Slovenská monografie o syntagmatice

Josef Štěpán

[Rozhledy]

(pdf)

Словацкая монография о синтагматике / A Slovak monograph on syntagmatics

V několika posledních desetiletích jsme svědky prudkého rozvoje jazykovědy na Slovensku. Zvláště při zkoumání syntaktické roviny jazyka tu probíhají diskuse a polemiky, jejichž výsledkem bývají syntetické monografie. Tak vznikla po diskusi o složitém souvětí kniha Fr. Kočiše Zložené súvetie v slovenčine (Bratislava 1973). Tento autor vydal nyní monografii s názvem Podraďovacie syntagmy v slovenčine (Jazykovedné štúdie XXII, Veda, Bratislava 1988, 122 s.); práce originálním způsobem zařazuje tzv. podřaďovací syntagmata do celkové syntaktické stavby jazyka pomocí izomorfního pohledu na všechny základní syntaktické jednotky, tj. na syntagma, větu, jednoduché a složité souvětí. Na Slovensku je pojem syntagma širší než v české jazykovědné tradici: rozlišují se podřaďovací a přiřaďovací syntagmata, kdežto v českých zemích se za syntagmata považují jen spojení slov na základě vztahu syntaktické závislosti (tzv. podřaďovací syntagmata). Hlavním přínosem Fr. Kočiše je to, že na základě studia syntagmatických vztahů v složitém souvětí dospívá k pojmu složité (v Kočišově terminologii složené) syntagma ve větě jednoduché; v době převahy sémantických analýz konstitutivních složek věty bez závislostního aspektu prokazuje, že jednotný syntagmatický princip umožňuje zjistit formální dokonalost syntaktické stavby slovenštiny, realizaci jejích syntaktických vztahů, která je adekvátním odrazem vztahu věcí a jejich vlastností ve vnější skutečnosti.

[301]Kniha má dvě části: v první jde o teoretické problémy jednoduchých podřaďovacích syntagmat, v druhé o výsledky výzkumu složitých podřaďovacích syntagmat.

V 1. a 2. kapitole první části objasňuje Fr. Kočiš syntakticko-sémantickou stránku jednoduchého podřaďovacího syntagmatu. Na základě podrobného kritického posouzení dosavadního výzkumu ukazuje, které slovní druhy jsou sémantickými konstituenty syntagmatu a jaký je vztah syntagmatu podřaďovacího a přiřaďovacího. Autor neuvádí, že se v českých zemích pracuje s pojmem syntagma jen tehdy, jsou-li jeho složky ve vztahu syntaktické závislosti.

Pozoruhodný je Kočišův názor, jejž autor i později několikrát opakuje, že totiž souřadné souvětí (v knize se užívá termínu priraďovacie súvetie) je rovnocenné podřadnému souvětí. Kritizuje ty koncepce, které podobně jako v jednoduché větě i v souvětí podceňují koordinaci jako syntaktický vztah, protože vzhledem ke koordinaci a souřadnému souvětí chápou determinaci jen jako čistý syntaktický vztah závislosti bez jakékoliv sémantické báze. Podle Fr. Kočiše souřadnost (přiřaďování) ve větě jednoduché (spojení dvou nebo více rovnocenných větných členů souřadným vztahem) nemá konstitutivní funkci, nemůže se strukturně uplatnit; ovšem u souřadného souvětí nejde již o vztah fakultativní, nýbrž o samostatný syntaktický vztah stejně jako u závislosti (podřaďování). Oba vztahy jsou v souvětí souřadném a podřadném strukturně rovnocenné. Domnívám se, že toto Kočišovo tvrzení má omezenou platnost.

Podřaďovací syntagma se v recenzované knize chápe jako bilaterální syntaktická jednotka s gramatickým a sémantickým vztahem mezi oběma členy. Konstitutivním prvkem syntagmatu je závislostní vztah a sémantická určenost. Závislostní vztah směřuje od členu nadřazeného k členu podřazenému, sémantická určenost je zpravidla obrácená: vede od členu podřazeného k nadřazenému. Zde se Fr. Kočiš opírá mimo jiné i o české práce, srov. K. Hausenblas (1958), M. Dokulil - F. Daneš (1958), R. Zimek (1959), J. Bauer - M. Grepl (1972).

V 3. kap. je podán výklad vztahu lexikální, morfologické a syntaktické roviny v podřaďovacím syntagmatu. Autor mimo jiné ukazuje, že asymetrie mezi syntagmatickou strukturou věty a jejím komunikačním aspektem způsobila, že valenční syntax upouští v syntaktickém popise od pojmu syntagma a spojitelnost jednotlivých prvků věty vysvětluje pomocí valence slovesa jako centra sémantické struktury věty. Přesto se nemůže vyhnout závislostnímu vztahu mezi jednotlivými komponenty ve větě, ať ho již pojmenovává jakkoliv. Pojem syntagma zůstává jedním ze základních syntaktických pojmů i nadále, protože má své hluboké kořeny v mimojazykové realitě.

