vyčlenit devět morfosémantických komplexů: tři vnitrodruhové: adjektivum deadjektivní (A de A) atd. a šest mezidruhových: sloveso deadjektivní (V de A) a desubstantivní (V de S) atd.

V rámci derivačního modelu probírá autorka nejprve jednodušší onomaziologické kategorie uvnitř slovního druhu (kap. 5, s. 73—98) a pak složitější onomaziologické kategorie mezidruhové (kap. 6, s. 99—123). Také při strukturaci nových sémantických obsahů postupuje od změn jednodušších (kde se vyčleňuje menší počet sémantických rysů) k složitějším. U každého derivačního komplexu podává autorka nejprve schéma zachycující soubor sémantických rysů, uspořádaných podle stupně obecnosti, v podobě grafu, jehož uzly jsou sémantické rysy; z něho pak odvozuje jednotlivé konfigurace těchto rysů a stanoví typy jejich morfematického ztvárnění (realizační řady).

Aby si čtenář mohl učinit představu o způsobu znázornění derivačních komplexů, představíme tu nejjednodušší takový komplex, jakým jsou modifikovaná adjektiva (komentář pod jednotlivými symboly je náš):

 

A de A	KVAL	KVANT	DEMIN	EMOT	AMELIOR
			AUGMENT		PEIOR
			MAX
(deadjektivní adjektivum)	(konstitutivní slovnědruhový sémantický rys výchozího adjektiva)	(parametr, třída modifikačního rysu)	(konkrétní alternanta kvalifikačního rysu)	(parametr průvodního rysu)	(konkrétní alternanta průvodního rysu)

 

Tento graf dovoluje odvodit 3 konfigurace sémantických rysů modifikačních adjektiv, a to:

1. KVAL + KVANT + DEMIN + EMOT + AMELIOR

2. KVAL + KVANT + MAX

3. KVAL + KVANT + AUGMENT + EMOT + PEIOR

a jim odpovídající realizační struktury (uvádíme jen čes. příklady):

1. měkoučký // měkounký, slaďoulinký

2. novější // nejnovější, bohatší // nejbohatší

3. velikánský, dlouhatánský; pohublý, nasládlý

[140]K způsobu zápisu bylo by ovšem možné mít leckteré připomínky:

 

1. Není nám např. jasné pořadí konfigurací, konkrétně proč konfigurace s MAX předchází před konfigurací s EMOT + PEIOR.

2. Už z grafu by mělo, nebo aspoň mohlo být patrno, které sémantické rysy patří k slovu výchozímu a které jsou teprve dodány při derivaci (např. odlišit výchozí sémantický rys KVAL typem písma nebo mezi oběma složkami grafický znak — šipku apod.).

3. Pro vztah abstraktního rysu, jako KVANT, a jeho realizace, jinak řečeno vztah parametru (třídy) sémantických rysů a vlastního sémantického rysu DEMIN atp. by bylo lépe volit v konfiguraci jiný znak než plus, protože tu nejde o sčítání dvou rysů.

4. Rys MAX (maximativnost) vystihuje sice význam superlativu, nikoli však komparativu. Je otázka, nebylo-li by vhodnější zavést obecný sémantický rys GRAD (gradativnost) s konkretizacemi KOMP a SUPER, popř. MAX.

5. Čes. typy nasládlý, pohublý realizují spíše významový rys DEMIN než MAX.

 

Není sporu o tom, že realizace těchto doporučení by věc komplikovala. Autorka má ovšem nepochybně své důvody, proč — aspoň v tomto stadiu zpracování své morfosémantické analýzy — řeší věc s jistým zjednodušením.

V této souvislosti bychom chtěli upozornit na to, že na s. 52 a 53 došlo při výrobě k porušení textu (patrně vypuštěním několika řádků). V každém případě chybí na s. 52 index 3.1.1 Rysy modifikační s případnou charakteristikou 3.1.1.1 kvantitativnost, po níž by mělo následovat a) KVANT jako rys gramatický a na s. 53 b) KVANT jako rys lexikální.

Obdobně se probírají další vnitrodruhové onomaziologické kategorie (v závorkách udáváme počet modifikací): sémantické modifikace substantiv: feminativní (1), singulativně-kolektivní (4) a deminutivně-augmentativní (6), a dále modifikace sloves: lokální (10), temporální (7), objektově-kvalitativní (6) a pragmatické modifikace (26). Právě detailní propracování pragmatických modifikací je autorčino novum.

