Na okraj poznámek Petra Sgalla k ochuzování spisovné češtiny

Jaroslava Hlavsová

[Rozhledy]

(pdf)

К заметкам Петра Сгалла об обеднении литературного чешского языка / In margine to the remarks by Petr Sgall concerning the impoverishment of Standard Czech

Odstavec v mé recenzi Chloupkovy knihy věnovaný jeho návrhu na úpravu kodifikace tvarů 4. tř. sloves ve prospěch dublety v 3. os. pl. (sázejí/sází) patrně není formulován dost jednoznačně. Domnívám se totiž, že autor poznámek k mé recenzi z něho mylně odvozuje, že předpokládaný a tam naznačený vývoj (ve prospěch unifikovaného -í u všech typů sloves 4. třídy) vítám. Naopak — v citované větě upozorňuji spíše s obavou z takové vývojové perspektivy na tuto možnost, která by patrně pro snazší ovládnutí zjednodušených unifikovaných tvarů i pro jejich příznak výrazné spisovnosti měla značnou naději na uplatnění.

Letité zkušenosti, získané sledováním uživatelů jazyka z různých oblastí, mi totiž opravdu potvrzují, že při spisovném vyjadřování volí i vzdělaný mluvčí ze dvou kodifikovaných spisovných variant raději tu, která není vlastní jeho rodnému úzu, a lépe tedy vyhovuje představě osobitosti spisovných prostředků češtiny (např. srov. oblastně diferencované spisovné dublety jako kůlna/kolna, hrneček/hrníček, studna/studně, navléknout/navléct, hřmět/hřmít aj.). Aktivní volba se však málokdy, jak známo, projeví v hláskoslovných jevech nejméně uvědomovaných, jako je např. asimilace v souhláskových skupinách (jen např. herecká školní výchova uplatní znělost i u mluvčího z českého „neznělého“ typu spodob); proto se také, mimochodem, domnívám, že aktivní, záměrné ovlivnění délky koncovky -eji/ejí pro dosažení „spisovnosti“ je poněkud problematické.

Jestliže tedy převážné části území českého národního jazyka, včetně jeho oblasti centrální, jak P. Sgall připomíná, je vlastní tvar původní (sázejí), soudím, že by kodifikace neměla vycházet vstříc možné tendenci, která by přispěla k prosazení (ne tedy „ponechání“) systémově méně vhodných, „nemluvných“ tvarů (homonymních s tvary singuláru). (Ponechávám stranou otázku výhody či nevýhody diglosie; zahrnuje jinou a širší problematiku funkčního rozvrstvení češtiny. Domnívám se však, že aktivní ovládnutí více existenčních forem jazyka a obohacení o jejich pestré výrazové prostředky pro situačně adekvátní vyjadřování nevýhodné není.)

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 1, s. 63

Předchozí Petr Sgall: Chceme spisovnou češtinu ochuzovat a činit nemluvnou? (Na okraj jedné recenze)

Následující Eva Havlová: K osmdesátinám Františka Kopečného