To potvrzuje i 4. kap., v níž Fr. Kočiš zkoumá vztah obsahu a formy v podřaďovacím syntagmatu. Autor podává přehled diskuse, která probíhala v slovenské jazykovědě a jíž se vedle Fr. Kočiše zúčastnili J. Kačala, V. Krupa, V. Černík, J. Dolník aj. Podle Fr. Kočiše obsah syntagmatu má svůj základ v lexikálněsémantickém významu slova, tvaru nebo spojení, forma (vnitřní forma) má v podstatě vztahovou funkci a je gramatické povahy; jde o strukturní vztah mezi lexikálněsémantickými prvky syntagmatu, a to o syntaktickou závislost a sémantickou určenost. Naproti tomu vnější formu tvoří morfologické prostředky jako shoda, řízenost a přimykání.

Závažná je 5. kap., v níž se autor zabývá vztahem syntagmatu, větných a souvětných celků z hlediska syntaktického izomorfismu. Vycházeje z koncepce V. A. Belošapkovové (1974), která pohlíží na syntaktickou stavbu jazyka shora od souvětí, se Fr. Kočiš detailně zabývá především strukturními vztahy jednoduchého a složitého souvětí; ukazuje, že se složité souvětí jako trichotomické derivuje z jednoduchého souvětí přidáním třetí věty, a to hlavní nebo vedlejší. Kočiš dále probírá vztah složitého syntagmatu a složitého souvětí (v Kočišově terminologii zložené súvetie). Zastavuje se zvláště u složitého souvětí, v němž vedlejší věta současně [302]determinuje dvě věty hlavní, a odlišuje ho od souvětí, které má sice také dvě věty hlavní, avšak jen jedna z nich je determinována větou vedlejší. Autor ukazuje, že pomocí analýzy strukturních vztahů těchto dvou typů složitého souvětí, tj. vyšší syntaktické roviny, lze přesněji vymezit a identifikovat strukturní vztahy mezi komponenty věty jednoduché, tj. nižší syntaktické roviny, srov. odlišné strukturní vztahy mezi spojeními velmi obětavě a usilovně a gramaticky správně a plynně.

Kap. 6., která uzavírá první část knihy, podává zdůvodněnou hierarchii kritérií, která jsou uplatňována při klasifikaci syntagmat jednoduchých a především syntagmat složitých podřaďovacích. Opíraje se o dosavadní třídění ve slovenské jazykovědě, Fr. Kočiš za první a základní kritérium považuje rozlišení syntaktických vztahů přiřaďování a podřaďování. Druhým kritériem je rozlišení přiřaďovacích a podřaďovacích syntagmat na jednoduchá a složitá. Zde je třeba zdůraznit, že autor vychází z čistě kvantitativního hlediska: jednoduchá podřaďovací syntagmata mají vždy členy dva, složitá tři a více členů. Proto závěry o některých složitých podřaďovacích syntagmatech nejsou obecně přijatelné. Třetí kritérium vychází, jak uvádí Fr. Kočiš, z vnitřní syntaktické situace uvedených typů syntagmat; jednoduchá a složitá přiřaďovací syntagmata klasifikuje Fr. Kočiš podle pravé a nepravé parataxe. Jednoduchá podřaďovací syntagmata se pak člení podle slovnědruhové povahy nadřazeného členu syntagmatu. Složitá podřaďovací syntagmata se rozlišují podle větněčlenské charakteristiky rozvíjejícího větného členu, a to jako složitá syntagmata substantivní (mělo by být spíše atributivní), objektová, adverbiální a adverbiálně objektová. Každou tuto skupinu složitých podřaďovacích syntagmat třídí autor podle počtu členů a především podle způsobu realizace podřaďovacího vztahu. Při výzkumu složitého souvětí vymezil Fr. Kočiš tyto tři termíny: postupná závislost (sám užívám širšího termínu řetězcová závislost, viz níže), větvená závislost (v české jazykovědě se uvažuje o větách, které nejsou navzájem ve vztahu syntaktické závislosti) a násobená závislost (jde o souřadné spojení větných členů nebo vět).

 

Druhá část knihy se zabývá analýzou složitých podřaďovacích syntagmat. Autor vychází z bohatého dokladového materiálu z umělecké a odborné literatury, jímž ilustruje soustavu základních typů kongruentních i nekongruentních složitých syntagmat substantivních, objektových a adverbiálních a adverbiálně objektových složitých podřaďovacích syntagmat. Základní typy se konstituují na základě závislosti postupné, větvené a násobené (srov. výše kap. 6), jejich varianty podle místa nadřazeného členu a rozvíjejících členů složitého syntagmatu a podle počtu rozvíjejících členů čili podle slovosledných a kvantitativních kritérií.