Překvapuje poněkud, že z interpretačního modelu vypadly takové vnitrodruhové onomaziologické kategorie, které nemají charakter modifikační, jako např. (S de S) podle podobnosti (hlavice, jehlan), podle významné části (nosáč, jehličina), podle příslušnosti (měšťan, osadník), podle původu a látky (bramborák, slivovice), obecná jména míst (holubník, pískoviště) a ovšem i názvy, které my nazýváme konatelské (zahradník, nástrojař, houslista — autorka je hodnotí v obecné části jako implicitní jména činitelská od slovních spojení). Ani modifikace nejsou zachyceny v úplnosti, chybějí např. substantivní modifikace realizované nepředložkovými i předložkovými předponami (pravěk, pahorek, rozcestí; náměstí).

Lze to vysvětlit jednak nezbytným krácením původního rukopisu, jednak tím, že substantivní derivaci věnovala autorka již dříve samostatnou studii (rovněž adjektiva zpracovala ve zvláštní stati), kdežto v této práci se zaměřila především na derivaci slovesa, dosud prakticky vůbec nezpracovanou (přestože právě ona nejpřesvědčivěji prokazuje těsné vztahy mezi sémantikou derivovaného slova a sémantikou věty). Nelze ovšem zapomínat na argument základní, že si totiž autorka nekladla za cíl podat úplný popis slovotvorných formací rus., popř. čes. jazyka, nýbrž pouze prověřit své teoretické a metodologické předpoklady („experimentální“ interpretační model) a ukázat, jak lze takový popis těchto formací zpracovat.

K práci je připojen seznam vybrané použité literatury (s. 126—138), obsahující přes 200 položek, a seznam základních termínů morfosémantické analýzy s odkazy na stranu, kde se termín poprvé objevuje a kde bývá vysvětlen (s. 139—143); verzálkami jsou uvedeny symboly (morfo)sémantických rysů, tvořících základ au[141]torčina systému. Práci uzavírá stručné ruské a německé resumé (s. 144—149) a podrobný obsah (s. 150n.).

Naznačili jsme již, co bychom v práci Strakové rádi viděli, abychom tuto práci mohli považovat za úplný a všestranný a rovnoměrně provedený popis morfosémantických struktur ruského jazyka v autorčině pojetí. To ovšem nebylo a nemohlo být ctižádostí této práce, zvláště v podmínkách, za nichž v předložené podobě vznikla. Ostatně nebylo by spravedlivé hodnotit práci podle toho, co tam není, nýbrž podle toho, co tam je a jak to tam je. A po této stránce nemáme k práci Strakové závažnějších připomínek. Snad jen to, že soustředění na analýzu lexikálních a derivačních morfémů brání autorce docenit spoluúčast flexívních morfémů na strukturaci slova (lexému); to je pak zvláště nápadné tam, kde derivační morfémy (sufixy) vůbec chybějí a úhrn flexívních morfémů slova se stává vlastním nositelem slovotvorného významu. S tím souvisí i to, že se v práci nediferencují složky slovotvorného formantu, zejména slovotvorného sufixu a koncovky, a tím méně ovšem vlastní sufix slovotvorný a sufix kmenotvorný. I když je pravda, že tyto složky působí ve vzájemné kooperaci a vytvářejí jednotu slovotvorného formantu (s tímto termínem se v práci neoperuje), lingvistický popis by neměl rezignovat na jeho analýzu. Nechceme tu opakovat své přesvědčení, že v pracích o sémantice by se mělo — a to i terminologicky — přísně rozlišovat mezi psychickými obsahy, které mají být v řeči realizovány prostředky jazyka, a významy těchto prostředků v jazykovém systému: obsahy jsou nadjazykové nebo, chceme-li, předjazykové, významy jsou jazykové. Ale vliv obecné a logické sémantiky vlastní jazykovou sémantiku zastírají. Významové rysy v práci V. Strakové jsou v podstatě nadjazykové, jsou však jakožto morfosémantické rysy jazykem ověřeny a garantovány. V práci konfrontační je takový přístup plně oprávněn. Autorce se dobře podařilo ukázat, že sémaziologie a onomaziologie jsou organicky propojeny, že jde o pohled z protilehlých zorných úhlů; to ovšem předpokládá zjednodušující identifikaci nebo aspoň aproximaci jednotek sémaziologických (vázaných na konkrétní jazyk) a onomaziologických (na konkrétní jazyk nevázaných). Ve skutečnosti nejsou tyto jednotky stejné, i když se navzájem podmiňují a asimilují. V tomto smyslu lze pokládat autorčino řešení za aproximativní, což mu ovšem neubírá ani na teoretické, ani na praktické ceně.