1. kap. druhé části se věnuje kongruentním složitým substantivním syntagmatům. Nadřazeným členem je tu substantivum, podřazenými jsou alespoň dva shodné přívlastky, které vytvářejí složité syntagma s tzv. větvenou závislostí. Autor podává promyšlenou klasifikaci kongruentních složitých substantivních syntagmat a řeší v této souvislosti problematiku tzv. postupně rozvíjejícího přívlastku. Ten je typickým příkladem složitého syntagmatu, které nelze formálně členit podle principu binárnosti na syntagmata jednoduchá. Fr. Kočiš připomíná názory V. Šmilauera (1966), J. Mistríka (1966), J. Hrbáčka (1972) a J. Oravce a E. Bajzíkové (1982) na postupně rozvíjející přívlastek, zvláště na jeho grafické zobrazování, a kriticky je komentuje. Domnívá se, že na rovině syntagmatických (závislostních) vztahů nejsou jednotlivé přívlastky ve vzájemném syntaktickém vztahu, jde o větvenou závislost, že však na rovině sémantické determinace se projevují vztahy z hlediska sémantického obsahu a rozsahu jednotlivých přívlastků. Přímo u nadřazeného substantiva stojí přívlastek, který je svým sémantickým obsahem nejplnější, nejširší a svým rozsahem nejužší. Od něho směrem doleva se sémantické obsahy přívlastků zužují a rozsahy rozšiřují. Na samém začátku složitého syntagmatu stojí přívlastek, který má nejchudší sémantický obsah, ale největší rozsah. Grafické zobrazení sémantické deter[303]minace u postupně rozvíjejícího přívlastku pak vypadá takto:

vztahy mezi přívlastky z hlediska jejich sémantického rozsahu

jeho    prvý    nový    jarný    kabát
sémantický rozsah	(zužování)

 

vztahy mezi přívlastky z hlediska jejich sémantického obsahu

jeho    prvý    nový    jarný    kabát
sémantický obsah	(rozšiřování)

 

V 2. kap. se Fr. Kočiš zabývá nekongruentními a kongruentně-nekongruentními složitými substantivními syntagmaty.

Pro nekongruentní složitá syntagmata je příznačná tzv. postupná závislost: na substantivu závisí neshodný přívlastek a na něm neshodný přívlastek druhého stupně závislosti. Celá tzv. postupná závislost neshodných přívlastků stojí vždy jen v postpozici ke svému substantivu, nemůže být anteponována, srov. Internát na konci ulice obývali chlapci z vidieka (Ballek). Tento typ syntagmat Fr. Kočiš klasifikuje. Zde se projevuje omezená platnost Kočišova termínu postupná závislost. Tento termín je sice adekvátní pro doklad z Balleka, avšak nevyhovuje pro složité substantivní syntagma typu význam odvetvia chovu oviec v minulosti, protože se v něm poslední neshodný přívlastek v minulosti neváže na předcházející neshodný přívlastek oviec („oviec v minulosti“), ale na spojení chov oviec, resp. na celé spojení (význam odvetvia chovu oviec). V obou dokladech běží podle mého názoru o řetězcovou závislost větných členů; zatímco v dokladu z Balleka jde o řetězcovou závislost postupnou, v dokladu druhém je to řetězcová závislost hierarchizovaná.

Pro kongruentně-nekongruentní složitá substantivní syntagmata je charakteristická větvená závislost. Jde o strukturní symbiózu shodného a neshodného přívlastku, srov. základní variantu … v slnku sa trbliecu a hneď hasnú drobné stúhy dúh (V. Bednár), další variantu: Jeho horniacka predstava rána sa spájala … (Ballek). Může se zde uplatňovat i násobená závislost: nerobia nijaké pohyby doľava a doprava (Jašík). Fr. Kočiš podává detailní klasifikaci složitých substantivních syntagmat a dokládá ji příklady z umělecké a odborné literatury.

Objektovými složitými syntagmaty se zabývá 3. kap. Jsou to takové syntaktické konstrukce, v nichž sloveso v přísudku rozvíjejí nejméně dva předměty (objekty). Některé doklady ukazují, že složité objektové syntagma není jen mechanické rozšíření jednoduchého syntagmatu o jeden objekt nebo o objektů několik. Složité objektové syntagma má specifickou strukturu, v níž nadřazený člen — sloveso musí mít jisté sémantické rysy, které umožňují vázat na toto sloveso objekty v počtu dva a/nebo více. Uveďme doklady na závislost větvenou (urobiť chlapcovi hračku), postupnou (… sľúbi obstarať aj prasa — Hečko) a násobenou (Predali vinohrad aj izbičku … — V. Šikula). Detailní klasifikace bere v úvahu vedle tohoto způsobu realizace závislostního vztahu i slovosled, počet předmětů v objektovém složitém syntagmatu, slovnědruhovou charakteristiku objektu (substantivum v pádě bezpředložkovém i předložkovém, infinitiv).