Naši úvahu nad prací V. Strakové lze uzavřít takto:

V. Strakové se především podařilo přesvědčivě ukázat, že se oblast slovotvorné problematiky emancipovala jako samostatná vědní disciplína s vlastním přístupem a specifickou metodologií (což zdaleka není dosud samozřejmé). I na úseku slovotvorného bádání dnes již klasický přístup od formy k obsahu splnil svou historickou úlohu: dovolil shromáždit a klasifikovat velký materiál a otevřel tak možnost novým přístupům, především přístupu od obsahu k formě, a to jak při popisu jednoho jazyka, tak i v pohledu konfrontačním.

Materiál i jednotlivé otázky teoretického přístupu ověřila autorka v celé řadě studií a referátů, přednesených na fórech domácích i zahraničních. To jí dovolilo podat relativně konzistentní popis slovotvorného systému dvou blízce příbuzných jazyků na sémantické bázi. Tento přístup, který autorka označuje jako analytickou sémantiku, plně potvrdil oprávněnost hypotézy, že sémantický profil jazyka je dán v poslední instanci přítomností sémantických rysů, které v určité hierarchii mohou vytvářet jednotlivé konfigurace (sémantické třídy) a jsou propojeny v sémantické koncepci jak s kontextem, tak i s rysy jiných rovin (autorka tu případně mluví o sémantické disperzi, syntagmatické a paradigmatické).

Zatímco se autorka mohla v jednotlivých otázkách opřít o klasifikace již tradiční (a pouze je vhodně modifikovat), jinde musela hledat vlastní, nové přístupy (např. při interpretaci pragmatické modifikace slovesného děje) a naznačit klasifikační možnosti tohoto materiálu, dosud neutříděného, zcela nově.

[142]V. Straková rovněž přesvědčivě prokázala, že všechny vztahy, jimiž mohou být spojeny komponenty větné struktury, lze nalézt i při spojení konstitutivních složek jednotky nižšího stupně, tj. slovotvorně strukturované jednotky lexikální (derivátu). Potvrdil se i předpoklad přímé úměrnosti valenčních pozic syntagmatu (tj. vnější gramatičnosti) a slovotvorné perspektivy: v souvislosti se stoupajícím počtem valenčních pozic (v syntagmatu určitého slovesa) stoupá i počet možných pozic derivačních (tj. konkrétně počet derivátů). V souvislosti s tím se v práci dostalo poměrně široké explanace slovesu, jakožto sémantickému centru útvarů vyšších (predikačních), jímž se stává sloveso díky své intenční perspektivě a „sémantické radiaci“ (která s sebou přináší změny této perspektivy). Autorka tu objevně ukázala, jak derivační problematika je propojena s problematikou pádu. Na základě „indexu prefixability“ mohla autorka stanovit hlavní strukturně-sémantické třídy sloves.

Autorka si je přirozeně vědoma toho, že vyčlenění morfémosémantických rysů, tak jak je podává ve své práci, není vždy zcela jednoznačné a že při sémantické analýze nelze zcela vyloučit moment subjektivní. Některé jevy je možné vidět i jinak. Sám bych např. za konstitutivní znak slovesa nepovažoval agentivnost, nýbrž obecnější procesuálnost, rovněž místo rysu feminativnosti bych dal přednost obecnějšímu rysu sexuálnosti, jemuž bych v rámci rysu životnosti podřadil feminativnost a maskulinativnost a jako záporný rys ØSEX nedospělost (názvy mláďat). Ale to už je otázka dalšího vývoje a jiště ani autorka neřekla v této práci své poslední slovo.

Závěrem svého hodnocení bychom neměli opominout ocenit autorčin jazyk, vyznačující se přesnými a přitom velmi názornými formulacemi, které dovolují učinit si reliéfní představu o autorčině názoru a proniknout do jejího myšlenkového postupu.

Práce V. Strakové Morfematická strukturace sémantických obsahů znamená závažný a cenný přínos k našemu poznání slovotvorných zákonitostí a slovotvorného dění na sémantické bázi, a to přínos velké inspirativní síly.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 2, s. 136-142

Předchozí Alla Bémová, Jarmila Panevová, Petr Sgall: Znovu k významu prostých a předložkových pádů

Následující Věra Vlková: O popularizaci výsledků české kvantitativní lingvistiky