[304]Ve 4. kap. se podává klasifikace tzv. adverbiálních složitých syntagmat. O složité syntagma s postupnou závislostí jde podle Kočiše ve spojeních spieva veľmi pekne, zastavil sa tesne pri kamarátovi. Ne zcela nesporný je Kočišův výklad, že naproti tomu v syntagmatu sedeli pred domom na lavičke každé příslovečné určení místa samo determinuje sloveso v přísudku, že mezi příslovečnými určeními není vztah sémantické determinace (třebaže lze říci, že druhé je sémanticky užší než první), ani vztah syntaktické závislosti; jde o větvenou závislost. O větvenou závislost jde samozřejmě tehdy, je-li ve větě rozdílné příslovečné určení, např. místa a způsobu ve větě Objavil sa v mojom vedomí znenazdania … (Chudoba).

Autor podává podrobné třídění tzv. adverbiálních složitých syntagmat opět na základě kritérií, která byla uplatněna již v předchozích kapitolách. V této kapitole navíc věnuje pozornost příslovečným určením, která jsou navzájem ve vztahu přístavkovém. Na rozdíl od syntagmat typu přišel včera večer, seděl před domem na lavičce pojmenovává podle Fr. Kočiše syntagma typu dávno před deseti roky tutéž časovou okolnost, nejde v něm proto o složité, nýbrž jen o jednoduché syntagma.

5. kap. se zabývá adverbiálně-objektovými složitými syntagmaty. Autor si zde snad nejvíce uvědomuje, že je pojem složitého syntagmatu nejdiskutabilnější, protože je možno příslovečné určení a objekt brát jako rozvíjející větné členy. Přesto myslím klasifikace je i tady užitečná, protože i tu se najdou případy, v nichž složité syntagma nelze bez obtíží členit na syntagmata jednoduchá podle principu binárnosti, např. prehodil cezeň kabát, hodil na stôl prázdnu kanvičku.

 

Závěrem můžeme konstatovat, že Fr. Kočiš ve své nejnovější monografii všestranně zpracovává problematiku závislostních (podřaďovacích) syntagmat u nás dost opomíjenou. Vychází ze svých zkušeností, které získal při analýze složitého souvětí ve slovenštině, z kritického posouzení dosavadních výsledků zkoumání a podává originální výklad celé syntaktické roviny slovenštiny. Třebaže vždy nelze se vším souhlasit, spatřujeme přínos Kočišovy monografie v celostním syntagmatickém pojímání syntaktické roviny jazyka, jež má důležitost nejen pro teorii slovakistickou, bohemistickou a obecnějazykovědnou, ale i pro školskou praxi.

 

LITERATURA

 

BAUER, J. - GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1972.

BELOŠAPKOVA, V. A.: Složnoje predloženije i slovosočetanije (k voprosu ob izomorfizme v sintaksičeskoj sisteme). In: Grammatičeskoje opisanije slavjanskich jazykov. Red. N. J. Švedova. Moskva 1974, s. 79—89.

DOKULIL, M. - DANEŠ, F.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231—246.

HAUSENBLAS, K.: Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování. In: Bulletin Vysoké školy ruského jazyka, 2. Praha 1958, s. 23—51.

HRBÁČEK, J.: Pokus o výklad přístavkového vztahu. SaS, 33, 1972, s. 224—226.

KOČIŠ, F.: Zložené súvetie v slovenčine. Bratislava 1973.

MISTRÍK, J.: Slovosled a vetosled v slovenčine. Bratislava 1966.

ORAVEC, J. - BAJZÍKOVÁ, E.: Súčasný slovenský spisovný jazyk. Syntax. Bratislava 1982.

RUŽIČKA, J.: Základné sporné otázky slovenskej skladby. In: Jazykovedné štúdie, 4. Bratislava 1959, s. 7—34.

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. AUC. Monogr., 43. Praha 1972.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1966.

ŠTĚPÁN, J.: Složité souvětí s řetězcovou závislostí. AUC. Monogr., 66. Praha 1977.

ŠTĚPÁN, J.: K termínu řetězec v syntaxi. SaS, 49, 1988, s. 216—220.

ZIMEK, R.: Tři poznámky. In: Jazykovedné štúdie, 4. Bratislava 1959, s. 124.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 4, s. 300-304

Předchozí Josyp Anderš: Zásady syntakticko-sémantického modelování (K porovnávací syntaxi české a ukrajinské jednoduché věty)

Následující Marie Krčmová, Stanislav Žaža: Významný internacionální příspěvek k sociolingvistickému bádání